Můj milý deníčku... 10. Nový rok

5. října 2010 v 18:10 | Nel-ly
MMD avatar
Neměla bych sem dávat něco, s čím nejsem alespoň z poloviny spokojená, ale bohužel... Tohle líp už nezvládnu a potřebuju se nějak znovu dostat do děje, protože až už od začátku svého "psaní" pokaždé vím, jak přesně povídka skončí, jaké v ní budou postavy, co se bude dít (u těch nejdůležitějších věcí a rozhovorů - naproto do podrobna), tak tentokrát jsem ztratila lajnu... (díky bohu v podstatě na začátku příběhu :)) a vůbec netuším, co jsem to chtěla a to jsem toho měla připraveno tolik.
Proto je tahle kapitola jen taková... pokračující do dalšího děje a taky pro mě, vtahovací a uvědomující, jakým způsobem jsem to vlastně před těmi dvěma měsíci psala, protože poslední dobou jsem se orientovala spíš u trochu jiného stylu (doufám, že nejsem jediná, kdo si toho všimnul :D)
Tedy... naprosto nic neříkající, nedějová a zbytečně dlouhá kapitola, která snad pomůže - vzpomenout si ;-)


1. září 1973

Stejně jako předchozí dva roky, jsem v půl jedenácté vystoupila z mudlovské podzemky na zastávce vlakového nádraží King´s Cross a ze všeho nejvíc jsem se těšila, až se konečně usadím do kupé ve Spěšném rychlíku do Bradavic a budu si užívat výhledu na poklidně ubíhající anglickou krajinu za okny.

Abys pochopil, milý deníčku, poslední dny letních prázdnin jsou vždy malinko (cha! A pak že přeháním) hektické.

Za ty dva měsíce, nepočítaje dva týdny u Alice doma, se všechny mé věci dokázaly rozutéct do naprosto nepochopitelných míst, na kterých jsem je samozřejmě na poslední chvíli nemohla vůbec najít a při pár příležitostech ani vyšťourat. (No vážně, sportovní tenisky přehozené tkaničkami přes lustr v pokoji, je tohle normální?)

K tomu jsem ještě nebyla jediná, kdo se v našem pokoji balil. Alysha získala stipendium na jakési výběrové střední škole se zaměřením na geodézii a jí podobné vědy (já vždycky říkala, že ta holka není normální… Ano, já samozřejmě ano, jsem přeci úplně obyčejná čarodějka), a tak se musela hned začít předvádět a to především přede mnou.

Myslím, že mě tak trošku nemá ráda… Možná trochu víc. Přeci jen nebyla zrovna nadšená, když jsem se na začátku července vrátila ze školy s plným kufrem věcí a nedovolila jí mi ani pomoct vybalit a ještě jsem na ni byla, podle jejích slov, "ošklivá!"

No, copak můžu za to, že mi chce furt pomáhat? Kdo se o to prosil, já, například, bych nikdy nikomu nenabídla, že mu pomůžu s vybalováním, samozřejmě, takže by na mě pak nemusel zbytečně řvát. Ale teď vážně, nemysli si, že jsem nějaká nepříčetná fúrie, ale asi těžko bych vysvětlovala dlouhý černý hábit (no, to by ještě šlo… Přešla jsem na Gothic, ne?), knihy o magii (Aha, tak to není tak nešťastný, zase Ghotic), stříbrný nožík a přísady do lektvarů (a máme to, ghotička se sebevražednýma sklonama a psychotropníma látkama)… No jo, jenže vysvětli to zvídavý spolubydlící, která ti do všeho furt leze a jednoduše mi závidí, že jsem z tohohle blázince tady vypadla jako první (a dalším blázincem pro změnu s magií jsem si totiž strašně polepšila).

Dobře, dost o spolubydlících ze Sluníčka, o tom bych totiž mohla klidně napsat román a ty zas nemáš tolik stránek (Pardon, neber si to osobně, ale zas nejsi tlustý).

S menšími obtížemi jsem se tedy nějakým způsobem dostala na nádraží King´s Cross, dokonce se mi povedlo někde splašit i vozík na zavazadla a konečně jsem vyrazila směrem k nástupištím devět a deset, kde zasvěcení lidé tuší a ostatní neví.

Dostat se na nástupiště 9 a 3/4 není nikdy moc velký problém, pokud člověk ví jak, jediné na co si musíme dávat pozor, jsou mudlové, kteří však, jak už jsem za ty dva roky zjistila, doopravdy na moc věcí nepřijdou a nic nevidí.

A tak konečně, po několika zajímavých i nezajímavých zážitcích s kufrem, který byl pomalu větší než já, příručním zavazadlem, které mi neustále všude padalo, ale naštěstí konečně bez žádných zvláštních zvuků. Abys pochopil, do školy jsme měli povoleny zvířata, byl to však velice specifický výběr: sova, kočka nebo žába.

Sovy jsou drahé a mě osobně k ničemu nejsou, komu já bych asi posílala soví poštou dopisy? Kočky jsou namyšlené, lísají se k tobě, když něco chtějí, a jen co to dostanou, zdrhnou a už je nikdy nemusíš vidět. Ne, jediná zbývající možnost byla tedy žába. Jak už jsem ti kdysi psala, v domově máme takový malý dvoreček (aby se děti dostaly i na čerstvý vzduch) a na tom dvorečku okrasné jezírko (bažina!) a v tom jezírku pár kuňkajících žabek (hejna ošklivejch, masitejch ropuch). No a tak jsem se minulý rok o prázdninách vydala na lov, byla to celkem vtipná příhoda, při které mi však málem praskly nervy.

To si takhle jdu, hezky pomaloučku po lehoučku po paloučku k jezírku, když v tom se ozve hlasité "kuňk" a z rákosí přede mnou vyskočí ta největší ropucha, kterou jsem kdy viděla. Říkám ti, že se mi málem nevešla do dvou napřažených dlaní, tedy samozřejmě do té doby, než ji Sirius polil nějakým svým sajrajtem při lektvarech, ale to už je zase jiná příhoda. Tak tedy, jako správný lovec, jsem se přikrčila, nahrbila, chňapla po provizorní síťce (ukradla jsem vychovatelce jeden z těch malých kulatých háčkovaných ubrusů, kterými má ověšenou celou kancelář) a vyrazila… No a skončila jsem celá mokrá v jezírku. Koho by napadlo, že takový tlusťoch může tak rychle a vysoko uskočit? Každopádně… Nikdy se nevzdávám a tak jsem to zkoušela znovu a znovu, než jsem ji konečně, nějakým zázrakem, pod tu síťku (teď už zablácenou bahnem skoro stejně jako jsem byla já sama) dostala.

Žabák na mě koukal těmi svými velkými kukadly tak vyčítavě, že bych se bývala snad i zastyděla, že mu beru svobodu, kdyby mi posléze "nekuňkl" přímo do obličeje a zároveň mě přitom nepotřísnil nějakým slizem. Zjevně jsme byli hned od první chvíle ti nejlepší přátelé. Pojmenovala jsem ho/ji (nevím, jak se přijde na pohlaví, doopravdy ne) Buřt. Alice z toho měla čas od času "roztomilé" záchvaty smíchu, ale vážně, ona mi neměla co vyčítat, svoji sovu pojmenovala Edna a domácí kočku Fifi (kočka a Fifi!), jen doufám, že dávání zvláštních jmen zvířatům nebude v jejich rodině dědičné.

A jak to tedy dopadlo s Buřtem? No, to se popravdě nevím. Nejspíš se stal králem malého jezírka v Zapovězeném lese nebo ho tam něco sežralo. Po nějaké době ve škole jsem totiž zjistila, že žáby musejí být kouzelnického původu (rasismus!), a proto se kupují v kouzelnických potřebách například v Příčné ulici nebo v Prasinkách, kam jsme však zatím ještě měli zakázaný vstup, za nehorázné peníze. Bylo mi to moc líto, ale nakonec jsem Buřtovi musela dát, po naší krátké známosti, na vždy sbohem a vyměnila jsem ho za plyšovou žábu - nějaké to zvíře přeci mít musím, ne?

Ale abych se vrátila k tomu, proč tu vlastně dnes, po tak dlouhé, době jsem. První školní den mého třetího ročníku v Bradavicé škole čar a kouzel si podle mě zaslouží zaznamenat do tebe, můj milý starý kamaráde, jež uchováváš tolik mých, tak vzácných, vzpomínek.

Nakonec jsem se tedy, bez dalších větších potíží, dostala na skryté kouzelnické nástupiště a začala se rozhlížet po svých přátelích. Vzhledem k tomu, že bylo už skoro tři čtvrtě na jedenáct, byla jsem si stoprocentně jistá, že Alice s Frankem už tu musejí být. Abys pochopil, Frankova matka totiž vždy dodržuje všechna stanovená pravidla, počínaje včasnými (podle Alice až příliš včasnými) příchody a etiketou. No a Alicina matka, v touze spojit život své dcery s jejich dokonalým o rok starším sousedem přeci nesmí za paní Longbottomovu v ničem zaostávat.

První koho jsem na nádraží King´s Cross zahlédla, však nakonec nebyla Alice ani Frank, nýbrž James se Siriusem, kteří se něčemu šíleně smáli (jak překvapivé u nich).

Opatrně jsem se přikrčila za svůj vozík s kufry (což vlastně nebylo vůbec potřeba, vzhledem k tomu, že jsem za ním nebyla ve stoje málem vidět) a pomalu jsem se začala plížit k jejich zádům. Ještě stále jsem totiž Siriusovi neprominula tu žďuchu do zad, jež mi uštědřil nejen při mé první cestě do Bradaic, ale prakticky pokaždé, když měl tu příležitost.

Konečně jsem se dostala za jejich záda, zhluboka se nadechla, nenápadně nahnula k jednomu z dvou černovlasých kluků a…

"Nazdar Annie, máš nějakej problém?"

Z toho šoku jsem zapomněla vydechnout vzduch, který se mi hromadil v plicích, pak jsem se tak trochu přidusila a nakonec mi ujel vozík, o který jsem se do té doby opírala, a jak široká tak dlouhá se (zase!) rozplácla u jeho nohou.

"Víš, Annie, jsi vážně roztomilá, s těmi svými neustálými pády," prohlásil Sirius klidně a vážně na mě pohlédl, jak jsem se tam válela na špinavé zemi a snažila se zvednout na nohy, "ale už bys měla dospět, začíná to být tak trošku trapný."

Zpražila jsem ho takovým pohledem, že kdyby šlo kouzlit bez hůlky, už by byl dávno mrtvý nebo proměněný minimálně v ošklivého slizkého slimáka, když se najedou, ten idiot, hlasitě rozesmál a málem mě znovu shodil.

"Hlavně, že ty si strašně vyspěl," prskla jsem na něj, jakmile se mi konečně podařilo vyškrábat se na nohy.

"Já? Jistě," ušklíbl se sebevědomě a já znovu, během jediné minuty, dostala chuť ho něčím hodně těžkým přetáhnout přes hlavu.

"Nechte toho, oba dva," ozvalo se za mými zády a já se neubránila zářivému úsměvu.

"Pane profesore Lupine, jak ráda vás vidím," otočila jsem se na chlapce s delšími hnědými vlasy sepnutými v malém culíku.

"Nevyspěl jste ani jeden," zamračil se na nás naoko Remus, ale pak dlouho mu to jeho předstírání nevydrželo. Mezi námi, je to měkkota a bohužel i hodně uzavřený a trochu morous. Nemá to doma lehké, jeho matka je těžce nemocná, nemají moc peněz a on je přitom tak milý, jenže nedůvěřivý.

"Co taky čekáš, za pouhé dva měsíce," odsekla jsem s úsměvem. "Neviděl jsi náhodou Alici s Frankem? Už by tu měli dávno být."

"Ale ano, jsou na druhý straně nástupiště, když jsem šel Alici pozdravit ani mi neodpověděla, už se zase o něčem dohadují. Celkem Franka lituju, dohlížet na takovou -"

"Dej si pozor," pohrozila jsem mu prsem, "je to moje nejlepší kamarádka."

"Jo a taky pěkná fúrie," vložil se do našeho rozhovoru Sirius. "Jediný, kdo ji ve řvaní dokáže předehnat, už je snad jen Evanska, že jo, kámo?" otočil se na Jamese, který však vůbec nezareagoval. To mě překvapilo, protože James Potter a nereagovat na slova o Lily Evanvové? Nikdy si přeci nenechal ujít možnost si na naši rudovlasou dračici hezky zanadávat. Se zájmem jsem se otočila na Jamese a sledovala jeho pohled mířící…

Lily Evnasová zrovna kráčela směrem k nám, se zářivým úsměvem na rtech, jež rozdávala každému, koho potkala. Vlasy jí vlály za hlavou jako tmavě rudá svatozář a James Potter stál hned vedle mě, s pootevřenými ústy zkroucenými v malém okouzleném úsměvu.

"Ehm, Jamesi?" otočila jsem se na něj. Nic, žádná reakce. James Potter stál a zíral na rudovlásku, která se pomalým krokem blížila k nám.

"Ahoj, Remusi," usmála se Lily, když došla až k nám. "Mirianne," otočila se na mě s dalším sladkým úsměvem, ze kterého mě málem rozbolely zuby.

"Lily," kývla jsem na ni a věnovala jí jeden z mých dobře nacvičených kyselých úšklebků, který naše malá školní hvězdička zase nepochopila a odměnila ho dalším úsměvem (ne, nejsem zaujatá, vůbec!).

"Ahoj, Lily, jaké bylo léto?"

Z nějakého nepochopitelného důvodu mají jak Alice, tak Remus Evansku rádi a to tak, že hodně. U Alice je to celkem pochopitelné, nakonec, ta má v podstatě ráda snad všechny své spolužáky, kromě Siriuse Blacka a Franka Longbottoma. Odvěkou nesnášenlivost mezi Nebelvírem a Zmijozelem samozřejmě ani nezdůrazňuju, protože ta je u nás všech naprosto samozřejmá (nepočítáme-li však Lily Evansovou a její neskonalou zálibu všechny a všechno milovat a porušovat zásady Bradavic, jak tohle jednou dopadne? Kdoví?) A proč má Evansku rád i Remus, který se většinou zdržuje někde v koutě s nějakou tlustou knihou a nebaví se skoro s nikým jiným, krom kluků a právě Lily, přestože James a Sirius ji nesnášejí a Peterovi je to nejspíš úplně jedno.

"Skvělé, byli jsme s rodiči na prázdninách ve Francii, ale už jsem se těšila do školy," odpověděla (Á, další úsměv!) a zjevně něco čekala, ostatně jako my všichni ostatní.

Byli jsme však zklamáni (tedy já určitě o Remusovi pochybuju). Bylo už tradicí, že když se Lily a James objevili ve stejné místnosti, nenechali si ani jeden uniknout možnost k jakékoli vzájemné provokaci, přičemž James většinou byl tím, kdo si první začal troufat a také vždy první skončil (potom co ho Evanska rozválcovala).

"Copak Pottere?" začala Lily a já se v duchu ušklíbla. Nemůže odolat. "Neříkej, že si během prázdnin ztratil hlas? Komu za ten zázrak můžeme poděkovat?"

"Já -" bylo jediné, co ze sebe vymáčkl.

"Teď vážně, poslala bych mu puget růží," zasmála se Lily a nejspíš by pokračovala i dál (tak se ten Nebelvírský anděl dokázal v Jamesově přítomnosti změnit), kdyby ji nepřerušil Alicin příchod.

"Miri!" ozval se hlasitý výkřik a pak mi má nejlepší kamarádka přistála na zádech.

A tak jsem nedostala šanci dozvědět, co se to s Jamesem stalo, přesto… Takhle to šlo dál a dál. Začal můj třetí školní rok v Bradavicích a vše se (znovu) změnilo.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Alex Alex | Web | 5. října 2010 v 19:08 | Reagovat

Je mi líto, ale mě zase skoro bolí oči z Abigail, verze Abbygail mi přijde mnohem hezčí, taková elegantnější (i když ta postava elegantní zrovna není). Jsou to prostě dvě verze jednoho jména, stejně jako je Isabella i Isabela.

2 Minie Minie | 5. října 2010 v 19:19 | Reagovat

Moc ti děkuji, ale já osobně doporučuji místo HP povídky povídku o TVD .. =) a slibuji, že až najdu čas také se mrknu na tvůj blog.. a děkuji i za pochvalu diplomku a ták.. =) byla jsem dcl nervózní co na to řeknete.. =D tk moc děkuji =) ztm pa
P.s tvůj blog se mi zatím taky líbí.. hlavně tvůj dess =)

3 Liliane Evans Liliane Evans | Web | 5. října 2010 v 19:23 | Reagovat

chudák James, stratil reč :D, tešim sa na ďalšiu kapitolu :)

4 Nakira Nakira | Web | 5. října 2010 v 20:49 | Reagovat

Tuhle povídku nemám ještě ani rozečtenou, ale vypadá to zajímavě :-D Hlavně se těším na kapitolu k Tajemství Srdce... docela mě oslovila :-)

5 Shiroa Shiroa | Web | 5. října 2010 v 20:56 | Reagovat

škrkny navštívili i naši Marianne... :-D :-D jinak super kapitolka plná humoru, který vždy povzbudí..:-)

6 Nel-ly Nel-ly | Web | 5. října 2010 v 23:28 | Reagovat

Lily: ach ano, chudáček, neví, co ho s Evansovou ještě čeká :D

Nakira: tuhle snad ani ne :D je to... ehm, novátorský pokus s ich-formou, která mi vůbec nejde :) TS? na to všichni čekají, stejně jako já :D a ono nic

Shiroa: škrkny? eee? :D odněkud to znám, ale vůbec nechápu... asi je už pozdě :)

7 Guenon Guenon | Web | 6. října 2010 v 17:09 | Reagovat

Já jsem vzpomínala moc ráda:D skvělá povídka tohle:D hlavní hrdinka mi vyloženě sedí´:D Moc se mi to líbilo, pobavila jsem se, nemám co vytknout:D paráda:D

8 Lexie Lexie | Web | 6. října 2010 v 18:15 | Reagovat

krásná kapitola:) hned je celý den příjemnější. měla bys je přidávat častěji, abych si častěji zvedla náladu 8-)

9 lina lina | Web | 6. října 2010 v 19:02 | Reagovat

prej rasismus:D Annie mi celkem chyběla...a je na vraždu to takhle ukončit|!

10 Maya Maya | 7. října 2010 v 21:04 | Reagovat

:-§) Miriam/Annie...to Annie je vážně hezčí, je naprosto fantastická...z těch tvých poznámek v závorkách jsem nemohla, byly úžasný a ono celej ten příbeh byl úžasnej...
Hlavně s tou žábou, u toho jsem chytala solidní výtlemy a potom samozřejmě SIri... jen mě štve, že Evanska se chová jako kráva...

11 Aranel van de´Corvin Aranel van de´Corvin | Web | 11. října 2010 v 17:47 | Reagovat

super už se těším až dospějí do toho věku kdy začnou nabalovat všechny a všechno okolo sebe...kdyby jenom nabalovat....spíš klátit :D  :D  :D Myslím, že Sirius už má největší čas, aby všechny ty slečny stihnul :D  :D  :D

12 neznate neznate | 13. října 2010 v 11:43 | Reagovat

vas tohle bavi???? me by bavilo sni kdyztak chodit

skype:StreTT11
ICQ:479778631 :-P

13 Lily Lily | Web | 7. prosince 2010 v 22:51 | Reagovat

[11]: naprosto souhlasím

Jak jen můžeš takhle skončit kapitolu a nepsat dál??? Tohle by muselo vtáhnout do děje i hluchoslepýho!!!! :D

14 Sawarin Sawarin | Web | 5. ledna 2011 v 20:20 | Reagovat

No páni, suprová povídka. Jak jen bych to vyjádřila. Je jiná než tvé ostatní povídky, ale přesto je skvělá. Úžasně se u ní bavím.:D:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
acta est fabula ~ příběh jest skončen

Do not COPY! HP-fanfiction writer. Canon belongs to J.K.R. Design by Nel-ly, picture from DA