Já vím, že ta minulá byla krátká, ale jak jsem řekla, představovala jen první půlku a já vám teď přináším tu druhou :)
Jak mě potšily komentáře k minulé, tak doufám (bez většího nátlaku :D), že mě teď potěší i komentáře k téhle kapitole.
Jinak video se k tomu vůbec nehodí a vlastně ani písnička, ale já jí jednoduše žeru a kapitolu se psala převážně při ní :D
Dál procházela přeplněnou vlakovou chodbičkou a čas od času nahlížela do skleněných dveří různých kupé. Vlastně sama ani nevěděla, co přesně hledá.
Chtěla si najít prázdné místečko, schoulit se do rohu a dívat se celou cestu z okna na ubíhající anglickou krajinu a přemýšlet, jaké to bude, co se s ní bude dít a nechá si po tvářích proudit další vodopády slz? Nebo se vzmůže a pokusí se najít si společnost a vyhnout se tak přicházející depresi?
Mohla by se pokusit najít kupé té zmijozelské party, v jejímž čele vždy stál Draco nejspíš po boku Daphne a jejích kamarádek. Jenže… Astorie si nebyla tak jistá, jestli chce celou cestu sedět v bezprostřední blízkosti vyčítavých a chladných pohledů své starší sestry, nebo nabubřeného chvástání a arogantních úsměšků svého snoubence. Ne, tohle určitě není nic, co by jí dokázalo zvednout náladu.
"Ahoj, je tu volno?" vstrčila hlavu do jednoho kupé skoro na konci vlaku. Jako další už by nejspíš následovaly jen místa zmijozelské bandy a Astorie se před malou chvílí rozhodla, že něco takového si ráda odpustí. Nakonec si tedy vybrala třetí možnost. Sednout si k někomu úplně cizímu, navázat kontakt nebo prostě sedět a mlčet. Nechtěla to však hned ze začátku přehánět a tak se chytla příležitosti, jež pro ni představoval osamělý kluk začtený do nějaké tlusté knihy.
"Jo, jasně," zamumlal chlapec, aniž by se na ní otočil a mávnul rukou, aby mohla jít dál. Astorie překvapeně zvedla obočí. Mohlo být mu tak dvanáct třináct let a už se choval - takhle?
"Díky, já jsem Astorie," pokusila se nasadit co nejmilejší úsměv, nikdy nebyla dobrá v navazování nových známostí.
"Hm a co jako?" zeptal se a dál upřeně hleděl do knihy.
"Eh," vyhrkla zaraženě, "já… jen jsem se chtěla představit, víš, jako - ´Ahoj, já jsem Astorie.´ a ´Ahoj já jsem…," natáhla k němu obě ruce a čekala na jeho reakci. Jen na ni bez zájmu pohlédl, pozvedl obočí a díval se na ni takovým způsobem, že si najednou připadala, jako ten největší blázen na světě.
"Liam Pitchard," zavrčel.
"Fajn," usmála se na něj. "Ráda tě poznávám, Liame, a do jakého ročníku chodíš?"
Hlasitě vzdychl, znovu zvedl hlavu a zahleděl se jí přímo do očí. "Mají tyhle zbytečné otázky nějaký význam? Nebo sis nevšimla, že se pokouším číst a rád bych v tom pokračoval i po zbytek cesty?"
"Jasně," kývla hlavou, ale to už se Liam stihl znovu ponořit do té své zajímavé četby. Astorie potichu vzdychla, vytáhla svoji vlastní knihu a děkovala všem svatým, že byla dost tlustá na celou cestu až do Bradavic.
***
"Astorie Greengrassová?"
"Ano," zvedla okamžitě hlavu a pohlédla na přísně vypadající čarodějku s vysokým kouzelnickým kloboukem posazeným na pevně stažených vlasech.
"Pojďte se mnou, budete zařazena jako první ještě před žáky prvních ročníků," ještě ani nedořekla větu a už se rázným krokem vydala pryč ze vstupní haly, Astorie hned za ní, "nemíváme moc nových studentů z vyšších ročníků, ale na žádost vaší rodiny jsme udělali výjimku. Budete zařazena jako první, ještě před prvními ročníky."
"A-ano, jistě," zakoktala udýchaně a znovu trochu popoběhla, aby udržela svižný krok, jež profesorka nasadila. "A můžu se zeptat…"
"Běžte tudy, těmi dveřmi dál rovně, pak už uvidíte, kam máte jít, ale počkejte na vyzvání" prohlásila profesorka úsečně, otočilas na podpatku a zmizela druhou chodbou.
Astorie si hlasitě povzdechla, už po několikáté toho dne. Toto hezky začíná. Nejdřív jí málem ujede vlak, pak se dostane do kupé snad s nejnemluvnějším studentem z Bradavic a nakonec ji neznámá profesorka nechá v tmavé chodbičce na pospas všemu dobrému či zlému.
Pomalu prošla úzkou chodbičkou, pootevřela těžké mahagonové dveře a vyhlédla ven. Stála kousek od zakulaceného stolu, v jehož čele se skvěla vysoká vyřezávaná židle připomínající malý trůn, na níž seděl člověk, jehož jméno znalo každé dítě pocházející z kouzelnické rodiny a vyrůstající v Anglii. Albus Brumbál, jeden z největších kouzelníků své doby, ředitel Bradavické školy čar a kouzel.
Chvíli na to, co Astorie vstrčila hlavu do dveří, se otevřely velké vstupní dveře a do síně vešla ta samá profesorka v čele průvodu desítek vyděšených dětí, budoucích studentů prvních ročníků.
"Co to říkala? Že půjdu první? Takže to jako… už teď?" ptala se Astorie sama sebe a rozhlížela se kolem sebe. Vyřešit nezvyklý nástup nového studenta tím, že ho strčí do postranní chodby a řeknou mu: Čekej, jí nepřišlo zrovna nejlepší, hlavně když ten dotyčný je někdo, jako ona. Vyděšená malá holka, jež nikdy a nikde nebyla sama - tohle by v Krásnohůlkách nikdy nedovolili, v Krásnohůlkách nikdy nebyly takhle zatuchlé a tmavé chodby a všude se pohybovaly desítky lidí!
"Dříve než začneme se zařazováním nových ročníků, rádi bychom mezi námi přivítali novou studentku přestupující nám z Krásnohůlské akademie," prohlásila profesorka s vysokým kouzelnickým kloboukem a přísným pohledem a nenápadně na dívku kývla, "Greengrassová, Astorie Clare!"
"Tak," zašeptala sama sobě Astorie, když pomalým krokem vystoupila z postranních dveří za profesorským stolem a vydala se směrem k oprýskané dřevěné stoličce, u níž profesorka stála. "A je to tady, jen klid, Astorie, klid!"
Když došla na místo, uvědomila si, že na ni zírá celá místnost, což znamenalo všechny čtyři kolejní stoly a učitelé, takže určitě i několik set lidí. Rozklepaly se jí kolena a vyděšeně se otočila k profesorce, která jí jen pokynula k dřevěné stoličce a potom, co se Astorie posadila, jí na hlavu nasadila starý potrhaný klobouk, jež ještě před chvílí zpíval zvláštní písničku.
"Ale ale, to se podívejme," ozval se tichý hlásek v jejím uchu. Astorie sebou polekaně cukla, když si uvědomila, že to na ni nejspíš mluví klobouk, "mladší ze sester Greengrassových. Kdepak ses nám toulala, dítě? Krásnohůlky…," zasyčel opovržlivě Moudrý klobouk a Astorie se zamračila, nejradši by mu řekla, že její bývalá škola byla úžasná a mnohem hezčí než tenhle starobou prolezlý hrad s podivnými a děsivými mluvícími věci, ještě si moc dobře pamatovala kočáry bez koní a potrhlého ducha, jež se na ni pokusil zaútočit, jakmile poprvé vešla do dveří Vstupní haly.
"Co se dá dělat, ale už tě tu máme, konečně si dostala rozum. Přesto to bude těžké, už ti bylo patnáct let, v takovém věku je těžké někoho zařadit. Z lidí se postupně stávají složité osobnosti. Ach ano, ze všech lidí, dokonce i z těch, u kterých by to nikdo nečekal," klobouk se na její hlavě maličko zatřásl a Astorii pohoršeně došlo, že to byl tichý smích.
Prosím, ať si pospíší, modlila se v duchu dívka. Vždyť na mě všichni ti lidé zírají.
"Neboj, už to nebude trvat dlouho, dítě," znovu sebou škubla, když si uvědomila, že klobouk slyší její myšlenky. "Těžké, tak těžké… Nechybí ti odvaha, ale na Nebelvír to určitě není. Nejsi hloupá, ale ani na Havraspár se nehodíš."
"Tak kam tedy?" zeptala se, už jí začala docházet trpělivost.
"Nespěchej, tahle chvíle rozhodne o tvé budoucnosti," pokáral ji klobouk, "podle tvých předků i příbuzných by se nejvíc hodil Zmijozel, ale nevím, nevím… Tolik se lišíš od své sestry, snad Mrzimor."
Najednou si uvědomila, jak by se tvářili její rodiče, sestra a nakonec i Malfoyovi v čele s Dracem, kdyby chodila do jiné koleje, než do Zmijozelu. Malfoyovi by jí nikdy neodpustili tu ostudu a určitě zrušili zasnoubení… To by byla cesta ven. Moudrý klobouk měl pravdu, teď se rozhodovalo o jejím osudu, pokud ji pošla do Mrzimoru, Draco určitě zruší jejich zasnoubení a Astorie bude volná, třeba by se mohla vrátit i do Krásnohůlek za svými kamarádkami, jenže…
Astorie ucítila, jak ji v očích pálí slzy. Tohle nemohla dovolit. Její rodiče by zabilo, kdyby se nedostala do Zmijozelu. Tolik si přáli, aby se jejich jméno spojilo s rodem Malfoyů, Astorie si nemohla dovolit je zklamat.
"Taková rozhodnutí víc než cokoliv jiného svědčí o tvé mrzimorské povaze," prohlásil klobouk a ona si uvědomila, že nejspíš celou dobu sledoval její vnitřní bitvu. "Tak tedy, jak se rozhodneš? Nakonec je to vždy na tobě, ty rozhoduješ o svém osudu."
"Zmijozel," zašeptala zlomeně Astorie, "prosím, pošli mě do Zmijozelu."
"Jak si přeješ," pronesl tichý vlásek. "Zmijozel!"
Astorie slyšela, jak poslední slovo vykřikl na celou síň. Sundala si ho z hlavy a vratkým krokem se vydala ke stolu své nové koleje.
U zmijozelského stolu už se Draco postavil na nohy, pokýval na ni a ona se, se skloněnou hlavu vydala k němu. Nakonec sama rozhodla o svém osudu, teď už nebylo cesty zpět.
...
Mé malé věnování patří Guenon za to, jak hezky přišla na to, kam by se ta moje malá Ria hodila :) Fakt jste si mysleli, že má sílu na úžasný Nebelvír? :D
Vím, že je to jen jakože půlka, ale i tak to bylo krátký! 
hele jo, čtyři stránky první část, čtyři (skoro celý 
kami | 
Super kapča! Je aj dobre, že je v Slizoline
, krásna kapitola, hrozne sa mi páčila, tešim sa na ďalšiu 
.