14. Kapitola - Základní poznatky

13. srpna 2010 v 8:52 | Nel-ly
Tajemství srdce 1
No jo, já vím, že to trvalo a že po takové době "záseku" byste si zasloužili kapitolu mnohem delší a především zajímavější, lépe napsanou a vůbec, o ničem. Jenže to prostě nešlo, neumí te si představit, kolik usilí jsem na tohle vynaložila (bohužel, to tak vůbec nevypadá, já vím), ale snad mi to pomůže pokračovat a nejen to... Konečně už skončit ;-)
Kapitola, jak už jsem řekla, je o ničem a zároveň o všem. Je příliš ukecaná, příliš popisová a příliš nedějová. Jen furt omýlám to samé dokola a čas od času se ztrácím, přesto to přepisovat nebudu... Nejde to a já doufám, že vás předzvět blízkého (nebud říkat brzského!!) konce trochu uchlácholí a nebude te mě chtít ukamenovat :)

So, we continue...


Ashley si hlasitě povzdechla. Nevěděla, jestli má být šťastná nebo smutná, nejspíš ani jedno, což bylo zvláštní, protože po okamžicích, jaké zažila včerejší večer, by měla mít velice silné pocity. Jenže jaké?

Začalo to jednoduše. Sirus otevřel dveře od ložnice a pokynul jí, aby vstoupila. Opatrně přešla práh dveří, a když zdvihla hlavu, střetla se s pohledem měděných očí.

Na její tváři se objevil ironický úsměv. Doopravdy si myslela, že ji v Siriově pokoji čeká, kdoví co. Čekala by cokoliv, kromě jeho dvou spolubydlících sedících na zemi u Řachavého Petra.

Byla tak hloupá, naivní. Sirius byl jen člověk, její spolužák… A přestože byl neobyčejně pohledný, chytrý, milý a celkově přitažlivý, byl to jen sedmnáctiletý kluk, který čas od času rád trávil čas se svými kamarády při hraní kouzelnických her, na které bylo povětšinou potřeba více hráčů.

Netrvalo dlouho a Ashley konečně došlo, proč ji vlastně Sirius pozval, aby se k nim přidala. Jistě, částečně to muselo být z lítosti nad jejím osudem. Musel si říkat, že je jen osamělá chudinka bez přátel, která nemá v pátek večer na práci nic jiného, než učení (při té představě se Ashley málem zhroutila), a tak se rozhodl, jí pomoci a zároveň obstarat dalšího hráče. Protože většina her, třeba i těch karetních, byla zajímavější při čtyřech lidech a ty bohužel k dispozici neměl. James, jak bylo poslední dobou jeho zvykem, totiž zůstal večer v knihovně, s Lily samozřejmě.

Tajemno kolem svatyně bradavického casanovy bylo tedy vyřešeno. Chlapecký pokoj nebelvírských sedmáků vypadal úplně stejně, jak si ho Ashley pamatovala, když kdysi párkrát navštívila Remuse, jen několik maličkostí se tu změnilo.

Na zdi u dveří do pokoje vysel mudlovský kalendář s nehybnými fotkami jakýchsi mladých žen, které určitě nebyly členkami žádného náboženského sboru. Na nočním stolku u postele nejblíže dveřím stála karafa s kolínskou, časopis s názvem "Playboy" a hřeben, takže Ashley si celkem bez problémů domyslela, že je to Siriova postel (kdo jiný by se také o sebe takhle staral?) a musela ovládnout nutkání vydat se k ní, pomazlit se s jeho polštářem nebo alespoň zachytit trochu z jeho (a její milované) voňavky.

Vedlejší postel byla zpola zatažena dlouhými závěsy, které částečně zakrývaly zářivě červený přehoz s pohybující se zlatonkou. Ashley ani nepotřebovala vidět hromadu papírů s různými nákresy a rozvrhy hodin, aby jí došlo, že tahle postel patřila Jamesovi.

Zbývaly jen už dvě postele, u kterých se také nemusela příliš dlouho dohadovat, komu patří. Obaly od cukroví poházené kolem jedné z nich ostře kontrastovaly s jedinou pečlivě ustlanou postelí, na jejímž stolku ležela tlustá kniha, rodinná fotka a sklenička s vodou. Remus byl od jak živa čistotný a Ashley se mu dřív často posmívala, že chvílemi až úzkostlivě dodržoval pořádek.

Po krátkém, ale za to pečlivém, průzkumu jejich pokoje, se Ashley s menšími ostychy posadila na zem, naproti Remusovi a Peterovi. Představa, že teď dobrovolně stráví několik hodin ve společnosti, jak svého bývalého nejlepšího kamaráda, jejichž vztahy byly v téhle chvíli více než složité, a Siriuse, s nímž neměla žádný vztah, snad kromě mírně nuceného přátelského a jednostranně zamilovaného a oddaného, byla doopravdy zajímavá. Nakonec však dopadlo mnohem lépe, než by o čekávala.

Ze začátku se sice moc nedokázala soustředit na hru, což nejvíc ocenil Peter, který díky tomu tak často neprohrával. Byla nervózní. Remus ji čas od čas probodával zamyšleným pohledy, z nichž už dávno nebyla schopná nic vyčíst, zatímco Sirius si ji všímal stejně, jako ostatních dvou hráčů a ona se stejně vždy otřásla, když se omylem dotkl její ruky nebo ji dokonce přímo oslovil. Člověk by čekal, že po takové době, co s ním spolupracovala v jedné skupině a díky své neustálé přítomnosti v jeho blízkosti si v podstatě vynutila jeho pozornost, bude schopná zachovat alespoň relativní klid. Bohužel, opak byl pravdou a pro Ashley tento večer znamenal mnoho trapných situací, červenání se, blednutí a nakonec pořádně dlouhou terapii se svým vlastním mozkem, kdy snad tisíckrát probírala všechno, co se stalo znovu a znovu dokola a pokaždé zjišťovala, že se chovala, jako hloupá malá puberťačka.

Z celého toho tak zajímavého večera si Ashley odnesla dva základní poznatky. Za prvé, Sirius se o ni stále nezajímal o nic víc, než na začátku roku. Pozornost jí věnoval stejně, jako jakémukoliv jinému člověku, co by se náhodou namanul poblíž. Nebylo to tak zvláštní, v poslední době se Ashley neustále nacházela někde v jeho blízkosti, většinou, když byl bez Jamese nebo při hodinách, kdy spolu bývali ve dvojici (Remuse si přivlastnil Nox a tak nikdo jiný nezbýval). A proč, že ji vlastně pozval nahoru do svého pokoje? No, na to si dokázala odpovědět hned ten večer.

Druhý poznatek se netýkal nikoho jiného, než Remuse, jejího bývalého nejlepšího kamaráda, s nimiž chtěla tolik navázat nové vztahy a co se jí tolik nedařilo. Výsledkem jejího celovečerního zkoumání bylo přesvědčení, že je už pozdě. Nejen,
že mu Ashley už dávno nerozuměla a nedokázala číst v jeho očích, ale dokonce k tomu neměla skoro žádnou příležitost. Ze začátku ji čas od času pozoroval, to ano, ale vždy, když se k němu otočila, tak uhnul nebo se vyhnul konverzaci s ní. Nechtěl s ní mluvit. Nechtěl s ní nic mít a ona ho do toho nutit doopravdy nehodlala.

Na snadě by byl ještě třetí poznatek z večera stráveném s třemi sedmnáctiletými kluky. Bohužel, doba strávená s Peterem Pettigrewem nic nezměnila na tom, že poznatky o něm prostě nepřišly. Nikdy snad neexistoval, tak nezajímavý kluk, jako byl on. Ten, kterého nikdy nikdo nevnímal. Ten, kterým ostatn dokonce ani neopovrhovali, vždyť nestačil ani na to, aby ho Zmijozelští šikanovali. Peter Pettigrew byl nicka. Ubohá, nezajímavá nicka, jejíž činnost nezajímala dokonce ani jeho nejlepší přátele, což se jim jednou mělo vymstít.

***

"Dobré ráno, třído," prohlásil profesor Williamson, jakmile vešel do učebny Obrany proti černé magii a všichni žáci okamžitě ztichli. Blížil se konec školního roku a s ním měly přijít i nejdůležitější zkoušky v jejich dosavadním studijním životě. Ať už se to zdálo jakkoliv neuvěřitelné, uplynulo skoro osm měsíců od začátku jejich sedmého ročníku a nastal čas se
doopravdy věnovat své budoucnosti. Nektěří, jako například James, Sirius, Frank, Alice a Lily měli naprosto jasné představy, které se jim, zdálo se, měly i splnit. Chtěli bojovat, bojovat, proti hrozbě, která se šířila kouzelnickým světem a nejlepší možností, jak toho dosáhnout, bylo přihlásit se do bystrozorského kurzu a ukázat, že na to mají. Což oni měli.

Pak tu byli další, jako například Ashley, její dvě zbývající spolubydlící a další, kteří se dosud nerozhodli, co si s životem počnou. No, a nakonec tu byl Remus. Výborný student, jeden z nejlepších v jejich ročníku, jehož plány selhaly ve chvíli, kdy si ministerský úředník vedoucí nábor nových bystrozorů v jeho spise přečetl, že je vlkodlak, což pro něj znamenalo automatické zavření dveří u všech funkcích, které kdy chtěl zastávat. Od samotných bystrozorů přes pomáhaní v nemocničních zařízeních. Vlkodlaci, ať už byli jakkoli dobří lidé a měli jakkoli dobré výsledky ve škole, nikdy nesehnali vhodnou práci.

"Dobré ráno, profesore Williamsone," pozdravila asi polovina třídy sborově a všichni se usadili na svá místa v lavicích. Dnes je určitě čekala velice zajímavá hodina.

"Dnes jsem si pro vás připravil něco nového," začal učitel se zábleskem v očích, ze kterého Ashley naskočila husí kůže. "Nejdřív se však musíte rozdělit do dvojic. Ale," zvýšil hlas, když studenti začali vstávat a automaticky začali tvořit skupiny, ve kterých posledních několik měsíců spolupracovali, "dnes je váš výběr jen a jen na vás. Můžete být ve dvojici s kýmkoli, nezávisle na jakémkoli předchozím rozzařování."

To byla novinka. Až do teď se při každé praktické hodně Obrany rozdělovali do dvojic ve svých skupinách, ale dnes si mohli vybrat, koho chtěli.

Pro Ashley tahle změna v podstatě nic neznamenala, i kdyby chtěla, neměla nikoho, kromě Siriuse, ke komu by se mohla přidat. Její "kamarádky" se s ní stále skoro nebavily, Remus ji i nadále ignoroval (a ještě k tomu se teď postavil do dvojice k Noxovi, jako vždy) a jediná, s kterou se Ashley ještě čas od času bavila, byla Lily Evansová, jež okamžitě skončila v obležení svého přítele, Jamese Pottera.

Nakonec, na práci se Siriusem si zvykla a měla ráda jeho společnost. Ashley se rázně zvedla z lavice a sebevědomým krokem zamířila do jednoho z rohů místnosti, kde postával černovlasý casanova.

"Si -" začala, ale nedostalo se jí možnosti dokončit slovo, natož větu. Přímo před ní se postavila vysoká blonďatá dívka z Mrzimoru, kterou znala jen od vidění a pamatovala si ji, protože byla samoskou velice krásná a oblíbená, jak už to u takových bývalo.

"Siriusi, nechtěl bys být se mnou ve dvojici?" zeptala se ho sladkým hláskem, z kterého se Ashley zvedal žaludek a zamrkala dlouhými tmavými řasami.

"Proč ne," objevil se mu na tváři křivý úšklebek, ze kterého se tolika dívkám dělalo mdlo a chytil ji za ruku. "Sirius black a ty jsi…?"

"Kate," zachichotala se roztomile, když pozvedl její ruku k ústům.

"Rád tě poznávám, Kate. Co bys řekla, kdybychom se spolu šli po hodině projít?"

"To bych moc ráda," věnovala mu další zářivý úsměv a pohodila dlouhými vlnitými vlasy.

Ashley se už na to nemohla dál dívat. To snad ani není pravda. Věděla, že pro Siriuse nic neznamená, ale spolupracovali spolu už tak dlouho. Mohl na ni počkat, i když… Vždyť profesor Williamson říkal, že si můžou vybrat, koho chtějí. Měla být rychlejší. Sirius za to nemůže. Nemůže za to, že je pomalá. Nemůže za to, že je tak oblíbený. Snaží se jen chovat slušně. Jenže s kým teď bude ona, Ashley? Poslední, kdo vždy zůstával při takovém rozdělování byl Snape ze Zmijozelu a jeden kluk z Mrzimoru, co strašně prskal a šahal všem dívkám na zadek. To snad ne!

"Nechtěla bys být se mnou, Ash?"

Překvapeně se otočila na zrzavou dívku, stojící za jejími zády. Violet se na ni mile, i když trochu stydlivě, usmívala a čekala na její odpověď.

"To myslíš vážně?"

"Jistě," zamračila se. "Proč by ne?"

"A co Susan?"

"Nejsme přeci siamská dvojčata," odfrkla si Violet a Ashley zaznamenala, že v jejím hlase slyší stopu hořkosti, že by si Violet konečně uvědomila, jak moc ji Susan využívá? Nezdálo se to pravděpodobné, ale stát se to mohlo. "Už mě štve, stále mi něco zakazuje a přikazuje. Víš, že mi dokonce zakázala s tebou mluvit? Ale já na ni kašlu, máme před sebou jen posledních několik týdnů a já o tebe nechci přijít.

"Vá-vážně?" zašeptala Ashley a v očích ji začaly pálit slzy. Nemohla uvěřit, že Violet
něco takového říká. Ta Violet, která celé ty roky vždy souhlasila se vším, co Susan řekla. Ta Violet, která měla mozek velký asi jako hrášek a přesto se dokázala nad ostatními povyšovat. Ta Violet, její nejlepší kamarádka. "Díky!" vyhrkla po několika vteřinách Ashley a vrhla se zrzce kolem krku.

"Chybělas mi, Ashley."

"To ty mě taky," zakvílela s hlavou zabořenou do jejích dlouhých vlasů a ignorovala Susanin rozzuřený pohled a následnou ránu, když Susan práskla tlustou učebnicí Obrany o stůl tak silně, že se odrazila od desky a narazila na zeď, kde se rozpadla na několik kusů.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 lina lina | Web | 13. srpna 2010 v 16:46 | Reagovat

Jéé...ještě pusu a bylo by to dokonalé:D Doufám, že se Susan pomstí! Aby ji mohly pak společně ničit..hahahahaha...ehm..

2 Guenon Guenon | Web | 13. srpna 2010 v 20:11 | Reagovat

Mě se to líbilo - a moc:D
Sice nemám prakticky nikoho v oblibě, ale to je součást kouzla:D a... takže jediné, co se dá vytknout, je ta dýlka:D
ale jinak paráda, těším se, co vymyslíš dál:D

3 Shiroa Shiroa | Web | 14. srpna 2010 v 8:30 | Reagovat

Cha! Susan se musela pěkně nas*at:-D :-D
super kapitola, jen mě smutí představa, že se konec blíží...

4 Liliane Evans Liliane Evans | Web | 15. srpna 2010 v 12:08 | Reagovat

pekná kapitola :):):), pekné od Violet, že sa Ashley prihovorila,krásna kapča, tešim sa na ďalšiu :):):)

5 Maya Maya | 15. srpna 2010 v 20:17 | Reagovat

Patří jí to! Patří jí to! Jooo! Konečně, jsem moc ráda, že se Violet vzpamatovala. Ale ten Remus...já bych toho vlkodlaka vážně nakopala do pr.... Pitomec. Ať se s ní baví! A to samý Sirius. Jako co to je?
Dobře, nebudu se do toho vměšovat, ale i tak musím říct, že to byla krásná kapitola. Těším se na další, nedovedu si představit, jak to všechno bude dál :-)

6 Nel-ly Nel-ly | Web | 15. srpna 2010 v 20:27 | Reagovat

lina: chceš, aby se holky líbaly, jo? :D stačí říct a máš tu femslash :-*

Guenon: děkuji :) já taky ne :D ale... no líbí se mi charakterový rysy Violet (jak jinak, když jsem ji napasla?) je taková, jak jsem si ji představovala a Ashley je stále roztomile hloupoučká :)

Shiroa: jen do ní, nemám ráda sportovní bloncky :D

Lily: děkuji :) uvidíme, co vymyslím

Maya: nemám nejmenší tušení, jak to bude dál :D tedy vím, že jo (kdo taky jiný?) ale nevím, jak to bude vypadat... každopádně se hrabu ke konci, pomaloučku, po lehoučku
děkuji :)

7 Lexie Lexie | Web | 16. srpna 2010 v 14:15 | Reagovat

konečně! Violet mi bylo od začátku trošku líto, protože zato, že není příliš inteligentní vlastně nemůže (jenom teoreticky). Mám ráda tvůj popis, jak charakterů a nálad postav, tak i okolí. Tahle kapitola se mi vážně moc líbila. Asi to kdekoho překvapí, ale já mam Ashley vážně ráda. Každý přece nemůže být sebevědomý a vysoce inteligentní 8-)

8 Aňulka Aňulka | Web | 16. srpna 2010 v 21:11 | Reagovat

Skvělé, Violet konečně začala svým hráškem myslet. Ne, tohle není výsměch, jsem skutečně ráda.
Nevím proč, ale tohle: Sirius byl jen člověk - mě rozesmálo neskutečně. Málem jsem šla do kolen. Co jiného by měl tak asi být? Zombie nebo nadčlověk? :-D  :-D  :-D To byla vskutku hláška.
Více ze mě dneska nedostaneš, už jsem se na tu kapitolu chystala dlouho, ale pořád něco. Jsem v těchto věcech bezčasý člověk.

9 kami kami | Web | 17. srpna 2010 v 23:40 | Reagovat

Tak. A teraz je pravdepodobne čas na ďalšiu kapitolu. Čo ty na to? :D

10 kami kami | 17. srpna 2010 v 23:49 | Reagovat

No ešte som chcela poznapenať: Sponenula si Severusa: Hurá! Hurá! :-D
(Som nato úplne zabudla.)

11 Nel-ly Nel-ly | Web | 17. srpna 2010 v 23:55 | Reagovat

bože, tys to fakt sfoukla celý? :D máš můj odbiv, tohle bych asi doopravdy nezvládla... s kapitolou nevím nevím, i když takovej ten naivní nanykovskej pohled na věc se u mě nachází celkem běžně :)

12 Moreen Moreen | Web | 21. srpna 2010 v 10:13 | Reagovat

nevím proč, ale celou dobu jsem měla pocit, že jsem tuhle kapitolu už někde viděla a vážně nejsem cvok! občas se mi stává, mívám pocity déja-vu a ani nevím proč.. vážně nejsem cvok :D každopádně se mi to líbilo, skvěle napsané. naše malá naivka se zase předvedla, když si myslela, kdoví co po ní sirius nechce, že? ještěže nešla nijak extra vystrojená.. tu hodinu obrany jsem si užívala, skvělé, že se violet aspoň trošku osamostatnila :) jsem zvědavá, jakou to bude mít se suzan dohru.. bude bitka..v blátě? :-D

13 Nel-ly Nel-ly | Web | 22. srpna 2010 v 1:24 | Reagovat

Moreen: no ano, naivka se předvedla :D, když já tu holku žeru (zajímavý, když jsem ji vytvořila :)) má v sobě  kousek mě, ale já nemám takový ten "romantický" pud a o to víc se mi zamlouvá ji psát
dohru? no, já doufám, že ještě překvapím :)
snad se to povede :D když tu každý předvídá

14 Scissors Scissors | Web | 27. srpna 2010 v 14:08 | Reagovat

Moc pěkné. Škoda že už tahle ff brzy skončí. Líbí se mi. :-)

15 Nel-ly Nel-ly | Web | 27. srpna 2010 v 14:14 | Reagovat

budou a jsou i další ;-) a vůbec na sebe nedělám reklamu :D
děkuji

16 Scissors Scissors | Web | 27. srpna 2010 v 14:51 | Reagovat

[15]: V tom případě se na ně budu těšit. Pobertovské povídky... Těch není nikdy dost! :-D

17 Nel-ly Nel-ly | Web | 21. září 2010 v 16:48 | Reagovat

áh, teď jsem si to po sobě po delší době přečetla a teda... furt vím, co jsem chtěla napsat, ale nějak mi to najednou nepřijde jako dobrý nápad :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
acta est fabula ~ příběh jest skončen

Do not COPY! HP-fanfiction writer. Canon belongs to J.K.R. Design by Nel-ly, picture from DA