Můj milý deníčku... 9. Puberťáci

3. července 2010 v 22:06 | Nel-ly
MMD avatar
Tahle kapitola není ani zdaleka tak dlouhá, jako ta minulá, ale zase bych ji mohla nazvat "prázdninovou"... odlehčená, snad i vtipná (doufejme :D) a tvoří takový most k dalšímu ději.
Tak doufám, že si ji užijete, bude se vám líbit a dostihnou mě všechny kritky ;-)
P.S. taky jste na mě hrdí, jak jsem najednou výkonná? nezvykejte si



Prázdniny. Období, které většina dětí a studentů miluje. Většina lidí si nejspíš představí volné dny plné slunce, koupání a radosti, já si představím práci - krabice, těžké krabice. Proč? Protože jsem sirotek, protože chodím do výběrové školy, protože chci mít (alespoň z části) to samé jako ostatní, protože když zůstanu v domově, budu se muset starat o mladší děti, hrát si s nimi na schovávanou, hlídat je, chodit s nimi na záchod a poslouchat jejich křik a tak nosím krabice. Ano, milý deníčku, krabice.

Našla jsem si práci, ale nesmíš o tom nikomu říct (tak, a po téhle větě si doopravdy připadám trošku jako magor), protože je to samozřejmě nelegální (a o to levnější). Bude mi dvanáct let, od rána do odpoledne se ve skladu tahám s krabicemi a za soumraku roznáším letáky na sladké limonády. Tohle je náplň mých prázdnin, ale nestěžuju si. V podstatě mám všechno, co potřebuju. Jídlo, pohyb (vypadá to, že brzy budu mít větší svaly než James - náš velký sportovec) a minimální mzdu. Zažívám prostě prázdniny svého života, které, jak doufám, skončí nákupem v Příčné ulici a týdnem stráveným u Alice.

23. srpna 1972

"Alice!" vykřikla jsem nadšeně a běžela své kamarádce naproti. Už jsem se pomalu začínala bát, že se setkáme až odpoledne v Děravém kotli nebo vůbec.

Díky Siriusovi už se na Příčné sice celkem vyznám, především jsem zde od minulého roku schopná nakupovat a některé z levnějších obchodů zapadlých v tmavých rozích nákupní třídy, tu také ještě stále jsou, jenže bez doprovodu to přeci jen není taková legrace.

Je sice fajn, že jsem zakopla o vlastní nohu a během pádu se mi podařilo zbořit část stánku se skleněnými koulemi, které se rozkutálely po celé ulici tak, že jsem tím způsobila hromadnou havárii dvou průvodu, nejspíš afrických, čarodějů v dlouhých hávech, kteří se nedokázali kutálejícím se koulím vyhnout. A je doopravdy úžasné, že se mě následně prodavačka rozhodla honit tak dlouho, než se jí podařilo docílit mého, křikem naplněného, pádu do nedaleké fontány. Jenže to všechno, ať už to zní zábavně nebo ne (a já vím, že zní, protože když jsem o tom pak vyprávěla Alici, dost jsme se nasmály), tak když jsem přitom všem byla sama, nedokázala jsme si to pořádně užít. Ale na tom nezáleží, Alici jsem nakonec potkala a to zase díky mé nepřehlédnutelné povaze, protože mé nejlepší kamarádce samozřejmě okamžitě došlo, kdo asi může za všeobecný rozruch.

"Co to, prosím tě, vyvádíš?" zeptala se mě Alice hned, jak jsme si padly kolem krku a pak mě od sebe co nejrychleji odstrčila. Díky předešlému pádu jsem byla přeci jen trochu mokrá. Popravdě, voda ze mě tekla proudem. "A proč si, u Merlina, celá mokrá?"

"Spadla jsem do fontánky," zněla moje tichá odpověď a já se v duchu neuvěřitelně bavila nad Aliciným nechápavým, pobouřeným a nakonec pobaveným pohledem.

"To jako fakt?"

"Ne, dělám si z tebe legraci, chtěla jsem se jen vykoupat, protože mi bylo vedro a zapomněla se svléknout," vyplázla jsem na ni jazyk a začala si ždímat svršky. Naštěstí byl konec srpna a ve středu Londýna vládlo doslova tropické vedro.

"Tak na to příště nezapomeň," podotkla Alice hned, jak se byla schopná nadechnout. Abys pochopil, doteď se totiž přede mnou lámala smíchy. "Vidět tě, jak se koupeš ve fontánce ve středu Příčný úplně nahá, by byl můj splněný sen."

"Tvůj sen je, abys mě viděla nahou?" zeptala jsem se jí nechápavě, nasadila vyděšený pohled a jala se před ní couvat.

"Jeden z mnoha," nedala se Alice vykolejit a věnovala mi jeden ze svých pilně nacvičených ďábelských úšklebků.

"Fajn, tak mi připomeň, že až s tebou budu znovu spát v pokoji, mám si pod polštářem nechávat připravenou hůlku."

"Kdybych chtěla, tak by ti nepomohla ani ta hůlka," mrkla na mě rádoby smyslně a pak jsme se obě hlasitě rozesmály. No vážně, dvě pubertální holky, co se potkaly na veřejném prostranství. Jak jinak mohlo tohle dopadnout?

"Tak kam půjdeme nejdřív," zeptala jsem se nakonec a pohlédla na Alici, k mému překvapení jsem zjistila, že má prázdné ruce.

"Už máš všechno nakoupený?"

"V podstatě jo, ještě potřebuju zajít do lékárny, doplnit si zásoby na lektvary a mám hotovo."

"Fajn, tak to můžeme zařídit potom. Jde se na zmrzlinu. Frank s věcma už na nás čeká."

"Frank?"

"No jo, přece sis nemyslela, že by mě mamka pustila samotnou na Příčnou? Vždycky se mnou musí jít někdo zodpovědný, což já nejsem a Frank nejspíš jo, ale alespoň mi pomohl s taškama."

"Pomohl?"

"Vlastně je má všechny u sebe a drží nám stůl, když jsem slyšela ten rachot, bylo mi hned jasný, že budeš někde poblíž a tak jsem ho ukecala, aby tam na nás počkal, že se nezpozdíme."

"Vážně?" zeptala jsem se trochu nechápavě. Protože představa, že Franka Longbottoma ukecala, aby na ni na nejfrekventovanější, kouzelnické třídě přestal dávat pozor, přestože mu to její rodiče nakázali, byla doopravdy zvláštní a velice nereálná.

"Tak už si pospěš," otočila se na mě Alice, vzala jednu z mých naditých tašek a rozběhla se směrem k oplocené zahrádce se zářivě růžovými slunečníky, za níž byla nejspíš schovaná cukrárna, "nebo za chvíli začne plašit, že jsem na tom záchodě nějak dlouho a já doopravdy nemám náladu se s ním hádat."

Takže asi tak o tom, jak se Alici povedlo Franka ukecat, aby ji pustil z dozoru a o tom, jak se zase Frankovi podařilo Alici uhlídat.

***

29. Srpna 1972

"Proč musíme jezdit všichni spolu?"

"Alice!"

"No vážně, je otravnej, celý prázdniny mě hlídá a…," remcala dál Alice a během svého, tento týden už několikátého, nářku probodla vysokého chlapce dalším nehezkým pohledem. Zase se pohádali, ale musím uznat, že tentokrát za to Alice, v podstatě, nemohla.

"Taky z toho nejsem zrovna nadšenej, ale nemám -" pokusil se Frank protestovat, marně, když se Alice jednou rozjela, nešlo ji už zastavit.

"Vážně? Ale notak, takovej malej maminčin mazánek, nejseš schopnej si sám najít zábavu a tak musíš otravovat svoje okolí!"

"Neprosil jsem se o to" Trávit svoje volno zrovna s tebou… Mnohem radši bych zůstal doma a-"

"A četl učebnice zavřenej v pokoji jako knihomol, kterým seš. Jo, my víme," přerušila ho znova Alice a založila si odmítavě ruce.

Já zůstávala stát opodál a radši jsem se do jejich hádky nevměšovala, za necelý týden, co jsem strávila v jejich společnosti, už jsem pochopila, jak to mezi nimi je a popravdě jsem Franka chvilkami obdivovala, že to s mou nejlepší kamarádkou vydrží (o čemž se dotyčná nikdy nesmí dovědět, protože mám moc ráda všechny části svého těla - tedy ne úplně všechny, ale nepředpokládám, že by se mi Alice ve vzteku rozhodla místo lámání končetin odsávat tuky z břicha).

Alice byla výbušné povahy, jak už to ke studentům z Nebelvíru prostě patří (až na mě, samozřejmě, já jsem jako vždy zářná výjimka) a nesnášela dozor, o to víc, když ten, kdo ji hlídal, měl být její o rok starší soused. Chytrý, dokonale vychovaný, milý, havraspárský mladík, kterého snad celá vesnice, a především Alciny rodiče, milovali.

"Alice, přestaň se chovat takhle dětinsky," napomenula ji její matka a omluvně se na Franka usmála, což Alice za jejími zády ohodnotila opovržlivým protočením očí. "A už běžte."

"Děkuju, paní Shengherssová," řekla jsem, když mi vysoká žena podávala piknikový košík plný jídla. Dnes jsme měli v plánu strávit celý den u nedalekého rybníku, kam se děti z okolí chodily často koupat.

"To nic, zlatíčko, hlavně se nezapomeňte najíst," usmála se na mě zpod záplavy dlouhých, kaštanových vlasů, které po ní její dcera zdědila.

"Nemusíš se bát, Frankie na nás určitě dohlédne, nejspíš mě i nakrmí lžičkou," poznamenala potichu Alice a s obdivuhodnou rychlostí uhnula matčině letícímu pohlavku. Nejspíš už v tom měla praxi.

"Já nechápu, proč ti tak vadí, vždyť je celkem milej a…"

"Milej? Samozřejmě, že je milej!" přerušila mě okažitě Alice a začala se nadechovat k dalšímu výbuchu, zatímco jsem se proklínala za nevhodně vybrané téma. "To je na tom to nejhorší. Náš malý Frankie má ty nejlepší známky. Náš malý Frankie pomáhá mamince se zahrádkou, vždy se chová slušně, všichni ho milují… Náš malý Frankie si umí sám zajít na záchod a my mu všichni tleskejme!"

"Nepřeháněj."

"Jak asi nemám přehánět? Div, že nám rodiče už neplánují svatbu, nedivila bych se, kdyby už měli připravený pozvánky s datem našich zásnub napsaným zlatým písmem… Merline!"

***

9. Září 1972

"Ach Anie, Anie, Anie…," uslyšela jsem tak dobře známý hlas za svými zády a protočila oči. "Co ty tu? Tak sama."

"Ach Siri, Siri, Siri… Co kdybys mi dal pokoj a šel opruzovat někoho jinýho? Dívám se na famrpál a ráda bych měla -"

"To je právě ten problém. James tu je na konkurzu na chytače, jenže ti se vybírají až nakonec a já tu jsem jako psychická podpora."

"Tak to bys měl jít hezky dolu a začít ho podporovat, ne?"

"No, asi máš pravdu," pokýval důležitě hlavou a ani ne vteřinu na to se vedle mě pohodlně rozvalil na dřevěné sedačce. "Jenže ta psychická podpora se nehorázně nudí a pak nemůže řádně podporovat a tak radši zůstává v ústraní a podporuje zdálky, ale s o to větším efektem."

"Doufám, že jeden z těch efektů bude to, že ta podpora bude celou dobu mlčet," prohlásila jsem s nadějí v očích, protože trávit čas ve společnosti Siriuse Blacka, když se nudil nebo neměl obecenstvo, bylo únavné. Když měl kolem sebe dost lidí a byl ve středu pozornosti, tak sice taky furt mluvil a předváděl se, ale alespoň svojí přítomností oblažoval všechny najednou, zatímco takhle - Takhle mě čekala další hodina jeho rádoby vtipných hlášek a prupovídek, na které, žel Merline, chtěl slyšet odezvu a tak jsem místo naplánovaného klidného odpoledne při sledování náboru Nebelvírského famrpálového družstva, strávila několik hodin v jeho milé (až příliš milé!) společnosti a v duchu si představovala, jak mu do neustále otevřené pusy vlétne zatoulaná zlatonka a zasekne se mu v krku. Anebo! Protože musím uznat, že kdyby se to doopravdy stalo, neměl by už James takové šance na získání postu chytače (bez zlatonky to prostě nejde), by mi stačila i jednoduchá rána potloukem do hlavy. Cokoliv, co by ho umlčelo.

Neříkám, že bych Siruse neměla ráda. Právě naopak, od prvního ročníku se z nás stali celkem dobří přátelé, jenže tenhle rok to s ním bylo prostě - k nevydržení. Táhlo nám na třináct let a u kluků se pomalu začaly objevovat pubertální sklony.

Během procházení na chodbě jsme si musely dávat pozor, aby nám náhodu některý z nich pomocí kouzla nenadzvedl sukni. Stalo se běžnou tradicí, že během doopravdy teplých dní, většina naší "dívčí" poloviny ročníku, sebou permanentně nosila tmavé svetry, protože kluci se po naučení nového kouzla Aquamenti
rozhodli zkoušet ho v praxi na bílých školních košilích (za mokra velice průsvitných bílých košilích) za účelem zjistit barvu našich podprsenek. Tragédie.

A tak se postupně stalo, že z dobrých a zábavných kamarádů se během roku stali hormony nabušený paka se Siriusem Blackem v čele. Tím to všechno vlastně začalo.
 

8 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Liliane Evans Liliane Evans | Web | 4. července 2010 v 9:40 | Reagovat

skvelá kapitola :D:D, fakt bomba :D, tešim sa na ďalšiu :):)

2 Belatrix Black Belatrix Black | E-mail | Web | 4. července 2010 v 18:52 | Reagovat

Tou bláznivkou myslíš Bellinku že?

3 Belatrix Black Belatrix Black | E-mail | Web | 4. července 2010 v 21:21 | Reagovat

Ps: Už máš diplomek u mě na blogu :)

4 Lexie Lexie | Web | 5. července 2010 v 14:57 | Reagovat

krásná kapitola:D doufám, že o těch prázdninách stihneš ještě nějakou napsat:)

5 Shiroa Shiroa | Web | 6. července 2010 v 10:41 | Reagovat

áách, super:-D hlavně poslední část se mi líbila nejvíc (čímpak to asi je? :-D)...

6 Moreen Moreen | Web | 7. července 2010 v 12:51 | Reagovat

to si děláš srandu ne? takovej závěr? zabít Nel-ly, zabít Nel-ly!! :-D jinak se ti kapitola moc povedla, opravdu byla dost vtipná! zvlášť ty poznámky v závorkách, jako ta o odsávání tuku z břicha, to mě fakt dostalo :-D těším se na další, takže tak trochu sobecky doufám, že se vrátíš z dovči včas a brzy něco přidáš :-)

7 Andi-chan Andi-chan | Web | 8. července 2010 v 17:43 | Reagovat

Umíš hezky psát. =O) Jinak, moc hezký blog... =O)

8 Lucy-y Lucy-y | 9. července 2010 v 12:35 | Reagovat

parádní kapitola :)ale tak otevřený konec?už se moc těším na pokračování

9 wladka wladka | Web | 9. července 2010 v 12:44 | Reagovat

skvela kapitola....
nemohla som ako si opisovala ako sa potkla a spadla do fontany ani z toho konca kde si pisala o Sirim a pubertiakoch pretoze je to pravda pravduca len si zabudla napisat ako v tomto obdobi chalani vdy buvhnu dievca po zadku:D :D :D

10 lina lina | Web | 10. července 2010 v 19:02 | Reagovat

cheche:D tuhle povídku žeru...ale za ten konec! Za ten bych vraždila! Nel-ly, rychledalší kapitolu...a ještě Na křídlech orla by se hodila..jo a už jsi viděla poslední díl Shippudenu?:D Já vím, že to sem nemám tahat, ale já z toho konce nemohla....

11 Nel-ly Nel-ly | 10. července 2010 v 19:16 | Reagovat

Lina: dneska mě čekaj tři najednou :) tak už se  těšim...

12 Maya99 Maya99 | Web | 19. července 2010 v 8:25 | Reagovat

Hormony nabušený paka? :-D :-D :-D No, ty seš číslo. Stejně jako Alice, ta je úplně k sežrání. Ještěže jim to s Franekm vyjde. Bych se docela smála, kdyby jim ty pozvánky vážně už natiskli a pak jim je dali.
Prostě suprový a já se vrhám na další články, protože mám jen chvíli a chtěla bych přečíst co nejvíc a hlavně zase chytit ten obří záchvat smíchu :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
acta est fabula ~ příběh jest skončen

Do not COPY! HP-fanfiction writer. Canon belongs to J.K.R. Design by Nel-ly, picture from DA