18. Kapitola - Zpátky doma

18. července 2010 v 18:37 | Nel-ly |  Jdi za svým snem
Sirius
Tramtadadá... Tak tohle mi dalo zabrat, vážně jsem se musela nutit, na ráz jsem napsala třeba jen jeden dva odstavce, vůbec mi to nešlo a ani nebavilo, tak jen doufám, že to na tom není vidět... Múza má zjevně prázdniny a ani se o tom, mrcha, nezmínila.



"Zítra jsou Prasinky." Mlčky kývla hlavou a dál se věnovala rozevřené knize před sebou.

Sirius si hlasitě povzdechl, za posledních několik týdnů se stalo zvykem, že se mu od ní jen stěží dostávalo jiné odpovědi, než pokývnutí či zakroucení hlavou a když byl hodně neodbytný, dokonce se mu dařilo z ní dostat i jednoslovnou odpověď. Celá věta se v jejím případě stala výjimkou, ale nebral si to osobně, Elizabeth takhle reagovala na všechny pokusy o konverzaci ať od něj, od Remuse, od Lily nebo dokonce i od Jamese.

"Tak mě napadlo, že bychom tam mohli zajít," pokračoval nevšímaje si jejího jasného nezájmu, "procházka by nám prospěla. Koupíme si nějakou pořádnou bombu v Medovém ráji, zajdeme na Máslový ležák, jako za starých časů."

"Nemám chuť, ale ty klidně běž," nechala se nakonec zviklat k odpovědi. Neřekla však to, v co doufal.

"Samotného by mě to nebavilo."

"Tak řekni klukům, Jamesovi nebo Removi, určitě se k tobě rádi přidají a nemusíš ani čekat až na povolení ze školy."

"Nechci říkat Dvanácterákovi ani -"

"Nemají čas? Jenže to já taky ne, musím se učit a nemám čas ti tu dělat záskok," prskla a konečně k němu obrátila hlavu. Potlačil další hlasité povzdechnutí a zahleděl se jí do obličeje. Kam zmizela ta usměvavá Liz, která za ním celé roky běhala a nenechala si ujít žádnou příležitost k útěku ze školy nebo porušování pravidel? Teď před ním seděla pohledná sedmnáctiletá dívka se stejnými tmavými vlasy, rysy v obličeji, ale s úplně jinýma očima. Ne, že by snad změnily svoji barvu nebo tvar, ale zmizely z nich jiskřičky pobavení a ten tak známý, uličnický lesk. To měla společné s Jamesem, jenže jeho oči Siriuse nikdy moc nezajímaly. Teď však pociťoval úzkost, bolest, při pohledu na smutnou dívku, která byla jeho srdci vždy tak blízká.

"Nejde o to, že nemají čas. Chci být s tebou, to je to tak těžké pochopit?"

"Siriusi," povzdechla si tentokrát Elizabeth a uhnula jeho pohledu, "mě se ale doopravdy nikam nechce. Mám hodně učení a chci si dočíst tu knihu, co mi půjčila Lily."

"To všechno můžeš dělat v neděli nebo i dneska, ale zítra se jde ven. Přeci mě v tom nenecháš samotnýho, Lizie." Zabrala to, tedy alespoň částečně. Otočila se na něj s mírným, posmutnělým úsměvem, ale v jejích očích poznal jasnou rezignaci. "Fajn, takže zítra po obědě u hlavní brány."

***

"Tak, co budeme dělat?" zeptala se a otočila se na něj s unaveným výrazem ve tváři.

"Nemusíš začínat hned tak tragicky," pokáral ji, ale v očích se mu blýskaly staré známé rošťácké jiskřičky, které ji i přese všechno donutily k mírnému úsměvu, díky němuž ještě víc vzplály. "To už je lepší," zasmál se, chytil ji za ruku a táhl směrem ke kouzelnické vesničce.

Šla poklidně krok dva za ním a ani nevnímala žárlivost šířící se z obličejů kolem procházejících dívek. To, jak se na něj majetnicky dívaly a ji zasypávaly pohledy, jež by dokázaly mrknutím oka zabít, nechávalo Elizabeth chladnou. Pro tentokrát, snad poprvé za svůj život, se vnitřně nerozčilovala nad tím, že na Siriuse hledí, jako na svoji kořist, přestože nejsou nic jiného než ovce jdoucí na porážku v jeho posteli. Co na tom záleželo? Jí se v hlavě stále dokola opakovaly události při její poslední návštěvě ve sklepní, nepoužívané učebně lektvarů.

Nikomu neřekla, že její doučování skončilo a už vůbec se nehodlala zmiňovat za jakých okolností. Nikdo, dokonce ani James, který byl přesvědčen, že její "románek" s mladším z Blacků dávno skončil, nevěděl, co se mezi nimi událo a jak moc ji to zasáhlo.
Jistě, všichni, zejména pak Alice a Tom, si všimli, že se s ní něco děje, ale přiřazovali to především zvyšujícímu se stresu před zkouškami a strachu z přicházející války. To všechno však bylo pro Elizabeth v těchhle dnech vedlejší. Snad kromě té války, jež ji zasáhla skoro tím nejhorším způsobem, alespoň zatím.

Po tváři jí stekla jediná, osaměla slza. Na víc se nezmohla. Jen dál zírala na jeho levé předloktí, na němž byla vytetovaná rozšklebená lebka s děsivým hadem místo jazyka.

Zhluboka se nadechla, byla klidná, klidnější než by čekala. Myslela si, že se, pokud jsou její domněnky pravdivé, minimálně zhroutí. Dostane hysterický záchvat, bude křičet, plakat, prosit ho, padat před něj na kolena nebo znovu pozvedne svoji hůlku a… Představovala si všechno. Všechno, kromě ledového klidu, jež se jí rozléval po těle. Jen jediná slza, jediná osamělá slza, byla odleskem bolesti, kterou ucítila uprostřed hrudníku.

"Takže je to pravda," promluvila potichu, ale klidně. Hlas se jí ani nezatřásl, zůstávala naprosto klidná, nehybná, jakoby všechny její city v tu chvíli, kdy spatřila znamení zla na jeho ruce, zemřely spolu s jejím srdcem.

Neodpověděl. Nemohl. Stále byl zakletý znehybňovacím kouzlem a jí to naprosto vyhovovalo. Co by také mohl říct? Co by mohl udělat, aby zvrátil jasnou skutečnost. Aby změnil to, co se změnit nedalo.

"Nikomu to neřeknu," pokračovala po několika vteřinách naprosté ticha, kdy se v místnosti ozýval jen jeho zrychlený dech, jak se snažil ze všech sil bojovat s jejím kouzlem. Marně. Možná, že nepatřila k nejsilnějším čarodějkám na škole, nejspíš dosahovala jen slabého průměru, ale měla dobrý výcvik. Od své tety a strýce, skvělých bystrozorů, a od svých přátel, budoucích skvělých bystrozorů. Od všech těch, které milovala, od těch, kterým se chtěla podobat a od těch, kteří se právě stali jeho nepřáteli na život a na smrt. "Ale moc se neraduj. Pokud se ke mně ještě jedinkrát přiblížíš, jestli na mě někdy ještě sáhneš nebo ublížíš mým přátelům, půjdu za Brumbálem a všechno mu řeknu."

Pak se vydala ke dveřím, kde se ještě naposledy otočila a pohlédla do těch čarovných modrých očí, které ji tolik nocí a měsíců provázely ve snech a představovaly bezpečnou náruč hřejivého tepla. Teď ji ty samé oči měly pronásledovat ve snech o krvi, násilí a smrti. Ta stejná tvář, o které snívala s úsměvem na rtech, se v jediném okamžiku stala její noční můrou.

Elizabeth po krátkém zaváhání mávla hůlkou a uvolnila jeho zkamenělé tělo. Z vlastní zkušenosti věděla, že sem nikdy nikdo nechodí, nakonec proto si tuhle místnosti kdysi vybrali. Nejdřív, protože nechtěli, aby je někdo rušil při studiu (Elizabeth vždy byla přesvědčena, že Regulus nechtěl, aby je spolu někdo z jeho koleje viděl) a pak, aby nikdo nepřišel na jejich "mimo školní aktivity", které se teď ze všech sil snažila vytěsnit z hlavy.

Ve chvíli, kdy poprvé pohnul nataženou rukou, se znovu otočila a rozhodně se vydala ze dveří. Byla rozhodnuta se nezastavit ani neohlédnout. Pokračovat dál. Někde v srdci snad doufala, že ji zastaví, že se omluví, že jí to vysvětlí, ale jestli něco takového cítila, bylo to tak hluboko, že si to ani sama neuvědomovala. Nechtěla - nechtěla ho už nikdy vidět.


"Elizabeth," oslovil ji tiše a ona se zastavila. Nenašla však v sobě dost síly na to, aby se znovu otočila a pohlédla mu do očí.

Po chvíli, kdy stála bez hnutí zády k němu, se vydala pryč. Nahoru po schodech ze sklepení, daleko od Zmijozelské koleje, na druhou stranu hradu, kam patřila.

"Tak na co se napijeme?"

Překvapeně zvedla hlavu, když ji jeho hlas vytrhl ze zamyšlení. "Cože?"

"Ptám se, na co se napijeme?"

Už více než před třemi hodinami vyšli z hlavní brány Bradavického hradu a teď, potom co díky Siriusově energii obešli skoro všechny obchody ve vesnici, zakotvili v hospodě U Prasečí hlavy.

Elizabeth si popravdě nebyla ani jistá, jestli sem Bradavičtí studenti smějí chodit, ale vysoký vousatý barman očividně Siriuse už dost dobře znal, protože černovlasému chlapci stačilo jediné mávnutí rukou a na jejich stole se do minuty objevila velká lahev se zlatavou tekutinou a dvě buclaté skleničky.

"Na nespravedlnost osudu?" navrhla s mírně sarkastickým úsměvem a Sirius jí oplatil úšklebkem.

"Fajn, takže na lásku," pozvedl svoji skleničku a Elizabeth si s ním, po tichém zasténání, přiťukla.

***

"Bože," zasténala a s hlasitým hekáním se opatrně posadila na posteli. Včera to přehnali, jenže on byl na rozdíl od ní na takovéhle pitky zvyklý.

"Ale," ozvalo se z vedlejší postele posměšně, "tak už ses konečně probudila."

Zděšeně zvedla hlavu a srazila se s pobaveným zrakem svého bratrance a další šok na sebe nenechal dlouho čekat. V tu chvíli si totiž Elizabeth uvědomila, že to, co ji tlačí na břiše, není jen tlustá peřina, ale něčí ruka. Přesněji pravačka černovlasého chlapce, který vedle ní leží na břiše a hlasitě oddechuje.

"Co - jak -," vykoktala v rychlém sledu za sebou a odsunula se od Siriuse tak šikovně, že ho při zbrklém pohybu dokázala shodit z postele. Její spolunocležník hlasitě vykřikl a zmateně se posadil na tvrdé zemi, měl jediné štěstí, že jeho postel byla nízká a on z ní sklouzl i s peřinou omotanou kolem těla.

"Vypadá to, že jste měli včera dost rušnou noc," prohlásil James se širokým úsměvem.

"Moc vtipný," vyplázla na něj jazyk. V téhle chvíli ji doopravdy nic jiného nenapadlo. Co se to SAKRA stalo? A jak se tady ocitla?

Pamatovala si tu zvláštní "putiku", pak zamračeného vousatého barmana, lahev s whisky, první přípitek, druhý přípitek, několik dalších přípitků na všechny různé blbost, konverzaci o všem a zároveň o ničem, další lahev… Tou dobou už jí všechno splývalo. Chvíli si stěžovala na život, pak na to, jací jsou kluci strašní prevíti (zrovna jemu! jen štěstí, že neřekla žádné jméno) a po několika dalších skleničkách… Tancovala. Zděšeně se nadechla, když si uvědomila, že doopravdy tancovala a nejen to, dokonce i zpívala. Oni oba. Před celou hospodou. Vyzkoušeli snad všechny kouzelnické hity i nehity a nakonec odešli v pevném obětí.

Vzpomínka na to, jak se oba navzájem přesvědčovali, jak moc se mají navzájem rádi, ji probudila ze zamyšleného transu a Elizabeth začala konečně věnovat dění kolem sebe. Především tedy svému spolunocležníkovi, který se zrovna snažil vyškrábat zpět na postel.

"Co se děje?" prskl, jen co se pohodlně posadil a s úsilím zaostřil na stále konsternovanou Elizabeth a usmívajícího se Jamese.

"To se ptáš ty mě?" vyštěkla na něj, vytrhla mu z rukou peřinu a přikryla se. Z nějakého důvodu na sobě měla jen triko a kalhotky, stále na tom však byla lépe než Sirius, jehož veškeré oblečení kromě mudlovských trenek se srdíčky (dárek od Jamese k minulým Vánocům, z kterého byl u vytržení) leželo na zemi u postele. "Opil si mě!"

"Já tebe? Nevšiml jsem si, že bych do tebe ty panáky ohnivý lil násilím," zašklebil se na ni. "Zvládalas to celkem dobře sama, chvílemi jsem ti ani nestačil."

"Já - to není pravda," zaprotestovala, ale cítila jak se pod Jamesovým pohledem červená. Jistě, nebylo to poprvé, co se opila, ale nikdy ne takhle a už vůbec ne tak, aby si měla problém vzpomenout na to, jak se dostala do postele a už vůbec ne, jak se ocitla zrovna tady.

"Každopádně si byla roztomilá," pokračoval Sirius a začal se znovu usmívat. "Celou cestu si mi zpívala ´Krásu světa´, hlasitě a dost falešně, až jsem ti musel na chodbě dát ruku přes pusu. Protože v tomhle stavu by se z toho u Filche asi nevykecala."

Krásu světa? To snad ne! Největší hitovka třicátých let, kterou si vždy prozpěvovala jejich babička.

"A jak - co dělám tady?" odhodlala se ho nakonec zeptat, hroší už to stejně být nemohlo, nebo snad ano?

"Nepamatuješ si? No, vlastně by mě to nemělo moc překvapovat, nejsi zvyklá," poznamenal Sirius s dalším úsměvem, při kterém si Elizabeth dokázala dost barvitě představit, jak mu nehty rozškrabává obličej do krve. "No, došlo mi, že sama se do postele nedostaneš, teda… Asi by se ti to povedlo, ale nejspíš bys vzbudila celou kolej a to bys nejspíš nechtěla. Ostatně se spaním v mojí posteli si souhlasila hned. Říkala si něco o tom, že náš pokoj už stejně znáš, ale že si to vždycky chtěla a pak něco o bouřce nebo co, moc jsem ti nerozuměl."

Elizabeth polilo horko. Až příliš rychle si uvědomila, o čem to nejspíš mluvila. V dobách, kdy byla do Siriuse zamilovaná, nesnila o ničem jiném, než o jeho posteli. Ještě před asi dvěma lety se jí o tom dokonce dost často zdálo. Ale to už byla minulost, minulost, o které se neměl nikdy nic dozvědět a ještě k tomu to poslední… Tomu samozřejmě rozuměla až moc dobře. Vždyť jaká dívka v Bradavicích si nepředstavovala, jak se na ni usmívají bouřkově šedé oči Siriuse Blacka?
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Liliane Evans Liliane Evans | Web | 18. července 2010 v 19:16 | Reagovat

super kapitola :D

2 Belatrix Black Belatrix Black | E-mail | Web | 18. července 2010 v 23:06 | Reagovat

Hoj, vítej(snad) zpět! :)
Ten program je Windows Movie Maker, návod ani neni třeba, já nic nečetla, přišla jsem na to sama. Teď pracuji na jednom Bella a Voldy :D :)

3 Maya99 Maya99 | 19. července 2010 v 8:50 | Reagovat

Prej: A pak jsi mlela něco o bouřce...pane bože, to snad není pravda...
ALe ten Regulus, proč se jako neobtěžoval ji zastavit? Proč sakra jen tak seděla čuměl a pak z něj vypadlo jen její jméno?
Chudák Liz, jsem zvědavá, jak to s nimi bude dál a hlavně...co bude i se Siriusem.
Nedokážu si představit, o čem bude další kapitolka a pak další a další a...další...
Ale hrozně se na ně těším, to mi věř...tahle byla napsaná úplně nádherně...jsem ráda, že tě mám :-)

4 lina lina | Web | 19. července 2010 v 15:33 | Reagovat

Souhlasím s mayou..Regulus mě štve...měl udělat aspoň něco...profackovat ho!
prej jak ovce na porážku:D to mě dostalo...
Super kapitola!

5 Elin7 Elin7 | E-mail | Web | 19. července 2010 v 17:29 | Reagovat

Tak konečně zase komentuju. Na úvod tě můžu uklidnit, na kapitole není ani trochu vidět, že by tě to nebavilo, naopak je skvělá jako vždy. Úžasně jako vždy jsi vystihla pocity, myšlenky a názory Elizabeth, která působila jako vždy sympaticky. Upřímě ji kvůli Regulusovi lituju, je to grázl. Naopak od Siriuse je pěkné, že se o Elizabeth zajímá a že ji vytáhl ven, v posledních kapitolách se bohužel moc neobjevoval,  což je škoda, protože v tvém podání to je super postava. Doufám, že tě můza zase brzy navštíví, protože tahle povídka je jedna z mých nejoblíbenějších a vždy se nemůžu dočkat další kapitoly.

6 Arinka Arinka | Web | 19. července 2010 v 21:57 | Reagovat

Máš nádherný design!!
Tady je koukám hromada povídek! To až se budu ve škole nudit na intru, tak aspoň vím, kam jít :)

7 therysek-diary therysek-diary | Web | 20. července 2010 v 18:22 | Reagovat

jenom k tomu úvodu: Ta moje asi tky stávkuje :-D...nwm, čím to je a docela bych ji potřebovala probudit k životu :-D

8 Moreen Moreen | Web | 21. července 2010 v 10:24 | Reagovat

jestli takhle vypadá kapitola u které se nudíš... to bych taky chtěla umět tak psát :-D moc se ti to povedlo, vážně! ovce na porážku mě taky dostaly, moc hezky řečeno :-D ta vzpomínka se mi líbila, je to takové oživení, než pořád psát jen přesný sled událostí.. zato se mi ale nelíbilo regulovo chování, ale co s tím nadělám. je to blb, jen tak stát a čumět, dobře nejdřív nemohl dělat nic, ale když ho odčarovala? zasloužila si trochu víc, než jen jeho "elizabeth" alespoň nějaké vysvětlení, chabý náznak pokusu o usmíření.. zato sirius nezklame, to jak se snaží, on je vážně roztomilý, alespoň v tvém podání :-D a ten konec byl nejlepší, chudák liz, takové zmatky po ránu.. nejdřív jsem čuměla jak puk, koho myslíš tím bratrancem (no jo, pořád mi to nějak nemyslí, nejenže si dala múza prázdniny, stejně jak ta tvoje, potvora jedna!, ale navíc i můj mozek začíná stávkovat :-D), pak ty trenky, u nich jsem se fakt nasmála.. a nakonec ten konec (zní to divně, co? nedostatek správných slov, dochází mi energie) :-) zvlášť to s tou bouřkou.. moje fantazie zas letěla napřed a říkala si: že by byla bouřka a liz se jí bála a nechtěla spát sama? a ono ne, nic takového.. to jen bouřkově šedé oči bradavického chlípníka! :-D a už nebudu zdržovat svýma nic neříkajícíma blábolama, zkrátka a dobře - moc pěkná kapitola, nell.. :-)

9 lucrecia lucrecia | Web | 21. července 2010 v 21:26 | Reagovat

tak to byla skvělá kapitola, u toho konce jsem se musela pořád smát. už se moc těším na další a i když je sirius velmi sladký tak si stejně přeju aby se nakonec dala dohromady s regulusem

10 Aňulka Aňulka | Web | 28. července 2010 v 15:38 | Reagovat

Dneska mám čtecí den (ach jo, píšu už to snad po sté) a napravuju. Dočítám všechny kapitoly, které mi chybí.
A tahle byla parádní! Víš, Nel, tak si říkám, že bys asi častěji měla psát z donucení, protože to bylo fakt dost husté:-D Takhle jsem se u tebe snad ještě nenasmála:-D:-D:-D
Liz je fakt číslo, nechá být jednoho a hned leze do postele druhému. Celkově ty vzpomínky na opilost a tak přebily tu vážnou scénku, kdy dávala Regulusovi "sbohem". Nemůžu si pomoct, ale tahle kapitola u mě vyhrála díky "opici":-D

11 jess jess | 1. srpna 2010 v 14:23 | Reagovat

krása... celá povídka je krása.... je to fajne povídka a na to že jsem jí začla číst snad včera a to ještě dlouho v noci a pak jsem šla na zábavu tak jsem si jí prostě musela dočíst....... chtělo by to další kapitolku, protože jsi to pěkně zamotala se Sirim... bude to hodně zajímavý :)

12 chillychilly chillychilly | Web | 11. srpna 2010 v 11:05 | Reagovat

další kapitolu, prosím! Tohle bylo úžasné, takové zpestření po tom tajuplném Regulusovi, když přišel na scénu veselý Sirius:D

13 Catrina Catrina | 26. srpna 2010 v 11:46 | Reagovat

Super. Moc krásný. Jen by mě zajímalo jestli se u Liz oběví nějaký upíří schonosti. :-P

14 Angel Angel | 16. října 2010 v 13:31 | Reagovat

To je naprosto dokonalý... Naprostej originál... Jen tak dál :))

15 wisty wisty | Web | 17. října 2010 v 20:18 | Reagovat

no tohle snad není možný :D prostě dokonalý :)

16 Massimiliano Massimiliano | E-mail | Web | 19. června 2012 v 17:00 | Reagovat

Moc pěkný blogík. Ještě juknu

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
acta est fabula ~ příběh jest skončen

Do not COPY! HP-fanfiction writer. Canon belongs to J.K.R. Design by Nel-ly, picture from DA