Můj milý deníčku... 8. Domov

4. června 2010 v 21:04 | Nel-ly
MMD avatar
Jedna z nejdelších vůbec a uričtě dosud nejdelší kapitola téhle povídky, jako omluva za to, že mi to tak dlouho trvalo, ale nějak jsem měla blok na ich-formu a můj smys pro humor (jestli jsem, kdy nějaký měla se nejspíš úplně vytratil), každopádně doufám, že si kapitolu užijete, že se vám bude líbit a že mi zanecháte svůj názor (za případné chyby se omlouvám, dvakrát jsem to  opravovala a pak mě to doopravdy přestalo bavit :D a ještě k tomu se musím učit - až se kouknu na nový díl Naruta - to sem nepatří, ale kvůli tomu miluju pátky i během volna :D)



Je to zvláštní… Jak si s námi osud, občas doopravdy věřím, že existuje, protože tohle všechno náhoda být prostě nemůže, zahrává.

Ještě před několika měsíci jsem byla opuštěná, osamělá holka s psychickými problémy, bez rodiny a kamarádů a s jedinou možnou vyhlídkou do budoucnosti, která slibovala práci prodavačky s dokončenou základní školou (tam by mě nejspíš ani nevzali), kuchařky ve školní jídelně nebo popeláře.

A teď jsem tady - V Bradavicích. Ve škole čar a magie, kde jsou lidé se stejnými schopnostmi a s vlastními problémy, kde jsem úplně normální, průměrná holka. Konečně mám to, po čem jsem toužila, ale (protože vždy nějaké to "ale" existuje) je to doopravdy to, co chci?

Dřív jsme se mohla za svou "výjimečnost" schovávat. Vymlouvat se na problémy, schovávat se za neobvyklou sílu, která, jak jsem zjistila, je v kouzelnickém světě úplně normální u každého dítěte, neobviňovat se. Jenže teď, teď jsem normální, obyčejná, průměrná, jedna z davu stovek studentů Bradavic a jen těžko si na to zvykám, přesto jsem šťastná. Šťastnější než kdykoliv předtím a ptáš se proč, můj milý deníčku? Mám kamarády, poprvé v životě netrávím celé dny sama schovaná v zarostlých keřích džungli podobné zahrady nebo schoulená v rohu tmavé místnosti. Je to neuvěřitelné, nepochopitelné, ale zdá se, že nikomu nevadí se semnou bavit i přes moje, řekněme, čas od času výstřední chování a názory. Dokonce mám i svou nejlepší přítelkyni, Alici, můj přístav plný naděje.

1. Září 1971 večer

"Alice!" pokoušela jsem se překřičet všudy přítomnu randál a hlasité výskání, které se kolem mě ozývalo ze všech stran, když si moje kamarádka se zářivým úsměvem strhla z hlavy Moudrý klobouk a rozběhla se ke mně.

"Nemůžu tomu uvěřit," vykřikla Alice hned, jak se usadila na volné místo mezi mě a nějakého bledého, hnědovlasého kluka. "Jsme v Nebelvíru! Povedlo se to! A jsme tu spolu!"

Prudce mě objala a spolu jsme se znovu rozesmály, i když mě v mysli stále hryzaly pochybnosti způsobené slovy Moudrého klobouku, který by mě býval zařadil do Zmijozelu. Koleje, o které jsem toho tolik slyšela, koleje, ve které bych podle toho, co jsem slyšela, neměla nikdy šanci, koleje, která se od teď stala naším hlavním rivalem (jak mi asi stokrát oznámil Sirius).

No co, co asi může vědět potrhanej cár látky?

"Já si myslel, že sedím u Nebelvírskýho stolu, ale jak tak na vás koukám," přerušil naše hlasité výskání a objímaní posměšný, tak dobře známý hlas, "vypadáte spíš na dvě mrzimorský dilinky."

"Koukám, že ses už stihl oklepat," vyplázla jsem na Siriuse jazyk a ten jen zakroutil hlavou. V porovnání s tím, jak se normálně choval a co vyváděl v lodičce cestou do hradu, se teď snažil chovat až okatě dospěle. Tak to ne, chlapečku.

"Když na tebe tak koukám, Blacku, řekla bych, že by sis neměl tolik vyskakovat," načepýřila se Alice a probodla ho nazlobeným pohledem. Pokud Sirius dokázal jen podle svého zařazení přesvědčit ostatní, u ní se mu to určitě nepovede. "Řekni, kdepak se stala chyba?"

"Nechápu -"

"Ale neboj se, maminka s tatínkem určitě co nejdřív nakráčejí do školy a vyřídí tu malou chybičku, jak by někdo s takovou krví, jako máš ty, mohl skončit v prašivém, krvezrádském Nebelvíru?" začala Alice nabírat na obrátkách a úsměv ze Siriusova obličeje se nadobro vytratil.

"Žádná chyba se nestala," zavrčel Sirius a já si všimla, jak jeho světle šedé oči trochu ztmavly, když Alici věnoval další nasupený pohled, ta však s nebojácností Nebelvíru vlastní neuhnula pohledem ani o píď. "Nikdy jsem nestál o to, abych chodil do Zmijozelu. Kecy o čistokrevný krvy, rodinnejch tradicích a nenávisti k mudlům nesnášim od malička stejně jako lidi, který si o mě vytvoří názor dřív, než by mě poznali."

"Uvidíme," trhla Alice hlavou a (naštěstí) už nestihla nic dodat, protože zařazování konečně skončilo a na stolech se z ničeho nic objevily mísy přeplněné jídlem. Tolik jídla jsem za celý život neviděla, bylo to všechno. Maso všeho druhu a úprav, brambory snad na deset způsobů, saláty, pečivo - všechno. Frank měl pravdu, bylo to úžasné. Už jen kvůli tomu stojí za to, být čarodějkou a mít možnost se takhle zdlábnout a ochutnat všechny ty neznámé pudingy a zákusky, které po nějaké době nahradily hlavní chod.

"Já se těším na Přeměňování," uslyšela jsem kousek od sebe dosud neznámý chlapecký hlas, který patřil hnědovlasému klukovy.

"To jo, jenže je to prý strašně těžké, mamka říkala, že ze začátku budeme přeměňovat jen párátka na jehly a tak," kývla hlavou Alice. "Mě asi nejvíc zajímá Obrana proti černé magii."

"Já se nejvíc těším na hodiny létání," vmísil se do jejich rozhovoru i James. "Doma jsem často cvičil s tátou na louce, jen škoda, že do famfpálového týmu neberou prváky."

"My budeme mít povinné hodiny létání na koštěti?" zeptala jsem se s neskrývaným strachem. Už jen představa vratkého smetáku, jak se vznáší několik metrů nad zemí, způsobila, že na mě šly mdloby.

"No, jasně, je to část základní výuky," otočil se na mě rozjařeně James, "copak ty to nevíš?"

"Ještě před měsícem jsem si myslela, že kouzla existují jen v pohádkách," ušklíbla jsem se na něj a potěšeně sledovala jeho překvapený výraz.

"Netušil jsem, kolik tu bude studentů z mudlovských rodin," zašeptal. "Je to úžasné, vážně o nás vůbec nic nevíš? Totiž - abys pochopila, já snad nikdy s nikým takovým nemluvil. Godrikův dům, kde žijeme, je čistě kouzelnická vesnice."

"Řekla bych, že pro mě je to ještě divnější," usmála jsem se na něj.

"Ty hranice mezi světy, jsou podle zbytečně přísné," konstatovala blonďatá dívka, která se dosud bavila s Lily Evansovou přezdívanou Nancy (tedy já jí tak říkám jediná, ale co). "Moje matka je mudla a táta čaroděj, chvíli jí trvalo to všechno pochopit a smířit se s tím, ale nakonec to spolu zvládli a já díky tomu znám oba světy," pokývala hlavou a když se na ni všichni otočili, jemně se usmála, "jo, pardon, já jsem Mary Macdonaldová."

"Sirius Black," chopil se ten žvanil okamžitě slova. Za tu dobu, co Siria znám jsem pochopila, že vždy musí být ve středu pozornosti. "Tohle je James, Annie, Alice a Remus," ukázal nakonec na hnědovlasého nadšence pro Přeměňování.

"Výborně, paměť ti zjevně slouží," ušklíbla jsem se na něj. "Takže nechápu, proč nejsi schopný si zapamatovat moje jméno."

"Takhle je to lepší," věnoval mi zářivý úsměv. "Hodí se to k tobě. Je to takové mírumilovné a něžné, přesně to, co ti chybí."

"Ty!..."

***

Takhle vypadal i zbytek hostiny, během kterého jsem se jakž takž stihla seznámit se všemi svými novými spolužáky. V Nebelvíru bylo devět prváků i se mnou, pět dívek a čtyři chlapci.

K Siriovi a Jamesovi do pokoje přibyli ještě Remus, ten tichý hnědovlasý nadšenec do Přeměňování, a Peter, očividně milovník všeho jídla ve svém dosahu. Sirius a James si zjevně padli do oka už ve vlaku a během večeře několikrát prokázali, že k sobě patří. V jejich společnosti se člověk prostě nemohl nesmát a zároveň si nekrýt záda před létajícím jídlem (tolik asi k Siriusovu "dospělému" úvodu do Nebelvíru). Tedy - vlastně tu byla jedna osoba, nebo spíš osoby, které se ve společnosti těch dvou netvářily zrovna nadšeně a obě teď pospávají v mé ložnici.

Řekla bych, že Alici se James v podstatě líbí a nic proti němu nemá, jenže její postoj k Siriovi, jako členovi velevážené rodiny
Blacků, se asi jen tak nezmění a tak ho celý večer propichovala podezřívavým pohledem, které by musel vycítit i kámen, ale jistojistě by neudržel tak kamennou tvář, jako Sirius. Jednoduše ji ignoroval a čas od času, když ji nevázaně oslovil, jí věnoval příjemný úsměv, jako všem kolem sebe. Zjevně byl zvyklý na pozornost i přetvářku a rozhodl se, že na každého musí zapůsobit, u mě se mu to zatím dařilo, ale Alice je prostě - Alice, alespoň to dokážu teď říct.

Další, kdo se v naší partě "prváků" během večera snad ani jednou nezasmál vtipům oné dvojice černovlasých kluků, byla rudovláska sedící po mojí levici. Lily Evansová má "něco" proti Jameseovi a Siriovi. Netuším, co to je, ale zjevně to stačí k tomu, aby se slečna smaragdové zelenoočko zatvrdila.

2. září 1971

"Jen se na to podívejte, všude kolem samý mudlové," ozvalo se kousek ode mě a já se nepatrně otočila směrem k tmavovlasé dívce s pohrdlivým úšklebkem na tváři, "nikdy by mě nenapadlo, že Bradavice můžou až tak klesnout."

"Máš naprostou pravdu, Bello," kývl urychleně hlavou drobný chlapec a pohlédl jí s náboženskou úctou do očí. Dívka, Bella, mohla být asi stejně stará jako já (překvapivě, když byla ve stejné třídě), na krku se jí skvěla zeleno-stříbrná kravata a zdálo se, že si nevidí dál než na špičku svého nafrněného nosu.

"Jen se na to podívejte," pokračovala takovým hlasem, že na sebe okamžitě upozornila celou třídu. A když si byla jistá tím, že ji všichni sledují, pokračovala: "Jeden šmejd vedle druhýho. Víš, děvenko, tomu co právě držíš v ruce, se říká hůlka. To je něco, čeho se nemáš právo ani dotknout," prohlásila a zamířila svojí vlastní hůlkou na Lily, která si s tou svojí zrovna nacvičovala pohyby podle obrázků v knize Přeměňování pro začátečníky. "Wingardium Leviosa."

"Co to -" pokusila se namítnout Lily a ještě se stihla natáhnout po své hůlce, jež se rychle vznesla z jejích rukou a zamířila ke stropu.

"Protego," zaznělo kousek ode mě polohlasně a Lilyina hůlka, jakoby narazila do neviditelného štítu a okamžitě spadla zpět do klína své majitelky. Překvapeně jsem se otočila na Alici, která si ledabyle zasunovala svoji hůlku do kapsy hábitu. "Mimo hodiny se nesmí kouzlit, Blacková, možná by sis na to měla vzpomenout dřív, než uděláš další hloupost a vyloučí tě," prohlásila Alice ledově a probodávala zmijozelačku pohledem. Blacková? Vážně řekla Blacková, co se to tady, zatraceně, děje? "To by totiž byla doopravdy smůla."

"Shengherssová," procedila Blacková skrz zaťaté zuby, "to mě mohlo napadnout, že se budeš zastávat mudlů. Jak velkorysé."

"Vždyť víš," usmála se na ni Alice sladce, "jsem světice sama"

"Jistě," odsekla Blacková, ale to už do učebny vešla profesorka McGonagallová a všichni se rozprchli zpátky na svá místa. "Dávej si na mě pozor, Shengerssová, za tohle mi zaplatíš," stačila ještě syknout, když procházela kolem mě a Alice.

"Už se těším," věnovala jí moje sousedka další sladký úsměv a pohodlně se usadila do lavice.

"Co to mělo znamenat?" zeptala jsem se jí nenápadně chvíli potom, co profesorka McGonagallová skončila úvodní proslov a my začaly věnovat samostatné práci - přeměnit párátko na jehlu.

"Ale," zašeptala bez zájmu Alice a s plným soustředěním zamířila na své párátko, vyslovila kouzlo a mávla hůlkou. Nic se nestalo. "Bellatrix Blacková, párkrát jsme se spolu potkaly na nějakých společenských akcích. Většinou bývají přes den na jaře a v létě, takže mě rodiče vždycky berou s sebou. Chodí tam celá čistokrevná, kouzelnická smetánka a jak sis určitě všimla, s Bellou," vyslovila její jméno stejným hlasem, jakoby popisovala obzvlášť nechutného červa, "jsme si zrovna nepadly do oka. Máme jiné názory na svět."

"Řekla bych, že to je trochu víc," prohlásila jsem zamyšleně, když se ani na potřetí moje párátko nezměnilo. "Vypadá to, že tě doopravdy nesnáší."

"Říkám - jiný pohled na světě. To ve světě čistokrevných čarodějů znamená klidně i nenávist na život a na smrt, u Blackových určitě, možná že konečně pochopíš, proč se mi Sirius nelíbí o nic víc, než jeho milovaná sestřenka."

"Sestřenka?" zašeptala jsem ohromeně a otočila hlavu kousek doprava, kde seděli James se Siriusem a něčemu se potichu smáli. "Ale -" chtěla jsem dál pokračovat ve vyptávání, jenže v tom mě přerušil hlasitý, nadšený výkřik. To se Lily Evansové povedlo změnit své párátko do podoby velice matné jehly a profesorka McGonagallová ji odměnila deseti body a mírným úsměvem.

Do konce hodiny Lily dokázala vytvořit hned tři bezchybné jehly, stejně jako Remus a Blacková (která přitom všechny
odměnila dalším ze své sady arogantních šklebů). Peteru Pettigrewovi se nějakým zvláštním způsobem podařilo podpálit profesorce McGonagallové spodek hábitu.

Alice, stejně jako většina ostatních, dokázala své párátko přeměnit na jakousi matnou jehlu s kulatým, dřevěným koncem a já dosáhla jen toho, že se můj stále stejný kousek dřívka ve chvíli, kdy jsem ho vzala do rukou, rozpadl na prach a tím jsem si vysloužila domácí úkol na víc a Siriusův hlasitý výbuch smíchu. Doopravdy excelentní začátek, Fanniganová.

3. září 1971

"Kdopak mi poví, co je to bezoár?"

Ruka Lily Evansové okamžitě vylétla do vzduchu následovaná ještě několika dalšími, o poznání pomalejšími, studenty. Potichu jsem si odfrkla, zdálo se, že ta holka zná odpověď snad na všechno a nebyla jsem jediná, James sedící za mnou si dokonce hlasitě, opovržlivě povzdechl. Zjevně měl na slečnu všeumělku podobný názor, jako já.

"Ano, slečno?"

"Evansová, Lily Evansová," prohlásila zvučně naše malá šprtka a já si všimla mírného úsměvu na tváři černovlasého chlapce, který s ní sdílel první lavici uprostřed. Toho jsem ještě neznala, dobře párkrát už jsem ho nejspíš musela potkat na jídle nebo při společných hodinách se Zmijozelem - dosud jsme společně měli jen Přeměňování a teď i Lektvary, ale někoho jako jen on, si člověk prostě na první pohled nezapamatuje. Měl bledý obličej rámovaný delšími, mastnými, černými vlasy, přes které jsem ze svého úhlu pohledu dokázala zahlédnout jen skobovitý nos a na hábitu se mu leskl erb zmijozelské koleje, proč s ním, proboha, ta Evansová sedí? "Bezoár je kámen nacházející se v žaludku koz, který vás dokáže ochránit před většinou jedů," odrecitovala pohotově Evansová a vysloužila si tak obdivný pohled jak od učitele lektvarů, tak od svého souseda.

"Výborně, slečno," usmál se na ni hřejivě profesor. "Věřím, že mi určitě dokážete odpovědět i na další otázku."

Dokázala, odpověděla na všechno, na co se profesor Křiklan, chlapík tak podobný mrožovy, že jsem se nemohla jinak než smát a představovat si obal mé oblíbené jahodové zmrzliny, zeptal, takže ke konci hodiny, kdy Evansová odevzdala druhý nejlepší lektvar (hned po Snapeovi, jejím sousedovi) se zdálo, že se do ní Křiklan zamiloval.

"Řekněte mi, slečno Evansvá, jak je možné, že si nedokážu vaše jméno odnikud vybavit, ale možná… Nebyl váš dědeček jeden ze spoluautorů velké encyklopedie lektvarů nebo…"

"To určitě ne, pane profesora," přerušila ho Lily zvonivým hlasem. "Moji rodiče jsou oba mudlové."

"Doopravdy," vykulil na ni Křiiklan oči a od zmijozelské poloviny učebny se ozvalo posměšné odfrknutí, které neměl na svědomí nikdo jiný, než Bellatrix Blacková a její přátelé. "To je úžasné, naprosto úžasné," zatleskal (ano, doopravdy zatleskal) profesor, "tak tedy dvacet bodů pro Nebelvír, slečno Evansová."

4. září 1971

"Nemusíš se bát, Miri, je to hračka," zopakovala toho dne už po několikáté Alice a povzbudivě se na mě usmála.

"Jo, Annie, létání na koštěti je prkotina," přicoural se k nám Sirius v závěsu s Jamesem a Alice protočila oči, "a kdybys spadla… Říká se, že bradavická ošetřovatelka je jedna z nejlepších v celé Anglii."

"To ti děkuju," prskla jsem na Siriuse a vyklopila do sebe zbytek dýňové šťávy (úžasná věc plná vitamínů a minima cukru), jakoby to byl panák silné whisky (tu jsem pila jen jednou, když se mi podařilo ukrást poloprázdnou lahev z kanceláře ředitelky domova a teda - fuj).

"Sirius má pravdu," usmála se na mě Alice, chytla mě podpaží a vytáhla na nohy.

"Vážně?" otočil se na ni jmenovaný a udiveně povytáhl obočí. "Neříkej mi, Shengherssová, že se mnou v něčem souhlasíš."

"Nezvykej si," vyplázla na něj Alice jazyk a vytlačila mě z Velké síně, kam se chodilo na všechna hlavní jídla.

Vlastně měli oba pravdu, nebylo to nic zas tak strašného. Stačilo natáhnout ruku, vykřiknout: Hop! A koště mi samo, s menším zaváháním, vlétlo do ruky (no, možná to nebylo zas tak jednoduché, protože Lily, Pettigrewa a ještě několik dalších ta metla odmítla poslechnout).

Posadit se na asi pět centimetrů širokou násadu mě stálo dost vnitřní síly, protože jen samotná představa, že na tom delší dobu obkročmo sedím a ještě k tomu ve výšce několika (třeba i desítek) metrů byla - neúnosná. Přesto, ve chvíli, kdy nám profesor Weber (wow! Řeknu ti, ten chlap je něco, toho bych poslechla, i kdyby mi říkal, abych skočila z Astronomické věže, jen aby se na mě podíval těma svýma modrýma… bože!) nakázal odlepit se od země a pomalu vzlétnout, bylo to - fascinující. Chladný zářiový vzduch se mi opíral do tváří a cuchal dlouhé vlasy a ten výhled na školní pozemky - Zapovězený les, Černé jezero, samotný Bradavický hrad - to všechno bylo úchvatné. Tohle ti žádný mudlovský vynález nikdy nenabídne, tu volnost, adrenalin, odevzdanost přírodě (kam se hrabe horkovzdušný balon s obrovským, bezpečným košem?), okamžitě jsem si všechny tyhle pocity zamilovala a zařekla se, že si o prázdninách musím sehnat nějakou brigádu a koupit si koště, i když nebudu mít, kde na něm o prázdninách létat a ve škole si můžu půjčovat stará školní pometla, která létají křivě a trhaně, div tě neshodí dolů jako divoký kůň. Musím mít vlastní, prostě musím!

25. prosince 1971

"Siriusi?" zašeptala jsem překvapeně a přiblížila se k černovlasému chlapci sedícímu osaměle ve společenské místnosti Nebelvíru.

"Annie," zareagoval potichu, ani se nenamáhal zvednout hlavu.

"Co tady děláš?"

"Slavím Vánoce," odpověděl hořce a konečně se mi opětoval pohled. Jeho oči postrádaly svůj obvyklý lesk a veselé, uličnické jiskřičky zdálo se, pro tuhle chvíli nadobro zmizely. Dokonce i jeho neodmyslitelná arogance, namyšlenost a ješitnost, které obvykle projevoval už na sto honů, byly ty tam. Nahradil je smutek a zoufalství.

"To vidím, ale proč tu sedíš tak sám. Neměl bys být doma s rodinou?"

"Nestojím o ně."

"Vážně?"

"Ne," vyhrkl, ale jeho hlas postrádal obvyklou energičnost. "A i kdyby, oni nestojí o mě. Matka mi to dala dost jasně najevo," zachmuřeně pohlédl do svého klína a já si uvědomila, že v rukou svírá kus zažloutlého pergamenu.

"Co je to?"

"Přání k Vánocům," pohrdlivě si povzdechl a trochu ho nadzvedl. "Stále do kola to samý - Přejeme ti všechno nejlepší a doufáme, že si pod vlivem svátků konečně uvědomíš, kam patříš - velice si nás zklamal - pokud máš v plánu vrátit se domů, dej nám o tom vědět dopředu, ať můžeme připravit sebe i své případné hosty - bla bla bla," dořekl a mrštil dopisem do ohně v krbu.

"Je mi to líto," zašeptala jsem potichu a přisedla si k němu na pohovku.

"V pohodě," ušklíbl se, ale bylo na něm zdát, že v pohodě ani zdaleka není. "Ostatně, já si tady stěžuju, zatímco ty tu taky tvrdneš sama. Proč si tady? Alice i ostatní odjely domů."

"Protože já domov nemám," ušklíbla jsem se hořce a pohlédla do plamenů. Byla to pravda. Dětský domov, ať nesl jakýkoliv název, se mým domovem nikdy nestal, po smrti rodičů mi nikdy žádné místo nepřirostlo k srdci - až do teď. "Jsem doma tady," zašeptala jsem potichu spíš pro sebe než pro něj.

"Chápu," pokýval hlavou a já si najednou uvědomila, že má pravdu. On byl jediný z mých přátel, který to mohl pochopit. Svým způsobem rodinu také ztratil. Jeho rodiče sice žili, ale nestáli o něj, o takového jakým byl, a o to na tom byl snad i hůř než já. Mě rodiče milovali, tím jsem si byla jistá. Jenže zemřeli a já od té doby nikdy nedokázala pořádně slavit žádné svátky, proč taky? Patřily přeci rodině, kterou jsem neměla.

20. června 1972

"Je to zvláštní, nemyslíte?"

"Co myslíš?"

"No," zamyslela se Alice a zatřepala nohama, až se jí povedlo rozvířit do té doby klidnou hladinu jezera, ve kterém jsme si všechny namáčely nohy, "ani ne za dva týdny pojedeme domů."

"Uběhlo to strašně rychle," povzdechla si Mary a zahleděla se na oblohu. "Těším se na rodiče, strašně moc, a taky na mladší sestru, jenže se mi nechce pryč. Je tu tak krásně."

"Bude to jen na dva měsíce," pokusila se ji uchlácholit Jessica.

"To je tak akorát doba na to, abych si stačila doma zase zvyknout a aby se mi znovu nechtělo odjíždět," povzdechla si Lily, která s námi po dlouhé době zase konečně vyšla ven. Poslední měsíc trávila zavřená na hradě víc času než obvykle a většinou byla zalezlá v knihovně nebo ve sklepeních se Severusem Snapeem, kde se spolu učili. Nechápala jsem a doteď nechápu, co na něm vlastně vidí. Proč se přátelí? Proč ho má tak ráda?

Neměla jsem Lily v lásce, nikdy. Na můj vkus byla až příliš šprt, úzkostlivě se řídila podle školního řádu a nesnášela Jamese se Siriusem, což byli jedni z mých přátel. Mezi Jamesem Potterem a Lily Evansovou byl tak vyhrocený vztah, že si člověk prostě musel vybrat stranu a já tak automaticky přišla o možnost se, se svou spolubydlící, lépe seznámit. Alice měla Lily ráda, bavily se spolu, jenže Alice nesnášela Siriuse a zásadně odmítala trávit čas v jeho společnosti, což naopak mě vůbec nevadilo. Mnohem raději jsem se čas od času přidala ke klukům na jejich průzkumech hradem (většinou jsem spíš dělala návnadu Norrisce nebo jsem od nich odváděla pozornost) a hrála s nimi všechny možné hry počínaje Řachavým Petrem a konče šachovými turnaji s Remusem (Vždycky mě porazil, ale mě prostě, až trochu masochisticky, bavilo pozorovat pokusy o protesty a následný úprk jeho starých, otlučených figurek. Chudinky, vůbec mi nevěřily a vlastně ani neměly důvod.), než abych trávila s Lily a Alicí dlouhé hodiny nad debatami o domácích úkolech (Alice byla v tomhle ohledu velice solidární, záleželo jí sice na dobrých známkách ve škole, ale nikdy nebyla studijní typ - takže byla můj typ, jenže Evansová se nejspíš neuměla bavit o ničem jiném - alespoň, co jsem z našich několika málo rozhovorů usoudila).

"Nejradši bych tu zůstala," prohlásila jsem zamyšleně a pozorovala obří oliheň, jež si na hladině jezera ohřívala svá dlouhá chapadla. Stejně, jako například hajný
Hagrid, byla i tahle příšera zjevným důkazem, že v Bradavicích je v podstatě všechno možné. Zvíře, které normálně lidem nahánělo strach už jen při pohledu na jeho obrázek, se pohodlně vyvalovalo mezi dovádějícími studenty a dokonce jsem slyšela, že už jich i pár zachránilo z hloubky. V Bradavicích bylo všechno možné, nic nebylo takové, jaké se na první pohled zdálo být. Tohle byl domov - tajuplný, temný, děsivý, chladný a zároveň přátelský, ochranitelský, hřejivý domov.

---

poznámky:
1. Dovolila jsem si upravit věk sesterr Blackových, vzhledem k tomu, že Lucius Malfoy je nyní prefektem, ted pátý či šetý rok, udělala jsem z Narcisy tu starší sestru (prostřední), abych jí umožnila s ním chodit a tak se Bellatrix katapultovala na stejnou úroveň jako Sirius, abych jim mohla dát pádný důvod ke vzájemné nenávisti - Andromeda je nyní v šestém ročníku, tedy o rok starší než Lucius
2. Podle originálu (sedmý díl HP, vzpomínky SS) Lily neměla Jamese ráda, jak všichni víme :D jenže ani on neměl ze začátku rád ji a tak se prosím nedivte, že nyní i v budoucnu bude jejich vztah trochu "zváštní"
3. Alice Shengherssová - její příjmení jsem kdysi někde četla, myslím, - nikdy nikdo neřekl, v jaké koleji Nevillovi rodiče byli, ale jednoduše jsem vydedukovala, že to mohl být Havraspár nebo Nebelvír a tak jsem si dovolila oboje s tím, že náležitost ke koleji se většinou dětí /alespoň po jednom z rodičů/
4. profesor Weber, je moje malá náhrada za Hoocheovou, protože mi nepřišlo vhodné nechávat ji na postu učitelky víc než dvace let před Harrym - i když tělocvikářky bývají i přestárlé babky
5. Filchova kočka, paní Norrisová, je nesmrtelná a basta! :D
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 kami kami | Web | 4. června 2010 v 21:20 | Reagovat

Musím povedať, že som bola veľmi potešená ako dĺžkou kapitoly, tak i jej obsahom. A musím zvlášť vyzdvihnúť výrok: "Hodí se to k tobě. Je to takové mírumilovné a něžné, přesně to, co ti chybí." To bolo fajn. A čo sa týka poznámok pod čiarou, ja si ich vek tiež prehadzujem, hlavne Luciusov, ale to asi všetci. :-) Bolo to veľmi dobré.

2 Nel-ly Nel-ly | Web | 4. června 2010 v 21:24 | Reagovat

[1]: děkuju, popravdě já furt uvažovala, jak to rozkouskovat a nakonec jsem si řekla, že toho mám před sebou tolik, že nebudu přehánět s počtem kapitol a nechám délku
Co se týče věků, je to ošemetný :-/ přehazovat se to musí, ale zase abych z nich dělala dvojčata, trojčata a tak, to už je moc a tady bych se chtěla "pokusit" ddržet originálu :D uvidíme, jak to vyjde

3 Elin7 Elin7 | E-mail | Web | 4. června 2010 v 21:34 | Reagovat

Samozřejmě že úžasná kapitola. Mirianne je hrozně sympatická a hodně se pří jejím líčení nasměju. Je mi líto Siriuse, asi to nemá s rodinou lehké, tak jenom doufám, že se jeho vztah s Mirianne bude vyvíjet nějaký dobrým směrem...taky jsem hrozně zvědavá, jestli Mirianne půjde létání tak dobře, že se dostane do famfrpálového týmu...rychle pokračování, prosím pěkně!

4 Lexie Lexie | Web | 4. června 2010 v 22:01 | Reagovat

Ta holka je skvělá. Což samozřejmě znamená, že jsi skvělá ty, protože jsi jí vytvořila, ale je vážně úžasná. Přesně taková jaká jsem chtěla vždycky být. Skvělá kapitola a moc se těším na další.

5 lina lina | Web | 4. června 2010 v 22:10 | Reagovat

Jasně, že je paní N. nesmrtelná:D Á, to bylo perfektní:D takové dloé a vtipné a celkově super:D

6 Shiny =) SBeeee Shiny =) SBeeee | Web | 4. června 2010 v 22:18 | Reagovat

dam si ta medzi SB :)

7 wladka wladka | Web | 4. června 2010 v 23:33 | Reagovat

kapitola bola uzasna naozaj
nemohla som prestat citat
ale asi najviac ma potesila skutocnost ze Miri nema rada Evansovu :D :D :D :D :D

8 LilIane Evans LilIane Evans | Web | 5. června 2010 v 6:48 | Reagovat

krááásna kapitola :):):):):), neva, že dlhá, no... aj ja by som si mohla švihnúť, nie? :D:D
krásna kapitola, tie Poznámky boli super :D, hrozne sa tešim na ďalšiu kapitolu :):):):)

9 LilIane Evans LilIane Evans | Web | 5. června 2010 v 6:48 | Reagovat

PS: chudák Sirius :(

10 Marsííínka Marsííínka | Web | 5. června 2010 v 9:04 | Reagovat

moc hezký...... nejlepší jeta poslední poznámka...xDxDxD

11 Simia Simia | 5. června 2010 v 10:48 | Reagovat

Jééé!:D
No já z tebe chcípnu:D
Prostě dokonalost...:D Já tuhle povídku miluju. Je neuvěřitelně perfektní a Miri jsem si zamilovala:D
A délka bodla, konečně jsem si početla tak, jak by se mi to líbilo:)
A Siriuse mi není líto... Jak moc divná jsem?:D On se z toho chlapec dostane:)

12 Nel-ly Nel-ly | Web | 5. června 2010 v 11:00 | Reagovat

[3]: létání a Sirius? nevím, ta holka je antivztahová a antisportovní :D tedy zatím, jak jsem s ní tak "debatovala"

[4]: hrom do police ;-) věř mi, to jsme nějakym způsobem všichni...nakonec vychází z mé hlavy, ne? :D

[5]:Norriska a Bradavice - ta bude i ve "třetí" generaci :D

[7]: já Lily ráda mám (ano, miluju ji), jenže přeci jen neti typ pro všechny a tady to slízla

[8]: tak když nevadí, že je dlouhá, to jsem ráda :-) no, to mohla! :D

[10]: děkuju :D ale je to realita, jak všichni víme

[11]: mě taky ne :D dobře, trošku, ale on to zvládne, i když s pokřivenou duší :D

Všem moc děkuju za komentáře, zase se tu usmívám jak sluníčko na hnoji :D

13 Shiroa Shiroa | Web | 5. června 2010 v 11:09 | Reagovat

Supeeer! :-D nevím co dodat. Tvoje povídky mě vždycky zbaví slov... mno nic. Jsem se zasmála, prostě super kapitola! :-)

14 Maya Maya | 5. června 2010 v 13:50 | Reagovat

Je to možný? Se mi smazal komentář :-( Zase!
A moje krásné povídání je zase v háji, chjo.
Ale stejně ti musím napsat, že tahle kapča byla naprosto suprová, nádherná, úžasná a ááá...ten vztah Annie se SIriem...luxus (moc se mi líbí Annie, víc než její předchozí jméno...Sirius je vynalézavý :-) )
Je dobrý, že moc nemá ráda Lily, ale kamarádí se naopak s Alicí. Poznám tak alespoň další postavu z tvýho pohledu :-D
Moc se těším na další, protože tahle...ta byla fakticky nádherná

15 Nel-ly Nel-ly | Web | 5. června 2010 v 14:46 | Reagovat

Děkuju :-)

[13]: jo, potom co to dočtu, většinou ani já nevim, co říct :D děkuju

[14]: já už si všechny delší komentáře (takže věšechny) dopředu kopíruju :-/
Je to zvláštní, ale zase jsem si říkala, že kvůli tomu, že já mám Lily ráda, nemusej ji všichni milovat a hlavně je to taky pokus vyhnout se dokonalé MS, i když to Mirianne vážně nehrozí :D
to jméno "nezkrácený" je ale originální, ne?

16 Moreen Moreen | Web | 5. června 2010 v 21:22 | Reagovat

no hej, teda Nel, já tě obdivuju!! nejen za tu kapitolu (byla super!) ale že jsi schopná ve zkouškovém přidávat.. tedy předpokládám, že ještě zkoušky všechny nemáš, možná tě jen podceňuju.. já prostě nemůžu, teď v týdnu mám poslední, tak pak se to konečně zlomí, ale teď prostě nejsem schopná, jen občas něco přečíst to je tak všechno :-( no kapitola byla krásná, moc se mi to líbilo :-) poznámky jsem si přečetla, ale neřeším to, jen málokterá autorka (popřípadě autor:-)) ff se drží všech fakt :-) bella byla příjemná jako vždy a vření mezi alicí a siriusem, lily a jamesem je fajn, nemůžou se mít všichni rádi hned od začátku :-)

17 Nel-ly Nel-ly | 5. června 2010 v 21:44 | Reagovat

[16]: blázníš? :D
já dělám zkoušku v pondělí, další týden další dvě, pak zase... až do konce července :D to já se spíš v květnu dost flákala, byly státnice, takže nebyly termíny a já byla v jednom kuse nemocná, nemusíš se bát, za chvíli to tu zpustne :D
děkuju ;-) ráda bych se držela faktů, jak můžu :D ať to vypadá "věrohodně" a s ty jejich vztahy - maj sedm let a já ještě desítky stránek :D

18 terysek06 terysek06 | Web | 22. června 2010 v 18:18 | Reagovat

Bože, jak já obdivuju ten tvůj talent...a humor tky

19 Lily Lily | Web | 7. prosince 2010 v 22:26 | Reagovat

Je úžasný,teda kromě téhle i všech ostatních kapitol, že se najde někdo, kdo zaregistroval, že Lucius Malfoy není stejně starý jako poberti :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
acta est fabula ~ příběh jest skončen

Do not COPY! HP-fanfiction writer. Canon belongs to J.K.R. Design by Nel-ly, picture from DA