17. Kapitola - Kdo jsi?

22. června 2010 v 23:59 | Nel-ly |  Jdi za svým snem
pláč
Táák, došla mi zajímavá věc.... Brzy, už za necelé tři týdny, bude mít můj drahý, malý blog své první narozeniny a hned potom přijde i výročí téhle povídky (prolog k ní byl totiž tím první, co jsem kdy napsala - nepočítaje slohovky ve škole) a já jsem... No řekla bych někde těsně za polovinou :D Když já to mám tak promyšlený a prostě... Bude to ještě dlouhý, ale ne přehnaně, snad vás neunudím...
Každopádně, ač to tak nevypadá, tuhle kapitolu jsem psala... No, vlastně skoro tři dny :D (jeden týden půlku, druhej týden druhou půlku, dneska úpravy), což je na mě dost zvláštní a taky to tak vypadá. Ale popravdě si nejsem jistá, jak by se dala zlepšit - Určitě by to zvládl někdo jiný, nadanější, ale to nejsem.
Každý komentář potěší ;-) určitě v tom mém tmavém oblaku učení - ale dneska na to kašlu, všechno t zas "zmáknu" zítra běheem jednoho dne, jak jinak, když jsem se chtěla jednoduše válet a psát?
P.s. Kapitola by chtěla jinej název, ale mě to doopravdy nemyslí...

rozdělovač 2

"Řekneš mi konečně, co se vlastně stalo?"

"Cože?"

"Co se stalo?"

"Co by se mělo stát?"

"No, to bych právě rád slyšel," odpověděl nevraživě Tom a probodával ji tím svým upřeným pohledem, "od chvíle, kdy jsme se vrátili z prázdnin si jako vyměněná. Si furt zamlká a jako bys myšlenkami byla úplně jinde."

"Nevím o čem to -"

"Řekl bych, že tě znám už dost dlouho na to, abych poznal, že se s tebou něco děje."

"Nechce se mi o tom mluvit."

"Liz," oslovil ji trochu důrazněji a pokusil se ji chytit za ruku. Vytrhla se mu a vstala z křesla.

"Jdu se projít."

"Ale -" nestihl už doříct, protože v tu chvíli se za ní zavřel obraz Buclaté dámy a Elizabeth zmizela v labyrintu temných Bradavických chodeb. Nechtěla Tomovi lhát ani před ním utíkat, ale potřebovala být sama, všechno si promyslet. Měla toho hodně, co si musela v hlavě urovnat a všechny její, převážně pochmurné, myšlenky se točily kolem uhrančivého, tajemného, zmijozelského prince. Procházela po opuštěném Bradavickém hradu a hlavou jí vířily miliony otázek.

Co se to vlastně stalo? Co se s ním stalo? Co se mu stalo? A jak to všechno dopadne?

Byla si stoprocentně jistá, že se mu o prázdninách něco stalo, ale co? Už předtím se choval divně, jako by byl myšlenkami úplně jinde, daleko od ní a od Bradavic. V poslední době, vlastně už předtím než odejel domu na jarní prázdniny, se choval jinak - minimálně se to projevovalo tak, že začal trávit čas s nechvalně známou partou zmijozelských sedmáků. Jistě, i dřív se s nimi bavil, ostatně většina z niich patřila mezi čistokrevnou smetánku stejně jako on, ale nikdy to nebylo tak často a nikdy mezi ně nepatřili ti, kterými dříve pohrdal.

S Blackovou, Notterm, Averym se bavil už dřív. Jak jinak? Byli to jeho přátelé už od dětství, většina z nich v podstatě patřila do jeho rodiny, ale Mulciber, Macnair, Snape? Co s nimi měl společného? Na to Elizabeth nedokázala najít odpověď.

Severuse Snapea znala jen díky jeho potyčkám se Siriusem a Jamesem, byl to takový tichý, neduživý kluk, který se prý ze všeho nejvíc zajímal o černou magii a říkalo se, že v těchto znalostech předčil dokonce i samotnou Belatrix, která všem kolem sebe naháněla strach už od svého prvního ročníku. Přesto… Snape nebyl čistokrevný a chudý, patřil ke spodině Zmijozelské koleje, nikdy ho nikdo neuznával a teď se, najednou, začal objevovat v přítomnosti
Zmijozelské elity? A nejen to, z ničeho nic se k němu ostatní začali chovat s respektem. Snape, který vždy patřil mezi otloukánky, jimž se vysmívala dokonce i jejich vlastní kolej, se najednou začal pohybovat v kruhu neznámějších, nejobávanějších a nejbohatších Zmijozelských studentů, mezi které samozřejmě patřil i Regulus. A byli tu i další takoví - chlapci i dívky, které se ze dna vyhrabali na vrchol bez zjevné příčiny. Krutí, násilničtí, bojovní Zmijozeláci - jeho nová společnost.

Regulus Black pro Elizabeth vždy představoval jedno velké tajemství. Od začátku byl zvláštní, svým způsobem temný a nebezpečné, přesto (nebo snad právě proto?) vzrušující a přitažlivý, ale to nebylo všechno. Poznala i jeho druhou stránku toho tichého chlapce vždy stojícího ve stínu svého staršího bratra a jeho hanby, kterou si postupem času zamilovala. Jeho sarkastické poznámky, jimiž zakrýval poklony. To, jak ji sledoval při hodinách a ona tak mohla kdykoliv vyhledat pohled jeho mrazivých modrých očí, jak s mírným úsměvem reagoval na všechny její výbuchy. To, jak dokázal být vášnivý i něžný. Jak ji hladil ji po vlasech, jemně líbal na čelo, věnoval jí veškerou svou pozornost. Regulus měl od přírody stejné charisma jako Sirius, ale on na rozdíl od svého bratra to neuměl nebo nechtěl využít. Přesto v jeho případě to kouzlo působila snad ještě silněji, kvůli tomu, že bylo přírodní a ne vyumělkované jako u Siriuse. Studenti se mu vyhýbali, báli se ho, aniž by měli důvod a zároveň se snažili dostat do středu jeho pozornosti. Byl nazýván "Zmijozelským princem", ale přitom se svoji kolej nikdy nepokoušel vést nebo měnit její pravidla. Chvílemi se zdálo, jakoby ho to vůbec nezajímalo, jakoby mu bylo jedno, co se kolem děje… Na co vlastně myslel? Proč jí věnoval pozornost? Proč se najednou takhle změnil (nebo přestal předstírat)?

Ne, Elizabeth se v něm nevyznala. Nikdy se v něm nevyznala, ale byla si jistá, že se něco stalo, jenže stále nemohla přijít na to - co?

Najednou, snad mávnutím kouzelné hůlky, se Regulus Black začal objevovat ve středu obávané Zmijozelské party. Už ho nebylo vidět, jak se sám potuluje po temných Bradavických chodbách, nyní vždy jen v doprovodu svých nových přátel. Začal kolem sebe shromažďovat okruh mladších i starších studentů, kteří se mu zdáli být - věrní? Poddaní? Přesně nevěděla, jak to nazvat, ale vypadalo to -.

Zastavila se v půli kroku a šokovaně zírala na holou, kamennou zeď, jakoby na ní byly vypsány odpovědi na všechny její otázky. Existovalo jediné vysvětlení. To o čem se poslední dobou bavili snad všichni studenti i učitelé, samozřejmě nenápadně - bylo to celoplošně rozšířené tajemství, které znal každý, ale nikdo o něm nemluvil nahlas. Byla to odpověď, které se bála ze všeho nejvíc, ale která jediná v tuhle chvíli zapadala. Přesto - ne, to přeci nemohla být pravda, bylo to až moc nebezpečné, kruté, děsivé - on nebyl krutý, nebyl takový - ne, tohle nemohla být pravda, prostě nemohla.

***

"Všechny bych je nechal zavřít do Azkabanu - preventivně," prohlásil pochmurně Sirius a nevraživým pohledem pozoroval skupinku zmijozelských v čele s jeho mladším bratrem a sestřenicí.

"Jenže to nejde, jak moc dobře víš," konstatoval bez zájmu Remus a znovu si prohlédl hlavní stránku Denního věštce, která dnes ráno tak pobouřila a vyděsila celou školu, "ostatně, ne všichni zmijozelští jsou zlí, nesmíš uvažovat černo-bíle."

"Vážně? Možná by to ale bylo lepší, radši oni než…"

"My?" ozvala se Lily a probodla Siriuse varovným pohledem. "To přeci nemyslíš vážně, ne všichni jsou zlí stejně, jako ne všichni v naší koleji musejí být zákonitě hodní."

"Já vím, Lily," pokýval hlavou a opětoval jí pohled. Za posledních několik měsíců se jejich vztahy až neuvěřitelně zlepšily, když se Sirius konečně přesvědčil, že rudovlasá primuska jeho nejlepšího kamaráda doopravdy miluje a nemá v plánu mu ublížit, rozhodl se ustoupit a věnovat jí trochu své blahosklonné pozornosti a v tu chvíli přišel na to, že Lily Evansová není jen nerudná šprtka, ale i dobrá kamarádka, která se čas od času nechá přesvědčit k mírnému porušení školního řádu, i když je nikdy nenechá, aby ji ovládali tak, jako Remuse. "Byl to jen návrh."

"Vážně si myslíte, že ten… Voldemort, přestavuje až takovou hrozbu?" zeptala se s trochu třesoucím se hlasem Elizabeth a znovu si prohlédla přední stranu novin, kde bylo velkým nápisem napsáno jméno onoho "lorda", který děsil celou kouzelnickou společnost. "Vždyť je to jen jeden člověk a Brumbál a Ministerstvo…"

"Ministerstvo se proti němu snaží bojovat už několik let, neúspěšně," přerušil ji James, aniž by zvedl hlavu od dopisu, který jim dnes ráno přišel od rodičů, "sbíral armádu už celé roky předtím, jenže všichni si říkali to samé, jako ty: je to jen jeden člověk. Jediný, kdo viděl do budoucna, byl Brumbál, jenže ti starý páprdové ze Starostolce jsou až příliš pohodlní na svých pozicích, než aby jen ta, z ničeho, začali varovat před neviditelnou válkou… Báli se, že by přišli o svá místa a teď… Teď už je, zdá se, skoro pozdě. Budou bojovat, my všichni budeme bojovat, jenže Voldemort a jeho smrtijedi už jsou tak silní, že se nemusí schovávat. Dneska nám to dokázal."

Elizabeth hlasitě polkla, věděla, že má James pravdu. Jakby ne, vždyť i ona neustále poslouchala nadávky jeho rodičů na Ministerstvo kouzel. Celá jejich rodina byla vždy věrná Brumbálovi a tak už dopředu věděli o blížící se hrozbě a teď to přišlo - s velkou parádou. To čeho se nejvíc báli. Válka.

"Myslíte, že je to pravda?" zeptala se tak potichu, že jí bylo v ruchu Velké síně stěží slyšet. Téhle otázky se bála víc, než čehokoli jiného, ale musela se zeptat, prostě musela. "Že smrtijedi jsou i v Bradavicích, mezi námi, ve školních lavicích?"

"Určitě," kývl hlavou Sirius bez rozmyšlení a Elizabeth se zastavilo srdce. Byl si tak jistý. "Jen se podívej, jak se nosí… Vsadím se, že milovaná Bellatrix, Snape, Avery, Mulciber i můj pitomej bratříček k nim všichni patří, anebo brzy budou. Jsou tak naivní, že si myslí, že něco dokážou, když se k němu přidají, ale půjdou si jen pro smrt. Klidně i mou vlastní rukou," dořekl tak temně, že se Elizabeth otřásla.

"Nechte už toho," vložila se do hovoru Lily a objala ji kolem ramen, všimla si, že se Elizabeth začala nepatrně třást, "tohle všechno jsou jen zbytečné dohady, nevíme, co se stane a kdyby… Tak tady a teď s tím nic neuděláte, co kdybychom šli po obědě ven? Je pátek a venku je doopravdy hezky."

Pátek, měla pravdu. Uběhl přesně týden od Regulusova návratu domů, dnes se s ním měla sejít.

***

Šla pomalu, doslova se šourala, směrem ke sklepením u Zmijozelské koleje. Srdce jí bušilo na poplach, žaludek se jí svíral nervozitou a měla co dělat, aby potlačila slzy, které se jí draly do očí.

Nemáš nejmenší důvod brečet! Ještě to nevíš jistě, nemusí to pravda, třeba se pleteš… Je to jen domněnka, hloupý omyl! Přesvědčovala se v duchu, ale hluboko v srdci cítila, že to není v pořádku, že už nic nebude v pořádku, i kdyby se její domněnky nepotvrdily.

***

Zastavila se před zavřenými dveřmi tolik dobře známé učebny, ale poprvé… Poprvé se jí nechtělo dovnitř. Nejradši by se otočila na podpatku a utekla pryč, zpátky do bezpečí Nebelvírské koleje. Tak ráda by si i nadále užívala toho pevného ochranného štítu nevědomosti, ale nemohla… Už takhle nemohla dál. Musela znát pravdu, i kdyby to znamenalo… Co by to vlastně znamenalo? Co se stane, když se přesvědčí, že…

Elizabeth prudce zatřásla hlavou a zmáčkla studenou, kovovou kliku.

"Jsi tu dřív," otočil se na ni s mírným úšklebkem, hned jak za sebou neslyšně zavřela dveře. Mohla by se přesvědčovat, že jde o stejný úsměv, jaký pro ni měl vynahrazený celé ty měsíce, co se scházeli. Jemně nadnesený, když ji pozoroval a v duchu se usmíval jejímu nervóznímu breptání, neustálému červenání nebo neustálým chybám, které už neodmyslitelně patřily k její osobnost. Bohužel, tohle nebyl ten stejný úsměv, už nějakou dobu ne… Způsob, jakým se zkroutily jeho rty, když ji uviděl, nebyl dozajista vyjádřením radosti nad tím, že ji zase vidí, ale… Čeho vlastně? Toho, že zase přilezla? Že se ujistil, že nad ní má takovou moc? Anebo se takhle tvářil normálně a vůbec mu nezáleželo, jestli se dnes objeví? Poslední možnost se zdála nejreálnější.

"Chci si promluvit," řekla jasným hlasem a v duchu se pochválila, že udržela pevný tón.

"Napadlo mě to," kývl hlavou a zahleděl se ji do očí. Bez lesku, bez citu, bez zájmu… Takhle se na ni díval, když se po prázdninách poprvé setkali.

Elizabeth hlasitě polkla. Musím, prostě musím!

"Máš…," najednou nevěděla, jak přesně má začít. Co mu má říct? Jednoduše to na něj vybalit, bez okolků se ho zeptat, jestli… Jenže co když jí neodpoví, co když jí bude lhát a ona to nepozná, co když ji zakleje a ublíží jí?

Myslela si, že ho alespoň částečně zná. Myslela si, že ji má rád. Myslela si, že by jí nikdy neublížil. Myslela si, že mu na ní záleží. Spletla se.

Opatrně vsunula pravou ruku do kapsy, prsty nahmatala hůlku a pevně ji sevřela.

Zhluboka se nadechla, jako před skokem do ledové vody, vlastně to byl skok - s největší pravděpodobností do ledových hlubin bolesti.

"Co se stalo o prázdninách?" vybrala si nakonec tu jednodušší otázku. Než nabere dech, než se rozhodne, než…

"Co myslíš?"

"Moc dobře víš, co myslím," utrhla se na něj a mermomocí se snažila ovládnout třesoucí se ruce. "Vím, že se něco stalo. Změnil jsi se."

"Změnil? Vážně?"

"Regulusi, prosím, netrap mě," prosila, neudržela pevný hlas tak dlouho, jak si přála.

"Nechci o tom mluvit," prohlásil a udělal několik kroků směrem k ní. Couvla.

"Jsi… Patříš… Máš něco společného se smrtijedy?" zašeptala roztřeseně a pohlédla mu do očí. Musela to vědět.

"Cože?"

"Ptám se -"

"Já tě slyšel," odsekl a chvíli si ji pozorně prohlížel. Zdálo se, že ji konečně začal vnímat. "Co myslíš?"

"Regulusi," zašeptala. Udělal dalších několik kroků a natáhl k ní ruku, ale nikdy se jí nedotkl. Elizabeth z kapsy v mžiku vytáhla pravou ruku, v níž už nějakou dobu nenápadně svírala hůlku a jediným mávnutím ho spoutala neviditelnými provazy.

Šokovaně vytřeštil oči a pozorně sledoval, jak se k němu pomalu přiblížila, opatrně rozepnula knoflíčky na zápěstí a vyhrnula rukáv bílé, školní košile.

Trhaně se nadechla a po tváři jí stekla jediná, osamělá slza.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 LilIane Evans LilIane Evans | Web | 23. června 2010 v 6:01 | Reagovat

skvelá kapitola :):):):):), tešim sa na ďalšiu :):):):):)

2 LilIane Evans LilIane Evans | Web | 23. června 2010 v 15:58 | Reagovat

nz :D, je to krátke to hej, nevedela som ani dlhšie napísať, takže mi to aj vyhovuje :D

3 Maya Maya | 23. června 2010 v 16:31 | Reagovat

No páni...tohle naprosto bralo dech. Nevim, jak to dokážeš, ale já zůstala asi ještě deset minut potom, co jsem dočetla jen konsternovaně sedět a čučet na tu poslední větu. Jsi prostě úžasná a tahle kapitolka byla ta nejlepší.
Škoda jen, že byla tak smutná a...docela lituju Eliz, chudáček malej.
Ach jo, asi mi nezbývá nic jiného, než jen doufat, že tam to znamení nemá, že to je všechno jen nedorozumění...
Moc krásně napsaný, Nel-ly, smekám před tebou :-)

4 lina lina | Web | 23. června 2010 v 16:32 | Reagovat

chjo..normálka se mi zachtělo poplakat si...perfektní kapitola...

5 Nel-ly Nel-ly | 23. června 2010 v 16:50 | Reagovat

Lily: díky, těšit se asi budeš celke dlouho :D
Maya: já to chtěla ukončit už v polovině, jenže pak jsem si řekla, že ta délka by byla přeci jen trochu trapná a tak jsem ráda, že mi zůstala trocha toho tajemna
Lina: mě se chtělo taky brečet, když jsem to četla, ale asi z jiného důvodu :D rozhodla jsem se tuhle svoji "prvotinku" přečíst hezky od začátku... to bude teprve sranda

6 Maya Maya | 24. června 2010 v 15:52 | Reagovat

Nel-ly: Jenže ne každýmu se to tajemno zamlouvá :-P :-D

7 Simia Simia | 25. června 2010 v 9:53 | Reagovat

Krásný. Co jiného říct:)
Je to vážně nádherný, i tu slzu jsem uronila:D

8 Moreen Moreen | Web | 25. června 2010 v 16:40 | Reagovat

skvělá kapitola, trochu víc přemýšlení než jindy, ale pěkné to bylo.. no od reguluse se to dalo čekat, už jak se minule choval tak divně, mě to napadlo.. ale moc hezky jsi to popsala :-)

9 Nel-ly Nel-ly | Web | 25. června 2010 v 17:36 | Reagovat

Simia: děkuju :) snažila jsem se zas o jinou "notu"
Moreen: no jo, tak ty taky všdycky všechno víš dopředu :D hrozně jsem uvažovala, jak to okecat a neunudit vás k smrti... tak snad se povedlo, myšlenky "hlavní hrdinky" mě odjakživa baví, naivka moje, jenže musí někdy zapojit mozek

10 Aňulka Aňulka | Web | 2. července 2010 v 13:48 | Reagovat

Joj, bylo to fakt dobré.
Mě strašně líbí ty úvahu. Jasně, ty moc na ty dialogy nejsi, ale líbí se mi to, čím to vyplňuješ.
Někdy mám i já slabou chvilku v podobě odstavečku:-D
Moc se těším a jsem zvědavá, jak to bude pokračovat. Náhodou, mě se Regulus takový! Ten předtím měl cosi do sebe, ale já vždycky byla na ty zlé. Na ty opravdu zlé:-D Čím větší Smrtijed, tím lepší:-D

11 Aňulka Aňulka | Web | 2. července 2010 v 13:49 | Reagovat

Jo, ani psát neumím. *úvahy

12 Nel-ly Nel-ly | Web | 2. července 2010 v 15:30 | Reagovat

[10]: no jo :D uznávám, že tady už jsem musela hodně zabojovat, aby to mělo děj, ale jeden takový výlet do mysli naší nanynky byl potřeba :) a vzhledem k tomu, že už mám být dávno za půlkou, tak je načase přejít k ději, slibuju! :D
a těm dialogům se taky nebudu moct vyhýbat věčně, že jo :)

13 lucrecia lucrecia | Web | 21. července 2010 v 21:12 | Reagovat

je to krásné a tohle prostě muselo přijít už od začátku povídky. a mě se regulus takhle líbí, nemůže být pořád jen ten tichá a sladký

14 chillychilly chillychilly | Web | 11. srpna 2010 v 10:53 | Reagovat

ten konec byl nejlepší,...

15 ejunka-a ejunka-a | Web | 12. února 2012 v 1:46 | Reagovat

Už pár kapitol čekám na podobný rozhovor..ale tohle:) Klobouk dolů. Bylo úžasně napsané a já se u toho usmívala jak měsíček na hnoji, ikdyž to vlastně moc k usmívání není. Je mi Liz líto, ale částečně i Reguluse. Musím přečíst další kapitolu a počítám, že nepůjdu spát dřív než to dočtu:-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
acta est fabula ~ příběh jest skončen

Do not COPY! HP-fanfiction writer. Canon belongs to J.K.R. Design by Nel-ly, picture from DA