5. Kapitol - List spadlý z nebe

13. června 2010 v 10:38 | Nel-ly
Shina

Zas to má jinak kapitoly, spojila jsem je dohromady, abych zbytečně nepřidávala víc článků...







Během několika minut dorazily k ústí tunelu, kde ještě bylo několik opozdilých vesničanů, kteří se jeden po druhém mizeli ve tmě.

"Drž se u nich a až projdeš na druhou stranu, najdi pana Sanchu, čeká na tebe."

"Ale…"

"Žádné výmluvy, Iz. Musíš mě poslechnout," zvýšila Kushina hlas a pohlédla své sestře upřeně do očí. Nechtěla ji opouštět, ale copak měla na výběr? Musela pomoci ochránit svou vesnici, to kvůli tomu celé ty roky trénovala, a pokud prohrají, nebudou mít vesničané v nechráněné, malé pevnosti žádnou šanci. "Mám tě ráda, Izumi, a nechci, aby se ti něco stalo," řekla už mírnějším tónem, když si všimla rostoucí paniky v těch tak dobře známých, zlatavých očích.

"Nech mě jít s tebou, pomůžu ti a…"

"Ne," zarazila ji. "Kdybys šla se mnou, nemohla bych se pořádně soustředit na boj, bála bych se, ale takhle budeš v bezpečí," v dívčiných očích jasně viděla nedůvěru. Na svůj věk byla Izumi tak samostatná a chytrá, uvědomovala si, že pokud vesnice padne, nebude mít nikdo v pevnosti ani nejmenší šanci. "Pokud se mi něco stane, pokud -"

"Neříkej to," zarazila ji Izumi s tvrdým pohledem v očích.

"Cože?"

"Neluč se, se mnou. Když to uděláš, stane se to, jenže ty budeš v pořádku. Zvládneš to, jako vždycky. Musíš, kdo jiný by se o mě postaral?"

"Správně, zvládnu. Stejně jako ty. Drž se, sestřičko, a nezapomeň, co jsem ti řekla," ztišila hlas do šepotu, aby ji lidé procházející kolem nich neslyšeli. "Jestli se ocitneš v nebezpečí. Braň se vším, co máš."

Izumi překvapeně zamrkala, ale pak kývla hlavou a vyrazila k tunelu. Kushina sledovala, jak se naposledy otočila a se slzami v očích jí zamávala, a pak už Izumi zmizela ve tmě dlouhého tunelu. To už ale rudovlasá dívka neváhala a co nejrychleji mohla, vydala se zpátky do vesnice, směrem k boji.

***

"Kushino."

"Sensei," uklonila se svému mistrovi a rozhlédla se po prostranství, které sloužilo jako dočasná ošetřovna pro lehčí zranění. Ještě dnes ráno to bylo hřiště, jen několik metrů od jejího domova. "Jak jsme na tom, pane?"

"Nemáme moc šancí, pokud posily od spojenců nedorazí do večera, prohrajeme," otočil se na ni Senci s kamenným výrazem. "Ale neboj se," dodal rychle, když uviděl stín paniky v jejích očích. "My se nevzdáme, nikdy se nevzdáme. Budeme bojovat do posledního muže a vyhrajeme!"

Řekl to s takovým odhodláním, že mu hned uvěřila, sice jen na krátký okamžik, přesto to do její duše vlilo novou naději. Ještě není všechno ztraceno.

"Co mám dělat?"

"Připoj se k lékařskému týmu A u východní brány, tam jsou naše pozice nejslabší. Pokud to bude potřeba, musíš bojovat, vojenských sil ubývá a já vím, že ty to dokážeš."

"Senseii," uklonila se Kushina a začala se otáčet k východu, aby se vydala na pomoc ostatním, když ji mistr ještě na okamžik zastavil.

"Dávej na sebe pozor, Kushino, si jedna z mých nejlepších studentů."

"I vy, pane," usmála se na něj a v další vteřině už byla pryč.

***

"Ustupujte! Všichni zpět!" táhl se přes východní skoro rozbořené hradby hlasitý křik. Kushina se trhaně nadechla a opatrně se postavila na nohy. Muž, u kterého ještě před chvílí byl mrtev, jemu už pomoci nemohla, ale byly tu desítky, možná stovky, dalších, kteří její pomoc potřebovaly. Musí být silná.

Třesoucími prsty rozvázala kožený váček visící jí u levého boku a vstrčila si do pusy poslední bojovou kuličku, která jí alespoň částečně dodala novou energii. Nevěděla, jak dlouho ještě vydrží, ale byla si jistá, že už to nebude dlouho a posily stále nikde.

Rozhlédla se kolem sebe a už se chystala seběhnout pod schodech zpět ke středu vesnice, když si všimla těžce oddechujícího muže opřeného o zábradlí jen několik metrů od ní. Byl očividně při vědomí a snad ani neměl tak vážná zranění, aby mu nemohla pomoct. Musí to zkusit, nepřátelé sice už dávno dosáhli vrcholků hradeb, ale zatím byly ještě několik set metrů od ní, má čas.

"Slyšíš mě? Hej," vzala jeho tvář do dlaní a párkrát ho jemně poplácala. Pomalu otevřel oči a pokusil se na ni zaostřit. "Můžeš se hýbat."

Opatrně zakroutil hlavou a trochu kývl směrem ke svému pravému rameni, kde měl zabodnutý dlouhý meč. Probodl mu rameno skrz na skrz, ale zjevně se vyhnul plícím, jinak už by byl dávno mrtvý.

"Jsem lékrašký ninja, pomůžu ti. Jen mě musíš pozorně poslouchat, dobře?" Nepatrně kývl hlavou. "Teď s tím mečem nemůžu nic udělat, ale zkusím tě dopravit na naše stanoviště, je to asi třista metrů odsud."
Opatrně mu nadzvedla levou ruku, chytla ho za ni a zatáhla. Hlasitě zasténal, ale snažil se co nejpevněji semknout rty a zůstat potichu. Musela obdivovat jeho sílu, být na jeho místě… Nejspíš už by to dávno vzdala. Ztratil tolik krve a podle dalších ran a místa, u kterého se nakonec zhrotil, si byla skoro jista, že bojoval i s mečem zabodnutým v pravém rameni. Musí ho zachránit, prostě musí.

Částečně ho nesla na zádech a zároveň táhla po zemi, zatímco se pomalým krokem dostávala dolů z hradeb. Po pobořených schodech, mezi desítkami mrtvých těl jejich spolubojovníků i nepřátel, to nebylo zrovna nejlehčí.

Najednou se z čista jasna ozvala ohlušující rána a Kushina se, i s vojákem na zádech, skácela z několika posledních schodů na zem. Naštěstí nespadli z takové výšky a tak už vteřinu na to stála nad zraněným v obranném postoji a obezřetně se rozhlížela kolem sebe.

Byli jen několik metrů od nich, asi deseti členná skupina písečných ninjů. Tohle byl problém, velký problém. Nemohla jen tak utéct, protože i kdyby tady zraněného vojáka nechala, nebyla by po náročném boji a několika hodinovém léčení pomocí vlastní chakry, schopna dost rychle běžet a především by něco takového nikdy neudělala. Nezbývala jiná možnost, musí bojovat. Pokusit se je zastavit. Zabránit jim ve vstupu do zatím chráněného středu vesnice.

"Ale to se podívejme, jsi tu sama?" promluvil jeden z písečných vojáků, zjevně jejich velitel a Kushina se proti své vůli otřásla. Měl hluboký, chraplavý hlas a jeho smích zněl, jako řinčení tísíce vrtaček, nebylo to nic příjemného.

"Ustup z cesty, děvče a možná se ti nic nestane."

Ani se nehnula z místa a ještě pevněji sevřela kunai ve svých dlaních, na použití nějakého hromadného útoku nebo třeba i obyčejného jutsu mohla okamžitě zapomenout, na něco takového už neměla dost chakry. Zbývalo jí jen taijutsu s posledními pěti shurikeny a jednou kunaí. Proti tolika protivníkům neměla nejmenší šanci, byl by zázrak, kdyby v tomhle stavu dokázala zvítězit alespoň nad jedním z nich.

"Říkám ti, vzdej to a necháme tě na živu. A když se budeš chovat přátelsky, tak ti možná ani neublížíme," promluvil znovu vůdce a zbytek jeho skupiny se rozesmál. Kushina se znovu otřásla. Moc dobře věděla, co takoví hulvátci, jako jsou tihle, dělají mladým dívkám.

"Ne!" vykřikla a ze všech sil se snažila, aby se jí neroztřásl hlas.

"Dobře! Alespoň si užijeme trochu zábavy, že jo, chlapci," usmál se na ni vůdce a odhalil tak řadu zkažených zubů. "Na ní!"

Jen, co to vykřikl. Vyrazilo proti ní hned několik ninjů a jí napadlo, že nebyl zrovna nejlepší nápad, se jim vzpírat. Kdyby se vzdala hned, třeba by jí nakonec neublížili, i když nejspíš ano, ale ne tolik, jako teď. Snažila se pohnout, ale nic se nestalo, jakoby měla nohy z kamene. Jen tam tak nehnutě stála a zírala na hromadu mužů, kteří se k ní rychle blížili.

První z nich už byl jen několik stop od ní a napřahoval se proti ní mečem. Kushina zavřela oči a pomyslela si, že i když zemře nadarmo, její sestra bude žít. Každou chvílí očekávala náraz, ale nepřišel. Otevřela oči a pohlédla na záda neznámého muže v zeleno-modré uniformě. Nepřítel, který se k ní napřahoval mečem, ležel několik palců stranou, mrtev.

"Můžeš ještě bojovat," zeptal se její neznámý zachránce a ani se na ni nepodíval.

"Ano," řekla sice skoro šeptem, ale rozhodně. Nepřátelé sice byli stále ve velké převaze, ale ona už se nebála.

Možná, že dnes zemře. Možná už za chvíli, ale co na tom záleží? Nezemře totiž zbytečně. Položí život při ochraně své vesnice a svých blízkých.

V rychlosti se otočila kolem své osy a pomocí setrvačnosti mu vrazila kunai doprostřed hrudi, až se zbraň zabodla hluboko mezi žebra. Ona ji však stále nepouštěla z ruky. Zvedla levou nohu, pravou rukou se chytla o nůž zapíchnutý v mužově těla a zapřela se takovou silou, že když i její druhá noha opustila zemi, dostala se dolní polovinou těla do takové výšky, až mohla bez problému nakopnout druhého útočníka, který na ni vrhl ze zadu přímo do tváře a zlomit mu vaz.

To všechno se stalo během jedné dvou vteřin, ale muži, který ji pozoroval nedbaje vlastních protivníků, to připadalo jako věčnost. Studoval každý její pohyb, vžíval se do toho a všímal si, jak se nikdy nepohne víc než by měla, jak využívá svého okolí nevšímaje si krve a potu stékajících jí po těle a tvářích. Byla jako krvavý anděl. Silná a tvrdá, křehká a něžná zároveň.

Rychle sehnul hlavu, když uslyšel svištět vzduch z techniky, kterou na něj chtěl poslat ninja za jeho zády. Stačil mu jeden nádech, zlomek sekundy.


Když vydechl, nacházel se na druhé straně provizorního bojiště a zabodl zbraň do zad nepřítele útočícího na jeho vlastní záda. Tohle byla jeho největší výhoda, technika, kterou ovládal ze všech nejlíp. Technika přemístění, stačilo na začátku boje nenápadně označit své protivníky a pak už jen jeden nádech. On byl blesk. Žlutý blesk z Listové. Prvotřídní ninja bojovník.

Pohledem znovu spočinul na neznámé dívce. Zdálo se, že je na smrt unavená. Nejspíš tu bojovala celý den. Divil se, že ještě stále stojí na nohou. Už když se tu na začátku objevil a zachránil jí, vypadala, že je na sklonku života. V tu chvíli, kdy k ní ten muž běžel s napřaženým mečem, se vzdala. Vzdala se, a přesto neuhnula a dál chránila svého spolubojovníka. Už to samo o sobě bylo hodno obdivu, jenže tu toho bylo víc. Postavila se znovu na nohy, když viděla, že není sama, že ještě není všechno ztraceno, že má za co bojovat.


Ne, tahle dívka nebojovala za sebe, bojovala za svou vesnici, nehledě na svůj život. To jí následující chvíle, kdy nemohla použít žádnou ze svých technik, udržovalo na živu.

Za celý svůj život potkal už tolik dobrých bojovníků, řada z nich patřila mezi nejlepší shinobi na Světě, přesto snad v nikom nepoznal tak silného bojovného ducha. Poprvé až v téhle neznámé dívce. Nemohl ani říct, ženě, tou se nejspíš stala teprve nedávno, i když vyzařovala tu nezdolnou auru člověka, který se o sebe i o
své blízké dokáže postarat za každé situace.

V rychlosti se sehnul před letícími shurikeny a s myšlenkami stále upřenými směrem k jeho spolubojovnici vyslal svůj vlastní, bezchybný útok, který okamžitě zasáhl cíl. Už jich zbývalo jen pět. Pět z patnácti prvotřídních ninjů z Písečné vesnice. Byl to tuhý boj. Minutu za minutou, každou
vteřinu, byl v ohrožení života, přesto se často zastavoval a vracel se myslí i pohledem k bojující rudovlásce.

Zbylých pět nepřátel se rozdělilo. Tři z nich vyrazili přímo proti němu, ale dva další zůstávali pozadu.

Dívka zkontrolovala jeho polohu, během vteřiny zhodnotila situaci a vyrazila směrem k dvojici stojící opodál. Něco připravovali a ona to chtěla stihnout dřív, jenže neměla šanci. Trhaně se nadechl a pokusil se dostat k ní, jenže bez úspěchu. Ti tři ho zaměstnávali víc, než by si pomyslel. Jednoho skolil pomocí své vlastní techniky, jenže na jeho místo se okamžitě zařadil další. Byli skvěle sehranní.

Přes hlavy svých protivníků se zaměřil na dvojici mužů. Ozvalo se hlasité zasyčení, pak zářivě světlo a on hlasitě vykřikl jejím směrem. Naposledy se po něm ohlédla a skácela se k zemi.

O-O-o-o-O-O-o-O-o-O-o-OO-o-o-O-O


Běžela, jak nejrychleji mohla. Ten pocit, vidina nebo co to vlastně bylo, ji vyděsila na tolik, že nedbala rozkazů ani sestřiných slov a vyběhla ze zatím bezpečného úkrytu pevnosti.

Takku letěl několik metrů nad ní. Poslala ho hledat Kushinu, musel ji k ní dovést dřív, než bude pozdě.

Bez větší snahy nahromadila čakru v nohou, odrazila se od země a jedním skokem přeskočila asi deset metrů široké jezírko, za kterým se nacházel vchod do tunelu za severní branou. Bála se, ten pocit paniky jí rozbušil srdce a roztřásl kolena, takže teď dokázala použít skoro všechnu svoji sílu. Dalo by se říct, že ji dokázala ovládnout, pro zatím.

Rychlostí blesku proběhla středem opuštěné vesnice nedbajíc na nebezpečí, které se mohlo skrývat za každým rohem. Musela ji najít, než se stane něco strašného, než ji ztratí.

Takku se ladně snesl k zemi přímo před její obličej. Žlutýma, korálkovýma očima se na ni zadíval a pak se otočil směrem k východní hradbě. Tím směrem se táhl tmavý kouř, následek bitvy nebo možná zuřící boj. Izumi ale bylo všechno jedno. Musí ji najít za každou cenu, prostě musí.

O-O-o-o-O-O-o-O-o-O-o-OO-o-o-O-O

Jako ve zpomaleném záběru sledoval, jak padá k zemi, když dopadla, rozvířil se kolem jejího těla šedavý prach, který rozmazal pohled na její jemný obličej a usadil se v dlouhých, tmavě rudých vlasech.

Ležela na zemi, nehýbala se, ale on si všiml, že se jí chvilkami zatřásnou řasy a pohybuje se víčko, jakoby spala neklidným, ale hlubokým spánkem. Zřejmě nebyla moc těžce raněna, ale upadla do bezvědomí kvůli ráně na hlavě a únavě.

Pokud se k ní ale dost rychle nedostane, nemusí se už nikdy probudit, pomyslel si, když si všiml dvou mužů, kteří se pomalými kroky a s pomstychtivými úsměvy blížili k jejímu tělu. Nebo hůř, pokud prohraje, tak ta dívka nejspíš nezemře, ale v takovém případě by byl radši, kdyby zemřela, už kvůli ní.

Sebral veškeré své síly, stiskl dlaně před sebou a začal v rychlém sledu za sebou provádět pečetě. Potřebuje jeden jediný, ale doopravdy silný útok, aby se k ní dostal včas.

O-O-o-o-O-O-o-O-o-O-o-OO-o-o-O-O

Doběhla na malé prostranství kousek od východní brány a zastavilo se jí srdce. Před ní se rozléhal plácek, který kdysi býval tréninkovým hřištěm pro mladé studenty akademie, teď se z něj stala krvavá jatka.

V prachu na zemi ležel nespočet zakrvácených a špinavých těl s poraněními, na která stačilo jen pohlédnout, a už se člověku obracel žaludek.

Izumi se zhluboka nadechla, ale hned toho zalitovala, protože v druhém okamžiku se musela hlasitě rozkašlat. Štiplavý pach kouře, sýry z kouřových bomb, potu a krve se držel v hustém oparu nad celou východní částí, jejich kdysi krásné, mírumilovné vesnice. Do očí jí vběhly slzy. Ne, teď nesměla propadnout zoufalství. Kushina už je někde blízko, cítila to, a potřebuje její pomoc. Je to její sestra. Ona je jediná, kdo jí zbyl, jediná, koho má, koho miluje a kdo miluje ji. Pomůže jí, za jakoukoliv cenu.

Znovu se rozeběhla, opatrně se vyhýbala mrtvým tělům a přeskakovala kaluže krve. Nepřipouštěla si, že řada těch mrtvých jsou její známý z vesnice, ne, jsou to jen těla, mrtvá těla bez duše. Za běhu se sklonila a z jednoho těla vytrhla krátký meč, bude se jí hodit.

Ze západu slyšela vzdálený křik a řinčení zbraní, ještě stále se bojovalo. Lidé umírali při obraně vesnice a někde tam mezi nimi byla i její sestra. Už se chtěla otočit a běžet směrem k vřavě, když se z druhé strany ozvala hlasitá rána a tmavnoucí nebe zalila bílá zář. Izumi se bez váhání otočila a vyrazila tím směrem, nevěděla, jak je to možné, ale byla si jistá, že Kushina je tam.

Smykem zastavila na plácku několik set metrů stranou a vyděšeně zalapala po dechu. Kushina ležela jen několik metrů před ní. Nehýbala se. Stranou pak stála skupina mužů v tmavých oblecích, zdálo se, že jeden se od nich liší.

Všichni tři muži stáli těsně u sebe až příliš blízko Kushinina těla. Dva z nich měli přes tváře černé roušky, ale ji zaujal ten třetí, poslední z nich stojící tváří ke zbylým dvoum. Díky nedostatku světla toho moc neviděla, přesto si byla jistá, že ten mladý v uniformě, s delšími, rozježenými světlými vlasy je ze všech nejnebezpečnější. Bylo to něco v jeho postoji, co nahánělo strach a úctu zároveň. To na něj se zaměří.

Izumi nasbírala všechny své síly, zavřela oči, nechal sílu proudit ve svých žilách a pak namířila ruce směrem k mužům. Věděla, že je zbytečné pokoušet se o obyčejné útoky, které znala a pokud se pokusí složit pečetě, nejspíš je nedokáže použít, a nebo budou příliš slabé. Byla jediná možnost. Uklidnit se, nemyslet, nechat se ovládnout zlobou a nenávistí směřující ke třem útočníkům u těla její sestry a čakra už se o to postará sama. Tím si byla naprosto jistá.

Zhluboka se nadechla, a pří výdechu uvolnila všechny své síly a nechala je ovládnout své tělo. Proud čakry rozproudil silný vítr a odhodil muže stranou. Dva z nich, ti s rouškami na tvářích, zůstali ležet na zemi bez hnutí. Třetí, mladý blonďák, se znovu postavil na nohy, ale Izumi si ho nevšímala. Jediné, co ji teď zajímalo, bylo dostat se k sestře.

"Shino!" vykřikla a poklekla u její hlavy a v očích se jí objevily nové slzy. "Shino! Slyšíš mě? Shino!" Vzlykala nahlas a skláněla se nad jejím klidným obličejem. Ne, ne, ne! To přeci nemůže být pravda, opakovala si v duchu stále dokolečka, ale rozum jí říkal pravý opak. Proti takové převaze neměla Kushina šanci a teď tu leží na zemi, v prachu a….

"Shino!" vykřikla Izumi nadšeně, když se dívka nepatrně pohnula a následně pomalu otevřela oči.

"Proč tak křičíš," zamumlala zmateně Kushina a opatrně se posadila. Jenže to už jí Izumi dávno pevně objímala kolem krku. "Iz, to je… Izumi! Co tady, sakra, děláš?"

"Já," odtáhla se od ní se zářivým úsměvem na uslzené, špinavé tváři. Ale v tu chvíli se něco za jejími zády pohnula a ona si s panikou uvědomila, že třetí muž zůstal naživu. Vlastně, nikdo z nich by neměl být mrtvý, ale o tom teď neměla čas přemýšlet.

Rychle se otočila za sebe a pohlédla do zářivě modrých očí neznámého protivníka. Znovu v sobě ucítila ten vztek, který ji zaplavil při pohledu na poničenou vesnici a mrtvá těla jejich ochránců. Stačilo jedno trhnutí rukou a neznámý znovu ležel na zemi asi pět metrů od nich.

Izumi pevně stiskla krátký meč, který předtím odhodila na zem, aby mohla obejmout svou sestru a chtěla se vydat k nepříteli, když na svém rameni ucítila dotyk. Zmateně se otočila a pohlédla do zelených očí své sestry.

"Myslím, že je to spojenec. Zachránil mi život," promluvila tichým hlasem a kývla směrem k cizinci. Už stál zase na nohou, ale vypadal dost otřeseně a zjevně nechápal, co se stalo. Izumi
se zamračila a chystala se ho i přes Kushinina slova varovat, aby se k nim nepřibližoval moc blízko, když najednou vstoupil do pásu světla vycházejícího z poslední, nerozbité lampy.

Mladík, teď teprve si všimla, že nejspíš není o moc starší než Shina. Mohlo mu být jen něco přes dvacet let, určitě ne víc jak pětadvacet. Měl na sobě modrozelenou uniformu s vestou s mnoha kapsami a na čele se mu leskla ochranná čelenka se znakem listu. Té si ale předtím nemohla všimnout, i kdyby bylo polední světlo, mužovi vlasy mu sahaly skoro až do nebesky modrých očí. Teď je však měl odhrnuté, jako následek jejích dvou předešlých útoků.

"V pořádku?" zeptal se potichu s pohledem upřeným na Kushinu. Měl velice příjemný hlas, takový uklidňující.

Kushina mlčky kývla hlavou a pokusila se postavit. Izumi jí v tom však zabránila. "Zůstaň ještě sedět, nesmíš se moc hýbat, měli bychom ti sehnat pomoc, Shino."

"Zvládnu to," odsekla a opatrně, a se značnými problémy, se postavila na nohy. "A ty mi radši neraď, co dělat, slečinko, nebo si to s tebou vyřídím hned tady."

"Ale já -"

"Nehádej se semnou, Izumi! Nejdřív tě dostanu do bezpečí a pak tě vlastnoručně uškrtím, co tě to, proboha, napadlo? Jít za mnou až sem, do středu boje! Co kdyby se ti něco stalo, co kdyby tě chytli? Na to si vůbec nepomyslela, že ne? Proč mě nikdy neposlechneš, to na tebe doopravdy nemůžu mít žádný spoleh?"

"Chtěla jsem jen pomoct!"

"A taky pomohla, i když se z toho stále nemůžu vzpamatovat. Ty dva bych sice zvládl, ale moc si mi pomohla," ozval se mladík a obě sestry se překvapeně otočily. Úplně zapomněly, že tady s nimi ještě někdo je. "Nechci vás rušit, ale asi bychom měli jít. Tady zůstat nemůžeme."

"Jistě," kývla Kushina hlavou a vyrazila zpět do středu vesnice. "Drž se u mě. Nevzdálíš se ode mě na metr a budeš zticha. Jasný?"

"Ano."

"Výborně, jdeme. Musíme se dostat na hlavní stanoviště, snad tam stále jsou. Už je to pár hodin, co jsem se oddělila od ostatních. Byli na ústupu, takže předpokládám, že se vrátili tam."

"To doufám, jsi si jistá, že dokážeš jít? Mohli bychom někde -" navrhl blonďatý mladík, když je dohnal se zraněným, kterého se předtím Kushina pokoušela ochránit, na zádech. Zdálo se, jakoby si jeho váhu ani neuvědomoval, přestože se nejevil dojmem velkého svalovce, jako hora, měl dost sil a to i po náročném boji. Šel kousek za nimi, i přes náklad na svých zádech se obezřetně rozhlížel kolem sebe a udržoval s dívkami tempo.

"Ne, to nepřipadá v úvahu. Potřebují nás a on už dlouho nevydrží."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
acta est fabula ~ příběh jest skončen

Do not COPY! HP-fanfiction writer. Canon belongs to J.K.R. Design by Nel-ly, picture from DA