4. Kapitola - Písek se zvedá

13. června 2010 v 10:37 | Nel-ly
Iz2
Dodávám kapitoly, co byly na druhém blogu, stejně jich zatím moc nebylo :D ale budou...




"Kde si zase byla?" Obořila se na ni, jakmile vešla do dveří malé kuchyně. "Řekla jsem před setměním, ne hodinu po něm!"

"Promiň mi to, já za to…"

"Neříkej mi, že za to nemůžeš, Iz," zarazila její výmluvy. "Nemůžu tě hlídat na každém kroku, ale taky tě očividně nesmím ani na chvíli pustit z očí."

"Už nejsem malé dítě," vzpřímila se holčička se rozevlátými zrzavými vlasy kolem celé hlavy a probodla starší dívku vzdorným pohledem. Ale tentokrát měla smůlu, Kushina nebyla jen naštvaná, to by Izumi zvládla levou zadní, ale také se o ni bála a Izumi si moc dobře uvědomovala, že tentokrát přestřelila.

"Jistě, už je ti celých sedm let," zamračila se na ni sotva dostudovaná kunoichi a ostentativně si upravila ochrannou čelenku na čele. "Jenže mě je sedmnáct a mám se o tebe starat, takže mě budeš poslouchat, ať se ti to líbí nebo ne."

"Neměla bys se mnou tolik starostí, kdybys mě pustila do akademie," prskla Izumi a vydala se na druhou stranu místnosti ke dveřím vedoucím na malý dvorek, kolem něhož vedl dřevěný chodníček směrem k jejímu malému pokoji (A/N umíte si snad představit rodinné japonské domky? Pokud ne, máte smůlu :D), ale Kushina byla rychlostí blesku přední a zatarasila jí cestu.

"Nikam nejdeš, ještě jsme nedomluvily," zamračila se na svou mladší sestru a ta sebou naštvaně plácla na jeden z látkových polštářů před malým stolkem. "Moc dobře víš, co by se mohlo stát, kdybys nastoupila na Akademii," začala vysvětlovat tišším hlasem a silou vůle zkrotila svůj vztek. Izumi za to vážně nemohla, ale copak měla na výběr?

Mladší dívka dál uraženě mlčela a pohledem provrtávala postarší dřevěný stůl. Vypadala, jakoby počítala nesčetné čmouhy, které se už za ty roky, co přecházel rukama desítek lidí, nedaly odstranit, přesto byl dokonale čistý, o to se Kushina vždycky postarala. Vlastně… Kushina se musela vždy postarat o všechno a Izumi si to moc dobře uvědomovala. Byla své sestře za všechno vděčná, už dávno ji mohla poslat do nějaké cizí rodiny a žít si svůj život. Potom, co zjistila vše o jejích schopnostech, mohla ji přenechat starším a připravit se problémy, se kterými byla Izumi neodlučitelně propojena. Kushina mohla žít v klidu s pocitem, že pro svou sestru zařídila to nejlepší, když ji přenechala vůdcům vesnice, přesto to nikdy neudělala. Možná pochybovala, dost často pochybovala, jestli to samy zvládnout, ale nevzdala se. Objetovala větší část svého volna a ambicí pro ni, pro Izumi, dívku s mnoha problémy.

"Fajn," zavrčela Kushina, když si uvědomila, že se Izumi hodlá dál chovat jako malé, nevychované dítě. No, alespoň ji nebude přerušovat. "Moc dobře víš, proč tě nemůžu pustit do akademie, už jsme o tom spolu přeci mluvily tolikrát. Mohlo by to být nebezpečné a…"

"Mohlo," vykřikla mladší dívka, která se svou ohnivou povahou nikdy nedokázala být dlouho v klidu a zticha. "Jenže to ty nevíš, nemuselo by se přeci nic stát. Už to umím celkem ovládat a…"

"Umíš ovládat? Umíš ovládat?" nevěřila svým uším, jak může být tak bláhová, vždyť už tolikrát unikla jen o fous, vždy díky té své síle, která ji do těch problémů také přivedla. "Iz, něco takového se nedá ovládat! Máš dvoj - možná trojnásobek čakry normálních ninjů a to je ti sedm let, nedokážeš něco takového ovládat a ve chvíli, kdy se ti to vymkne z rukou…"

"Ale mě se přeci nic nestane! Ochrání mě a -"

"A co ostatní? To tě nezajímá? Ta síla ochrání tebe, ale co by se stalo, kdyby vybuchla třeba uprostřed třídy? Mezí desítkami dalších dětí? Víš přeci jakou drtivou schopnost tvoje čakra má."

"Ale…," chtěla protestovat, jenže se nezmohla na slovo. Kushina měla pravdu, jako vždy. Byla nebezpečné, pro své okolí a toho se ze všeho nejvíc bála.

Izumi si přesně pamatovala na den, když ji Kushina poprvé seznámila se svou teorií. Tehdy jí sestra řekla, že má v sobě příliš čakry na to, aby ji dokázala ovládnout. Její čakra s větrnou podstatou, která se kdysi tak často dědila u silných ninjů jejich rodu, byla výjimečná a nejspíš i neovladatelná. Kdykoliv Izumi překročila svoji hranici, omdlela a skoro bez výjimky se pokaždé probouzela vedle kráteru nebo díry ve zdi. Nikdy se jí nic nestalo, jenže její okolí vypadalo, jako by jím prolétlo malé tornádo a tak Izumi mohla nadobro přestat doufat, že se kdy stane kunoichi stejně jako její sestra.

Důvod, proč se jejich rodiče odstěhovali na venkov stejně jako většina jejich příbuzných, byl nedostatek čakry v jejich krvi. Dříve silný, bojovný rod Uzumaki během několika posledních generací zeslábl a pověstná větrná čakra zmizela. Jejich dědeček byl poslední z rodiny, který to dotáhl až na elitního ninju AMBU, přestože nikdy nedosáhla vrozených kvalit svých předků. Jeho sílu pak zdědila Kushina, která se díky své inteligenci, pečlivostí a námaze stala výbornou lékařskou kunoichi. Izumi tolik toužila jít v jejích stopách (i když zrovna léčitelkou být nemusela), jenže k její smůle, ona sílu starodávné čakry zdědila - až příliš. V jejím těle se mísilo tolik síly, že ji nedokázala ovládnout a tak se stala sama sobě a především okolí nebezpečnou a její sny o cestě slavné bojovnice náhle skončily.

"Je mi to líto, Iz," zašeptala její starší sestřička a svým tónem ji donutila podívat se jí do světlých zelených očí. Kushina byla tak krásná, hodně se podobala jejich babičce. V obličeji měla jemné, elegantní rysy a její úsměv a pohled do velkých světlých očí vyvolával v každém úsměv. Když Izumi její matka po večerech četla příběhy s anděli, představovala si holčička vždy zářivé postavy s obličejem a především úsměvem své sestry, až na vlasy. Stejně jako Izumi zdědila Kushina rudé vlasy z otcovi strany rodiny, až na to, že ty její zářily tmavým nachem, jako zapadající slunce, zatímco Izuminy krátké vždy rozcuchané hřebíky připomínaly plápolání silného ohně. Kushina působila na lidi uklidňujícím dojmem, každý si ji okamžitě zamilovala a důvěřoval jí. Izumi byla, co se působením na lidi a povahou týče, její pravý opak. Kam přišla, tam zavládl chaos. Byla nesoustředěná, hlasitá, neposlušná a vůbec s ní věčně šili všichni čerti (A/N vlastnost, kterou po ní později zdědil i její synovec). "Možná… Možná by sis mohla najít nějaký jiný koníček, začít se učit nějakému řemeslu nebo… Nebavilo by tě třeba šití nebo malování?"

Nevěřícně zamrkala a zamračila se tak, že kdyby mohl pohled zabíjet, ležela by před ní Kushina roztrhaná na stovky malých kousíčků. "To nemyslíš vážně, že ne?" zeptala se Izumi opatrně, ale to už si všimla pobaveného úsměvu na tváři její sestry.

"Představ si, kdybych přišla za paní San s tím, že se chceš naučit šít," rozesmála se teď už nahlas Kushina a Izumi si v duchu představila přísný obličej vesnické matróny středního věku, která vedla kroužky šití pro mladé dívky a měla jen problém udržet na tváři nazlobený výraz, nakonec se jí to však povedlo.

"Nejsi vůbec vtipná, víš?" zasyčela Izumi na sestru a s do vysoka zdviženou hlavou odkráčela ven z kuchyně.

***

"Taku! Podívej, co dokážu," vykřikla Izumi směrem ke svému věrnému společníkovi a vyskočila do výšky s doširoka rozpaženýma rukama a místo toho, aby po chvíli spadla zpátky na zem a pokračovala v běhu, začala se ve vzduchu točit a vylétla do několika metrové výšky, než znovu pomalu doplachtila zpátky na polní cestičku.

Možná, že to neměla pokoušet. Možná, že měla na tu sílu zapomenout a ukrýt ji hluboko v sobě stejně jako sen, stát se pravým ninjou. Jenže copak mohla, když dokázala tohle? Kolikrát už sledovala stejně staré děti, jak se snaží, seč mohou, o vytvoření obyčejných stínových klonů? Techniku, kterou se, se svou vrozenou čakrou, dokázala naučit během jednoho dne. Kolikrát své sestře ukradla kunaie, aby s nimi mohla cvičit? Kolikrát už přišla s desítkami modřin a odřenin, když se sama snažila naučit bojové hmaty, které viděla u ostatních na cvičišti? Nedalo se spočítat, jak často se pokoušela o různé jutsu, jenže to nebylo k ničemu. Její sen se nikdy neměl stát skutečností, přestože se za posledních několik let dokázala naučit používat svou větrnou čakru na úrovni, o které by se ostatním ani nezdálo.

"Izumi!" zmateně se otočila za hlasitým dívčím výkřikem a po chvíli zaostřila na postavu s dlouhými vlajícími rudými vlasy, která se k ní, co nejrychleji mohla, běžela a mávala.

"Co se -"

"Izumi! Kde si, sakra, byla takovou dobu?"

"Shino?" pohlédla nechápavě na svou sestru. Vždyť ještě nebyla tma a dneska dokonce nešla ani do vesnice, takže nebyla šance, aby si na ni sledoval. Nebo ji snad jejich soused Kuroru viděl, jak mu ze stromu ukradla tu hrušku? Ale ne, to určitě ne, Taku přeci dával pozor. "Co se děje?"

"Vesnice je pod útokem, musíš se okamžitě schovat!"

Chtěla se dál vyptávat, ale to už ji Kushina chytla za ruku a táhla směrem k západní bráně. A opravdu, po několika desítkách metrech rychlého běhu Izumi uslyšela hlasité rány a výkřiky, které signalizovaly krutý boj. Dřív to neměla šanci zalechnout, protože se celý den poflakovala v malém, ale hustém lese v severní části rozlehlé vesnice skryté ve Vodopádu.

Jak je to možné? Vždyť už se takovou dobu nic nedělo, nebo snad…? Izumi byla zmatená, věděla sice, že velká válka ninjů ještě neskončila, ale také věděla, že nejhorší boje jsou už dávno za nimi a že se vůdcové zemí už přes rok dohadují na mírových smlouvách. Tak co se tedy stalo? Proč najednou útočí?

"Shino, a kdo…" pokusila se oslovit svou sestru, jenže v tu chvíli se jen několik metrů od nich ozval hlasitý výbuch a Kushina ji strhla s sebou na zem.

"Mírové dohody nejdou podle plánu Země Větru a tak se její skrytá vesnice rozhodla zaútočit na naši vesnici, protože i když nesouhlasí s průběhem mírových dohod, bojí se přímo zaútočit na Zemi Ohně, protože Listová je stále příliš silná a tak útočí…"

"Na nás, protože nemáme šanci se bránit," dokončila vyděšeně Izumi a zahleděla se své sestře do očí. Obě si moc dobře pamatovaly na poslední střet s ninji z Písečné vesnice, která se nacházela v Zemi Větru. Ten den, před necelými čtyřmi lety, přišly o rodiče i o domov a teď to tu bylo zase.

"Správně, musíš se někam schovat. Ostatní civilisté už jsou na cestě do pevnosti Kuichi, ta je na druhé vodopádu. Jdou k ní přes skrytý tunel v severní části vesnice, víš přeci, kde je? Dovedu tě k němu kolem západní brány, protože u východní už se skoro tři hodiny bojuje," pokračovala Kushina v rychlém vysvětlování svého plánu, zatímco se znovu sebrala na nohy, aby zkontrolovala okolí. "V pořádku, jdeme."

""Co bude s tebou, Shino?" zastavila se Izumi na místě a odmítla se hnout.

"Lékařští nijové jsou v druhé linii bojů, aby co nejrychleji ošetřili zraněné, tam se vydám i já… Sensei ví, že jsem tě šla hledat, ale už jsem se zdržela příliš dlouho."

"Ale…" pokusila se odporovat. To přeci nesmí! Mohlo by se jí něco stát, mohli by ji zabít stejně, jako jejich rodiče.

"Izumi," zašeptala Kushina a v jejím hlase nebyla ani stopa mírnosti, jak to bylo většinou. Teď Kushina mluvila tvrdě, s bojovným odhodláním zračícím se jí v očích. "Kvůli tomu jsem studovala, kvůli tomu jsem se stala ninjou. Musím pomoci ochránit vesnici."

"Půjdu s tebou a -"

"Ne, ty nikam nepůjdeš!"

"Ale moje čakra -"

"Už jsem řekla! Dovedu tě k tunelu a ty se pak vydáš k ostatním a už ani slovo. Jsme ve válce, Izumi, a ty mě musíš poslechnout," chytla ji za ruku a znovu se rozběhla směrem k západní bráně.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
acta est fabula ~ příběh jest skončen

Do not COPY! HP-fanfiction writer. Canon belongs to J.K.R. Design by Nel-ly, picture from DA