Světlo v temnotě (2)

27. června 2010 v 13:40 | Nel-ly |  Povídka HG/DM

Draco
Budu hodná... Rozhodla jsem se neškudlit :D nakonec v těch "pomyslných šuplíčcích" toho mám stále ještě dost, abych se mohla utěšovat, že až dojdou nápady, mám záložní plán.
Kapitola je dlouhá, delší než jsem plánovala, ale jak už jsem řekla,.. Tahle povídka nemá být nijak zvlášť dlouhá a především nemá mít dlouhé trvání. Je to něco jako přivítání prázdnin :D které jsem si udělala předčasně, protože s učením už jsem to vzdala, akademické úspěchy prostě počkají -až se mi jednou bude chtít-
P.S. Povídka stále nemá název, takže s nápady SEM! (ale za to má víc než dost obrázků)
rozdělovač 2


2. Kapitola - Prohraný boj


Pevně se ho držela za ruku a snažila se udržet tempo s jeho rychlými, dlouhými kroky. Táhl ji za sebou, dál ponurým tunelem čpícím močí a plísní. Jednou nebo dvakrát si byla dokonce jista, že se jí o nohu otřelo něco živého - možná další krysa a tak děkovala všem Svatým, že ho napadlo jí dát boty, i když z odřené tvrdé kůže s několika dírami.

Zeptala by se ho, kam ji to vlastně vede, ale… Neměla důvod. Proč by se ptala, proč by ji to mělo zajímat? Dokud byla s ním, bylo všechno v pořádku.

Ještě pevněji sevřela jeho ruku a pospíšila si za ním, zase zrychlil.

***

"Co se mnou chceš udělat?" odvážila se zeptat, když druhý den ráno otevřel dveře její cely. Tedy alespoň předpokládala, že bylo ráno, protože v tmavé místnosti nebylo ani jediné okno.

První, na co přišla, byl fakt, že nemá šanci uniknout. Pevné dveře byly zajištěny silnými kouzly, se kterými by si nejspíš nebyla schopna poradit, i kdyby jí nechali její hůlku - což se samozřejmě nestalo. Co s ní asi udělali? Zlomili ji? Doufala, že ne. Měla ji už skoro sedm let, představovala její první a zároveň nejsilnější propojení s kouzelným světem.

V její provizorní cele, předpokládala, že je to jeden ze starých sklepů v jeho sídle, anebo jinde… Klidně ji mohli převézt, aniž by si toho všimla, byly jen dva kusy nábytku. Mohutný dřevěný stůl po pravé straně a prostá židle, na které den předtím Draco seděl. Ona sama ležela skrčená u zdi naproti dveřím, zabalená v kousavé, ale alespoň dostatečně teplé, dece.

Svíčku, která včera ozařovala celou místnost si Malfoy odnesl sebou a tak se Hermiona mohla jen domnívat, co dalšího se v její temné cele skrývá. Kousek od ní stálo vědro se studnovou vodou. Měla by být vděčná, že její věznitel myslel i na její potřeby, přesto si však připadala jako obyčejné zvíře v kleci.

Hermiona sebou vyděšeně cukla, když se ozvalo hlasité zaskřípání a dveře se začaly pomalu otevírat. Přitáhla si deku blíž k tělu a skrčila se do klubíčka, včera si ani neuvědomila, že sedí před Malfoyem polonahá. Během jejího bezvědomí jí nejspíš musel sundat oblečení, aby se mohl dostat k zranění na břiše a vyléčit ho. Měla by mu být vděčná, ale představa, že se jí ve spánku dotýkal, sundával jí triko a kalhoty, byla - nepředstavitelná.

Dveře se úplně otevřely a její celu ozářilo jemně nažloutlé světlo svíčky, když Draco pomalu vešel do vnitř. Hermiona vydechla úlevou, když v jeho druhé ruce rozpoznala kameninovou misku, z níž vycházela pára. Zadoufala, že se nespletla a že jí Malfoy doopravdy nese něco k jídlu.

Pomocí hůlky nechal misku i svíčku odplachtit na stůl a pak za sebou neverbálními kouzly dveře, zdálo se, že nechce nechat nic náhodě.

"Napadlo mě, že bys mohla mít trochu hlad," prohlásil potichu, když se pohodlně usadil na židli a s jízlivým úsměvem sledoval její pohled směřující k misce.

Hermiona pomalu kývla hlavou a pokusila se postavit, když ji najednou nějaká magická síla srazila zpátky k zemi.

"Ah promiň," věnoval jí další úšklebek, "já tě nevaroval? Dokud budu v místnosti, ani se nepohneš bez mého dovolení. Je to takové malé opatření vzhledem k tvé - vášnivosti, řekl bych," nad posledními slovy se jeho úšklebek ještě prohloubil a Hermiona těžce polkla. "Když budeš chtít cokoliv říct nebo udělat, musíš mě nejdřív poprosit o povolení."

Nechápavě mu pohlédla do chladných očí. Neřekl už ani slovo, jen ji potichu pozoroval.

"Mohla bych dostat -" slova se jí zadrhla v krku a ona nedokázala pokračovat.

"Prosím."

"Cože?"

"Mohla bych prosím," zdůraznil poslední slovo a široce se na ni usmál. Probodla ho nenávistným pohledem, "a když mě k tomu budeš ještě oslovovat s náležitou úctou, možná ti i tvoje prosby vyplním."

Potom, co ji Bellatrix mučila. Potom, co málem zemřela a potom, co jí došlo, že její přátelé viděli stříbrný nůž hluboko zabodnutý v jejím břiše, stejně jako padající sutiny stropu přímo na její hlavu, ztratila Hermiona skoro všechno ze své hrdosti a odvahy, přesto ji tohle jeho prohlášení dokázalo popíchnout.

"Ani mě nenapadne," prskla. "Radši zemřu hlady, než abych takovýmu frackovi, jako seš ty, prokazovala úctu."

"Fajn," v jeho hlase byla cítit stopa podráždění, ale stále jen velice slabá. Zdálo se, že takovouhle reakci čekal. "Tím ses připravila o dnešní porci jídla," ledabyle mávnul hůlkou a miska zmizela. Hermiona nešťastně vydechla. Možná by se měla příště víc ovládat a nenechat se od něj vyprovokovat, jenže copak to šlo?

Malfoy ji vždy dokázal zaručeně naštvat, ve škole i mimo ni. Možná se zdálo, že navenek byla klidná a dokázala při každé příležitosti udržet chladnou hlavu, opak byl pravdou. Harry i Ron byli vždy mnohem horlivější než ona a tak se nikdy neprokázala její pravá povaha. Divokost, zuřivost, vášnivost, to všechno v sobě měla, jako správná členka Nebelvírské koleje, ale také měla dost rozumu, který většinou bránil podléhat citům. Jen jednou, jedinkrát se doopravdy neudržela a tenkrát to odnesl ten pravý.

Na tváři se jí objevil mírný úsměv, když si pomstychtivě vybavila obrázek sebe samé, jak stojí proti Malfoyovi, křičí na něj a nakonec ho praští do nosu, až se mu podlomí nohy. Představila si vyděšeného čtrnáctiletého chlapce, jak prchá pryč a křičí na ni ty nejhorší nadávky a výhružky, které za běhu dokázal vymyslet. Smála se jim, nebrala je vážně, jak by jí mohl takový ubožák jako Draco Malfoy ublížit.

Tehdy se spletla, došlo jí to právě v tuhle chvíli, když zvedla hlavu a pohlédla do světlých modro-šedých očí svého věznitele. Mohl jí ublížit a podle toho, co naznačoval se k tomu i chystal a ona se ho vždy zastávala, bránila ho. Nevěřila, že by mohl být zlý.

"Co po mě chceš?" zašeptala a stále mu zírala přímo do očí. Oplácel jí upřený pohled, z kterého však nedokázala nic vyčíst.

"Já? V podstatě nic," odpověděl nakonec a Hermiona nechápavě svraštila obočí.

"Tak co tady dělám?"

"No, pustit tě nemůžu, nemyslíš?"

Neodpověděla, nebyla to otázka. Bylo jí jasné, že ji nepustí, ale proč ji tu drží? Co po ní chce? Proč ji nenechal zemřít?

"Mohla by ses nám ještě hodit," pokračoval dál, "tetička Bellatrix," řekl se sarkastickým úsměvem, "na tebe sice na chvíli zapomněla, ale jednou si určitě vzpomene. Nebo možná on, jsi pro všechny najednou dost důležitá, Grangerová, přestože přátelé už tě oplakali."

Takže její domněnky byly správné, Harry s Ronem doopravdy věřili, že je mrtvá. Nehledali ji, už ji nikdo nezachrání, zůstala v tom sama.

"Tak proč - Proč si mě zachránil?" zeptala se.

"Už jsem říkal, že je tu strašná nuda," pokrčil rameny a postavil se na nohy.

Proč?

"Uvidíme se později," postavil se po chvilce na nohy a zamířil ke dveřím, "doufám, že se do té doby uklidníš a začneš spolupracovat. Myslel jsem, že bys měla být - inteligentní. Osobně jsem si toho nikdy nevšiml, takže je asi na čase, abys mi tu svoji inteligenci dokázala. Přestaň bojovat, Grangerová, je to zbytečné."

***

Byla mrtvá, jistěže ne doslova, ale byla. Její rodiče si ji nepamatovali.. Už několik měsíců žili svým vlastním životem v Austrálii bez vzpomínek na svoji jedinou dceru. Udělala to, aby je ochránila. Udělala to, aby mohla pomoci svým přátelům, jenže o všechny přišla. Mysleli si, že je mrtvá. Nehledali ji, pohřbili vzpomínky na ni a bojovali dál, tak vzdáleni od temné kobky, která se teď stala jejím jediným domovem.

Konečně se mohla pořádně rozhlédnout po místnosti. Její domněnky byly nejspíš správné, doopravdy připomínala jeden z prázdných sklepů velkého sídla. Byla to čtvercová místnost s odřenou, dřevěnou podlahou se čtyřmi kamennými stěnami bez oken. Byla tu zima a Hermiona ve vzduchu cítila vlhkost a plíseň, nejspíš byla v podzemí, nejspíš určitě, jak už to u sklepů bývalo.

U zdi nalevo od ní stál ten velký dřevěný stůl, na němž tentokrát zůstala i hořící svíčka. Byla u něj jen jedna židle, Malfoy nejspíš neplánoval nechat ji jíst spořádaně u stolu, pokud ji tu tedy nenechá vyhladovět k smrti.

U zdi naproti jejímu "lůžku" ze slámy a kousavé deky byly těžké dveře bez kliky, o nichž moc dobře věděla, že jsou zabezpečeny silnými kouzly. V pravém rohu pak stálo velké dřevěné vědro, jehož funkce jí byla hned od začátku jasná. Co ji však překvapilo a vyděsilo ze všeho nejvíc, byly železné okovy visící z pravé stěny kousek od její hlavy. Byly z tak tmavého kovu, že si jich během svého předešlého průzkumu ve tmě nemohla všimnout.

Hlasitě polkla, nechtěla se ani domýšlet k čemu všemu, by se tak mohutné okovy daly využít, bylo jí však jasné, že by to nebylo nic příjemného - tedy pro ni.

"Tak co, budeš tentokrát spolupracovat, nebo to mám rovnou odnést?" zaznělo od dveří a Hermiona sebou vylekaně škubla, uplynulo už několik hodin od chvíle, kdy odešel a ona už se začala smiřovat s faktem, že na ni zapomněl a teď tu najednou stál. Přede dveřmi, s novou vysokou svíčkou, díky níž se po místnosti rozlilo teplé světlo (ta předešlá dohořela před více než hodinou, tedy pokud to mohla Hermiona objektivně posoudit, neměla jak měřit čas, a s miskou v ruce.

Hermioně při pohledu na hustou páru vycházející z kameninového nádobí hlasitě zakručelo v břiše. Měla takový hlad. V tuhle chvíli k němu nedokázala cítit nic jiného než vděčnost. Překvapilo ji to, jak mohla cítit vděčnost k někomu, kdo ji tu násilím držel, vyhrožoval jí a chtěl s ní udělat "kdoví co"?

"Ano."

"Ano co?"

"Ano, budu poslouchat," zašeptala. "Můžu - Mohla bych teď, prosím, dostat něco k jídlu?"

"Ale jistě," věnoval jí povýšený úsměv a pomocí své hůlky nechal misku přistát na zemi před ní "Dobrou chuť."

"Díky," vyhrkla, aniž by si uvědomila, že mu vlastně děkuje za to, že se může najíst skrčená na zemi. V misce byla řídká polévka s trochou rozvařené zeleniny a přiloženým krajícem chleba. Po několika denním vynuceném hladovění jí to přišlo, jako ta nejchutnější hostina, přesto se dokázala ovládat, aby si nenalila polévku rovnou do krku a nakonec dokázala jíst slušně a vcelku pomalu.

"Co se mnou chceš udělat?" zeptala se, když dojedla a pohlédla mu do očí.

Chvíli ji jen tak pozoroval, jakoby zvažoval, jestli má cenu jí odpovídat nebo ne, nakonec však promluvil: "Zůstaneš tady, zavřená, dokud se přesně nerozhodnu."

"Nechce…Proč už sem za mnou někdo nepřišel?"

"Kdo někdo?"

"No… Já… Říkal jsi přeci, že jsem důležitá, že…," nevěděla, jak přesně to vysvětlit, ale lámala si s tím hlavu v podstatě už od chvíle, kdy nabyla vědomí. Proč ji tu nechávají zavřenou o samotě a proč sem za ní chodí jen on. Copak není důležitá? Copak nemá všechny informace o Harrym a o jejich plánu? Byla za to ráda, samozřejmě. Kdyby se z ní snažili vytáhnout informace, nedokázala by jim zabránit. Možná by se o to neměla vůbec zajímat. Možná by mu to neměla ani připomínat. Jenže její vrozená zvědavost jí nedovolila mlčet.

"Myslíš, jako třeba tetička Bella nebo můj otec?" zasmál se jízlivě. "Myslím, že ti teď mají trochu jinou práci," dodal a úsměv z jeho tváře okamžitě zmizel. "Nejsou tu, ale ano - až se vrátí, nejspíš s tebou budou chtít mluvit."

"A
- a co bude do té doby?"

"Zůstaneš tady," odsekl a zdálo se, že už nechce pokračovat v mluvení. Jen seděl a zíral na kamennou stěnu za jejími zády. Byl ztracen ve vlastních myšlenkách.

Trvalo dlouho, než znovu promluvil a Hermioně tak dal příležitost si ho pořádně prohlédnout. Neviděla ho několik měsíců. Vlastně od konce minulého roku. Ode dne, kdy byl zabit Brumbál a on utekl se Snapeem ze školy. Všimla si, že velice zhubl. Měl propadlé tváře a jeho kůže se zdála ještě bledší než kdy dřív. Zjevně se mu nedařilo nijak zvlášť dobře. Ikdyž na tom byl mnohem lépe než ona, pomyslela si v duchu ironicky.

"Na," jakoby se probudil z transu, náhle se zvedl a vytáhl zpod pláště složenou bleděmodrou látku.

Hodil ji směrem k ní, a když ji ve vzduchu zachytila, ukázalo se, že jsou to šaty. Světlé jarní šaty, jednoduchého střihu. Překvapilo ji, že jí přinesl oblečení a ještě víc ji překvapilo, jak moc tohle oblečení připomínalo milovskou módu. Šaty byly bez rukávů, s hlubším výstřihem a sukní z jemné látky po kolena. Zvláštní oblečení pro vězně, pomyslela si, ale bez námitek se do nich začala soukat. Nestačila si je však ani přetáhnout přes hlavu, když mávnutím hůlky zmrazil její pohyb.

"Takhle ne," zamračil se na ni. "Svlékni se a umyj, nemusíš je hned ušpinit," znovu mávl hůlkou a umožnil jí tak pohyb, pak zamířil na prázdné dřevěné vědro u její deky a to se okamžitě naplnilo čistou vodou. Vedle něj se na zemi objevila obyčejná mycí houba a kostka zeleného mýdla.

Hermiona na něj vyděšeně pohlédla. To chce, aby se svlékal úplně do naha a umyla se před ním?

"No tak, neslyšelas mě?" probodl ji výhružným pohledem.


Po kolenou se posunula k vědru, namočila mýdlo do vlažné vody a začala si mydlit ruce a obličej, pak se natáhla pro houbu a pomalu se omývala tak, aby se pečlivě vyhnula místům, která zakrývala její špinavá podprsenka a kdysi bílé kalhotky.

"Copak ses zbláznila? Tohle má být nejchytřejší holka z ročníku? Od kdy se lidé myjí oblečení?" vyhrkl zuřivě a postavil se na nohy. Hermiona se schoulila do klubíčka a něco se pokusila potichu říct. "Cože? Co si to říkala?"

"To - to přeci nemyslíš vážně," zašeptala a prosebně mu pohlédla do očí. "Přeci nechceš, abych se tu úplně svlékla."

"Ale samozřejmě, že chci," odpověděl netrpělivě a mávl rukou. "Kdo kdy slyšel, aby se někdo myl oblečený, anebo nosil takhle špinavé prádlo. Podívej se na sebe, vypadáš hůř než blázni z Obrtlý. Tohle nemůžeš nosit."

"Ale… Ale nemám nic jiného a -"

"Přinesl jsem ti snad šaty, ne? Spodní prádlo nebudeš potřebovat, není důležité," dodal už trochu klidněji, ale v jeho očích byla stále lehce čitelná výhružka.

Není důležité? Copak se úplně zbláznil?

"Nebo snad chceš, abych tě tu nechal nahou a špinavou? Stačí jediné slovo a-"

"Ne!"

"Tak dělej, nemám na to celý den."

Přitáhla si vědro co nejblíže k sobě a pak si začala pomalu sundávat ramínko podprsenky, zatímco horečně uvažovala, co bude dělat. Nechtěla se tu před ním svlékat, ale copak měla na výběr? Stačilo mu jediné mávnutí hůlkou a… Co s ní chtěl vlastně udělat, přece by -

Vyděšeně zvedla hlavu a pohlédla mu znovu do očí. Bez hnutí ji pozoroval s hůlkou pevně sevřenou v ruce. Přece by - ne, to by určitě neudělal - nestála mu za to, od jak živa jí nadával do ošklivek a do špín. Přesto… Byla mu úplně k dispozici a třeba se jí tím chtěl pomstít, nebo… Mohl udělat cokoliv.

Přestala a hrdě zvedla hlavu. Draco se zamračil.

"Nebudu se tu před tebou dobrovolně svlékat," prohlásila a věnovala mu ten nejopovržlivější pohled, kterého byla schopná.

"Nebudeš?" zopakoval potichu, jakoby se chtěl přesvědčit.

Trhla vzdorovitě hlavou. Byla odvážná, od jak živa. Moudrý klobouk to poznal už před více než šesti lety, přesně si pamatovala jeho slova.

Nejdřív ji chtěl zařadit do Havraspáru, mluvil o inteligenci a touze po vědomostech, pak se však zasekl a řekl něco, na co do konce života nezapomene. Ta věta ji odsoudila k životu v Nebelvírské koleji. K životu, jaký vedla nyní, jestli se to tak ještě dalo nazývat. Nikdy jeho rozhodnutí nelitovala, vždy byla hrdá na svoji sílu, a proto se mu v téhle situaci dokázala postavit i po tom všem, co už zažila. Přestože věděla, že je to prohraný boj.
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Liliane Evans Liliane Evans | Web | 27. června 2010 v 14:13 | Reagovat

super kapitola :), veľmi pekná, som yvedavá ako to bude pokračovať :):):)
PS: dokončila som poviedku OJP, ak chceš, môžeš si ísť prečítať "Finále" (to by sa vážne hodilo)

2 Liliane Evans Liliane Evans | Web | 27. června 2010 v 15:19 | Reagovat

tiež si myslím :)

3 Moreen Moreen | Web | 27. června 2010 v 17:38 | Reagovat

super! :-) líbí se mi, že se hermiona nevzdává... no a jsem zvědavá jak to bude pokračovat, nebo spíš - tuším, ale těším se, jak to budeš popisovat a tak :-)

4 Moreen Moreen | Web | 27. června 2010 v 17:39 | Reagovat

jo a ještě jsem chtěla připomenout.. jak máš nahoře ty informace o povídkách - u téhle máš pořád odkaz na info :-)

5 Nel-ly Nel-ly | Web | 27. června 2010 v 17:42 | Reagovat

No vidíš, jsem tak rychlá, že nestíhám aktualizovat :D ještě na sebe budu hrdá... Opravím, opravím ;-)
Ještě by to chtělo ten název :-/ plánuju jen pár kapitol a bylo by dost divný to dopsat bez názvu, a když tedy tušíš (nebo si myslíš, že tušíš :D) co bude, tak bys mi mohla pomoct O:-) za věnování :D jsem zoufalá....

6 Shiroa Shiroa | Web | 27. června 2010 v 19:58 | Reagovat

Hermiono, do toho! :-) :-)
nejlepší byla její hláška s frackem:-)
skvělá kapitola, moc se těším na další...

7 Shiny =) SBeeee Shiny =) SBeeee | Web | 27. června 2010 v 20:57 | Reagovat

zaujímavé :)

8 Ala Ala | Web | 28. června 2010 v 13:30 | Reagovat

Díky, tady je to taky krásné-Světle modré, hodí se mi k motivu ;]

9 martnka martnka | Web | 28. června 2010 v 15:12 | Reagovat

znovu odpovídám, že ráda spřátelím a s povídkou samozřejmě pokračuju, jen mám problémy s pc ;)

10 Maya Maya | 28. června 2010 v 19:56 | Reagovat

Jééé, prostě nádhera. Já se úplně zalykám štěstím. Tahle povídka má všechno, co by s čtenář přál:vzdorovitost, odvahu, hrdiny, kteří jsou prostě úžasní a hlavně máme nejskvělejší spisovatelku...prostě moc a moc nádhera, Nel-ly, jsi suprová a já se moc těším na další kapču :-)

11 DoctoreX DoctoreX | E-mail | Web | 28. června 2010 v 21:46 | Reagovat

Konečně jsem se dostal k tomu, abych si zase po dlouhé době od tebe něco přečetl. A tohle se mi líbí, není to bůh ví jak originální, ale hezky se to čte. Nechci říct že je to hezká četba před spaním, protože se u toho asi usnout nedá, ale rozhodně se mi to zatraceně líbí. Na kdy plánuješ pokračování?

12 Nel-ly Nel-ly | Web | 28. června 2010 v 22:23 | Reagovat

Shiroa: jeden ze světlých okamžiků :D
Shiny: díky :)
martinka: jo jo, jsem otravná :D ale chci to dočíst! takže piš piš
Maya: nevim, jak to bude s odvahou a hrdiny, jestli to bude mít nějakou hlavu a patu, přesto moc děkuju.. tvoje komentáře mě drží nad vodou
Doctrex: já varovala, že to neni ani zdaleeka originál :D je to stará známá kopie, kterou jsem si chtěla zkusit a uvidíme... snad do toho vnesu i svůj "pohled" :D
pokračování už mám, jen co dopíšu další, tak to sem hodím... nechci se zaseknout a hlavně to psát moc dlouho... v pátek mi začínají prázdniny, takže budu dopisovat i dočítat )konečně!!)

13 lina lina | Web | 29. června 2010 v 7:40 | Reagovat

doufám, že ti to nadšení vydrží:D úžasná kapitola...povídka se mi líbí čím dál víc!

14 kami kami | Web | 20. července 2010 v 10:09 | Reagovat

Veľmi pekne ti to písanie ide. Ty si jednoznačne na tento typ poviedok ako stvorená. Lepšie než so záškodníkmi. Hej, hej, veru tak. :-) Čítalo sa to úplne samo. Veľmi dobrá práca. :-)

15 lucrecia lucrecia | Web | 22. července 2010 v 14:06 | Reagovat

skvělé skvělé skvělé, hrozně se mi to líbí

16 Moon-lustre Moon-lustre | Web | 15. října 2010 v 22:47 | Reagovat

Celkem se mi to líbí... chválím :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
acta est fabula ~ příběh jest skončen

Do not COPY! HP-fanfiction writer. Canon belongs to J.K.R. Design by Nel-ly, picture from DA