16. Kapitola - Cizinec

23. května 2010 v 19:38 | Nel-ly |  Jdi za svým snem
Regulus
Tak... Hotovo, posunuto a... Myslím, že tahle kapitola nepotřebuje moje, ale především VAŠE komentáře.
Upozornění: 13+ (jak jsem zjistila, tak  podle FF stačí 12, ale já bych tady asi dala radši  13)

Věnování pro Majuš, za naši společnou lásku a společné trápení :D (snad pochopí)



S hlasitým povzdechem zaklapla těžkou knihu a s námahou ji vrátila do jedné z horních polic v regálu. Nikdy nepochopila, proč ty největší svazky musí být v nejvyšších místech. Jistě, většina z takových knih obsahovala pokročilá a čas od času i mocná kouzla, ke kterým se nesměli přibližovat mladší studenti, ale všem přeci muselo být jasné, že když se do nich budou chtít podívat, nic jim zabrání. Každopádně, pokud to profesorům nedošlo předtím, tak po nástupu pobertů si tím museli být jisti, přesto se nic nezměnilo a Elizabeth musela pokaždé šplhat po regálech a namáhavě příhodné názvy knihy, které si pak pomocí hůlky (což při její roztěkanosti nebyl zrovna nejlepší nápad) nebo přivoláním jiného, vysokého, studenta nechat svazek podat.

"Měli by se zapřemýšlet i na prcky, co takovej Kratiknot? Nebýt to genius kouzelných formulí, určitě by měl problémy, i když… Ten je má i tak," šeptala si pod vousy Elizabeth, zatímco si prohmatávala bolestivá záda. Při vracení posledního svazku trochu přecenila svoji sílu a málem si přelomila páteř vejpůl.

Pomalu vyšla z poloprázdné knihovny na ještě opuštěnější chodbu a vydala se směrem k hlavní bráně. Chtěla se projít na školních pozemcích, nadýchat se čerstvého vzduchu, provětrat si hlavu a užít si první teplejší dny.

Jarní prázdniny se blížily ke svému konci a studenti se postupně začínali vracet domů. Během zdlouhavé cesty chodbou potkala několik známých, zastavila se s Alicí, která se zrovna loučila s Frankem a nakonec uviděla i toho, na koho v posledních dnech myslela ze všech nejvíc.

Regulus stál osamoceně v rohu vstupní síně a zrovna se chystal projít malými dveřmi vedoucími do sklepení.

Elizabeth se pro sebe šťastně usmála. Vrátil se dřív, takže pro sebe budou mít ještě asi hodinu dvě volna, než dorazí zbytek jeho přátel a pobertové. S novým elánem v těle se svižným krokem vydala za ním. Nechtěla na něj takhle na veřejnosti volat a stejně byla přesvědčená, že když se potkají až v jedné z tmavých sklepních chodeb, budou mít šanci na mnohem příjemnější a intimnější pozdrav.

"Regulusi," oslovila ho po několika minutách rychlé chůze. Konečně se jí podařilo ho dohonit a teď šla necelé dva metry za ním. Nereagoval. Elizabeth se zamračila, buď ji doopravdy neslyšel anebo ji zase ignoroval, ostatně, dělal to stále dost často, ale proč tentokrát? "Regulusi?" zvýšila trochu hlas a chlapec se konečně otočil.

Široký úsměv se jí zasekl na rtech a na chvíli se jí zastavilo srdce. Něco bylo jiné, děsivě jiné. Byl to pohled jeho modrých očí? Výraz, s kterým se na ni otočil? Ta nevyslovená výhružka, určitě to nebylo mířené na ni, ale přesto… Nikdy se ho nebála, i když si vždy uvědomovala, že by měla. Celou tu dobu totiž byla skálopevně přesvědčená, že by jí neublížil, přesto teď poprvé zapochybovala. Kvůli pohledu, který se mu snad jen na setinu vteřiny mihl v očích.

"Ahoj," vysoukala ze sebe potichu a udělal k němu několik pomalých kroků, šlo
to ztuha, jakoby jí v tom její vlastní mysl podvědomě bránila.

"Elizabeth," promluvil tak tiše, že ho skoro neslyšela. Zdálo se, jakoby se na ni díval z dálky. Jeho pohled byl neúčastný, zamlžený. Vypadal unaveně. Rychle zamrkal a nepatrně potřásl hlavou. "Co tady děláš?"

"Šla jsem za tebou, všimla jsem si, že ses vrátil dřív a chtěla jsem tě jen přivítat," zašeptala. Nevěděla proč, ale najednou se bála mluvit normálním hlasem. Bála se promluvit nahlas. Bála se… Čeho se vlastně bála? Ten pohled, pokud tam vůbec někdy byl, z jeho očí zmizel. Teď se zdál spíš zamyšlený.

"Aha…," znovu ten neúčastný tón, "výborně, nerad bych se za tebou táhl až do Nebelvíru a myslím, že by to nebyl zrovna ten nejlepší nápad," usmál se na ni a teď už zněl podstatně uvolněněji. Tedy… Zněl by tak, kdyby si Elizabeth nevšimla, jak moc se o ten klidný tón snaží.

"Co se stalo?"

"Prosím?"

"Co je ti? Zdá se mi… Jiný."

"Jiný?"

"No, ano," kývla pomalu hlavou a udělal k němu další krok, teď už od sebe stáli ve vzdálenosti ani ne půl metru. Jemně mu položila ruku na rameno. Zvednul hlavu a opětoval jí upřený pohled. Bezděčně se otřásla. "Stalo se něco? Doma, s rodiči nebo -"

"Nic mi není, jsem jen unavený z cesty," věnoval jí malý úšklebek, objal kolem pasu a přitáhl k sobě.

"Ale -"

"Vážně, Elizabeth, teď zrovna nemám náladu na mluvení," zašeptal a než se zmohla na protest, vpil se do jejích úst. Byl to příjemný, něžný polibek, ale Elizabeth znovu přišlo, jakoby to byl někdo jiný. Jakoby to nebyl ten Regulus, kterého znala, jakoby to byl někdo cizí, cizí rty, cizí dotyk, cizí… Něco se stalo, tím si byla naprosto jistá.

***

"Tak," oddechla si úlevně Elizabeth a protáhla si unavené svaly. "Hotovo."

Ani se nenamáhal zvednout hlavu, zdálo se, jakoby si ani nevšiml, že něco řekla. Ignoroval ji, ale jiným způsobem než kdysi, poslední dobou se jí zdálo, jakoby si ani neuvědomoval, že je s ním v místnosti.

Poslední dobou, pomyslela si podmračeně Elizabeth, když sledovala jeho shrbená záda a zamračený pohled, jímž už asi dvacet minut probodával tu samou stránku učebnice. Od konce jarních prázdnin, od svého návratu z domova. Něco se tam stalo, něco o čem jí nechtěl říct, něco co ho očividně trápilo, ale o čemž vehementně tvrdil, že je to jen její zdání. Přesto uběhlo už několik týdnů a nezdálo se, že by se jeho věčná zamklost, nesoustředěnost a vůbec apatičnost zlepšovaly, spíš naopak. Elizabeth byla přesvědčena, že ani teď, potom co spolu v jejich prázdné, zapadlé učebně strávili skoro dvě hodiny tichým učením, si neuvědomoval její přítomnost.

Jistě, během posledních týdnů, možná i měsíců, se jejich doučování stalo spíš záminkou k tomu, aby se mohli sejít. Elizabeth se díky Regulusovi dostala v lektvarech na takovou úroveň, že teď už předčila i Alici, která měla celých šest let ty nejlepší výsledky z celého jejich nebelvírského ročníku a aspirovala na zdatnou kandidátku na královské žezlo Lily Evansové, nejchytřejší a nejoblíbenější (pravda, v Alicině případě ten, kdo ji neměl rád, se jí prostě musel vyhýbat) ráznou primusku. Poslední dobou se však lektvary studovala víc, než za poslední, hodně dlouhou, dobu, přestože se jejich ´doučování´ opakovalo jen dvakrát týdně.

Regulus si jí jednoduše nevšímal. V hodinu jejich srazu buď přišel, nebo už tam čekal a někdy se neobjevil třeba celou hodinu, potichu se jí zeptal, co si chce procvičit, sedl si do vedlejší lavice, rozevřel knihu a celou dobu zíral na tu samou stránku.

Dokonce i před více než rokem, kdy jejich doučování bylo spíš vynucené profesorem Křiklanem, se s ní bavil víc než teď. Minimálně ji sekýroval a trousil sarkastické poznámky, které ji měly urazit a nabudit k další odpovědi, což samo o sobě znamenalo, že chtěl, aby reagovala, že se její reakcí bavil, že ho zajímala, ale teď? Nic. Pozdravil, když se ho na něco ptala, jednoslovně odpověděl, vyhýbal se jakémukoli fyzickému kontaktu a nakonec vždy zmizel tiše jako duch předtím, než stihla navázat nějakou smysluplnější konverzace nebo se ho alespoň zeptat, co se vlastně stalo.

Elizabeth nikdy nechtěla být dotěrná, jako ostatní holky v jejím věku. Nikdy se ho neptala na víc, než měla právo, neotravovala ho na chodbách, vlastně nikdy moc nemluvila a vždy jí to vyhovovalo, jenže teď… za nynější situace, nemohla jinak. Musela vědět, co se stalo? Proč se tak chová? Copak s ní už nechce být, přestala ho bavit?

"Regulusi?" otočila se na něj, když už měla sbalené všechny věci. Chystala se k odchodu a on stále nezvedl hlavu od knihy, kterou nejspíš ani nezačal číst. "Tak já už půjdu, mám hotovo."

Konečně zvedl hlavu a pohlédl jí do očí. Znovu ten zamlžený, nesoustředěný pohled. Vypadalo to, jakoby se hrany těch ostrých bledě modrých diamantů, které ji vždy dokázaly znervóznět, otupily.

"Fajn, tak se uvidíme v pátek," kývl hlavou a vrátil se k rozečtené knize.

"Nemusíme," prohlásila Elizabeth podivně dutým hlasem. Řekla to, aniž by si to uvědomila, ale bylo to venku a ona nelitovala. Tohle už nedokáže, nedokáže snášet jeho nevšímavost, předstírání, že se nic neděje. Jestli se s ní chce rozejít, prosím. Nebude tu stát a čekat, až se konečně rozhodne. Třeba jí to ani nechce říct, třeba čeká, že si toho sama všimne a jednou se tu už prostě neukáže, ustoupí, ale to se plete. Za nic pro nic přeci nechodí do Nebelvíru.

"Cože?" zvedl hlavu a zdálo se, že se v jeho očích konečně objevil záblesk zájmu. "Chceš snad jindy? Nebo -"

"Ne," zakroutila odmítavě hlavou a v návalu odvahy si založila ruce v bok. Tentokrát ho nenechá odejít, tentokrát se dozví, co se děje, vyřeší to. "Už se tu nemusíme sejít nikdy, jestli nechceš."

Neodpověděl. Dál na ni v tichosti zíral a Elizabeth v srdci ucítila vedle silné bolesti další, ještě intenzivnější, pocit - zlost.

"Stačí říct, nebudu za tebou dolejzat, dělat ti hysterické scény, klečet před tebou na kolenou a prosit tě, abys mě neopouštěl. Jestli už mě nechceš vidět, nemusíš, já se s tím už nějak srovnám."

"Já vím," přerušil ji potichu a ani se jí nepodíval do očí. Překvapeně zamrkala.

"Co víš?"

"Že se přede mnou nebudeš plazit, to bych ani nechtěl," odpověděl. "Na to jsou jiní," dodal potichu sám pro sebe, nejspíš si ani neuvědomil, že to řekl.

"Fajn," prskla, "takže tím to končí? Čekala bych od tebe něco jiného - cokoliv."

"Ne -"

"Cože?"

"Nechci, aby to skončilo," vysoukal ze sebe potichu a Elizabeth si nevědomky úlevně oddechla. Chvíli si už myslela, že ji opravdu nechá beze slova odejít nebo hůř, že sám odejde a ona nedostane příležitost získat vysvětlení, po kterém tak touží.

"Tak proč…," mávla odevzdaně rukama a přisunula se k němu blíž. "Řekni mi, co se stalo. Prosím. Pomůžu ti, vyřešíme to. Řekni mi - něco, cokoliv."

"Nemůžu," zašeptal a pohlédl jí do očí. Byl v nich smutek a něco, co nedokázala identifikovat, pak však jeho pohled ztvrdl a stal se tak neproniknutelný a chladný, jako vždy, "i kdybych chtěl."

"Výborně, tím pádem nemám důvod zůstávat," poznamenala rozzuřeně a otočila se od chodu. Chytil ji za zápěstí a prudce přitáhl zpět.

"Nechoď," zašeptal těsně před tím, než ji políbil. Tvrdě, bezohledně, majetnicky, jakoby mu bylo jedno, že jí ubližuje, jakoby jí chtěl ublížit. Vyděšeně potichu vykřikla, zvuk umlčený v jeho rtech, tlačících se na ni nezměněnou silou. Snažila se mu vytrhnout. Vklínila ruce mezi jejich těla, a co největší silou ho od sebe odstrčila.

"Pusť mě," požádala ho o několik oktáv zvýšeným tónem a pokusila se znovu vykroutit z jeho náruče, marně.

"Ne," zavrčel. Bez problémů ji k sobě znovu pevně přitiskl a donutil couvnout několik kroků, než zády narazila na studenou, kamennou zeď.

"Co -" pokusila se z téhle situace vymluvit, neboť její holá fyzická síla očividně nestačila, byl o tolik silnější. Nedal jí šanci promluvit ani uhnout. Jednou rukou ji svíral za bok, druhou přesunul k jejímu krku a znovu políbil.

Bylo to tak jiné. Děsivé a vzrušující zároveň. Dřív se k ní vždy choval s něhou. Jistě, nikdy se nebyl romantický, nezval ji na rande, kde by se spolu drželi za ruce, nenosil jí kytky, ale přesto cítila, že mu záleží na její reakci a na tom, aby ji snad nevyděsil, aby jí neublížil. Celou tu dobu se držel zpátky, dnes však ne. Jeho rty byly tvrdé, jakoby mu bylo jedno, že jí ubližuje, jakoby jí chtěl ublížit a že se mu to dařilo.

Dlaněmi vjel pod její školní košili, přejel po jejích zádech a přitiskl ji k sobě tak pevně, že jí nevědomky unikl bolestivý sten. Rty přejel na její krk, zatímco rukama uchopil okraje košile a jedním pohybem ji roztrhl, až se utržené knoflíčky rozlétly po celé místnosti. Než se vzmohla na další protest, držel v ruce hůlku a mířil na její podprsenku, která se po jediném mávnutí s tichým prasknutím rozpadla na několik kusů a sklouzla z jejího, teď už polonahého, těla.

V mysli jí zablikal varovný maják, když se jeho rty přesunuly z jejího krku na její ňadra. Musí ho zastavit, dokud je toho ještě schopná a pak… Slastně prohnula a všechny myšlenky na útěk zmizely ve chvíli, kdy do úst nasál jednu z jejích bradavek a jemně skousl, už bylo pozdě.

Neobtěžoval se s dalším svlékáním, jednoduše jí začal vyhrnovat černou sukni nad boky, zatímco Elizabeth posunula ruce z jeho ramen, kde zůstaly potom, co se přestala bránit, ke knoflíčkům jeho košile. Stačila rozepnout první dva, než jí se zlověstným úsměvem šelmy na lovu odstrčil ruce.

Jediným pohybem jí stáhl poslední kousek spodního prádla, jenž po jejích nohách bez problému sklouzl až na zem. Zvedla jednu nohu, pak druhou a odkopla kalhotky směrem, kde tušila i zbytek svého oblečení.

Regulusovi rty se znovu vrátily k jejím v dalším majetnickém polibku, který jakoby jí dával najevo, že je jen jeho, že nezáleží na tom, co chce, že je hračkou v jeho rukách. Měly pravdu. Byla vláčná, poddajná, nechala ho, aby jí kolenem roztáhl nohy, levou rukou znovu chytil pod krkem a pravou zamířil přes její hruď a břicho až k místům, kde nejvíc toužila po jeho dotyku.

Jakmile se jí dotkl a započal jemné, krouživé pohyby bříšky prstů, začala hlasitě sténat a po chvíli se znovu odhodlala k rozepínání jeho košile. Byl stále plně oblečený, jen s rozvázanou kravatou a dlouhým, černým pláštěm pohozeným na hromádce s jejími svršky.

Sotva se dotkla jeho košile, chytil ji za ruce a přišpendlil je k chladné zdi za jejími zády, pak obě její zápěstí přesunul do své pravé ruky a bolestivě zmáčkl.

"Chci se…," chtěla protestovat, ale zabránila jí v tom jasná hrozba v jeho chladných, ledově modrých očích.

"Nechtěj, abych tě svázal," zašeptal jí do ucha, zatímco dlaň druhé ruky přesunul k zapínání svých kalhot. Dokázala jen tiše přikývnout. Najednou si byla jistá, že by to udělal, kdyby neposlechla jeho příkazy.

Bála se a zároveň byla vzrušená, jako nikdy v životě. Hlasitý sten, který se jí vydral z úst, když konečně uvolnil zapínání svých kalhot a prudce přirazil, se podobal spíš tichému výkřiku.

***

Trvalo to déle, než by po tak bouřlivém začátku čekala, ale nakonec to skončilo s posledním hlasitým zasténáním, když její tělo zaplavila silná křeč.
Bylo to - fascinující. Regulus se k ní choval tak hrubě, jinak se to popsat nedalo a ona si to přesto užila víc, než kdy jindy. Ty pocity, které cítila při každém jejich společném pohybu, ta vášeň a divokost, které je obklopovaly. Bylo to úžasné a děsivé zároveň a pak to najednou skončilo.

Regulus ještě chvíli zůstal přitisknutý k jejímu tělu, s hlavou opřenou o zeď za jejími zády, jejíž chlad ji jediný dokázal vrátit do reality dřív, než by malátností omdlela. Zrychleně dýchal a ona cítila, že mu srdce buší stejně rychle jako jí, i on se jemně třásl, ale nakonec dokázal ovládnout.

Ještě několik minut se rozdýchával, ale pak ji pustil, odstoupil kousek od ní, natáhl si zpátky černé kalhoty, zapnul pásek a zavázal kravatu. Najednou vypadal, jakoby se mezi nimi před chvílí nic nestalo a Elizabeth dokázala jen stát pár metrů od něj, opřená o zeď a v podstatě nahá, kromě sukně vytažené vysoko nad její boky.

"Regulusi, já.."
pokusila se ho oslovit, ale zarazil ji chladným pohledem. Hlasitě polkla, najednou před ní znovu stál ten cizí člověk, se kterým trávila část posledních několik dní až na to, že teď jí naháněl ještě větší hrůzu než dřív.

"Měla by ses obléknout, než někdo přijde," prohlásil trochu posměšně a přejel celé její odhalené tělo jedním pohledem. "Uvidíme se v pátek."

Na tohle nedokázala reagovat. Prošel rychle kolem ní, otevřel dveře a pak s nimi za sebou hlasitě práskl. Elizabeth osaměla. Sama se svými myšlenkami a pocity. Se slzami v očích se sesunula podél chladné zdi, přitáhla si černý hábit, do nějž se roztřesenýma rukama zabalila a nakonec se rozplakala.

Chtěla, aby něco udělal, ale určitě nechtěla tohle.
 

7 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 LilIane Evans LilIane Evans | Web | 23. května 2010 v 20:57 | Reagovat

wow, to ma dostalo, fakt krásne, zároveň smutné, no celkovo veľmi pekná kapitola :), som strááášne zvedavá ako to bude pokračovať :D :)

2 Elin7 Elin7 | E-mail | Web | 23. května 2010 v 22:03 | Reagovat

Vím, že jsem tuto povídku a všeobecně dlouho komentovala, ale slibuju, že dneškem počínaje má "temná doba" končí. No ke kapitole: Jak to děláš, že se pořád lepšíš? Kapitolu od kapitoly je to úžasnější :D. Regulus nejspíš dostal přes prázdniny pořádnou lekci, jinak si jeho chování neumím vysvětlit...neřád! Chudák Liz, snad jí časem dojde, že s ním daleko nedojde :D, nicméně honem pokračování! Nemůžu se dočkat :).

3 lina lina | Web | 24. května 2010 v 10:49 | Reagovat

Tak by mě zajímalo co mu doma udělali:)
moc pěkná kapitola:D hrozně se těším na další...

4 Moreen Moreen | Web | 24. května 2010 v 13:01 | Reagovat

uf, páni, Nell, z tebe je normální spisovatelka, žádná amatérka!! super kapitola, vážně se ti moc a moc povedla! všeho bylo tak akorát, pocitů, myšlenek, akce :-D Regulus se tedy předvádí, chudák Elizabet, takhle s ní zacházet.. no jsem zvědavá, jak to bude pokračovat :-)

5 Flammea Flammea | Web | 24. května 2010 v 22:00 | Reagovat

já bych ho asi zabila... tohle mi někdo udělat, tak se neznám, i když v tu chvíli nevim nevim, co bych dělala

6 Nel-ly Nel-ly | Web | 25. května 2010 v 16:49 | Reagovat

Za prvé vám mockrát děkuju :-) jsem ráda, že stále čtete a můžu říct, že je to přeci jen ještě trochu dlouhodobější záležitost

Vysvětlení "změny" plánuju, jen ještě přesně nevím, jak to bude celé vypadat.. zatím jsem trochu zaseklá

Elin: jsem ráda, že temné období skončilo, to moje ještě zdaleka ne :-/

Moreen: tak teď se červenám, neumíš si představit jak moc... děkuju

Celkově, tohle nebylo zrovna to "romantické" chování, jak to zatím vypadalo, ale přeci jen bych se měla - i když se mi někdy moc nechce - držet předlohy a Zmijozelu

7 Maya Maya | 25. května 2010 v 21:22 | Reagovat

No páni...ty seš neskutečná... Ale já...zabila bych ho, holomka, nevím, co tímhle sleduje. Je fakt, že v mým životě taky většinou nevím, co ten chlap sleduje, ale až takhle...
Stejně to ale bylo nádherný. regulus je prostě...Regulus. Úžasný, chladný, ironický a tajemný...přesně takový, jakýho si ho představuju :-)
Ale tohle Eliz dělat nemusel...vždyť je nešťastná :-(

8 Jenny Jenny | Web | 25. května 2010 v 22:23 | Reagovat

Jop, tohle je přesnej Regulus...souhlasim s Mayou a jejím výčtem přívlastků. Začínám pochybovat o tom, že Elizabeth Regulus miluje xD Jestli spíš Elizabeth není takovou roztomilou hračkou, kterou Regulus kdykoli odhodí. Ten vztah mezi nimi je moc zajímavý. Teším se na další díl.

9 Simia, Peace Simia, Peace | 26. května 2010 v 12:30 | Reagovat

ˇJá nevím, co dodat... všichni všechno řekli.
Náherný, dokonalý perfektí:)
A rychle další, jinak to nevydržím:D
A Maya má recht. tvůj Regulus je jeden z těch nejlepších, jaký jsem kdy četla:D

10 Simia Simia | 26. května 2010 v 12:30 | Reagovat

Hlásím se ke svému mírně retardovanému komentáři:D

11 Nat Nat | Web | 26. května 2010 v 19:10 | Reagovat

Pěkny! moc  pekny!! a mooooc se ti to povedlo...rychle dalsi kapitolku!

12 Aňulka Aňulka | Web | 31. května 2010 v 21:00 | Reagovat

Hadr. Normální hadr. A taky uklízečka.
Tohle mě po přečtení napadlo, nic jiného. A jsem si jistá, že tohle byl i záměr, jakožto už od začátku. Známe takové ty historické romance, kdy lady podlehne a nemůže přestat podléhat zlověstnému hrabětí, že...ale neber to jako kritiku, protože tyhle romance, na takové téma jsou moje nejoblíbenější (předčí je snad jen dvě velká ega, která se chtějí navzájem zkrotit:-D) a moc ráda je čtu. Vždycky se tak potutelně usmívám.
Kapitola byla bombastická! Regulus buďto od někoho dostal pořádnou sodu nebo už ví, že Elizabeth a své smrtijedství dohromady asi neskloubí. Nabírá to na úžasných obrátkách!
Jo, abych nezapomněla: Liz - hadr, Regulus - uklízečka, která si s hadrem dělá, co se jí zamame.

13 lucrecia lucrecia | Web | 14. června 2010 v 17:09 | Reagovat

to bylo skvělé, úžasná kapitola. a tvůj regulus se mi strašně moc líbí, nikdy nevím, co od něho čekat

14 Majuš Majuš | Web | 20. června 2010 v 17:42 | Reagovat

Omlouvám se, že komentuji až tak pozdě, ale akorát jsem se vrátila z nemocnice, kde mě léčili z velkého šoku a infarktu, který jsme prodělala krátce potom, co jsi tuto kapitolu zveřejnila a co jsem si ji poprvé přečetla. :) Mimochodem MOOOC děkuji za věnování. Neznamená to, ale že ti kvůli tomu odpustím, že jsi z Reguluska udělala... Ani nevím, jako ho nazvat! Nejvýstižnější asi bude chladného násilníka!! To ti neodpustím! Doufám, že to brzy bude zase ten starý Regulus, hodňoučký, miloučký, stydlivý a rozkošně se červenající, protože jinač pokoušíš mé zdravý. Úplně jsi mě touto kapitolou překvapila. Čekala jsem něco ve stylu, že až Eliz po svém návratu spatří, tak jí sevře pevně v náručí a řekne jí, že kvůli ní opustil svou rodinu, jelikož chtěli ať se stane smrtijedem, kterým se ale kvůli lásce k ní stát nechtěl a ani nemohl. Nakonec by se šťastně políbili a jejich budoucí problémy by představoval už jen žárlící Sirius a James nesouhlasíc s jejich vztahem. Ale asi moc sním co? Tuším, že takhle jednoduché to mít nebudou... Je to, ale škoda, protože ti dva prostě patří k sobě. Stále doufám, že s ním Eliz zůstane a nepřiběhne se se zlomeným srdíčkem vyplakat Siriovi na rameno. Jednou by taky mohl být tím šťastným Regulus a Sirius by jen na jejich svatbě smutně mával bílým kapesníčkem za ujíždějícím kočárem v němž by seděli naši novomanželé.... Zase se projevila ta moje romantická povaha, ale co už! Taky si myslím, že Regulus nechtěl, aby mu Eliz svlékla košili, protože má znamení zla, což ještě víc utvrzuje mojí domněnku, že se opravdu stal smrtijedem... :( :( Achjo...je to s ním těžké... Trochu jsem se rozepsala, tak už raději končím a zároveň doufám, že z mého zmateného komentáře něco pochopíš... :)

15 nel-ly nel-ly | Web | 20. června 2010 v 18:27 | Reagovat

Tak to jsem moc ráda, žes to přežila ;-) protože zdaleka nekončím :D i když se ti to chvilkami nebude líbit, tak doufám, že celkový dojem pro tebe bude stále hezký :D
Každopádně... Regulus, njn, od začátku víme, že to není princ na bílém konci a přeci jen se musím trochu držet kanonu, ne? :D
Děkuju, že ses mi vrátila :-)

16 chillychilly chillychilly | Web | 11. srpna 2010 v 10:42 | Reagovat

Úplně, ale úplně úžasný Regulus, já nevím, takhle si ho představuji, jako nevypočitatelného, což o to, to on byl i v předchozích kapitolách, ale tady to jen vygradovalo. Takové nepředvídatelné a vzrušující nebezpečí:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
acta est fabula ~ příběh jest skončen

Do not COPY! HP-fanfiction writer. Canon belongs to J.K.R. Design by Nel-ly, picture from DA