Můj milý deníčku... 6. King´s Cross

30. dubna 2010 v 21:20 | Nel-ly
MMD avatar
Já vím, řekla jsem, že už začala pauza, ale neuvěříte, co jsem našla v počítači :D já úplně zapomněla, že už je napsaná... Takže ji tu máte a hezky komentujte, protože "normálně!" je tu ještě jedna :D
(neupraveno, neopraveno, nečteno - už jsem jemně "pod parou" a jdu pokračovat, jsou přeci ty čarodějnice :D tak si je pořádně užijte ;-) a ať vás neupálí!)
Ádie, my dears. Show must go on, so...we continue :D


2. září 1971

Vím, že deník by se měl asi psát pravidelně každý den, jenže já nikdy nepatřila k zrovna zodpovědným lidem a především se nedělo nic moc zajímavého. Poslední dny v děcáku byly tak klidné, že jsem až začala litovat, že jsem si svoje milé spolubydlící znepřátelila. Nakonec, už není důvod je děsit… Od teď se s nimi budu vídat jen jednou dvakrát do roka a to, myslím, přežiju.

Všechny ty klidné dny ubíhaly tak pomalu, až uběhly příliš rychle a nejednou přišlo pondělí prvního září a já si dobalila svůj obří kufr a vydala se napospas světu čar a kouzel.

Cesta na nádraží Kings Cross byla dost pohodová, tedy alespoň pro mě. Nevím, jak na tom byli ostatní cestující, uvážíme-li, že jsem převážnou většinu z nich tak trošku rozmašírovala při svém vstupu a výstupu ze soupravy. No vážně, moje milé zavazadlo bylo pomalu větší jak já a to nejsem žádný prcek!

Přesto se mi nakonec podařilo dostat na nádraží ještě před půl jedenáctou a pak nastala ta chvíle… Hledání skrytého nástupiště. Brumbál mi o něm něco říkal, ale já samozřejmě byla tak zaujatá pohárkem citronové zmrzliny, který vytáhl z toho sametového saka (byla vážně výborná, ale ani tak by mě nikdy nikdo nedonutil tuhle věc nosit).

Pamatuju si něco, jako: Rovně - nástupiště deset a devět - zatlač a… Tím jsem skončila, protože uprostřed jednoho ze zmrzlinových kopečků byla doopravdová želatina z pravého citronu (Dobře, kvůli tomu bych si to sako asi vzala).

Je to jeho chyba! Kdyby mi nenabídl tu zmrzlinu předtím, než začal mluvit o důležitých věcech, mohla bych ho bez problémů vnímat a pak by nenastal problém nástupiště 9 a ¾, které logicky prostě nemohlo existovat. No vážně, jaký normální člověk si může myslet, že by jedenáctiletá holka dokázala vnímat dlouhý monolog, když před ní postaví zmrzlinu? No… Asi jen kouzelník.

Už jsem se po nástupišti potácela víc jak čtvrt hodiny a to prokleté nástupiště v nedohlednu. Dokonce jsem se zeptala i několika lidí, co spěchaly kolem mě. Několik z nich mě probodlo nevraživými pohledy a jeden dokonce poslal do… Drzost nad drzost, copak já za to můžu? Musela jsem se někoho zeptat, i když mi bylo dopředu jasné, jak to dopadne.

Nakonec jsem si otráveně sedla na lavičku kousek od sloupu označeného číslicemi devět a deset a čekala, až se ukáže někdo, kdo bude připomínat kouzelníka. Nevím sice, jak jsem čekala, že dotyčné poznám, ale s ohledem na ty, které jsem až do teď potkala, jsem prostě doufala a tahle moje domněnka se nakonec i vyplatila.

Kousek ode mě se zastavila dvojice lidí, vypadali jako obyčejná, spokojená, jihoanglická rodinka z předměstí.

"Pospěš si, Jamesi, nebo ti nakonec ten vlak ještě ujede."

"No jo, vždyť už běžím," zakřičel mi nějaký kluk přímo do ucha. Rychle jsem se otočila, abych mohla dotyčnému pořádně vynadat.

Byl to asi stejně starý kluk s uhlově černými, šíleně rozcuchanými vlasy, kulatýma brýlemi a naprosto bláznivým oblečením. To, co měl na sobě, se nedá skoro popsat. Kostkované, golfové kraťasy a dlouhé, žluté triko s Mickey Mousem, jeho vkus připomínal… Brumbála! No jasně, to musel být další student.

Nespouštěla jsem z něj oči, když se rozeběhl kolem mě. Oběhl své rodiče, jejich oblečení bych musela popisovat hodně dlouho, a… Zmizel. Překvapeně jsem zamrkala a snažila se pochopit, co se to stalo. Ten kluk normálně proběhl kamennou přepážkou a zmizel… Nejspíš na druhé straně. Jeho rodiče ho okamžitě následovali a tak, zatímco obyčejné lidé běhali sem a tam ve snaze stihnout svůj vlak, zmizela tříčlenná rodinka z povrchu země.

Pomalu jsem se nenápadně přišourala k přepážce a pořádně si ji prohlédla. Zdálo se, že je tvořena z doopravdy pevných a především tvrdých stavebních kamenů. Ale copak jsem měla na výběr. Pevně jsem zavřela oči, natáhla před sebe ruku, a když jsem nenarazila na žádnou překážku, pokračovala jsem dál a za sebou táhla i svůj kufr.

"Páni," vydechla jsem, když jsem se z ničeho nic objevila na nástupišti 9 a ¾ a mohla se kolem sebe pořádně rozhlédnout. Popravdě, nástupiště samo o sobě nebylo zas tak úžasné, ale těch lidí v různých bláznivě barevných hávech, kteří se čas od času jen tak zhmotnili ze vzduchu, zvuky všech těch rozličných zvířat mezi nimiž převládaly sovy a pak velká, šarlatově rudá lokomotiva táhnoucí desítky tmavých vagonů, do kterých se měla nacpat celá škola.

"Annie!" ozval se mi za zády ohlušující výkřik, někdo mě plnou silou praštil do zad a já se neudržela na nohou a rozplácla se na zemi. "Seš v pohodě?"

"Příště bys mohl začít normálním: Ahoj," prskla jsem na černovlasého chlapce a s jeho pomocí se postavila na nohy. "Co tě to vůbec napadlo, mlátit takhle do lidí?"

"Já myslel, že to ustojíš," poškrábal se Sirius na hlavě a já se po něm ohnala. "Hej! Já nechtěl, jsem tě rád zase vidim, jasný?"

"Hm… Jo, to já tebe taky," zamračila jsem se a smutně pohlédla na svoje zašpiněné kalhoty. A to jsem chtěla první den zapůsobit.

"Siriusi Blacku!" ozval se na jednou za mými zády hlasitý křik až jsme oba, já i Sirius, nadskočili a jemu se na tváři objevila bojácná a zároveň vzpurná grimasa.

"Už musím jít, snad se uvidíme ve vlaku," otočil se na mě a rozběhl se k vysoké ženě s kyselým výrazem v obličeji.

"Sakra," vyprskla jsem naštvaně, pustila svůj ohromný kufr a se založenýma rukama se na něj posadila. Ten krám do toho vlaku dostat prostě nešel, ať jsem dělala cokoliv, nedokázala jsem ho uzvednout a žádná pomoc v nedohledu.

"Chceš pomoct?" ozval se vedle mě pobavený dívčí hlásek a já zvedla hlavu. Nade mnou stála hnědovlasá dívka s oválným obličejem, světle modrýma očima a pobaveným úsměvem. "Viděla jsem, jak s tim zápasíš a tak mě napadlo, že by se ti hodila pomoc."

"Díky, ale…" odpověděla jsem pochybovačně a prohlížela si ji. Bylo to od ní sice moc hezké, ale taky dost hloupé. Mohla být vysoká asi jako já, možná o něco menší a určitě nevypadala na kulturistickou hvězdu.

"Neboj, já to už zařídim," věnovala mi zářivý úsměv, když si všimla mého pochybovačného pohledu. Otočila se ke mně zády a hlasitě zakřičela: "Franku!"

V tu ránu se vedle nás objevil vysoký kluk a měřil si dívku nasupeným pohledem.

"Co je?" vyjel na ni.

"Nemohl bys nám pomoct s kufrem," zeptala se ho s andělským úsměvem. "Tady kamarádka to sama nezvládne a potřebuje pomoc nějakýho svalovce, jako seš ty."

"Jednou," vysoukal ze sebe chlapec, zatímco s naší pomocí tahal těžký kufr nahoru po železných schůdcích. "Jednou si možná uvědomíš, že nejsem tvůj otrok. Jsem starší a…"

"Teta říkala, že na mě máš dávat pozor," přerušila ho dívka.

"Jo, dávat pozor a ne za tebou běhat, jako poskok," zašklebil se na ni. "Ostatně, ty ochranu nepotřebuješ. To bych spíš já potřeboval ochranu před tebou."

"Děláš, jako bych ti kdoví jak ubližovala," ohradila se dívka. "A měl už bys jít, mává na tebe teta Augusta."

"Ty nejdeš?"

"Už jsem se s nimi rozloučila a nepotřebuju znovu poslouchat mámin brekot."

"Fajn, tak se zatím mějte," kývl na nás obě Frank a vyskočil z vlaku. "A dávej na sebe pozor, Alice!" zakřičel na ni ještě, ale ona na něj jen šaškovsky vyplázla jazyk.
Chtěla jsem mu ještě poděkovat, ale ztratil se v davu.

"Máš, kde sedět? Já už mám věci v kupé a je tam zatím volno."

"Nemám."

"Tak fajn, jdeme," zavelela, popadla můj kufrt a táhla ho dál do vlaku. Já neprotestovala. "A jsme tady," řekla nakonec a zastavila se u kupé skoro na konci vlaku.

"Díky za pomoci i za místo. Já jsem Mirianne, Mirianne Fanniganová."

"Alice Shengherssová," kývla hlavou a posadila se k oknu naproti mně.

"Tamto byl tvůj brácha?"

"Frank? To ne, proboha. Je to náš soused, známe se od malička a on si o mě furt dělá zbytečně moc starostí, dokážu se o sebe postarat, možná líp než on sám," vysvětlovala Alice.

"Takže ty jsi z kouzelnické rodiny?"

"No jasně," přikývla. "Počkej, ty ne?"

Zakroutila jsem hlavou.

"Aha, no tak tím se to vyjasňuje. No, že tu nikoho neznáš," vysvětlila, když si všimla mého nechápavého výrazu. "Kouzelníci jsou jako jedna velká, rozšířená rodina. Všichni se na v zájem znají a většina jsou příbuzní. Třeba já tu mám hned asi deset vzdálených bratranců a sestřenic z druhého kolena, i s Frankem nejspíš budeme nějak spříznění. Je to na hlavu."

"Do jaké koleje chodí?" zeptala jsem se, aby řeč nevázla a taky mě zajímal názor ostatních. Díky Sirovi jsem pochopila, jak to asi v Bradavicích chodí, ale při názvu Zmijozel se zdál přeci jen zaujatý. Mladík, Frank, se zdál v pohodě, přestože se na Alici šklebil a nadával, netvářil se nepříjemně a bez keců pomohl neznámé holce s kufrem.

"Frank? Ten je v Havraspáru, samozřejmě, od jak živa to byl maminčin mazánek a neskonalej šprt. Jak víš o kolejích?"

"Na Příčný ulici jsem potkala jednoho kluka, taky tenhle rok nastupuje do Bradavic a ten mi toho řekl celkem dost. Možná ho budeš znát, Sirius Black."

"Black?" ohradila se Alice a zatvářila se znechuceně. "Tak od toho bych se být tebou držela radši dál. Jeho rodina má tu nejhorší pověst. Všichni její členové už po celá desetiletí chodí do Zmijozelu a jsou na to ještě pyšní. Cokoliv, jen ne Zmijozel a Blackovi."

"Nezdál se mi tak špatný," zašeptala jsem potichu a zamyslela se. Takže proto Sirius bez problémů dostal v obchodech to nejlepší. Nebyl sice italský mafián, ale zdálo se, že jeho rodina je něco na ten způsob a všichni studovali ve Zmijozelu, on však o té koleji mluvil s odporem.

"O tom bych dost pochybovala. Vážně, Mirianne, na Blacky si dávej pozor, není moc chytré se s někým takovým bavit, jsou nebezpeční. Všichni."

Nechtěla jsem tomu věřit. Sirius určitě není zlý, nesmí být.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 kami kami | Web | 30. dubna 2010 v 21:31 | Reagovat

Perfektné :D. Táto poviedka sa mi neustále páči viac a viac.
Nechcem veľmi mentorovať, ale asi by si sa mala venovať učeniu, nie blogu. My to už nejako vydržíme. :D Ale zase ak máš poviedku hotovú, tak daj. :-D

2 LilIane Evans LilIane Evans | Web | 30. dubna 2010 v 21:46 | Reagovat

úúúúúúúúúúúúúúúúžasná kapitola, postupne si túto poviedku obľubujem čoraz viac a viac :):):):):), hrozne sa tešim na ďalšiu kapitolu :):):):):)

3 Nel-ly Nel-ly | Web | 1. května 2010 v 1:08 | Reagovat

[1]: neboj, já se věnuju učení a už nic nepíšu :D tahle kapitola byla hotová a já na ni zapomněla... už mě tu neuvidíš ;-)

[2]: děkuju :D no jo, u téhle povídky se můžu vyřádit

4 Moreen Moreen | Web | 1. května 2010 v 13:15 | Reagovat

tyjo v jednu chvíli jsem se normálně lekla, jak jsem četla o alici a frankovi a tetě augustě.. normálně jsem začala uvažovat, jestli ten jejich budoucí vztah (došlo mi, kdo to je) není náhodou nezákonej :-D jo, dneska mě napadají samý blbosti :-D krásná kapitolka! :-)

5 Shiroa Shiroa | Web | 1. května 2010 v 13:48 | Reagovat

Wuá! Ještě Alice udělá Mirianne špatnou představu...to né:-D :-D Super kapča, vážně moc...:-)

6 C.ind.ere.lla C.ind.ere.lla | Web | 1. května 2010 v 18:44 | Reagovat

Uvažuju, jestli to byli Nevillovi rodiče? Podle těch jmen. Kapitolka jako obvykle skvělá, těším se na pokračování.
P.S.: Dneska se v překlepech výjimečně šťourat nebudu :D

7 Nel-ly Nel-ly | Web | 1. května 2010 v 18:49 | Reagovat

[4]: no jo, mě pak došlo, že to tak působí :D ale já taky říkala kamarádově mámě: teto, tak co

[5]: špatnou představu? o Blackovi? těžko :D ta může být jen strašná, ale neboj, Annie nikdy neposlouchala rady ostatních

[6]: Ano, prosím, mě to přišlo jasný :D
Ha :D překlepů si fakt nevšímej, já neměla čas opravovat to, taky se mi nechtělo a já tyhle kapitoly vždy píšu tak rychle, že to prostě nezvládám... ale vrátím se k tomu, zpětně!!! :D

8 wladka wladka | 2. května 2010 v 16:21 | Reagovat

jeeej  super kapitola...chudak Miri nechcela by somtaku supu dostat ale to ako Alice komandovala Franka sa mi pacilo....uz odmala si treba chlapov vychovat :DDDD

9 Maya Maya | 2. května 2010 v 19:43 | Reagovat

Krásná kapitolka...Jsem ráda, že hned neuvěřila Alici a nezaškatulkovala si Siriuse mezi ty špatné. Jinak vztah Alice k Frankovi je naprosto nádhernej...moc se mi to líbilo

10 Nel-ly Nel-ly | Web | 2. května 2010 v 20:01 | Reagovat

[8]: já taky ne :D ale od Siriuse by možná tak nevadila

[9]: no jo, já vždycky měla ráda postavu Alice a je to vděčná postava, když o ní člověk nic neví :D no a když Neville není, musí být ona od rány

11 Peace Peace | Web | 3. května 2010 v 15:57 | Reagovat

Perfektní kapitola. Moc se mi líbí to postavení Alice a Franka do takového toho stavu "lezeš mi na nervy, ale stejně se o tebe moc bojím" a nebo něco v tom smyslu:D A jinak Miri (Jak se to, kurňa, vlastně zkaracuje???:D), je mi sympatická čím dál víc:D Jo, a Sirius taky, jen tak mimochodem:D

12 lina lina | Web | 3. května 2010 v 17:16 | Reagovat

Annie?:D
Alice a Frank jsou perfektní postavy:D A tahle jejich role semi líbí:D
suma sumárum, pěkná kapitola

13 Nel-ly Nel-ly | 3. května 2010 v 18:12 | Reagovat

PEACE: to doufám, že se ti Alice s Frankem líbí, ještě si je dost užijete :D

LINA: Annie, co máš za problém?:D (je těžký vymyslet něco novýho a neotřelýho, ostatně Sirus nikdy nebyl zrovna originální, tak co :D)

Zkratka Miri doopravdy existuje (bude) je to podle kamarádčiny přezdívky na icq, takhle vlastně i jméno hrdinky vzniklo (asociací :D)

14 Lexie Lexie | Web | 4. května 2010 v 15:52 | Reagovat

Skvělá kapitola. Moc se mi líbí, že se Frank a Alice znají už teď. Je to zase jiný pohled:D

15 lucrecia lucrecia | Web | 23. července 2010 v 21:21 | Reagovat

líbí se mi to s Alicí a Frankem, že se už znají

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
acta est fabula ~ příběh jest skončen

Do not COPY! HP-fanfiction writer. Canon belongs to J.K.R. Design by Nel-ly, picture from DA