Můj milý deníčku... 4. Kouzelníci jsou divní - všichni!

19. dubna 2010 v 19:41 | Nel-ly
MMD avatar
Aaach ano, další :D a mám k tomu jednoduché vysvětlení - mažu všechny své resty a snažím se dokončovat, co jde (poslední Kapitola k Slzám stále čeká na další komentáře O:-) °smutně kouká° ), i když toho moc není, protože se pomalu blíží zkouškové a tetokrát se tomu musím  věnovat doopravdy naplno! Což znamená, že na nějakou dobu úplně opustím blogový svět a vydám se vstříc kruté realitě studenta :D toto období by mělo začít někdy za měsíc a potrvá... a to je ten problém, nevím, jak dlouho.. protože musím začít makat na prácích i do příštího roku a vyrovnat se i resty z minulého roku... mám svůj plán :D který ve svě podstatě představuje několik týdnů až měsíců strávených na chatě odříznuta od internetu i knih... Ještě uvidíme jak to dopadne a slibuji, že vám dám všemvědět ;-)
Jinak tahle kapitola patří znovu k těm kratším, ale mám pro to své vysvětlení. Začala jsem psát a tak mě to chytlo, že mám víc jak osm stránek a stále se neblížím ke konci. Takže tohle je jen jedna část a zaleží jen na vás a na vašich komentech, jak brzy přiboudou ;-) (nějak se to ořezat musí :D) a další už jsou naspané
(což mi připomíná, další kapitola Jdi za svým snem pod předchozím článkem taky čeká :D ale vůbec nedělám reklamu :D)



6. srpna 1971 Dopoledne

Vzpomínáš si, jak jsem psala, že kouzelníci musejí být na hlavu? To by všechno vysvětlovalo, protože podle všech doložených dokumentů, já bych měla být taky… Tak mi právě došlo (projevuje se u mě skleróza, v jedenácti), fakt nechápu, jak jsem na to mohla zapomenout, že jsem ti nedodala dost důkazů.

Jistě, je tu záhadný profesor Brumbál v retro ohozu a s létajícími košťaty (bych ho na tom chtěla vidět letět). Pak taky, zjevně celková, kouzelnická kreativita na jména, no uznej: Bradavice, Děravý kotel? To už i název pro ulici: Příčná, se dá nějakým způsobem pochopit, ostatně adresa našeho děcáku je… to bys nevěřil… U Hřbitova 13. Nevěříš? Koukni se sám na adresu, i když vlastně… ty nemůžeš, nemáš oči, takže ti nezbývá, než mi důvěřovat. Je v tom jistá dávka nostalgie, nemyslíš? Dětský domov, místo pro opuštěné děti bez rodinného zázemí. Dětský domov Sluníčko (ano, tak se vážně jmenuje), U Hřbitova 5, Wildham - Londýn. A pak se div, že jsem psychicky narušená. Vždyť můj život je vážně jak vystřižený… No, jsem přesvědčená, že na něco takového už nemá ani druhořadé fantasy, ale rovnou béčkovej horor, ale co se dá dělat. Zpět k tématu…

Chceš znát další zajímavé lidi, které jsem dnes potkala? Jako například asi sedmnáctiletého Toma, uklízečku s pleškou, ale úžasným úsměvem? Nebo třeba ženskou s ohromnou pihou na křivém nose, o níž jsem si okamžitě domyslela, že je to ježibaba a běžela se jí zeptat, jestli doopravdy létá na koštěti? Jen škoda, že to byla obyčejná, londýnská panička na obyčejné londýnské ulici, ale to mi bohužel došlo, až když se mě pokusila přetáhnout násadou od mopu (jak mám asi vědět na čem se lítá, vlající namočený mop by podle mě měl úspěch) a nakonec se skácela na ulici, kde se jí několik dlouhých minut nedostávalo pomoci (Já už byla dávno na úprku, no, nediv se). A… No, myslím, že i třeba stručný popis celého dnešního dne by byl ještě na dlouho, ale něco si zaznamenat zaslouží, už kvůli tomu, že věřím, že to ještě bude mít dohru.

Tak tedy, po podrobné obchůzce Příčné ulice, kdy jsem jen stěží bojovala s návaly nevolnosti k omdlení a zároveň nutkavým pocitem vyskakovat do vzduchu a křičet, jsem se konečně dostala k nákupu školních věcí.

Profesor Brumbál mi předal tlustý dopis, ve kterém byl seznam pomůcek, lístek na vlak (ani nechtěj vědět, jaký má to nástupiště číslo) a pár dalších hlodů… Nikdy by mě nenapadlo, že si do školy můžu vzít zvíře a ještě k tomu sovu, kočku, a nebo dokonce žábu. Myslím, že si nějakou tu ropuchu pořídím, v bažině (oprava: okrasném jezírku) na našem dvorku. Určitě jich tam jsou hejna, podle toho ustavičného kvákání pod oknem.

Můj první cíl bylo, jak jinak, knihkupectví. Nadšená jsem z toho zrovna nebyla, ale co, když studovat, tak s knihami, ze kterých se to dá všechno opsat. Obchod jsem našla celkem rychle a bez větších potíží, když se jedná o vzdělání, tak jde najednou všechno snadno a rychle.

Krucánky a kaňoury, ach ano, další z těch zajímavých jmen, byl ten nejúžasnější obchod s knihami, který jsem, kdy v životě viděla a že jsem jich viděla na své potřeby až moc. Stačilo jen vejít dovnitř a nasát atmosféru magie ve vzduchu, spojenou s vůní nových knih a už se mi podlamovaly kolena. Vážně, nejsem zrovna největší čtenář, vlastně mi knihy nic moc neříkají, ale v takové podobě. V tu chvíli, co jsem se rozhlížela po desítkách regálů rozestavených po celém rozlehlém obchodě, v nichž se skrývaly stovky, možná i tisíce různých svazků, jsem zažívala doslova gramotné vzrušení.

Na zdech u vchodu vysely plakáty upozorňující na nově vydané publikace a obrázky na nich. Ne, tohle mi už neuvěříš. Ty, často neuměle, nakreslené postavičky se samovolně pohybovaly, jakoby ty kusy potrhaných papírů byly extrémně tenké obrazovky televizí s tak dokonalou mechanikou, že si ji člověk ani nedokáže představit.

U dveří pak začínal dlouhý, dřevěný pult obložený svazky snad všech velikostí. Od knížky velikosti mého palce po knihu, která by ze mě mohla během vteřiny udělat placku (od té jsem se držela v bezpečné vzdálenosti). U stropu létaly (ano, létaly!) knihy v modrých, měkkých vazbách a úzkými uličkami mezi regály čas od času prolétla papírová letadélka, jež sloužila jako pomocníci při vyhledávání zadaných děl.

Vzpamatovala jsem se až, když do mě někdo ze zadu vrazil. V tom úžasu jsem si neuvědomila, že stojím uprostřed dveří a bráním lidem ve vchodu do obchodu. Rychle jsem se otočila a už, už jsem se začínala omlouvat, když se mi vyschlo v ústech a slova se mi zadrhla na jazyku. Přede mnou stál skoro stejně vysoký mužík se šedozelenou pletí. Netuším, co to bylo, ale předpokládám, že většina lidí by to nazvala jako miniaturu monstra a ti znalejší by si nejspíš i sami dokázali domyslet, že šlo o skřeta, jak jsem se později náhodou dozvěděla od jednoho ze zákazníků obchodu.

"Páni," hlesla jsem a nemohla si pomoct, abych na něj nezírala s pusou otevřenou dokořán.

"Dávej pozor, prcku," zašklebil se na mě ten skřet a odstrčil mě stranou, až se mi zamotaly nohy a já se málem poroučela k zemi. Teda, řeknu ti, že o ohleduplnosti skřetů jsem si nemyslela nic valného ani když byla přesvědčena o jejich vymyšlenosti, ale teď to bylo ještě mnohem horších. Chtěla jsem se otočit a vykřiknout na něj nějakou peprnou nadávku, i když nadávka typu "ty zelenej skřete!" by mu asi zrovna nevadila. Bohužel, zmizel.

Pracně jsem se postavila na nohy, teatrálně si oprášila oblečení, jak už to lidé mívají ve zvyku a rozhlédla se po obchodě. Kde tady, u všech svatých, najdu všechny ty knihy? Pomyslela jsem si a pohlédla na dlouhý seznam školních pomůcek a především, za co?

Brumbál mi sice dal peníze z sirotčího fondu pro studenty bez rodiny, ale také mě upozornil, že to není zrovna velká částka a že mi musí vystačit na celou dobu studia, což mělo být celkem sedm let.

Opatrně jsem otevřela naditý kožený váček a usmyslela si, že si, co nejdřív, pořídím normální peněženku, když tu mě čekal další dnešní šok. Uvědomila jsem si, že jsem se vlastně ještě do váčku s penězi od Brumbála ani nepodívala, zvláštní, že ano? A teď mě čekalo pěkné překvapení. Samozřejmě mi bylo divné už od začátku, že mi nepodal spíš obálku, a také že pytlík byl dost těžký, což při předpokladu papírových bankovek moc neodpovídalo, ale tohle? Několik desítek zlatých, stříbrných a měděných mincí, z nichž ty největší, zlaté, byly asi třikrát větší než běžná pětilibrovka? Páni, kouzelníci zjevně žijí v době kamenné (oprava, bronzové). Prostě magoři, vždyť to říkám celou dobu. Abys měl představu, kreslit sice neumím, ale alespoň ti můžu přiblížit význam kouzelnických peněz, už kvůli tomu, že se k tomu sama budu muset určitě mnohokrát vracet, no řekni, kdo si to má všechno zapamatovat? Nejdřív tajný vstup na Příčnou a teď složité počty. Takže:

Jeden galeon (velký, zlatý, zbytečně těžký a obrovský) se rovná sedmnáct srpců (stříbrné, normálně velké, ještě divnější název) a jeden srpec je dvacet devět svrčků (bronzový, zbytečně malý, s nejdivnějším názvem a fakt divným počtem). Zlatí mudlové a jejich pochopení pro lidskou debilitu. Vždyť se stovkami umí počítat každý, a pokud vím, v každé (minimálně evropské zemi, většině Afriky - tam, kde ty peníze alespoň mají a Americe s částí Asie, zbytek neznám) je to skoro stejné (jen Italové se chtějí zvát milionáři).

Když se mi tedy konečně podařilo zjistit, jak se tedy dělí kouzelnické peníze a jakou přesně mají hodnotu. Jeden postarší pán, kterého bych na první pohled přirovnala asi ke krtečkovi z kreslené pohádky, se mi jejich hodnotu pokoušel vysvětlit na praktických věcech - viz. Za jeden svrček si můžeš koupit celou naběračku švábích oček, ale za srpec už pořídíš i celou krabičku s namíchanými přísadami (očka, pařátky, ocásky… no dál už jsem ho neposlouchala a jala se hledat veřejné wc). Asi tedy pochpíš, že jsem z toho nebyla nijak moudrá, ale nakonec jsem si to nějak domyslela sama.

Obyčejná učebnice ve starším vázaní stála mezi šesti a dvanácti srpci, což byl necelý galeon, ten velký zlatý. Knihy se zajímavější vazbou a obrázky se pohybovali mezi necelým galeonem a galeonem a půl a dál tu byly samozřejmě různorodější ceny, o které už jsem se však nemusela zajímat. Každopádně mi došlo, že pokud mám studovat sedm let a každý rok si kupovat nové učeebnice, měla bych se poohlédnout po nějakém zboží z druhé ruky a to, naštěstí, netrvalo ani tak dlouho.

Jeden z prodavačů mě zavedl do nejzazšího kouta obchodu, kde postávalo jen několik postarších čarodějů zahloubaných do pomalu hnijících výtisků. Konečně jsem se tedy dostala ke svému cíli, velké papírové krabici v níž bylo různým způsobem naskládáno a dále zpřeházeno několik desítek možná i stovek (když jsem do krabice strčila hlavu, našla jsem v ní snad další pokoj nebo i celý dům s knihami) zaprášených a potrhaných svazků.

"No bezva," povzdychla jsem si a začala se věnovat hledání vybraných knih. " Jak mám v tomhle asi najít to, co potřebuju? Sakra!"

"Nechceš nějak pomoct?" ozvalo se vedle mě posměšně a z takové blízkosti, že jsem vyděšeně vykřikla (po dni stráveném mezi kouzelníky, ježibabami, které nebyly ježibaby a skřety, se mi nesmíš divit) a praštila se do hlavy o dřevěný regál nad krabicí (netuším, kde se tam najednou vzal) a všechen jeho obsah na sebe vysypala.

"Do háje!" to bylo jediné, co se mi povedlo ze sebe vypravit, zatímco jsem se pracně hrabala ze zaprášené hromady knih.

"Seš v pohodě?" zeptal se mě ten hlas, díky němuž jsem skončila tak, jak jsem skončila.

"Jo, jasně," zavrčela jsem a nenamáhala jsem se ani zvednou hlavu a pohlédnout cizinci do očí, když tu se před mým obličejem objevila natažená ruka.

"Tak polez, než si toho někdo všimne," zasmál se a táhl mě na nohy. Najednou jsem si uvědomila, že je to kluk. No, určitě to byl chlapecký hlas a ještě daleko před mutací, takže mu mohlo být asi jako mě.

Zvědavě jsem zvedla hlavu a pohlédla do šedých očí zasazených ve velice pohledném obličeji. Páni, řeknu ti, že se mi málem zastavilo srdce. Ať to byl, kdo chtěl. Příroda ho musela milovat, a nebo měli kouzelníci ty nejlepší plastické chirurgy na světě, o čemž jsem dost pochybovala vzhledem k existenci už zmíněných ježibab. Tenhle kluk byl očividně dítě štěstěny, na rozdíl od mé maličkosti a jen, co jsem si všimla jeho posměšného úšklebku, bylo mi jasné, že je to rozmazlený fracek (i když se mi pokoušel pomoct, na což ihned zapomeneme).

Neznámý kluk byl o něco vyšší než já a jak už jsem řekla, byl obdarovaný bohem. Měl dokonalý obličej, který by mu mohla závidět, kdejaká dětská modelka. Černé, trochu, ale zas ne moc, vlnité vlasy, světle šedé oči a rovný, malý nos. Stál si tam přede mnou, pozoroval mě stále s tím samým posměšným úšklebkem v tom svém dokonale čistém oblečení. No vážně, jaký jedenáctiletý kluk (starší než já být nemohl) by vydržel v temně černém - hmm - hávu, takhle dokonale čistý? Už to samo o sobě svědčilo, že je divný a já si utvořila svůj názor, ještě než mě stihl znovu oslovit.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 lina lina | Web | 19. dubna 2010 v 19:51 | Reagovat

Mě z tebe jebne:D Prej sluníčko U Hřbitova...
jsem se zase nasmála:D perfektní kapitola..hej ještě neodjížděj...Pergamos je ve výrobě:D

2 lina lina | Web | 19. dubna 2010 v 19:52 | Reagovat

cha a mám první koment *bouchla šampáňo a jde slavit*
FaKT LoVííÍskuju, tvŮJ bLogHÍs:D

3 Nel-ly Nel-ly | Web | 19. dubna 2010 v 19:54 | Reagovat

Lina: ještě jednou to tu napíšeš a zastřelim tě :D ale děkuju za tvoji LOVE (jak se k sakru dělá to srdce?)
Náhodou - sluníčko u hřbitova mi přišlo poetické :-P

4 LilIane Evans LilIane Evans | Web | 19. dubna 2010 v 20:40 | Reagovat

super kapča, najviac sa mi páčila veta: Zlatí mudlové a jejich pochopení pro lidskou debilitu. :D:D:D:D, a to stretnutie so Siriusom bolo super (aspoň si myslím, že to bol on :D) tešim sa na ďalšiu kapitolu :)

5 Nel-ly Nel-ly | Web | 19. dubna 2010 v 20:54 | Reagovat

[4]: no jo, já vás nechtěla zbytečně napínat...  nikdo jiný není tak božský, jako Pan Božský :D

6 Maya Maya | 19. dubna 2010 v 21:09 | Reagovat

Pochipení pro lidskou debilitu? ty válíš :-D Jinak...že by SIrius? (nenápadný úsměv) a ten název domu...prostě bezva .-D

7 Simia Simia | Web | 19. dubna 2010 v 21:19 | Reagovat

Zlato, já z tebe chcípnu normálně:D
Tohle bylo perfetní. Krásně jsem se zamála a dokonce jsem chvíli zapomněla na bolehlav:D Prostě... Geniální:) Mimochodem sice chápu, že se budeš šrotit, ale bude se mi stejskat. Jako vážně. Budu plakat:D
Ale tohle "plodný období" si děsně užívám. Strašně se mi líbí, že takhle přidáš. To je paráda:D

8 Nel-ly Nel-ly | Web | 19. dubna 2010 v 21:27 | Reagovat

Maya: tak jo, přišly jste na to! :D

Simia: věř mi, tohle není "plodný období:D" Slzy mi daly strašně zabrat (jako kapitola psaná týden po částech? děs!) a Elizabeth jsem si vycucala z prstu :d tahle povídka je trochu něco jiného, u ní totiž nepřemýšlím, píšu jí za sebe a nezamýšlím se, kdo by co mohl říct, nebo jaký vtip bych měla použít... tohle jsem já :D (i když sarkasmem stále šetřím) a tak to jde samo

9 martnka martnka | Web | 20. dubna 2010 v 9:48 | Reagovat

ahoj,
moc ti děkuji za komentáře u mě na blogu, opravdu si mne jimi dostala, samozřejmě s tebou moc ráda spřátelím, máš moc krásný blog a ráda si přečtu i tvé povídky;)
a ještě jednou ti děkuji za tvé nádherné komentáře, další kapitoy k jak odradit pottera určitě budou, právě jednu dopisuju, budu ráda, když si jí přečteš ( nedělám si reklamu, jen mě těší zájem který si o tu mou slátaninu projevila  ;) )
měj se hezky a při zkouškovém držím palečky

10 Lexie Lexie | Web | 20. dubna 2010 v 18:22 | Reagovat

Tleskám a na tváři mám přiblblý úsměv, který doufám zmizí co njedřív. Skvělá kapitola, díky které se mi spravila dnešní nálada.

11 Marsííínka Marsííínka | Web | 20. dubna 2010 v 18:33 | Reagovat

Wow fakt krásný nechápu jak někdo může napsat něco tak krásnýho

12 C.ind.ere.lla C.ind.ere.lla | Web | 20. dubna 2010 v 19:01 | Reagovat

No, gramatika asi vážně nebude její nejsilnější stránka. Od kdy se píše viset s y? :D Ale jinak pochopitelně dokonalá kapitola. Miluju, jak se vyjadřuje. Bezvadně se to čte a vždcky se dobře bavím, takže honem další.
P.S.: Ať ti ty zkoušky dopadnou dobře.

13 Shiroa Shiroa | Web | 20. dubna 2010 v 19:05 | Reagovat

Juchů, to je boží:-D super kapča, prostě Sirius vede:-D Jenom přemýšlím, jak to bez tebe a dalších kapitolek k povídkám přežijeme, když budeš odříznutá od complu...:-( To ne... :-D :-D

14 Nel-ly Nel-ly | Web | 20. dubna 2010 v 19:54 | Reagovat

[10]: děkuju :-) já si tu náladu psaním téhle hmm povídky :D taky spravuju, tak jsem ráda, že v tom nejedu sama

[11]: nechtěj abych se červenala °klopí očka° je to jen těch pár žvástů, bohužel, nic pro literární gurmány

[12]: já věděla, že si všimneš!!! :D no jo, holka je to blbá :D neee, popravdě já tuhle povídku píšu tak strašně rychle, že dost často vypouštím celá slova a píšu hovadiny a když to opravuju, tak to dopadá dost blbě... ale mám se na co vymlouvat :D jdu to najít ;-)

[13]: Sirius jo? :D je to boží kluk... přežijete ;-) já se tu čas od času zjevím, jak bych asi přežila JA bez Vašich děl?

15 kami kami | Web | 21. dubna 2010 v 18:46 | Reagovat

Ty človeku normálne spôsobuješ bruchabol. A najhoršie je, že od smiechu. :D

16 lucrecia lucrecia | Web | 23. července 2010 v 18:34 | Reagovat

zase skvělá kapitola

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
acta est fabula ~ příběh jest skončen

Do not COPY! HP-fanfiction writer. Canon belongs to J.K.R. Design by Nel-ly, picture from DA