Můj milý deníčku... 3. Příčná ulice

6. dubna 2010 v 18:16 | Nel-ly
MMD avatar
No... :D Ale jo, tak to vložím a uvidíme, za chvíli se hnu z místa, slibuju. Jinak, jestli vám to stále přijde "zvláštní" a pokud vám to vadí, tak snad ani radši nečtěte dál, bude to čím dál horší, už kvůli tomu, že mě to nehorázně baví :D





5. Srpna 1971

Předevčírem tu byl profesor Brumbál, psala jsem ti o něm, ne? Stařík v sametovém kabátě a divným smyslem pro humor a úsměvem starýho úchyláka (jinak všechna úcta), každopádně od té doby se toho stalo tolik, že se cítím, jakoby mi každou chvíli měla vybuchnout hlava.

Takové věci, jako je zásadní změna celého života, objevení vlastní identity a skrytého světa si lidé většinou nenechávají pro sebe. No, co bys dělal ty, kdyby se na tebe něco takového přivalilo během jedné hodiny? Nejspíš by ses svěřil svým rodičům, no v tvém případě spíš stroji, co tě sešil z papírů a nebo stromu,ze kterého vytvořili tyhle stránky, jenže ten vlastně už neexistuje, takže…


No, myslím, že něco takového by udělal snad každý, já taky, moc ráda, kdybych však měla komu se svěřit. Rodiče zemřeli před lety a nikdo jiný mi nezbyl. Zní to celkem divně, když uvážíš, že už roky žiju v dětském domově plném lidí, co? Jenže jsem prostě jiná, a teď už to mám i dokázané, takže se na to můžu vymlouvat, jak chci. A tak si mi zbyl už jen ty, můj domácí úkol, noční můra a jediný komu se můžu svěřit. Když to po sobě tak čtu, dostávám se postupně do deprese… To fakt nemám nikoho jiného než rozpadající se sešit (omlouvám se za to, jak jsem tě včera málem vyprala, fakt to byl omyl a i ta barva na vlasy už ze stránek celkem bledne)? Ne, vlastně je tu ještě panenka Nancy. Ještě stále má na zádech pod šaty napsané číslo na doktora Brukea, že bych mu zavolala a oznámila tu novinu? Jistě, a pak už bych skončila na samotce natrvalo.

Fajn, dost sebelítosti na tu zbude dost času na večer až mě Cooperka
bude chtít vtáhnout do společenských aktivit. Družení s desítkami lidí, kterým se celé roky snažím vyhnout a hraní stolních her ve dvojicích, to jistě. Ne, díky. Myslím, že dnes jí zahraju scénku se sebelítostí a ukřivděností, polituje mě a pak, aby nemusela nic řešit, mě pošle hned po večeři do postele. Na to už se moc těším, ale zpět k přítomnosti…

Je totiž osm ráno, neděle, přelomový den mého života. Vyrážím na Příčnou ulici pro školní potřeby. Brumla sice říkal, že tam klidně může jít se mnou, ale já fakt nestojím o doprovod. Jsem samostatná, velká holka a můžu vyrazit sama… jen co si do tašky přibalím Nancy, bez tý bych se nehla z domu (pozůstatek terapie, vůbec se nebojím jít sama a nebo ji tu nechat samotnou, nejsem malé dítě!) a pak hurá do středu Londýna.


5. Srpna 1971 - večer


Páni, páni, páni… Celý den se snažím být nenadšená, ale… No, řekni, kdo by tohle dokázal potom, co jsem dnes viděla? Ale zpět na začátek.

Řeknu ti, že hledání Příčné ulice nebylo zas tak snadné, jak jsem si ze začátku myslela. Prostě dojet na danou zastávku metra, vystoupit, jít sto metrů rovně, narazit na hospodu, vejít dovnitř a poptat se, jak se tam mám dostat. Hračka, ne? Jenže to by ta určitá zastávka metra nesměla mít asi milion výlezů na všechny světové strany a víc… Každopádně, když se mi konečně podařilo najít tu správnou ulici a vyrazit tím správným směrem, narazila jsem na desítky lidí, do teď nechápu, co tam v neděli ráno dělaly, pospíchající, jaké překvapení, zase všemi směry. Dobře tedy, nějakým zázrakem jsem se nakonec dostala na správnou ulici, dokonce i správným směrem, jenže teď zbýval ten poslední, na první pohled jednoduchý úkol, najít kouzelnický hostinec, který ale… Jak mě profesor Brumbál zapomněl varovat, nejspíš žádný obyčejný člověk nevidí ani nezná. A tak na tebe koukají jako na naprostého idiota, když je zastavuješ (ve výšce hlavy u jejich pasu) a ptáš se na podnik s takovým názvem. No řekni, Děravý kotel, to jsou všichni kouzelníci na hlavu? No, o mě si to nejspíš většina lidí myslela, po vyslovení názvu toho podniku na mě zírali s pochybami, a když jsem jim ještě řekla, že jde o známý hostince (do kterého mám mimochodem povolený vstup až za nějakých deset let), tak se dali doslova na útěk, tolik k Londýnské pohostinnosti a pomoci spoluobčanům.

Během necelých dvou hodin, bývalo by to mohlo trvat tak třičtvrtě hodiny, ale co, alespoň jsem se na dost dlouho ztratila z děcáku, jsem konečně vstoupila do slavného hostince, Děravý kotel. Byla to malá, špinavě vyhlížející hospoda, kterou bych bývala přehlídla, kdyby mě nějaký nepozorný kolemjdoucí nestrčil přímo do dveří, vedle kterých vysel křivý štít s názvem.

Po chvilce váhání jsem vlezla dovnitř a nestačila zírat. Tak tohle je slavný podnik, vstup do kouzelnické nákupní třídy?

Uvnitř byl do nebe volající nedostatek světla a nábytek vypadal víc než používaně, něco takového by nevzali ani do starožitnictví. Uvnitř posedávali jen dva hosté. V nejtemnějším rohu, co nejdál od hlavního vchodu, malá, shrbená stařenka usrkávala nějaký nápoj, ze kterého se linul nazelenalý kouř, a u baru, na vyvýšené stoličce, seděl muž v tmavém plášti. Čas od času popotahoval z dýmky a pod jedinou řádně svítící lampičkou se snažil pročítat rozložené noviny.

Pomalu jsem přistoupila k baru, natáhla se na špičky, abych viděla přes pult a hledala někoho, kdo by mi mohl poradit, jak se mám dostat k průchodu na Příčnou ulici.

"Můžu ti nějak pomoct?"

Překvapeně jsem nadskočila a otočila se čelem k mladíkovi stojícímu za mými zády. Mohl být tak o sedm, osm let starší než já a už se mu na temeni rýsovala nepřehlédnutelná pleška, chudák a to ještě pracuje v tomhle pajzlu, podle oblečení, předpokládám, že jako poskok v kuchyni.

"Myslím, že jo," odpověděla jsem a nasadila milý úsměv. Trochu se zamračil. Fajn, takže nejen že působím jako blázen na obyčejné lidi, ale zjevně i na čaroděje. To jsem to dopracovala daleko. "Potřebuju se dostat na Příčnou."

"Jo, to máš jednoduchý. Stačí hůlkou poklepat na…"

"Promiň," přerušila jsem ho. "Hůlkou?"

"Jasně, kouzelnickou hůlkou."

"Aha, no to ale bude problém, já totiž ještě žádnou nemám." Kouzelnická hůlka, létající košťata, co ještě, proboha? Sovy doručující poštu, draci chrlící oheň nebo králíci vyskakující z klobouku? Začínala jsem si připadat, jak v nějakém druhořadém fantasy filmu.

"Nastupuješ do prváku v Bradavicích, že jo?"

"Jak to víš?"

"No o prázdninách vás tu prochází hodně a o to víc v srpnu," zasmál se kluk, jakoby mi vysvětloval, že slunce vychází na východě, ale mě to moc vtipné nepřišlo. "Ale ty si asi první, kdo je tu sám."

"No jo, to je osud sirotků. Předčasně dospíváme," pokývala jsem vážně hlavou a pak mi došlo, že moje prohlášení mu přišlo stejně divné, jako mě jeho předchozí vtip.

"Aha, promiň, nechtěl jsem…"

"Ne, to je v pohodě. Nemusíš se mi omlouvat, nemůžeš za to, že jsou mrtví," mrkla jsem na něj a až když jsem to dořekla, došlo mi, že to znovu nebylo zrovna nejvhodnější, asi bych vážně měla trávit víc času mezi lidmi.

"J-já," začal koktat a zjevně nevěděl, co říct.

"Mohl bys mě, prosím, dovést k tomu průchodu? Musím si nakoupit učebnice a stihnout se vrátit do tmy domu."

"Jo, jasně, pojď za mnou," kývl hlavou a vydal se k zadním dveřím lokálu. "Tak tady to je."

Nedůvěřivě jsem pohlédla na kamennou stěnu, která obklopovala malý dvorek s několika popelnicemi. Pohledem jsem přejela po polorozpadlých dlaždicích na zemi, v jejichž puklinách vyrůstaly trsy zeleného, částečně hníjícího, plevele a otočila se ke svému průvodci.

A je to tady, teď mě zabije, rozřeže na kousky a strčí do jedné z těch popelnic a tím zastaví ten bláznivý kolotoč, jež se tváří jako můj život.

"Neboj se, vím, že to vypadá divně, ale tohle je vážně jediný vchod na Příčnou," usmál se na mě konejšivě a ze zadní kapsy kalhot vytáhl křivou, dřevěnou tyčku.

Jasný, hůlka! Došlo mi, když jsem si vybavila, že profesor Brumbál mával s podobným klacíkem a já myslela, že to jen pro efekt. Každopádně kouzelnická hůlka, vypadala jako asi třiceti centimetrová, nalakovaná, zahnutá větvička. Nebyla taková, jakou bych si ji představovala. V hlavně jsem měla obrázek černobílé, sametem potažené, pravítkově rovné hůlky, která při mávnutí vysílá jiskry.
Další dětské představy skončily a to už jsem začínala věřit, že po existenci kouzel, by i ten Santa mohl být opravdový (Mohla bych mu vynadat za dárek z minulých vánoc. Ponožky, jak jinak?).

"Teď dávej pozor, tohle si musíš zapamatovat," zhluboka jsem se nadechla a přistoupila blíž k němu. Zvedl hůlku, dotkl se cihly ve výšce mých očí a třikrát na ni poklepal. "Trochu couvni."

Ustoupila jsem o pár kroků a nestačila zírat. Cihla, které se předtím dotkl hůlkou, se začala krotit a postupně se k ní přidávaly další a další a ve zdi se začal tvořit nejdřív malý a pak stále větší a větší otvor, až nakonec vznikla brána, kterou by na výšku i šířku prošel dospělý slon.

"Vítej v Příčné ulici," otočil se na mě můj průvodce a v očích mu blýsklo, když si všiml mého užaslého výrazu a pootevřených úst. Musela jsem vypadat, jako solidní blázen. "Mimochodem, já jsem Tom, kdybys něco potřebovala. Víš, kde mě najít.

"Díky," vysoukala jsem ze sebe po chvíli a prudce zatřásla hlavou. "Páni."

***

A sakra, Cooperka už mě volá dolu na večeři, ale neboj se, za chvíli jsem zase zpět. Můj plán s vyvlíknutím se ze společenských aktivit určitě zabere perfektně, jako vždy.

Nezapomínej, že jsem citově labilní mladistvá, která je zapsána v jedné z nejlepších klinik pro psychicky postižené, jako naléhavý případ a mám osobní číslo na vlastního špičkového psychologa.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 LilIane Evans LilIane Evans | Web | 6. dubna 2010 v 18:33 | Reagovat

pekná kapča :-):-), hlavne tá posledná veta :D:D:D:D, tešim sa na ďalšiu kapču :):):):)

2 Shiroa Shiroa | Web | 6. dubna 2010 v 19:29 | Reagovat

Ta holka je úžasná, fakt:-D :-D :-D tohle je dokonalá dávka smíchu:-) jenom mě vrtá hlavou (ale byla bych z neznámého důvodu ráda), je to Tom, jakože TEN Tom? Asik.... to je jedno, takové věci by se neměli řešit:-)

3 Nel-ly Nel-ly | Web | 6. dubna 2010 v 19:46 | Reagovat

[1]: děkuju, jako vždy první :-*

[2]: no je to TEN Tom, až na to, že se nejspíš pleteš a myslíš, jinýho toma... muzsí kouknout na roky a na to, že pracuje v hospodě ;-)

4 Simia Simia | Web | 6. dubna 2010 v 20:42 | Reagovat

Muhehe, já tvůj smysl pro humor miluju:D
Perfektní, jako vždy:D
Btw Tom?:D Jako... Nebo jako... Uch. Radši nebudu myslet a počkám si.:D

5 Nel-ly Nel-ly | Web | 6. dubna 2010 v 21:16 | Reagovat

[4]: děkuju :D
Tom - Děravý Kotel - rok 1971 (James narozen 60, lidi!!!)

6 lina lina | Web | 7. dubna 2010 v 16:44 | Reagovat

cheche..začíná se mi to líbit čím dál víc..Nechápu co máte s Tomem:D já sice měla pocit, že je v Děravým kotli odjakživa:D taková postava co nestárne..

7 kami kami | Web | 7. dubna 2010 v 18:02 | Reagovat

Páčilo sa mi to. :-) Asi to budem čítať.

8 C.ind.ere.lla C.ind.ere.lla | Web | 7. dubna 2010 v 19:32 | Reagovat

Senzace! Tahle povídka je čím dál lepší. Těším se na pokračování.

9 Moreen Moreen | Web | 7. dubna 2010 v 20:06 | Reagovat

a to já náhodou vím, jaký tom to byl, vždyť přeci i za harryho tam pracoval Tom :-D super kapitola, ta holka mě vážně baví! těším se až se konečně dostane do bradavic!

10 Nel-ly Nel-ly | Web | 7. dubna 2010 v 20:45 | Reagovat

[6]: děkuju, no že jo :D Tom je Tom a tečka

[7]: díky, to doufám ;-)

[8]: :D takže jsem zatím neodpudila? to příde.. děkuju

[9]: že jo, jasná věc.. Tom je Tom a tečka, za Harryho byl staarej, tak tady musí bejt mladej :D bože, zmatky

11 wladka wladka | 7. dubna 2010 v 20:59 | Reagovat

jeeejj paci sa mi
skvelo opisane hladanie a bytie v Sikmej ulicke tak inak tobololebo vacsina to pise akoby clovek kt tam je prvy krat tam bol uz milion krat :D

12 Nel-ly Nel-ly | Web | 7. dubna 2010 v 21:18 | Reagovat

[11]: tak teď moc nerozumím :D ale doufám, že chápu dobře, že popsané to bylo dobře (s "menší:D" kopírkou originálu, páč první díl si pamatuju na zpaměť - poslouchala jsem ho celé roky před spaním na VHSce :D)

13 Angi Angi | Web | 8. dubna 2010 v 14:06 | Reagovat

lol :D chtít můžem xDDDDD héč héč ale já mám lééépšíí xDDD

14 Angi Angi | Web | 8. dubna 2010 v 14:44 | Reagovat

lol kolik máš těch blogů xD naruto maniaku xD a s tim obrázkem, jo dá se to zvětšit, proč bych tam přidávala pidižvýky xD stačí kliknout ;)

15 Angi Angi | Web | 8. dubna 2010 v 17:23 | Reagovat

kdyžtak tak ne "ten je roztomilej" ale "ta je roztomilá" xD Je to jediná original postava bez očních řas mezi fandama xDDDD a dekuju xD

ty neznáš html kod pro zvětšování obrázků či co? se tedka běžně používá kvůli přehlednějšímu vzhledu xD

ha tak to je ten důvod xD taky děláš povídky? xD já mám taky blog o povídkách xD Psala jsem příběh o kuramovi a lásce ale při třetí serii jsem se na to vybodla, tedka pracuju spíš na komixu kterej má 600 mezinárodních fandů, a jak jsi na tom ty? xD

16 Maya Maya | 8. dubna 2010 v 18:38 | Reagovat

Jooo....lahoda. Ta holka je mi vážně sympatická. Nejdřív jsem myslela, že tam potkala třeba Siriuse, ale když jsi mu přiřadila plešku, došlo mi, že to asi nebude on :-D
Moc krásně napsaný a těším se na další :-D

17 Nel-ly Nel-ly | 8. dubna 2010 v 22:09 | Reagovat

[16]: nepředbíhat!! setkání s sněkým "zajímavým" je na mě přeci jen trochu brzy, zapomínáš, jak ráda prodlužuju? :D

18 Jaune Jaune | Web | 9. dubna 2010 v 20:43 | Reagovat

ten poslední odstavec je kouzelnej... :D geniálně tragikomickej...
strašně parádní, těším se na další díl...

19 Marsííínka Marsííínka | Web | 11. dubna 2010 v 10:11 | Reagovat

to je fakt hodně hezký už se těšim na pokráčko

20 lucrecia lucrecia | Web | 23. července 2010 v 18:26 | Reagovat

kdybych měla takhle zajímavý život jako ona tak bych možná i já zvládla dopsat ty deníčky, které mi vydržely tak nanejvíš jeden týden

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
acta est fabula ~ příběh jest skončen

Do not COPY! HP-fanfiction writer. Canon belongs to J.K.R. Design by Nel-ly, picture from DA