7. Kapitola - Bolest vs. Láska

23. dubna 2010 v 10:23 | Nel-ly
Fred a George by me
Jo, tak za tohle se vážně stydim. 4 měsíce! 4 zatrolený měsíce kvůli dvoum nebo třem kapitolám. Tuhle povídku nemám ráda, jak se mi líbila první část (ach ano, ta se mi povedla :D), tak tohle je děs, ale budiž... Nechci nechávat nic nedokonečené, protože mě to pak štve víc než vás.
No... snad si to alespoň někdo pamatuje :D
btw. za pár hodin budu patnáct minut z paměti mluvit před asi padesáti lidma a to je moje sociální krize v největšim rozkvětu... asi se pak půjdu zahrabat někam do díry a tam hodně dlouho zůstanu
Bóže




"Chrisi! Ne, Chrisi!"
"Joe."
"Chrisi!"
"Miluju tě."
"Ne. Neee!"
"Musíme jít. Joe, prosím, pojď."
"Chrisi!"
"Musíme si pospíšit, tak už pojď."

Dívka sedící na okenním parapetu v malém, tmavém pokoji si hlasitě povzdechla a otřela si nekončící proud slz.
Už to bylo několik dní a ona to stále nemohla pochopit. Všechno se jí znovu a znovu přehrávalo v hlavě. Zmatek, štěstí, křik, smrt a… Prázdno. To veliké prázdno, které pociťovala v srdci, když její nejlepší kamarád, polovina její duše, navždy odešel.
Joe se cítila mizerně. Ne, mizerně bylo slabé slovo, cítila se mnohem hůř, cítila se mrtvá. Kéž by byla mrtvá. Nic by ji nebolelo, mohla by klidně spát bez výčitek a zlých snů, které ji pronásledovaly.
Cítila vinu, strašnou vinu za to, co se stalo. Za to, že mu nepomohla. Za to, že ho opustila. Za to, že ho nenechala odejít. Za to, že ho nemilovala. Všechno mohlo být jiné, mohl být na živu.
"Joe?" vyděšeně sebou cukla a otočila se k pootevřeným dveřím, v nichž stál rudovlasý mladík. "Dáš si něco k jídlu?"
Neodpověděla. Nechtěla. Nemohla s ním mluvit, nemohla jíst, protože jídlo byl požitek a ona se vinila, nenáviděla se a podvědomě nechtěla své duši nechat trochu zaslouženého klidu.
"Joe," zašeptal znovu a přistoupil blíž k ní. Nenamáhala se ani zvednou hlavu, otočit se a pohlédnout na toho, kterého tolik milovala a zároveň, ač nechtěla, i vinila.
Moc dobře si uvědomovala, že ani ona ani Fred nemůžou za Chrisovu smrt, ale copak jí tohle vědění nějak pomohlo?
Ne, i když si uvědomovalo pravdu, nebolela ztráta nejlepšího přítele míň a pravda nedokázala zahnat pocit viny, který ovládal celé její tělo a způsoboval jí tím ještě více nesnesitelné bolesti.
Nemohla se na Freda podívat. Teď, po tolika měsících, kdy netoužila po ničem jiném, než po jeho přítomnosti se na něj nedokázala ani podívat. Nemohla pohlédnout do těch milovaných a milujících tmavě modrých očí, aniž by si nepředstavila Chrisovi šedozelené, jejichž jiskra už navždy odešla. Nemohla Freda obejmout, vyplakat se mu na rameni, mluvit s ním. Nemohla být v jeho přítomnosti. Obviňovala ho, podvědomě. Nechtěně, ale přesto se i tenhle pocit usídlil hluboko v jejím srdci a ona se bála, že by se tím mohla prozradit.
"Joe, miláčku," oslovil ji potichu. Posadil se vedle ní a pokusil se jí obejmout. Vyvinula se mu z obětí a v očích se jí objevily další slzy. "Prosím, lásko, mluv se mnou."
"Nemám hlad."
"Tohle nemyslím a ty to moc dobře víš, od… Od té chvíle si skoro nepromluvila. Nesmíš to v sobě dusit. Musíš -"
"Musím? Co podle tebe
musím? Chovat se normálně? Sebrat sílu a vyrovnat se s tím?" když nemohla mluvit normálně, křičela. Chtěla vykřičet všechnu svoji bolest. Vztekat se, řvát, nadávat a on byl poblíž. Byl pro ruce a tak křičela na něj a o to víc drásala své srdce. "Co po mě chceš? Abych bojovala? Přešla to? Vyplakala se ti na rameni a zase se chovala normálně, jako předtím. Copak to nechápeš, nic už nikdy nebude, jako před tím. NIC!"
"Já vím," zašeptal se slzami v očích. Chytil ji kolem ramen a i přes její vehementní obranu přitiskl na svou hruď. "Já vím."
"Nemůžu se chovat normálně. Nemůžu se s tím vyrovnat," opakovala horečně a tiskla se k němu, jako by to byl poslední pevný bod v tomhle bláznivě se točícím světe. Co se to s nimi stalo? Kde je ta zábava, štěstí a láska? Kde jsou ty dny, kdy jejich největší starostí bylo, aby nikdo nepřišel na jejich školní vtípky. Od těch dob uběhlo jen několik měsíců, ale Joe to připadalo, jako celá věčnost. "Co mám dělat?"
"Tohle," zněla jeho klidná odpověď. "Nesmíš se uzavřit do sebe. Křič, vztekej se, plakej, ale neuzavírej přede mnou svoje srdce. My to spolu dokážeme zvládnout. Dokud budeme spolu, bude všechno v pořádku."
"Jenže ono není nic v pořádku."
"Ale bude."

o-oo-oOo-oo-o

"Je to pravda?"
"Jo."
"A - a - a co se z toho dá vyvozovat?"
"Že jsou na živu. Nic víc, nic míň."
"Aspoň, že to," zašeptala Joe a objala obě dvojčata kolem ramen.
Už uběhly měsíce od útoku na Bradavice, od Brumbálovy smrt, od zmizení Harryho Pottera a jeho dvou kamarádu, jedním z nichž byl i nejmladší Weasley, který se následně objevil zpět v Doupěti a odmítal se s kýmkoliv, dokonce i s Fredem a Georgem o čemkoli bavit a jednoho zimního rána znovu zmizel.
Od té doby o nich neměli žádné informace, i když v téhle době bylo složité zjistit cokoliv o komkoliv, přesto se čas od času střípky informací dostávaly ven a tak se Joe dozvěděla zdrucující zprávu o pádu Bradavic, o jejich novém řediteli, o útocích na studenty, únosech nedávno dokonce i o útoku na sídlo rodiny Malfoyových, z kterého posléze uniklo pět lidí, jeden skřet a domácí skřítek.
První zprávy byly zmatené, ale postupně se všechno vysvětlilo a nakonec Bill přinesl informaci, za kterou ho paní Weasleyová málem udusila štěstím a díky níž se Fredovi i Georgeovi po dlouhé době na tváři objevily doopravdy šťastné úsměvy.
Zrovna seděli v provizorním štábu Fénixova řádu, ještě společně s Remusem Lupinem a jeho manželkou, která v tuhle chvíli připomínala menšího slona v porcelánu, protože díky své rozloze a neobratnosti kolem ní neustále padaly na zem všechny možné věci. Dále tu byli pan a paní Weasleyovi, dvojčata a samozřejmě Joe, od které se kluci poslední dobou nehnuli ani na krok. Byla jim za to vděčná.
Vyrovnat se, alespoň částečně, se smrtí bylo těžké, moc těžké, a zanechalo to na její duši velké rány, které se prohlubovaly každou špatnou zprávou, která k nim pronikla z nepřátelského území.
Vypukla válka, až na to, že nikdo nebojoval, alespoň na první pohled ne. Voldemort a jeho přívrženci ovládli celou Anglii. Pustošili, zabíjeli podle chuti a oni s tím nemohli skoro nic dělat.
Joe s dvojčaty se neúčastnili žádný přímých střetnutí, kterých popravdě moc nebylo, ale za to každý den, od rána až do večera, obcházeli mudlovská stavení po celém kraji a snažily se bezmocným mudlům
poskytnout alespoň tu nejzákladnější ochranu, zatímco ostatní členové řádu cestovali po zemi, nacházeli uprchlé kouzelníky a čarodějky a poskytovali jim všechnu pomoc, co mohli.
Všichni pomalu začali vstávat a Joe zahřálo u srdce , když si všimla, že se poprvé netváří tak strahaně jako nikdy, bylo to díky zprávě, kterou jim před necelou hodinou předal Bill.
Harry Potter byl stále naživu a povedlo se mu ještě s Ronem, Hermionou a dvěma dalšími studenty uniknout ze sídla Malfoyových, kde je zavřeli. Zároveň s touto zprávou však přišla informace, že už se zase neví, kde je jim konec.
K Billovi a Fleur domů se dostali během noci, polámaní a špinaví, s mrtvým domácím skřítkem a raněným skřetem. Druhý den ráno znovu zmizeli a odmítli Billovi říct, co mají dále v plánu.
Už dlouho řádem kolovala domněnka, že Brumbál Harrymu a jeho kamarádům zanechal pokyny, nějakou práci, kterou mají vykonat. Jenže, co mohli dokázat tři náctiletí, nedostudovaní kouzelníčci proti nejmocnějšímu černokněžníkovi všech dob?
Joe chtěla věřit, moc chtěla věřit, že to všechno nakonec dopadne dobře. Jenže pokud uvažovala třeba jen trochu realisticky, bylo to velice nepravděpodobné.
"Tak mi už půjdeme," přistoupila k Joe Tonksová a přitiskla ji k sobě, jak nejvíc jí to velké břicho dovolovalo. "Poslední dobou jsem strašně unavená."
"Dávej na sebe pozor," objala ji na oplátku Joe a jemně pohladila po vypouklém břiše. "Už to brzy přijde."
"Snad za dva týdny a…Vidíš," chytla ji Tonksová za ruku. "Chtěla jsem tě o něco požádat."
"Cokoliv budeš chtít."
"Víš, vím, že teď dost nepravděpodobné, ale pokud nakonec všechno dopadne tak… Jak by mělo," očividně záměrně neřekla - dobře, jak by mohla? Vždyť i ona už přišla o někoho blízkého. Jejího otce smrtijedi dostihli před měsícem. "Chtěla bych tě požádat, jestli bys tomu malému nemohla jít za kmotru."
"Vážně?"
"Jistě, sice se neznáme zas tak dlouho, ale si moje dobrá přítelkyně a byla bys skvělá teta. Remus chce za kmotra Harryho, pokud se tedy ještě někdy shledají, a já bych si moc přála tebe."
"Sa-samozřejmě," vydechla s překvapeným úsměvem Joe a pevně ji k sobě přitiskla.
"Děkuju."
"Ne, to já děkuju," usmála se na Tonksovou, zatímco ji doprovázela ke dveřím. "Dávej na sebe pozor."

"Takže z naší malé Joe bude kmotra," zasmál se Fred a objal ji kolem pasu. Seděli v malém obýváku v době Weasleyových už úplně sami.
Paní Weasleyová štěstím, že se dozvěděla něco o svém nejmladším synovi, usnula velice brzy a Joe se domnívala, že ji čeká nejlepší spánek za poslední měsíce. Přála jí to, dnes večer měli všichni dobou náladu, jenže to se změní už zítra ráno s informacemi o dalších mrtvých.
Pan Weasley po chvíli následoval svoji ženu, stejně jako jejich nejmladší dcera, Ginny.
I ona se zdála po dlouhé době mnohem živější. Předtíím chodila po domě, jako tělo bez duše. Nebylo divu. Ron byl její nejbližší sourozenec a Harry její bývalý kluk a Joe si už dávno všimla, jak moc ho Ginny miluje, byla tu však další věc, která to všechno dělala pro Ginny o to horší, než ostatním. Všichni její spolužáci zůstali v Bradavicích, odkud neustále chodily zprávy o vzpourách studentů a nepokojích.
Ginny patřila mezi hlavní aktéry vzpour, před dvěma lety byla jednou z těch, kteří po boku Harryho bojovali na Ministerstvu kouzel, a najednou se ocitla zavřená doma. Sice po boku své rodiny, ale zároveň pod přísným dozorem svých rodičů, kteří ji nepouštěli na krok z domu. Nemohla se účastnit žádných akcí Fénixova řádu, nesměla nic a Joe ji velice litovala.
I George už před chvíli odešel do postele. Byl unavený a Joe mu byla vděčná za chvilku soukromí, který tak poskytl jí a Fredovi.
"Nevím, jestli si tohle postavení budu vůbec moct zkusit a pokud, tak snad ne, tak jak je myšlené," zachmuřila se Joe a vzpomněla si na včerejší zprávu o vypáleném mudlovském dětském domově. Zemřelo tam deset dětí a dalších dvacet bylo těžce popálených. Jaké monstrum mohlo udělat něco takového? Zaútočit na dětský domov.
"Ale no tak, vem si, jaký skvělý zprávy dneska přišly, nemysli na všechno to ostatní, alespoň dnes ne," zamračil se na ni Fred a pevně ji k sobě přitiskl.
"Máš pravdu," věnovala mu smutný úsměv. "Jsem tu s tebou, alespoň pro dnešek jsme v bezpečí. Co víc si můžu přát?"
"Měl bych ještě pár nápadů," zasmál se a přitiskl svá ústa na její ve vášnivém polibku.
"Frede," vydechla, objala o kolem krku a nechala se stáhnout do jeho náručí.
"Miluju tě."
"A já tebe," zašeptala a pokusila
se vstát z pohovky, nebo spíš z jeho klína, na které do teď seděli. Nedovolil jí to. Chytil ji za ruku a stáhl zpátky k sobě. "Neblbni, jsou tu tvoji rodiče!"
"Jo, nahoře spí."
"Ale… Máš pokoj s Georgem a já spím u Ginny a tady ne -"
"Billův starý pokoj je volný a je v něm přestěhovaná ta velká postel," odpověděl jí s ďábelským leskem v očích.
"Já -" pokusila se protestovat, ale při pohledu do jeho očí nemohla jinak, než se nechat zvednout do jeho náručí a nechat ho, aby ji vynesl do pokoje v prvním patře (nejdál od pokojů ostatních).
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Moreen Moreen | Web | 23. dubna 2010 v 12:37 | Reagovat

nejdál od pokojů ostatních :-D tak aspoň že joe alespoň trochu překonala chrisovu smrt.. opět nečekej dlouhý koment, jsem nějaká vyšťavená.. ale jsem ráda, že přibyla další kapitola, i když.. neměla bych to říkat, ale ta první část povídky se mi taky líbila víc..

2 Moreen Moreen | Web | 23. dubna 2010 v 12:37 | Reagovat

což nemění nic na tom, že je to hezky napsané!! povedlo se ;-)

3 Ala Ala | E-mail | Web | 23. dubna 2010 v 14:22 | Reagovat

Díky za komentář, ale jak si to myslela s tou úpravou stránky možná to vidíš jinak --já to mám takhle:http://nd03.jxs.cz/687/327/7a24cdf352_64282827_o2.png

________________________________________________________________________________________________________________
Jiank tadle povídka je docela dobrá :}

4 lina lina | Web | 23. dubna 2010 v 17:08 | Reagovat

skoro, ale jen skoro jsem zapomněla:D
Ale takovej comeback se ti povedl..

5 Nel-ly Nel-ly | Web | 23. dubna 2010 v 17:14 | Reagovat

[1]: jo, já vím :D tohle byl pokus, který prostě nevyšel.. nechtělo se mi to dopisovat, vážně nechtělo, ale horší je to nechat nedopsané (že ano?!! :D žádnej nátlak)

[4]: dík :D já zapomněla taky... bylo těžký navázet, ale už bude konec a zmizí nadobro... tohle je snad největší slátanina

6 Maya Maya | 23. dubna 2010 v 21:22 | Reagovat

Páni, nádhera...sice mi trošku trvalo, než jsem si to všechno trochu připomněla, ale ten konec a výsledek stál za to...Joe je mi moc sympatická a jsem zvědavá, jak to s nima dopadne...už po několikáté doufám, že je nezabiješ...Freda a jí nenecháš žít...to by bylo moc i na ni...tolik bolesti...

7 wladka wladka | Web | 26. dubna 2010 v 20:58 | Reagovat

tss ja ju mam rada a mozno som ju mala od teba aj najradsej teda niekedy teraz mam radsej tuo Remusovi
ale kapitola skvela smutna...chudak Chris a zlate od Tonksovej ze....vsak vies :D

8 Violette Violette | 16. října 2010 v 22:22 | Reagovat

Moc se mi líbila myšlenka: Ale co zmůžou tři náctiletí kouzelníci...
A je docela smutné, že příští večer Fred zemře...
Jinak pěkná povídky, i když souhlasím s tebou, že první část byla lepší :)

9 Nel-ly Nel-ly | Web | 16. října 2010 v 23:13 | Reagovat

ach o moc, o moc! tohle byl takový krok vedle! :D ale ano, jednou to dokončím, a pak nadobro smažu :-) :-D
díky

10 Fanynka12 Fanynka12 | 9. prosince 2010 v 17:54 | Reagovat

Né jen prosím nemazat to by byla skoda :-D

11 AnNe (WG Team) AnNe (WG Team) | Web | 10. dubna 2011 v 15:45 | Reagovat

Krásně to skončilo :) Budu žít v domění, že Fred tu bitvu přežil a žili spolu štastně až do smrti jupííí :D

12 Jeffa Jeffa | Web | 6. června 2011 v 22:43 | Reagovat

ako toto je naozaj zlé :) ja chcem pokračovanie :D

13 Zuzana Zuzana | 25. června 2011 v 23:30 | Reagovat

Som rada, že sa k sebe vrátili, aj keď mi trochu vadí, že to nebolo popísané. Ale len trochu. Ináč super.

14 Zuzana Zuzana | 26. června 2011 v 0:27 | Reagovat

Takže oprava toho predošlého komentu, už som našla aj predošlé kapitoly a boli krásne. Je mi ľúto, že Chris musel uvoľniť cestu Fredovi takýmto spôsobom, ale hlavné je, že sú spolu Fred s Jo. A teraz neviem je niekde aj epilóg. Idem hľadať.

15 Zuzana Zuzana | 26. června 2011 v 0:33 | Reagovat

Do tretice všetko dobré... Nenašla som epilóg, takže toto je už úplný koniec? Alebo nie je?

16 nel-ly nel-ly | Web | 28. června 2011 v 16:09 | Reagovat

[15]: eh :D
no, ono to vlastně mělo skončit první částí, druhá už je dokonce smazaná z rocestníku O:) ale neměla jsem to srdce smazat i všechny kapitoly s komentáři... měla jsem to nechat sedmym ročníkemm a neuzavřenym koncem, protože pak jsem ztratila nit a přeci jen už je to dloho :(
i tak děkuju ;-) a věřím, že si to každý nějak domyslí :D

17 Shizue Asahi Shizue Asahi | Web | 26. července 2011 v 8:27 | Reagovat

úžas už se těším na pokračko :D

18 Shizue Asahi Shizue Asahi | Web | 26. července 2011 v 8:30 | Reagovat

aha takže konec ? :(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
acta est fabula ~ příběh jest skončen

Do not COPY! HP-fanfiction writer. Canon belongs to J.K.R. Design by Nel-ly, picture from DA