Můj milý deníčku... Seznamme se

27. března 2010 v 15:15 | Nel-ly
Tak tedy, nedivte se, vážně je to dost zvláštní... vlastně ne... divný :D ani nevím, jestli má tahle "povídka" nějakou budoucnost, ale už jsem začala a pokročím. Měla by konečně nehradit Clarissu, kterou už prostě musim dopsat! :D
Abych vyrovnala stavy, chtěla jsem napsat zase něco mimo poberty, ale bohužel... nějak se od nic nemůžu oddělit a chci psát, co mi zrovna jde, takže je to tady, ale nečekejte nějakou zvláštní délku, krátké časové intervaly, originalitu, duchaplnost... je to taková moje malá debilitka :D s kterou vás teď seznámím.
Nechte si chutnat!!!

Můj milý deníčku, …

Jsem v podstatě obyčejná holka, které se stávají neobyčejné a většinou i dost nešťastné věci, přesto stále tvrdím, že jsem úplně normální, až na to, že chodím do kouzelnické školy, kde každý den mávám hůlkou, občas létám na koštěti a vařím lektvary z kousků a vnitřností slizských zvířat. Nevěříš? Ani se ti nedivím, taky mi to dost dlouho trvalo a možná proto si stále zapisuju všechno, co se mi, kdy stalo.
Jestli je to pravda, budu na to za několik desítek let s úsměvem vzpomínat, jestli ne, tak jsem naprostý, ale geniální, blázen, který si za svou fantazii zaslouží být oslavován, jako jeden z nejlepších spisovatelů fantasy, protože kdo jiný, by si něco takového mohl vymyslet?

Abych se představila. Moje jméno je Mirianne Allesandra Fanniganová a tyto stránky jsou jen a jen o mě, i když se tu občas objeví mí spolužáci z Bradavic (divný jméno pro školu, co?), učitelé (pokud si to někdo z nich přečte, tak okamžitě vyletim) a pár duchů či jiných kouzelných příšer, jsem přeci čarodějka žijící v zázračném kouzelném světě.





3. 8. 1971

Vždy mě zajímalo, jaké by to asi bylo psát si opravdový deník, kde bych psala o všem, co se mi kdy stalo a co si myslím. Takové věci se nejspíš říkají rodičům nebo nejlepším kamarádkám, já však nemám nic z toho. Dnes je to přesně pět let od smrti mých rodičů a mladšího bratříčka, už by mu bylo skoro šest let. Uplynulo dlouhých pět let, od chvíle, kdy jsem přežila to, co jsem přežít neměla.

Vím, že dívky mého věku si deníky často píšou, vlastně i moje dvě spolubydlící, Kate a Alysha, mají ty své uschované v nočních stolcích… Jak to vím? No, žádné skříně v našem pokoji nemají klíčky a já jsem byla od jak živa tak trochu zvědavá, ale popravdě není o co stát. Jsou to dva ubohé sešity polepené desítkami nálepek a plné žvástů o tom, jak si představují svůj dokonalý život. Vážně, někdy si myslím, že ty dvě žijí úplně v jiném světě mimo realitu, což je co říct, když Aslysha je o celé tři roky starší než já. Normálně má několik stránek pomalovaných obrázky princezen (myslím, že je to ono, ty její čmáranice totiž nedodržují vůbec žádná proporcionální pravidla), princů na bílých koních a čas od času je u nich i namalovaný baráček (jediná známka alespoň částečného racionálního chování) s červenou střechou, kouřícím komínem, zahrádkou s dřevěným, lakovaným plotem a vořechem přivázaným k boudě. Ta holka je vážně naivka, no nic, vrátíme se ke mně… O mě to přeci všechno bude.

Zajímal by tě (prý mám ten deník oslovovat, jako svého kamaráda - jako by mi snad ta pitomá kniha, sorry kámo, mohla kdy odpovědět) důvod, proč jsem si začala deník psát? Na to mám jednoduchou odpověď: Z donucení.

Naše dozorkyně paní Cooperová, ta stokilová ježibaba se srostlým obočím, jako Břežněv, si myslí, že by pro mě bylo lepší navazovat vztahy s ostatními dětmi. Prý jsem asociální a příliš tichá. A jaký že si na mě ta *** (ani nevím, jak se to slovo píše) vymyslela? Mám si začít psát deník, kterému se budu svěřovat a díky tomu se postupem času naučím svěřovat se ostatním lidem. To jistě. Jako bych snad mohla něco říct. Co mám podle ní asi udělat? Přijít za Kate nebo za Alyshou a říct jim, proč dnes celý den nevylezu z postele a proč jsem celou noc probrečela? Mám jim do detailů popsat, jak jsem přežila? Jak jsem nedokázala zachránit svou rodinu? Jak jsem je všechny zabila? Ne, díky. Radši zůstanu zavřená v pokoji, skrčená v jediném prázdném, tmavém rohu skrytá za velkou skříní a budu si srdce vylévat knize, která má představovat mého imaginárního kamaráda. A pak, kdo je blázen. Já nebo Cooperka, která mě do tohohle nutí?

Ale, tak abychom začali. Vlastně jsme se ještě neměli šanci představit, že ne?

Mé jméno je Marianne Allesandra Fanniganová. Nic moc co? Mám na to jednoduché vysvětlení, naše rodina má kořeny ve Francii, proto jsem také niky nepoznala žádné své příbuzné až na babičku z matčiny strany (po té mám své druhé jméno). Byla to skvělá žena, ale zemřela už před lety. Od té doby jsem sama.

No, sama, to se dost těžko řekne, uvažíme-li, že většinu času jsem spíš zavalená společností, o kterou ale ani za mák nestojím. Kdo by taky stál o desítky dětí (dobře, ve svých deseti letech bych se asi mohla zařadit mezi ně, ale ti prcci jsou vážně…) a k tomu celou rotu hlídkujících robotů na baterky s minimálním výkonem? Každopádně já si v podstatě nemám na co stěžovat (prý), protože například dnes jsem ještě neviděla živou duši a nejspíš až do večera neuvidím. Jak přechytralá, vyspělá Alysha, tak její věrná napodobenina Kate moc dobře ví, že si mi dnes mají vyhýbat. Čas od času, především každý rok tohle dobou, v noci křičím ze spaní, přes den jsem nerudná, občas i agresivní (no tak jsem Scottovi namlátila, když si bez dovolení půjčil moje karty, ale zasloužil si to, blbeček, a bylo to jen dvakrát třikrát, tak co?) a především se kolem mě dějí TY věci, za které však nemůžu.

Vždy jsem byla -
jiná. Já vím, že tohle říká každá, předpubertální holka, která si připadá jako dospělá královna světa. Ne, že bych si o sobě myslela, že jsem královna, ale s porovnání s mými milovanými spolubydlícími? Každopádně, ta… Síla, nebo jak to mám poptat, mě nikdy nepřipadala až tak divná, prostě se objevila, až do té chvíle. Vlastně bych měla být vděčná, ale nejsem. Doopravdy nejsem, ne za cenu, kterou jsem musela obětovat. Za cenu životů všech, které jsem kdy měla ráda.

Lidé se mě po té - nehodě, ptali: Jak se cítíš? Můžeme ti nějak pomoci? Co jsem jim na to měla odpovědět? Že se pletou? Že už to nikdy nebude dobré, i přesto o čem mě celé zástupy přesvědčovaly? Měsíce jsem strávila v takovém tom sanatorickém zařízení, kde za mnou každý den chodil doktor v bílém plášti a chtěl se semnou bavit o mém životě. Dlouho jsem odolávala, nemluvila, stranila se lidského kontaktu. A tak se zase ptali: Proč?

Ale co jsem jim měla říct? Že se s nimi nechci bavit, protože na to nemám právo? Jak můžu jíst, spát, bavit se… žít? Když vím, že oni už nejsou, že nikdy nebudou… Nemůžeš za to, byla to nehoda, říkával doktor Bruke, jenže co on ví? Copak jsem mu mohla říct všechno? O té moci, která je silnější než cokoliv, co jsem kdy v životě zažila? Měla jsem mu říct, že se nenávidím, že se bojím sama sebe? Že… Ne, nemělo by to cenu. Dnes ani před lety, když jsem byla zavřená v malé polstrované cele se zamřížovaným oknem. Tam mi bylo nejlíp, nemohla jsem nikomu ublížit.

Postupem času jsem v noci přestala křičet, začala jíst, komunikovala s ostatními lidmi a zařadila se (jak to jen šlo) do běžného života, ale ten strach ve mně zůstal a čas od času naroste natolik, že se nedokážu kontrolovat a nemyslím na nic jiného než na odchod. Kdo by se po mě ptal? Komu bych chyběla, kdybych jednoduše skočila, tady z toho okna a ukončila své trápení? Na to si dokážu odpovědět sama: Nikdo.

Proč jsem to tedy ještě neudělala? Protože nemůžu, bojím se. Ne, nebojím se smrti, bojím se pekla. Jistě, říkají, že neexistuje, ale to kouzla taky ne a přesto tu ta moje moc je a nedá se nijak jinak racionálně vysvětlit, už jsem to zkoušela… stokrát, milionkrát, je to magie, zlá, černá magie, kterou nedokážu ovládat, která mě děsí, která mi nedává spát. Když existují kouzla, existuje i nebe a peklo? Rodiče, babička, bratříček… Ti všichni museli určitě odejít na nějaké krásné místo, plné světla, čistého vzduchu a lásky. Někam, kde jim už neublížím, kde se mi vyhnou, protože potom všem tam nebudu mít přístup. Ne, já nesmím umřít, ještě ne. Protože pak bych skončila na druhé straně, kde je jen tma, vlhko, děs, hrůza, bolest, křik… Už nikdy bych je nemohla vidět, už bych na ně nemohla pomyslet, nemohla bych se dívat na jejich fotky, nemohla bych udržovat vzpomínku na ně.

Strach mi nedovolí odejít, strach mě nenechá žít. Celý život se bojím a to už se nezmění, protože není šance uniknout. Ta síla, zdroj mé bolesti a strachu, je stále ve mně a obklopuje moji duši temnotou.

Teď už musím jít, volá mě Cooperová. Řve zase jak na lesy, jakoby nemohla někoho poslat, aby pro mě do toho druhého patra došel, ale co nadělám… Před chvílí bouchly přední dveře, třeba přišel nějaký můj vzdálený příbuzný a odvede si mě, ale nebo se vrátil doktor Bruke a znovu mě zavře do prázdné bílé cely, taky by mi to nevadilo. Všechno by bylo lepší, než to, co zažívám teď a tady. Dnes,
v den dovršení mých jedenácti let.

                                                                                                                                                                            Tvoje Mirianne
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Peace Peace | Web | 27. března 2010 v 15:55 | Reagovat

Hezký:D Ta holka má ale nechutně dlouhý jsméno:) Jinak se na tuhle povídku moc těšim. Vážně by mě zajímalo, co je to za sílu, která (alespoň jsem to z toho zatím takhle pochopila) zabila její rodiče. I když, musím se přiznat, jsem po prvním "odlehčeném" odstavci čekala něco... klidného, mírumilovného. Ale tohle bude o moc lepší. Určitě. Už teď to stojí za to:D

2 wladka wladka | Web | 27. března 2010 v 17:34 | Reagovat

kapitola bola super vtipna smutna a tak...
naozaj krasa nemozem z nej
chce to pokracko :D

3 Shiroa Shiroa | Web | 28. března 2010 v 10:25 | Reagovat

Ta velká moc, ta síla co má, ta zní dobře. Už se těším na postupné odhalování tajemství po tajemství, co je vůbec zač...snad to nevykecá Brumbál hned při její první návštěvě:-D :-D

4 Moreen Moreen | Web | 28. března 2010 v 11:45 | Reagovat

no zatím to vypadá dobře :-) určitě přišel brumbál, že jo a teď jí bude říkat, co ta velká síla je atd :-)

5 lina lina | Web | 28. března 2010 v 12:07 | Reagovat

Má drsný jméno:D A u mě velké plus..je ochotná psát si deník...na to jsem nikdy neměla:D
Vypadá to skvěle...

6 Maya Maya | 28. března 2010 v 20:42 | Reagovat

Páni, chudák holka...je to krásný, ale zatím moc smutný

7 lucrecia lucrecia | Web | 15. června 2010 v 16:24 | Reagovat

nevypisovala ses náhodou z nějaké depky? bylo to totiž napsáno naprosto dokonale

8 Nel-ly Nel-ly | Web | 15. června 2010 v 17:36 | Reagovat

[7]: :D jo tohle, to je můj normální stav, ale jinak jsem naproto normální
Díky

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
acta est fabula ~ příběh jest skončen

Do not COPY! HP-fanfiction writer. Canon belongs to J.K.R. Design by Nel-ly, picture from DA