Můj milý deníčku... Vítej v mém snu

28. března 2010 v 13:15 | Nel-ly
MMD avatar
S přeskakováním v letech si nic nedělejte, věřím, že se dokážete zorientovat ;-) nějak...Já se chtěla rychle posunout dál, ale pak se zas vrátím a... no znáte to :D Tak hodně štěstí ve čtení a komentujte ať vím co se líbí a co ne...





5. září 1977

Nikdy bych nevěřila, že se něco takového může stát, ale stalo se a já se dokonce ani nestydím, jak moc jsem šťastná. Asi bych to měla uvést na pravou míru, ne? Abys pochopil… deníčku. Našla jsem tě ve spodu kufru nedalo mi, abych si to všechno nezapsala. Ty události posledních několika měsíců, to všechno co mi změnilo život, od chvíle, kdy k nám do domova na moje jedenácté narozeniny přišel profesor Brumbál. Tady jsme vlastně skončili, mým lamentováním na rozruch, který paní Cooperová dělala, než aby mě radši nechala v klidu. Díky bohu, že nenechala!

***

3. srpna 1971

Pomalu jsem se přišourala po dřevěných, točitých schodech (jak já je nesnášim!) dolů do haly, kde už na mě čekala Cooperka a starší muž v dost divném, hořčicově žlutém, flanelovém obleku s fialovou, kostkovanou kravatou. No jasně, cvokař, napadlo mě okamžitě, jak jsem ho uviděla. Za svůj život jsem už doktorů poznala hodně a tenhle styl ´nestyl´ převažoval hlavně u psychiatrů. Jak jinak? Doktoři, kteří si myslí, že když naproti vám budou dost dlouho sedět a usmívat se, vyklopíte jim tajemství celého vašeho života i ty, která neznáte.

Zachovala jsem klidnou tvář a nechala se s cizincem zavřít v kanceláři paní Cooperové, už ve chvíli, kdy řekl, že by si semnou rád pohovořil sám a Cooperka nic nenamítala, dokonce ani neudělala, žádný z těch svých ukřivděných výrazů, mi došlo, že se něco děje a že se mi to nejspíš nebude líbit.

Pan profesor Albus, něco něco, Brumbál se na mě neustále mile usmíval zpod nevšedních půlměsícových brýlí, jako bych byla jeho oblíbená vnučka.

Přesně jejich finta, pomyslela jsem si. Nejdřív se na tebe usmívají, nabízejí ti pití a cukroví (a samozřejmě, už se ptal, jestli bych si nedala něco k pití, že tam Cooperka nechala broušený džbán s limonádou… Ještě mi nabídni bonbónek, dědulo, a uvidíš to rodeo), ptají se jak se máš, jak ti jde učení, jak se ti tu líbí a nenápadně se snaží uchlácholit tě tak, abys jim vyprávěl příběh tvého života.

"Nic vám neřeknu, už jsem se dostala s dost lidma vašeho oboru, abych věděla, jak si uchránit hlavu. Takže díky, ale ne. Nebudu s vámi mluvit o svém životě a klidně si mě odveďte do svýho ústavu, všude líp než tady," řekla jsem s hrdě zdviženou hlavou a založenýma rukama. Po těch letech strávených s doktory, profesory, sestřičkami, dozorkyněmi z děcáku a vůbec všemi, kteří se zajímali o mé pocity, jsem už byla celkem odolná a hrála si na velkou, odvážnou hrdinku. Musím přeci působit tvrdě. Jako správný rebelantský sirotek, který v noci utíká ze svého pokoje oknem, tahá se s klukama z polepšovny po ulicích těch nejhnusnějších Londýnských čtvrtí, popíjí červené víno z krabice, kouří cigára a dělá… Co přesně dělají takové rebelky vlastně nevím, možná se s nimi dokonce líbají. Nikdy jsem totiž nic takového neudělala, ale slyšela jsem o tom tolikrát, že jsem si jistá, že jednou se to stane (možná, snad, asi). Jsem přeci rebelka!

"Myslím, že se pleteš, Marianne," oslovil mě stále s tím milým úsměvem, ale pod pohledem jeho očí jsem se najednou cítila nervózní a dost stísněná. Jakoby mohly prohlédnout skrze mě až na dno mé duše, jakoby okamžitě prohlédl moji přetvářku, kterou jsem celé roky
s úspěchem předváděla svému okolí.

"Vážně?" pokusila jsem se o chladný tón drsňačky, stejně jako jsem to viděla v jednom filmu, při sobotním představení letního kina, kde nás každé prázdniny nechával majitel koukat z plotu, když jsme mu pomáhali s vylepováním plakátů, prodejem lístků a občerstvením pro platící diváky.
"Určitě, nepředpokládám, že bys dosud poznala, alespoň jednoho člověka, který by se mi podobal, ale to se brzy změní. Pokud budeš chtít."

"Pokud budu chtít, co? Snad ne s vámi odejít do nějakýho ústavu?"

"No, osobně bych tomu neříkal ústav, ale v podstatě máš pravdu."

Cvokař, jasný jako facka. Jen, kdo z nás je asi větší blázen? Pousmála jsem se v duchu nad jeho oblečením a vůbec zvláštním chováním.

"Zpátky do bláznice se nevrátím. Ne, že by mi nějak vadilá samota, pravidelný jídlo a vypolstrovaný stěny, ale bílá barva mě deprimuje a na hraní s panenkami už jsem taky dost stará," vzpomněla jsem si s nevolí na jednu z těch úžasných terapií, které mě měly uvést zpět mezi lidi. Tahle například spočívala ve starání se o panenku, jako o vlastní dítě.

Moje se jmenovala Nancy, měla dlouhé vlnité vlasy smotané z červených provázků, korálkovité zelené oči a rudou vždy usměvavou pusinku. Milovala jsem ji a často jsem si s ní povídala, ale o tom se nikdo kromě tebe nesmí dozvědět! Nechci si ani představit o kolik bych klesla v očích Alyshi a Kate, které ke mně mají i přes můj věk celkem úctu a svoje panenky si přede mnou skrývají.

Té Kateiné jsem před dvěma lety ´omylem´ utrhla hlavu a vyhodila ji z okna do malého zahradního jezírka, ve kterém jsou přes léto usídlené desítky žab. Byla to vážně sranda, sledovat tu blbku Kate, jak se, se slzami na krajíčku, pokouší dostat k hlavě její Popelky. Takovou zábavu už jsem hodně dlouho nezažila, i když nakonec jsem ji stejně vytáhla já a položila jí ji na postel, ani po hodině snahy se k té hlavě totiž nedostala, chudinka prostinká se bojí pulců, ale to je naše další tajemství! Nikdy se nesmí dozvědět, že jsem ji do toho jezera vlastně hodila omylem a že jsem se pak brodila v tom bahně, abych jí ji mohla vrátit!

"Nikdo tu přeci nemluví o blá… s dovolením bych to radši nazval sanatoriem pro duševně choré, slečno," usmál se na mě smířlivě a já se zasekla. Říká pravdu a nebo, si ze mě utahuje? Nevypadal, jako někdo, kdo by byl schopný ucházejícího vtipu. "Tady je řeč o internátní škole, ve které jsem zástupcem ředitele."

"Škole?" Proč by, u všech svatých, zrovna mě někdo nabízel místo ve špičkové internátní škole? Jsem ráda, když dám dohromady malou násobilku.

"Ano, jmenuje se Bradavice a je to škola pro děti nadané zvláštními schopnostmi."

"Jasně, takže cvokárna se zahradou."

"Bradavice," ignoroval moji poznámku, i když jsem si všimla, že mu v očích pobaveně zajiskřilo. Vážně divnej chlapík. "Jsou škola čar a kouzel, pro maladé čarodějky a kouzelníky, mezi které patříte i vy."

Škola čar a kouzel? Kouzelníci, čarodějky, magie? Tak teď si mě dostal, dědulo. Nemohla jsem jinak a začala se hlasitě smát.

"Dobrý… Dobrý vtip, to vymyslela slečna Jenskinsonová, jako odplatu za ten můj pěnovej dort z minulýho týdne? Nebo jste najatej narozeninovej šprýmař? Protože tohle se vám vážně povedlo," nemohla jsem málem popadnout dech.

"Jsem rád, že ses pobavila, Mirianne, ale já to myslím vážně. Bradavice existují a ty jsi opravdová čarodějka, stejně jako já a mnoho dalších," udržoval tak kamennou tvář, že to prostě musela být pravda, jinak by si totiž Brumla zasloužil dostat minimálně Oskara.

"Takže vy jste jako…. Čaroděj?"

"Ano," usmál se na mě, jako bych právě vyřešila složitou matematickou rovnici. A pak, kdo tady potřebuje cvokaře?

"Jo, jistě a já sem princezna pirátů z Ostrova pokladů, kde se ukrývá mé nekonečné jmění."

"Doopravdy? Tam bych se někdy moc rád podíval," znovu ten zpropadenej úsměv, co si o sobě myslí? Že sem jen tak přijde, nakecá mi, že je čaroděj a já mu okamžitě uvěřím a odjedu s ním směr kouzelná škola Bradavice. Bradavice, to už samo je jasně vymyšlený, jako by se snad nějaká normální, třeba i magická, škola mohla takhle jmenovat.

"Ale jistě, stačí, abyste přivolal svůj létající koberec a můžeme vyrazit na cestu," rozhodla jsem se hrát jeho hru.

"No, vlastně na kobercích se létá jen v Africe. My dáváme přednost košťatům," zůstala jsem na něj zírat s otevřenou pusou. "Ale vidím, že mi stále nevěříš, tak abych tě přesvědčil, že ano? Řekni mi, Mirianne, stalo se ti někdy něco zvláštního, naprosto nevysvětlitelného, třeba když jsi měla strach nebo byla v nebezpečí? Pořádně se nad tím, prosím, zamysli."

Tak tímhle mě dostal. Ta síla, ta… Magie, co jsem čas od času cítila. Objevovala se ve chvílích, kdy jsem se přestala ovládat, když jsem se bála, byla rozzuřená, když mi hrozilo nebezpečí… Takže to doopravdy byla magie, důvod, proč se už tolik let nenávidím a vyhýbám se kontaktu s lidmi?

"Já…"

"Věděl jsem to, nemusíš se bát, Mirianne, nejsi jediná, komu se takové věci stávají. Je to v pořádku a-"

"Ne to teda není v pořádku!" vykřikla jsem a cítila, jak se ve mně začíná vařit krev. "Nic není v pořádku a už nikdy nebude! Proč mi to někdo neřekl dřív? Proč jste přišel až teď? Proč…?"

"Tvoje jméno máme zapsané už ode dne, kdy jsi se narodila, ale dnes máš jedenácté narozeniny a to znamená, že jsi byla přijata ke studiu na Škola kouzel a čar v Bradavicích, jak už jsem řekl," slova, která vycházela z jeho úst, nedokázala prorazit ten hlasitý šum, který se mi ozýval v uších. Takže oni to celou tu dobu věděli. Věděli, že jsem čarodějka, ale nikdo se mě o tom nenamáhal informovat, kdyby mi to řekli… kdyby to řekli rodičům… všechno by mohlo být jinak. Máma s tátou, bráška… Všichni by mohli být naživu.

"To - to snad," rozzuřením jsem začala koktat a znovu se přestala ovládat. "Víte, co se stalo? Co všechno se stalo! Nic z toho - nic, panebože! Nic z toho se nemuselo stát, kdybyste to přede mnou nedrželi v tajnosti! Jak jste mohli!"

"Uklidni se," snažil se mě pomocí mírného hlasu i gestikulací mírnit, zbytečně.

A najednou to znovu přišlo. Ta nenáviděná síla, magie. Celá jsem se roztřásla a začala se samovolně houpat na židli, dopředu do zadu, stejně jako jsem to dělávala celé ty roky v nemocnici. Pevně jsem zavřela oči a doufala, že to tentokrát dokážu ovládnout, že to přestane, že se nic nestane, že zemřu. I přes zavřené oči jsem cítila, jak se celá místnost začala třást a jak věci ze stolu a skříní vylétly do vzduchu, skla se začala s hlasitým řinčením rozbíjet a já věděla, co bude dál, pokud se nedokážu ovládnout. Jakmile překročím hranici a nechám se pohltit hněvem a nenávistí, získá moje moc na síle a pak profesor Brumbál zemře.

Najednou bylo ticho. Jako by naráz utichly všechny zvuky, jakoby se zastavil čas… Opatrně a pomalu jsem otevřela oči. Přede mnou stál rozkročený postarší muž v hořčicovém, sametovém obleku s křivým, lakovaným klacíkem v ruce a nejednou vypadal impozantně a, přiznávám, i dost děsivě. Profesor Albus Brumbál, čaroděj, zástupce ředitele Školy čar a kouzel v Bradavicích. Dokázal to šílenství zastavit mávnutím hůlkou a tím mě přesvědčil, že mám šanci na lepší život.

***

A sakra, dneska jsem to s těma zápiskama trochu přehnala a už mě volají dolů, za chvíli bude večeře a řeknu ti, že večeři v Velké síni si nenechám ujít. Zdejší skřítci jsou totiž kulinářští mistři a já už se nemůžu dočkat, co si dnes vymysleli. Takže… příště, milý deníčku.

                                                                                                                                                             Tvoje Mirianne
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Liliane Evans Liliane Evans | Web | 28. března 2010 v 13:44 | Reagovat

pekná kapitola :-):-), som zvedavá ako sa jej bude dariť na Rokforte :-):-)

2 Shiroa Shiroa | Web | 28. března 2010 v 14:12 | Reagovat

Tato povídka je dokonalá:-D Humor Mirianne je prostě úžasný... super! :-)

3 Liliane Evans Liliane Evans | Web | 28. března 2010 v 14:16 | Reagovat

pekne si to vystihla :D :D

4 Liliane Evans Liliane Evans | Web | 28. března 2010 v 14:17 | Reagovat

ja by som mu dala aj tisíc narodedinových pusiniek :D

5 Peace Peace | Web | 28. března 2010 v 14:40 | Reagovat

Moc pěkné. Mirianne je vážně sympatická a její humor jsem si obíbla:D Takový mírně sarkastický, to mám ráda:D

6 wladka wladka | 28. března 2010 v 15:23 | Reagovat

jeejj krasna kapitola jjj Miriane je sympaticka

7 C.ind.ere.lla C.ind.ere.lla | Web | 28. března 2010 v 15:34 | Reagovat

Tahle povídka vypadá vážně zajímavě. zatím se mi vážně líbí, ta holka je mi sympatická.
Jen taková drobnost, myslím, že jezírko se píše s i.

8 Elin7 Elin7 | E-mail | Web | 28. března 2010 v 16:30 | Reagovat

Skvělá kapitola, velmi vtipná, obzvlášť to jak Miriane reagovala na Brumbálova slova :D:"cvokárna se zahradou" byla asi naprosto nejlepší...prostě skvělé. Chci honem pokračování!

9 Nel-ly Nel-ly | 28. března 2010 v 16:44 | Reagovat

Mockrát vám děkuju, slečna vychází tak trochu ze mě, takže komu se bude zdát divná, naprosto chápu (ale můžu si to brát osobně :D)

[5]: Jo, tak toho si ještě užiješ, občas zapomínám, že vlastně píšu za někoho jiného :D

[7]: :D tady mám výmluvu... jedenácti-pak šestnácti letá holka přeci nebude pravopisně bezchybná, jako bych měla být já (nejsem ani jedna) :-P ale asi bych si to vážně mohla znovu přečíst, dík

10 lina lina | 28. března 2010 v 17:30 | Reagovat

Ma nebo Mirianne:D?
Každopádně je to bomba...cvokárna se zahradou:D*tlemí se* Tak bych popala naši školu

11 Black Star Black Star | E-mail | Web | 28. března 2010 v 18:00 | Reagovat

Ak máte radi fanfikcie o Harrym Potterovi tak kliknite na moju stránku www.dark-memories-of-stories.blog.cz  kde nejaké nájdete. Prípadne môžeme spriateliť blogy. Black Star :P

12 Jaune Jaune | Web | 28. března 2010 v 18:01 | Reagovat

no já zírám :D báječná povídka, taková smutně veselá... ehm... no však ty to určitě chápeš :D

13 Nessa Nessa | Web | 28. března 2010 v 19:46 | Reagovat

pěkná kapitola.. nemám moc čas se rozepisovat, ale byla fakt super =)

14 Maya Maya | 28. března 2010 v 20:57 | Reagovat

Nádhera...takže nezkrotná moc? to se mi líbí a pak ještě Albík s jeho úsměvem a naše hrdinka s chladnou maskou...prostě bezva
Moc se těším na pokráčko

15 Moreen Moreen | Web | 29. března 2010 v 11:09 | Reagovat

no, mě by teda nevadilo chodit do takovýho blázince :-) kdyby tam byli i poberti (nebo fred s georgem) :-D hezká kapitolka ;-)

16 Simia Simia | Web | 29. března 2010 v 16:44 | Reagovat

Tak zatím jsem nadšená:D Moc se mi to líbí a ta holka je zatraceně sympatická:D Prostě paráda:D

17 Tomisus Tomisus | Web | 30. března 2010 v 17:10 | Reagovat

Jej, promiň Nel-ly, že už jsem dlouho nekomentoval, ale tohle musím. Víš jak nehorázně rychle se to čte? Chci další! Nejlepší co jsem od tebe četl! Humor Mirianne (nebo jak se to píše :D) je úžasný! Okamžitě další kap...

18 lucrecia lucrecia | Web | 23. července 2010 v 18:17 | Reagovat

tak to je teda rebelka, a začíná to být dost zajímavé s tou její sílou

19 Nel-ly Nel-ly | Web | 23. července 2010 v 22:02 | Reagovat

ale pokračování je bohužel už méně zajímavé :D (což už vám můžu prozradit, když jste se dostali až sem a nechce se vám číst! milí mladí čtenáři)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
acta est fabula ~ příběh jest skončen

Do not COPY! HP-fanfiction writer. Canon belongs to J.K.R. Design by Nel-ly, picture from DA