1O. Kapitola - Vtíravé otázky

22. února 2010 v 20:50 | Nel-ly |  Jdi za svým snem
Ještě to přepíšu, ale teď jsem to sem prostě chtěla vložit, protože kdybych to měla ještě chvíli v počítači tak to smažu. slibuju, že se na to zítra podívám, přečtu si to (poprvé co přidávám kapitolu, aniž bych si jí po sobě alespoň jednou nepřečetla - tu důležitou druhou polovini - takže se neděste), opravim a upravím, ale ne dnes... teď už má téhle kapitoly, elizabeth i všeho ostatního plné zuby :D



"Kde si byla?"
"Cože?" ohlédla se překvapeně na černovlasého mladíka, který za ní stál se založenýma rukama.
"Ptám se: Kde si byla?"
"V Prasinkách přeci, jako všichni," vyhrkla s menší panikou v hlase a snažila se uhnout jeho pohledu.
"Vážně?"
"Jistě," odsekla. "V Prasinkách s Tomem, přesně, jak jsem ti ráno řekla. Co se děje?"
"Takže s Tomem," vyslovil potichu jméno jejího nejlepšího kamaráda a zamyslel se. "A seš si tím jistá?"
"Samozřejmě! Siriusi, řekni mi laskavě, co…"
"To je zajímavý. Já jen, že jsem Toma potkal, asi před třema hodinama právě v Prasinkách. Zdál se dost překvapený, když mě tam viděl a ještě víc, když jsem se ho na tebe ptal."
"Nepovídej," snažila se udržet klidný tón, ale moc jí to nevycházelo. Tak tohle byl průser, až doteď se jí dnešní den jevil, jako dokonalý. Mohlo ji napadnout, že jí to neprojde tak snadno, nikdy jí nic nevycházelo, ale proč se na to musel ptát zrovna Sirius? A proč teď?
"No jo, řekl mi, že jsi zrovna v Medovém ráji a tak tě tam nechal samotnou a že zrovna míří ke Třem košťatům zabrat místa."
Nepatrně si povzdychla, třeba se to dá ještě všechno zachránit. "No…"
"Jenže, já v Medovém ráji byl a neviděl jsem tě tam a to jsem mu taky řekl, zdál se dost vykolejený, víš? Ale pak si hned vzpomněl, že mu ty místa u Tří košťat vlastně dávno držíš."
"Jistě, to víš, tom je občas dost nesoustředěný a…," snažila se to uhrát na svou stranu. Nakonec, proč ne? Sirius Toma nezná a vlastně se nic nestalo, na nic nepřišel -.
"No jo, ale je zvláštní, že já byl vlastně chvíli před tím i u Tří košťat a tam jsi taky nebyla," pokračoval stále tím zamyšleným, nic neříkajícím hlasem, který ji tak znervózňoval. "Ale mohl jsem tě samozřejmě přehlídnout," úlevně si oddechla, ale pak přišla další rána. "Jenže přišla Alici a ta se mě na tebe ptala, že tě tu neviděla a že jí Tom říkal, že budeš s námi, jenže to…"
"O co ti jde Siriusi?" přerušila jeho děsivé myšlenkové pochody.
"Jak jsem se ptal na začátku: Kdes tedy byla?"
"To tě ale vážně nemusí zajímat," prskla a urychleně odkráčela z místnosti.
Tohle nebylo dobré, vůbec to nebylo dobré. Sirius se o ni nikdy moc nezajímal, občas se s ní bavil, ale to většinou jen, když byli i s kluky, nebo když neměl s kým jiným, ale poslední dobou - od toho Křiklanova vánočního večírku - se s ní bavil čím dál častěji a co hůř, zajímal se, co dělá a kam chodí. Elizabeth nechápala, co se to s ním děje. Celé roky čekala, až si jí začne všímat, ale on, i přesto že spolu v létě trávili vždy skoro dva měsíce v jednom domě na jednom patře, pomalu nevěděl, že vůbec žije a teď, najednou…
Elizabeth zmateně zatřásla hlavou. Nikdy Siriuse Blacka nechápala a to ji na něm o to víc přitahovalo. Dřív ji však zajímalo, na co asi myslí, co si myslí o ní, jestli si o ní vůbec něco myslí. Ještě před rokem by dala cokoliv za to, aby se jí ptal, kde byla, co dělala, aby ho měla stále za zadkem, ale to byla minulost. Dnes si nepřála nic jiného, než aby si jí vůbec nevšímal. Měla ho sice stále ráda, to ano a moc, nikdy na něj nedokáže zapomenout (i kdyby chtěla), ale teď žila nový život, jehož velkou součástí byl právě Siriův mladší bratr a o tom se starší z Blacků nesměl nikdy dozvědět, už kvůli tomu, že by to řekl Jamesovi a to by znamenalo jen další problémy.

"Tak já už půjdu," postavila se na nohy, uhladila si školní sukni a vydala se k východu ze společenské místnosti Nebelvíru, neušla však ani tři kroky, když ji zastavil chlapecký hlas. To se James konečně odlepil od rtů své přítelkyně a začal se o ni po dlouhé době zase zajímat, jenže Elizabeth, která šla samozřejmě ´tak akorát´ se to ale vůbec nehodilo.
"Kam?"
"Pryč," odsekla. Nechápala, proč se poslední najednou všichni zajímají o to, kam chodí.
"Liz," zamračil se na ni James.
"Mám doučování z lektvarů, jako každý týden touhle dobou, jak sám moc dobře víš," zašklebila se na něj.
"Zdá se mi, že poslední dobou s Blackem trávíš nějak moc často, nemyslíš?"
"Nemám na výběr, na rozdíl od tebe, bych se k těm OVCÍM ráda dostala bez potíží," usmála se na něj andělsky a než stačil začít uraženě protestovat, vyběhla z místnosti.

Procházela chodbou směrem k nebelvírské společenské místnosti, aniž by dávala pozor, kam vlastně jde. Její myšlenky zůstaly za ní, dole v jednom ze sklepení bradavického hradu. Byla… Vlastně nevěděla, jak přesně se cítí, ale určitě ne šťastná nebo aspoň spokojená, jako v posledních dnech a za všechno zase mohl on, Regulus Black. Chlapec, ve kterém se nevyznala. Ten, který ji přitahoval a děsil zároveň.
Minulý týden to přeci bylo tak krásné a bezproblémové. Sešli se v Prasinkách, chvíli se procházeli malými postranními uličkami a nakonec zašli do útulné kavárny, o které nejspíš moc bradavických studentů nevědělo, protože navzdory hromadnému výletu, byla skoro prázdná. Elizabeth to moc nepřekvapovalo. Podnik byl na samém okraji vesničky a zjevně sloužil jako kavárna, pekárna a cukrárna zároveň a to jen pro místní obyvatele, protože většina návštěvníků Prasinek (stejně jako bradavických studentů) se pohybovala spíš po takové, dalo by se říct hlavní třídě, kde se nacházeli největší a nejznámější obchody. Nedokázala si vysvětlit, jak se Regulus o tomhle místě dověděl, ale dokonale jí vyhovovalo.
Zůstali tam doopravdy dlouho. Povídali si, pili kávu, ujídali domácí koláčky majitelky podniku, a nebo prostě mlčeli, když o tom Elizabeth zpětně uvažovala, musela uznat, že si toho vlastně moc neřekli, přesto to byl jejich nejdelší rozhovor za celou tu dobu, co se znali, i když se z něj v podstatě nic nedozvěděla. Regulus mluvil výhradně o škole, svých plánech do budoucna, famrpálu a prohodil i pár slov o své rodině a známých. Ona na tom byla podobně, chytala se v řečech o famrpálu (jak taky ne, když vyrůstala vedle famfrpálového fanatika číslo jedna?), ráda si povídala i o škole a taky spolu probírali její plán, stát se bystrozorkou, přestože v to už Elizabeth dávno nedoufala. Nebyla prostě dost chytrá, aby něco takového zvládla.
Po několika hodinách se nakonec společně vrátili do hradu. I když se zima pomalu chýlila ke konci, dny byly stále velice krátké a tak Slunce zapadalo velice brzy. Procházeli pomalu čeranající krajinoou s těmi největšími opozdilci, takže nepotkali nikoho známého. Elizabeth měla tušení, že si to Regulus přesně tak naplánoval, nezazlívala mu to, vlastně byla velice ráda, že se o všechno postaral. Nakonec se rozloučili před hlavní branou bradavického hradu, kde ji Regulus něžně políbil na rozloučenou a s úsměvem jí řekl, kdy se sejdou na další hodinu doučování.
Všechno bylo prostě dokonalé, jenže od té doby už to šlo jen z kopce. Nejdřív tu byl Sirius a jeho neodbytné dotazy. Byla přesvědčena, i když už jí dál s těmi dotěrnými otázkami neotravoval, že ji dál pozoruje s tím svým zamyšleným výrazem, ale brzy to pustila z hlavy, i kdyby ji doopravdy pozoroval, neměl šanci na něco přijít, a i kdyby… Elizabeth postupně došla k názoru, že by ani neměl na co přijít. Regulus si jí totiž vůbec nevšímal, když se potkali na chodbě tak jí jen kývl na pozdrav, při hodinách se na ni ani neotočil a za celý ten dlouhý týden mezi nimi proběhly snad jen dva oční kontakty, krátké kontakty, přesto to všechno brala s klidem.
Nemůže se o nic přece zajímat víc, jinak by to bylo nápadné a to ani jeden z nich nechtěl. Jenže ve středu se poprvé, po výletu do Prasinek, sešli sami v opuštěné učebně lektvarů a on ji chtěl učit. Jistě, přišla tam na doučování a v lektvarech zase začínala trochu plavat, protože po Vánocích jim Křiklan napařil několik dlouhých esejích o novém lektvaru, který vůbec nepochopila, přesto…
Elizabeth čekala něco víc. Byli spolu přeci na rande, líbali se, povídali si a - To, to pro něj nic neznamenalo? Pro ji tam vlastně pozval? Proč se chová tak, jak se chová? A co si vlastně myslí?
Tyhle myšlenky ji sžíraly celý zbytek dne a neopustily ji ani až do pátku. Vlastně naopak její pochyby spíš vzrostly a tak se nebyla schopná v jeho přítomnosti na páteční schůzce (zase si jen tak určil místo a čas, jejich ´schůzky´ a ona přišla, jako poslušný pejsek, na zavolání) soustředit a nakonec doslova utekla s výmluvou, že jí není zrovna nejlíp, přestože se jí několikrát zeptal, jestli je v pořádku a jestli si nechce promluvit. Zdálo se, že je to poprvé, kdy Elizabeth nebyla jediná, kdo toho druhého nechápal.
"Možná bych za ním mohla jít a omluvit se. Dneska byl tak milý a já se chovala strašně. Určitě bude ještě v té učebně, nebo na něj můžu počkat před kolejí a… NE! Nejlepší bude, když si s ním promluvím až jindy," mluvila Elizabeth sama se sebou, když procházela tmavými chodbami bradavického hradu. Byl pátek večer a většina jejích vrstevníků se chystala buď na Křiklanovu párty (na kterou nebyla, jako už tradičně pozvaná) nebo na nějaký svůj jiný večírek, ale jí čekala jen její opuštěná ložnice a nový román od oblíbené spisovatelky, aspoň že měla ten, jinak už by vážně propadla depresi.
"Liz," ozvalo se jí za zády. Bez zájmu se otočila a pohlédla do oříškových očí svého bratrance ani si nevšimla, že je v místnosti.
Předpokládala, že už se svou dokonalou přítelkyní dávno odešel na večírek, seznamovat se slavnými osobnostmi kouzelnického světa. Někdy mu jeho život doopravdy záviděla. Měl skvělou rodinu (jistě, stejně jako ona, až na to, že její praví rodiče byli dávno mrtví), byl oblíbený, chytrý, skvěle hrál famfrpál a včera mu dokonce přišel dopis z Ministerstva kouzel, že i se Siriusem postoupil do druhého kola náboru do bystrozorského kurzu a po zkouškách OVCE se má dostavit na k přijímacímu řízení a aby to nebylo všechno, James dostal i nabídku od amatérského týmu začínajících Kuddlemeyských kanonýrů, aby se přidal k jejich týmu a jako třešničku na dortu, získal dívku, do které byl několik let zamilovaný. Dívku, která byla stejně oblíbená, jako on a ještě k tomu krásná a chytrá a jak se James v jednom kuse chvástal, tak i vášnivá. Elizabeth mu to všechno samozřejmě přála, byl to její bratranec - už dávno však převzal úlohu staršího bratra -, nejlepší kamarád a opora v jednom, přesto mu občas záviděla, především dnes, když pomalu propadala depresi a pochmurným myšlenkám.
"Co je?"
"Koukám, že máš zas moc dobrou náladu," zašklebil se na ni s posměšným úsměvem. Zamračila se, na tohle neměla náladu, ne dnes.
"Nezdržuj, Jamesi," odsekla a chtěla se vydat do své ložnice, kde měla v plánu celou noc skuhrat nad svým zpackaným životem, s tabulkou čokolády a přeslazeným románem. Proč taky ne? Měla právo na takovéhle výkyvy nálad. Bylo jí šestnáct a její život se stále nehnul z místa.
"Fajn," zavrčel a Elizabeth v tu chvíli došlo to, čeho si před chvílí kvůli své špatné náladě nevšimla. James měl zjevně náladu taky pod psa a co hůř, zdálo se, že ona je příčinou jeho problémů.
A sakra! Pomyslela si, když mu začala plně věnovat svoji pozornost a všimla si, že pobavené jiskřičky v jeho očích, které ji vždy zahřály u srdce, jsou ty tam a nahradila je zuřící blesková bouře. "Nebudu zdržovat, neboj. Jen jsem si s tebou chtěl promluvit."
"A o čem," zeptala se opatrně.
"Kde si byla?"
To snad už nemyslí vážně, proč najednou všechny zajímá, kde byla, s kým tráví čas a -
"Poslední dobou trávíš dost času mimo kolej. Chodíš pozdě, vyhýbáš se mi a…"
"Nevyhýbám!"
"Nezajímal bych se o to. Je ti šestnáct a já tě nechci nijak hlídat, ale taky nechci, aby ses dostala do potíží," pokračoval ještě pochmurnějším tónem a ignoroval její výmluvy.
Elizabeth poskočilo srdce až do krku, že by je viděl? Ale ne, to není možné. Dávala si takový pozor. Jistě, jejich dnešní schůzka byla neplánovaná (jako většina ostatních) a když o tom tak zpět uvažovala, musela uznat, že nebyla zrovna nejopatrnější, když pospíchala směrem ke sklepením, ale stejně… James ji přeci nemohl sledovat, proč by to taky dělal? Nebo že by mu o tom řekl někdo jiný, ale to - Nepotkala přeci nikoho jiného, než pár zmijozelských, takže -
"Existují lidé, dokonce i tady v Bradavicích, kteří jsou nebezpeční," pokračoval James a jeho slova jí zněla v uších, jako údery hromů. "A těm se musíš vyhýbat."
"Jamesi, o co ti jde?"
"Je hodně těch, kteří by ti chtěli ublížit třeba jen, protože chodíš do Nebelvíru, ale taky protože jsi moje příbuzná," pokračoval a Elizabeth začalo pomalu docházet, kam míří. "A protože máš k nám hodně blízko, v tomhle případě především k Tichošlápkovi."
"Já-"
"Jeho příbuzní i ostatní by se mu chtěli pomstít, jenže na něj nemůžou a tak to můžou zkoušet na jeho blízké. Já a kluci se ubráníme, ale ty…," nechal větu nedokončenou a zahleděl se jí do očí. Na sucho polkla, ne že by ji už něco takového dávno nenapadlo, ale okamžitě tuhle myšlenku zamítla. Neměla přeci k Siriovi nijak zvlášť blízko, ale - Když o tom teď James mluvil, cítila v tom hodně pravdy. Byl jeho nejlepší kamarád a všichni věděli, že se o ni stará jako o mladší sestru. "Je to nebezpečné, Liz a já si nepřeju, aby ses s Blackem dál stýkala."
Překvapeně zamrkala, takže to byla pravda. Věděl to a možná měl i pravdu. Elizabeth se nemohla rozhodnout, nebyla si jistá, co si myslet, ale pak jí v mysli vytanul obrázek usmívajícího se Reguluse s tím mírně pobaveným pohledem v očích. Ne, on by jí něco takového neudělal. Věří mu, sama to přeci nedávno řekla.
"Regulus mě doučuje lektvary, jsme přátelé vlastně ani…"
"Nelži mi, Elizabeth," bylo to po prvé po hodně dlouhé době, co jí řekl Elizabeth. Tohle bylo vážně, už to nebyla hra - dávno to nebyla hra, ale ona si to uvědomila až teď, když stála naproti Jamesovi, nejdůležitějšímu člověku, kterého v životě měla, a bála se, co řekne dál, protože by to mohla být osudná slova. Slova, která jim oběma ublíží, protože jestli v tuhle chvíli něco věděla jistě tak to, že mu nedokáže lhát. "Viděl jsem vás se spolu bavit a taky slyšel, jak se spolu bavili nějaký dvě holky ze Zmijozelu, že se Black tahá s nějakou nebelvírskou šesťačkou od Pottera," teď už byl tón jeho hlasu mrazivý a Elizabeth se nechtěně otřásla. Věděla, že tohle nevyjde, ale doufala, že se to dozví později nebo radši nikdy. Nadechla se a chtěla se začít omlouvat, v hlavě se jí začal rýsovat scénář o plazení se po zemi u jeho nohou, líbání jeho bot, křižování se a schovávání se za Remusem, když přišla další nečekaná rána.
Nechtěl jsem věřit, že bys mohla být tak blbá," ta urážka jí zadrnčela v uších, tohle nebyla nadávka, jakou jí normálně častoval, tentokrát to myslel vážně. "Jenže teď jsi přišla od něj."
"Já, Jamesi, to…"
"Hlavně se, prosím, nevymlouvej, viděl jsem to."
"Viděl?" zeptala se a nenápadně pohlédla na jeho pravou ruku, ve které svíral na první pohled prázdný trochu sežmoulaný pergamen. Tak takhle na to přišel! Sledoval ji a… "Tys mě špehoval? To snad nemyslíš vážně! Jak si dovoluješ -"
"Dovoluju? Jednoduše, jak tě, u Merlina, mohlo napadnout sčuchnout se zrovna s Blackem! Copak ses zbláznila? Je nebezpečnej a - a vůbec," byl tak rozčílený, že mluvil rychleji, než stihl sestavovat věty a začal koktat. "Nedovolím ti, aby ses s ním tahala po škole!"
"Nedovolíš?" zopakovala po něm a i ona začala zvedat hlas.
"Ne, to teda nedovolim. Jsi moje -"
"Ano? Co, že jsem tvoje? Snad ne rodina?!"
"Jo, přesně - rodina! Mám na tebe dávat pozor, takže…"
"Pozor?" vykřikla a hystericky se rozesmála. "Nepovídej, vždy posledních několik týdnů ani nevíš, že jsem na světě. Neděláš nic jinýho, než že se cucáš s Evansovou nebo o ní mluvíš… Což si dělal i několik posledních let, ale teď - teď už je to na mě moc, kdy se konečně přestaneš zajímat o sebe a o svoje problémy?" Tohle nechtěla říkat, nic z toho. Část sice myslela vážně, ale nikdy by mu nic takového neřekla. James se o ni vždy staral, když byla v nouzi, vždy stál vedle ní, když byla malá a bála se bouřky, pokaždé za ním přišla a on ji nechal spát ve své posteli. Byl to nejlepší, co si mohla přát, jenže teď se přestala ovládat a slova z ní vycházela, aniž by sama chtěla. "Vím, že máš svůj život. Proč taky ne, nemáš ke mně žádný závazky, ale pro boha tě prosím, nesnaž se si najednou hrát na rodinu."
"Hrát?" zopakoval potichu, byl naprosto vykolejený a nevěděl co odpovídat. Chvíli jen pohyboval ústy, přestože z nich nevyšla žádná slova. "Jsem tvůj -"
"Snad ne bratr, protože tím nejsi a nikdy si nebyl," vykřikla a okamžitě zalitovala svých slov. Tohle říkat neměla.
James se zatvářil, jakoby mu vrazila pěstí a v očích se mu na chvíli objevily plamínky hněvu, ty však odešly stejně jako všechen vztek a nahradilo je něco mnohem horšího a pro Elizabeth bolestivějšího. Teď v jeho očích viděla hluboký smutek a zklamání.
"Máš pravdu," zašeptal a najednou zněl tak schlíple, hůř než když nad ním Lily vyhrála jejich nejhorší slovní bitku.
"Jamesi, já," pokusila na něj promluvit, ale nezareagoval. Beze slova se otočil a vyšel po schodech na horu do chlapeckých ložnic.
Se slzami v očích se otočila směrem k Remusovi, třeba jí nějak pomůže, poradí, je přeci ze všech nejchytřejší. Chlapec smutně sklopil měděné oči a nepatrně zakroutil hlavou. Zmateně se kolem sebe rozhlédla a v tu chvíli jí došlo, že stojí uprostřed (naštěstí skoro prázdné) společenské místnosti a nemá se kam obrátit, v tuhle chvíli jí nikdo nepomůže. Musí pryč. Pryč z nebelvírské koleje, pryč… Ale kam?
Se sklopenou hlavou prošla obrazem Buclaté dámy do setmělého bradavického hradu. Procházela vylidněnými chodbami a po tvářích jí stékaly velké slzy.

Tohle neměla dělat, neměla se rozzlobit, neměla na Jamese křičet a říkat takové věci a především by nejradši vymazala tu poslední větu. Všechno by jí odpustil, pohádali se přeci už tolikrát, ale ne tohle. Celý její život se o ni bratrsky staral, trávil s ní svůj volný čas, ochraňoval ji a tohle byla její odměna?
Elizabeth si potřebovala s někým promluvit, o někoho se opřít, přestat myslet na to, co se stalo, alespoň na chvíli, ale kdo jí pomůže? Vždyť se postavila proti všem zásadám své koleje a svým přátelům, snad jen…
Zasekla se v polovině kroku, to bylo ono! Určitě jí přijme, musí!
Jako v mrákotách se rychlým krokem vydala po dlouhých schodech dolů. Za chvíli už běžela a modlila se, aby na něj zase narazila.
Doběhla před místo, kde tušila tajný vchod a zastavila se. Nevěděla přeci heslo, přesto měla v tom dnešním dni plném smůly štěstí. Po chvíli, kdy nervózně přecházela po liduprázdné chodbě, vyšel nějaký malý kluk a dokonce ho celkem snadno (trochu ho vydírala, ale co mohla jiného dělat? Hodná Elizabeth už byla pro dnešek v nedohlednu) přemluvila, aby došel pro toho, který jí jediný dokázal pomoci.
A za několik minut se ve dveřích doopravdy objevil překvapený obličej černovlasého chlapce s neuvěřitelně modrýma očima.
"Regulusi," vydechla. "Potřebuju si s tebou promluvit, prosím."
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Peace Peace | Web | 23. února 2010 v 13:14 | Reagovat

Myslim si, že už to ani nemusíš upravovat. Líbilo se mi to jako vždycky, jen za ten konec bych tě nejreději zaškrtila:D Takhle to utnout v nejnapínavější chvíli:D Ale hezký to bylo, takové milé:D

Vadí mi na tom jenom to, že jsou poslední písmenka těch slov takový uřízlý. Nevim, jestli to dělá jen můj počítač, každopádně to pro mě neni moc příjemný:D Ale za to ty asi nemůžeš.

Budu pevně doufat, že si pospíšíš s další kapitolou stejně jako s touhle, abych měla co číst:D Jsi šikulka, že přidáváš takhle často. Je hezký vědět, že někdo může psát tak rychle a přitom skvěle, když já nemůžu:D Je to takové pozitivní:D

2 Moreen Moreen | Web | 23. února 2010 v 14:04 | Reagovat

tak především - nádherný lay!! moc se ti povedl! to jsou změny, ty to střídáš jak ponožky, každou chvíli něco nového :D a ke kapitole? úžasné jako vždy ;-) ale liz vůbec nezávidím, zavařila si na docela nepříjemný problémy a navíc mám pocit, že se něco stane i s jejím "vztahem" s regulusem, takový tušení.. moc se těším, co zas vymyslíš, zvlášť když nás takhle navnadíš tou poslední větou že.. :-)

3 lina lina | Web | 23. února 2010 v 14:55 | Reagovat

úžasná kapitola:D Liz je mi celkem líto, ale člověk má ve zlosti tendenci říkat ošklivý věci, že? Strašně se těším na další kapitolu, na to co jí Regulus řekne, pokud ji teda nepošle někam, kde slunce nesvítí, že jo:D

4 Nel-ly Nel-ly | Web | 23. února 2010 v 19:15 | Reagovat

Peace: hele tak to bude jen u tebe... mě to jak na velkym tak na malym funguje dobře :-OO, ale děkuju za pochvalu, já už to trochu pozměnila ráno (nemůžu cvičit, tak jsem seděla čtyři hodiny ve škole a čuměla na obrazovku kompu, to se pak píše :D když není co jinýho)
Moreen: děkuju, děkuju, děkuju... no jo, změna je život a stále mě to baví měnit, jednou dokážu tak úžasný, skvostný a dokonalý lay, že zůstane (nikdy sama se sebou nesouhlasím, takže se to nestane)... jinak se něco vážně stane :D (ostatně jako vždy)
lina: njn, tohle máme s Liz podobný, nikdy nevíme, co říkáme a pak litujem... každopádně já doufám, že se zachová jako kavalír, i když u něj nikdy nevíš

5 Elin7 Elin7 | E-mail | Web | 23. února 2010 v 21:25 | Reagovat

Moc pěkný lay, hezky se na to kouká :). No teď ke kapitole: už zase! už zase! První zase:uže zase super, druhé zase:ase jsi tu utnula v nejnapínavějším!Proč mi to děláš? Já si na téhle pvovídce vypěstovala téměř závislost a ono je to utnutý! Mám absťák! No nic, jinak: Konečně už to o Elizabeth a Regulusovi ostatní vědí, docela jsem se na to těšila, jen jsem doufala že jí vynadá Sirius a ne James, ale nikdo nemůže mít všechno... jinak myslím, že se buĎ brzy usmíří a nebo budou naštvaní hooodně dlouho. DOufám spíš v to první a moc se těším na další kapitolu, tak prosím prosím HONEM!

6 Simia Simia | Web | 23. února 2010 v 22:07 | Reagovat

Á, jak já jsem se na tohle těšila:D Btw co si to ten Jimmy dovoluje? Nebyl vůbec sladkej tak, jako to má zvkykem:D Ale jsem ráda, že je to venku... A další věc: JAK SE OPOVAŽUJEŠ TO PO TÝ POSLEDNÍ VĚTĚ UTNOUT!!!:D To se nedělá, přivodíš mi záchvat... Ale fakt jako, není to vůbec fér:D

Ale kapčas byl opět skvostná, tak jak to máš ve zvyku, že?:D Děsně se ti to povedlo a když vynecháme ten závěr, za kterej by tě měli zavřít, bylo to perfetní!:D:D

7 Maya Maya | 24. února 2010 v 12:04 | Reagovat

Tak to nemyslíš vážně, že ne? To je fakt, ale fakt neskutečný. Takhle to useknout! takhle mě mučit! bejt takhle HNUSNÁ!
To si vážně nemusela...
Chudák James a Liz...tohle bych nepřála nikomu a doufám, že se zase brzy udobří, protože jinak to bude v pytli. A ten Regulus...doufám, že ji neodkopne, jinak nakopu já jeho!
No, toť jsou mé myšlenkové pochody do budoucna... Takže...brzy čekám pokráčko...neuseknutý...kde se všechno udobří a bude to fajn...a hlavně...nebudou tam otevřený konce!
Měj se famfárově, :-D
Maya

8 LilE LilE | Web | 26. února 2010 v 17:24 | Reagovat

Je to úúžasný! a já si k tomu zrovna pouštěla tohle: <object width="560" height="340"><param name="movie" value="http://www.youtube.com/v/YHw3MscfflY&hl=cs_CZ&fs=1&color1=0x402061&color2=0x9461ca"></param><param name="allowFullScreen" value="true"></param><param name="allowscriptaccess" value="always"></param><embed src="http://www.youtube.com/v/YHw3MscfflY&hl=cs_CZ&fs=1&color1=0x402061&color2=0x9461ca" type="application/x-shockwave-flash" allowscriptaccess="always" allowfullscreen="true" width="560" height="340"></embed></object>

a prostě...nemám slov!:)) úžasný!:)

9 wladka wladka | Web | 28. února 2010 v 12:42 | Reagovat

jeeej to bolo tak krasne
chudatko Jamesik toto si nezasluzil viem ze to Liz lutuje ale dala by som jej facku lebo toto urobit mojej naj postave???? tssss, ale nie normalne mi vysli slzy take to bolo pekne
pokracko
P.S. sorry ze az teraz ale nejako som uz zabudla o com je tato poviedka a musela som sa rozpamatat

10 Aňulka Aňulka | Web | 28. února 2010 v 16:12 | Reagovat

Jak jsi mi psala, Ne-ly - bod zlomu!
Ano, konečně?Anebo už?
Já nevím, tu povídku budu mít ráda i když bude přeslazená jako čajíček a i když bude hořká, jako černá čokoláda. Prostě vždycky. Ptala ses na můj názor na hádku...ano, bylo to kruté, úplně s Elizabeth soucítím, vím jaké to je...
Už to opět začíná nabírat na obrátkách, kdy nás nutíš přemýšlet i o něčem jiném, než jen o tom, jak asi chutná polibek Blacka ml.:-D
Doufám, že ti to tak i dlouho zůstane, protože já velmi ráda uvažuji nad příštím dějem a není nad pocit, když po nějaké době zjístíš, že sis to myslela:-D

11 lucrecia lucrecia | Web | 9. dubna 2010 v 14:08 | Reagovat

chudák james a chudák liz, jen doufám že to co říkal james se nakonec neukáže jako pravda

12 Maggie Maggie | Web | 21. dubna 2010 v 20:36 | Reagovat

chudák James, tak tohle byal rána... Moc pěkná kača hned jdu číst další, jsme moc zvědavá na to abych to četla až zítra jak jsem měla v plánu...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
acta est fabula ~ příběh jest skončen

Do not COPY! HP-fanfiction writer. Canon belongs to J.K.R. Design by Nel-ly, picture from DA