9. Kapitola - Hierarchie, pospolitost, povinnost

28. ledna 2010 v 23:51 | Nel-ly |  Až přijdou slzy
Ehm, ehm, tak co? Vynahradila jsem tu nedějovost, zamotanost a krátkost minulé kapitoly? Doufám, že jo :D (Nejvíc ze všeho jsem hrdá na čtvrtou část hned od začátku, už nepopisuju jen pocity, ale dokonce i počasí, to je změna, což? :D)

A teď k důležitějším věcem, určitě si všimnete, že tahle kapitola je napsaná trochu jinak. Jako vždy je část napsaná z pohledu Clarissy a část z pohledu Draca, ale až do teď se vždy pravidelně střídaly, jenže to mi už tentokrát nevyhovovalo (pokud bych nechtěla psát dvoustránkové kapitoly - optimální velikost ve wordu je kolem 6 stránek, i když se to tak nezdá), takže

*** - oddělují časové fáze, protože je doopravdy zbytečné držet se plynulého děje, kdy by se stejně nic nedělo
o-oo-oOo-oo-o (mě se to táák líbí :D) - oddělují pohled Clarissy a Draca, tentokrát se vyskytují několikrát a i v budoucnu se budou častěji střídat a já jen doufám, že to bude dávat smysl - kdyby ne, křičte!!!

P.S. Všimla jsem si, že většina z vás dnes dostala pololetní vysvědčení, a tak jsem na oslavu vašich určitě skvělých úspěchů chtěla přispět i svým dárkem, když já sama se už z vysvědčení nějakou dobu těšit nemůžu. Takže málem (ale jen málem!!!) opožděně, vám přináším kapitolu ke svému, v tuhle chvíli perfektně promyšlenému, dílu. Nějak jsem se do toho teď vžila a zdá se, že si tahle povídka zaslouží moji plno pozornost a hlavně ten děj, který už se snad začíná rýsovat.
Komentáře, Pochvaly, Kritiky - SEM!!!



"Je to zajímavé."

"Co?"

"No," rozhlédla se zamyšleně kolem sebe po davu smějících se studentů převážně v zelených barvách. "To nadšení hrou."

"V Krásnohůlkách jste snad nehráli famfrpál?" Zeptal se překvapeně a znovu nejistě pohlédl na blankytně modrou oblohu, jejíž nekonečnou jednotvárnost rušilo jen několik naducaných bílých mráčků. Dokonalé počasí pro zápas a právě toho se bál. V poslední době, kdy se říjen postupně přehoupl na listopad, a léto nerado nadobro předalo královské žezlo podzimu, bylo takové počasí nezvyklé a trochu děsivé. Bezmračná obloha se sice mohla tvářit, jako předzvěst ničím nerušeného slunečného dne, ale také mohla představovat přicházející nenadálou vichřicí, která se dala poznat právě jen díky mrakům, které se rychleji pohybovaly po obloze. Ne však dnes. Nikdo si nemohl být jistý, jestli obvyklý silný vítr, který v posledních dnech tak často sváděl boj s pevnými kmeny stromů Zapovězeného lesa, nepřijde i teď a neohrozí tak první zápas zmijozelského týmu, jehož základním hráčem, chytačem, byl právě on, Draco.

"Ale ano, hráli. Jenže… Ne na takové úrovni. Pochop, v Krásnohůlkách neexistují koleje a tím pádem ani cílená studentská rivalita, která podle mě Bradavice dělá skvělou školou, a tak se během roku pořádají různé zápasy od famrpálu po podvodní pólo, jenže se jich vždy zúčastní jen několik studentů. Něco takového," rozhlédla se po obrovských tribunách postupně se zaplňujících studenty, které lemovaly celé to rozsáhlé hřiště. "V Krásnohůlkách nikdy nezažiješ. Je to úžasné."

"Taky si myslím, i když to hodně ovlivňuje právě tu kolejní rivalitu, jak jsi říkala. Většinou je to souboj mezi Zmijozelem a zbytkem školy a o to prestižnější pozici představuje místo v kolejním družstvu," zvedl hrdě hlavu a nasadil sebevědomý úsměv. Jeden z mála, které nemusel hrát.

Draco famfrpál miloval od jak živa. Hráči představovali jeho ikony, kterým se chtěl podobat, především proto, že dokonce i jeho otec chodil na každý famfrpálový zápas a vodil ho s sebou. Byly to jediné chvíle, kdy byli spolu, jen o ni dva. Famfrpál, jediný spojovací článek mezi lordem Malfoyem a jeho synem.

Proto se Draco tak vehementně snažil dostat do týmu, a když se na to podíval zpětně, musel uznat, že se tam nedostal vlastním talentem, ale díky penězům svého otce. Přesto se v týmu udržel a několikrát dokonce vyhráli díky němu. Jenže, kdysi nenáviděný, Potter stál vždy před ním a to mu jeho otec nikdy nedokázal odpustit. Malfoyové nikdy neprohrávají a už vůbec ne s mudlovskými šmejdy a krvezrádci, mezi které patřil chlapec, který přežil a nakonec i porazil nenáviděného diktátora. O to víc ho Draco obdivoval především po válce, když si konečně uvědomil svůj celoživotní omyl.

"Už budu muset jít," otočil se na Clarissu. Stáli před šatnou zmijozelského týmu a už se schylovalo k jejich zápasu s Havraspárem.

"Tak hodně štěstí, Draco," usmála se na něj a pevně ho objala. Cítil, jak mu poskočilo srdce. "Uvidíme se po zápase, vím, že vyhraješ. Máš na to."

Zkoprněle stál a pozoroval záplavu černých kudrlin, která se od něj pomalu vzdalovala. Takhle na něj ještě nikdy žádná dívka nezapůsobila. Nevěděl, co to vlastně znamená, ale musel si přiznat, že se začíná bát.

***

"Výborně, Draco, skvělá práce," poplácal ho vysoký černovlasý chlapec po rameni a se zářivým úsměvem se otočil na krásnou blondýnku, aby ji mohl sevřít v náručí.

Nathaniel Arrow, pohledný brankář a nový kapitán jejich týmu, a jeho krásná přítelkyně Asceta. Zdálo se, že jim to vychází skvěle. Oba byli pohlední, oblíbení a namyšlení, vyhovovali si úplně ve všem. Nathaniel konečně dosáhl té nejvyšší možné příčky, když získal zmijozelskou královnu a Asceta měla něco, čím se mohla přede všemi chlubit víc, než kdykoliv předtím.

"Blahopřeju," ozval se mu těsně u ucha tichý medový hlas. Leknutím zalapal po dechu a překvapeně zamrkal, než se stačil uklidnit a pohlédnout černovlasé dívce do obličeje. Kvůli desítkám oslavujících fanoušků, které poskakovaly na hřišti, stála jen několik centimetrů od něj, aby ji vůbec slyšel. Snad ještě nikdy nebyli takhle blízko od sebe, ale zdálo se, že jí to vůbec nevadilo. To jen on měl najednou problémy s dýcháním, i když před chvílí si připadal, jakoby ani žádný zápas neodehrál.

"Díky," vypravil ze sebe, když znovu nabral ztracené sebeovládání. "Takže se ti zápas líbil?"

"Jistě, byla to úžasná atmosféra, skvělí hráči a ten nejlepší vítěz, kterého bych si mohla přát," usmála se na něj zpod řas. "A tím to prý ještě všechno nekončí."

Nechápavě se na ni podíval a mlčel. Jak to myslela, nekončí? A co znamenal ten pohled a… U Salazara, vůbec se v ní nevyznal. Tahle dívka ho vyváděla z míry.

"No, přeci tradiční oslava vítězství, ne? Nebo o ni snad tenhle rok přijdu?"

"N-ne, samozřejmě. Oslava určitě bude, promiň. Jsem z toho ještě trochu mimo. Byl to doopravdy těžký zápas. Havraspárští sice nejsou lepší jak my, ale jsou dost dobří."

"Nemají tak dobrého chytače."

"Řekl bych, že to bude spíš kapitánem. Musím uznat, že Arrow je vážně skvělý brankář, to on má na našem vítězství největší zásluhu," zamračil se a pohledem zamířil k zemi. Kde bylo jeho pověstné sebeovládání a arogance? Namyšlený úsměv, vysoké sebevědomí, aristokratické chladné chování? Všechno se to oslabilo díky světovému hrdinovy, který mu při snídani dokonce popřál hodně štěstí a se vší platností zmizelo, při pohledu do jiskřivých tmavě zelených očí dívky, kterou znal pouhé dva měsíce.

"Neměl by ses podceňovat, Draco. Nehodí se to k tobě," odpověděla smutně a vydala se pryč. "Uvidíme se na oslavě," křikla ještě přes rameno a pak se ztratila v zástupu studentů, který se postupně vracel do hradu.

Draco zůstal zaraženě stát na místě. Slyšel v jejím hlase náznak lítosti a… pohrdání? Opovrhovala jím? Myslela si, že je slabý? To ne, určitě ne, byli přátelé, dobří přátelé a on jí bezmezně věřil.

o-oo-oOo-oo-o

Idiot. Slaboch. Nicka. Kam zmizela všechna hrdost jeho rodu? Kde je ten chlad, nezájem. Víra v sama sebe? Sebevědomí? Co jsi udělal s Malfoyem, Draco?

Ptala se Clarissa sama sebe, když se zamračeně proplétala davem zmijozelských studentů. Byla na něj naštvaná. Přišla za ním, blahopřála mu, očividně chválila jen jeho výkon a on se začne… Podceňovat. Jak mohl? Jak mohl tak hluboko klesnout? Není možné, aby se tak změnil.

Informace, které o něm získala ještě před tím, než nastoupila do Bradavic a to, co se dozvěděla těsně po svém nástupu, byly úplně o někom jiném. O jiném Dracu Malfoyovi, než kterého znala ona sama. Nemohla pochopit, jak by se tolik lidí mohlo plést, dokonce i jeho vlastní... Ne, musel se za tu krátkou dobu změnit, i když to bylo neuvěřitelné, bylo to tak. Změnil se, k horšímu a o to pro ni bude těžší.

***

Naposledy se kritickým okem prohlédla v zrcadle a spokojeně se usmála. Tmavě zelené, po kolena dlouhé, třpytivé šaty lemovaly její štíhlou, ale zároveň oblou a pružnou postavu. Dlouhé černé vlnité vlasy jí spadaly kolem světlé tváře až do poloviny zad. Nepříliš výrazná černá linka na mechových očích zdůrazňovala jejich kouzlo a plné rty doslova sváděly k polibku.

Clarissa se sebevědomě usmála a otočila se ke dveřím. Věděla, že na svůj vzhled může být pyšná. Nepopiratelně patřila k nejhezčím dívkám v Bradavicích, a i kdyby ne, ona se svým rozumem dokázala zapůsobit i bez toho. A to především, protože si svou moc nad ostatními sama moc dobře uvědomovala.

Pomalu scházela po schodech do dívčích ložnic a pohledem rentgenovala tmavou společenskou místnost. Nebylo tu tolik lidí, kolik by čekala. Jistě, společenská místnost Zmijozelu byla velice rozlehlá a díky umírněnému, i když skvostnému, vybavení se zdála ještě prostornější, než doopravdy byla.

Studentů postávajících ve všech koutech velké, v tuhle chvíli sálu připomínající, místnosti bylo několik desítek, ale zmijozelskou kolej jich v tuto chvíli navštěvovalo několik stovek. Po chvíli jí došlo, co je špatně. U schodů stáli dva urostlí, zdálo se, že páťáci nebo přerostlí čtvrťáci, hromotluci, kteří nejspíš pro dnešní večer fungovali jako bodyguardi.

Tak takhle vypadaly večírky zmijozelské kolej, navenek se zdála pevná a pospolitá, ale uvnitř vládl přísný řád, který nesměl nikdo porušit. Mocní zaujímali svá místa na nejvyšších honosných větvích hierarchického stromu, pod nimi pak, na menších vedlejších větvičkách, poskakovali ti méně významní, ale stále bohatí, kteří mezi sebou neustále bojovali o pozornost a na konci, úplně u kořenů, se plazili nejmladší, nejchudší a nedej bohu nečistokrevní studentíčci, kteří měli na večírek na oslavu "kolejního" vítězství zakázaný vstup. Opravdu, koleje v Bradavicích, především Zmijozel, působily jako pospolitá rodina bez předsudků.

Clarissa se zářivě usmála na jednoho z chlapců stojících u paty schodiště a ten jí s rudnoucími tvářemi okamžitě uhnul z cesty. Jak jinak taky? Jí, nikdo bránit nebude. Se zájmem se rozhlédla po několika mladších studentech stojících u provizorního baru, kteří ostatním nalévali pití nebo dokonce připravovali a roznášeli občerstvení. Clarissa musela uznat, že se jí v Bradavicích líbí čím dál víc, přesně takhle si představovala váhu rodinných tradic a moci, po které tolik toužila. Jenže existoval jen jediný prostředek, jak dosáhnout svého cíle a toho se Clarissa musela pevně držet. Nesměla zklamat, sebe ani jeho.

o-oo-oOo-oo-o

Když ji zahlédl, zastavilo se mu srdce. Vypadala úžasně. Byla ještě krásnější než jindy, pokud to vůbec bylo možné. Těsné zelené šaty obepínaly její dokonalou postavu. Jako ta nejtemnější noc černé vlasy lemovaly symetrický obličej s alabastrovou pletí a ty oči, dvě zářivá, tmavě zelená, nekonečně hluboká okénka do její duše. Zhluboka se trhavě nadechl a doufal, že si nikdo nevšiml, jak ho polilo horko, určitě mu i trochu znachověly tváře. Měla nad ním takovou moc.

"Draco? Stalo se něco?" Ozval se vedle něj tichý nevtíravý hlásek bez přízvuku, barvy, síly ani tóniny. Polil ho chlad a jeho v tuhle chvíli až neobyčejnou živostí plápolající tváře v jedné chvíli zbledly na svou původní nebo pokud to bylo vůbec možné ještě světlejší, bílou barvu.

"Nic," prskl nasupeně a ustoupil od ní trochu stranou. Úplně na ni zapomněl, na důvod všech jeho nynějších problémů. Kdyby jí nebylo, nikdy by se nepohádal s otcem. Kdyby jí nebylo, mohl se už dávno začít o Clarissu zajímat jinak, než jako dobrý přítel.

Postranním pohledem zahlédl, jak sebou vyděšeně cukla a zase se stáhla. Nebyla zvyklá se pohybovat na veřejnosti, a když ji k tomu okolnosti, jako třeba tahle, donutily, nikdy nemluvila a držela se stranou. Vlastně byl zázrak, že tak dlouho zůstala stát sním, uprostřed místnosti, zavěšené do jeho rámě, a nebo dokonce, že si vůbec dovolila promluvit. Z jejího pohledu plného obav pochopil, že na něj dnes večer promluvila poprvé a také naposledy. Bála se ho? Možná. Byl to jen dobře, nechtěl, aby se cítila dobře. Přál si, aby měl obavy. Ona, příčina všech jeho problémů, jeho snoubenka.

Draco si podvědomě uvědomoval, že Siera nemůže za jeho problémy. Nakonec, kdyby nebyla, jeho otec by za ní dokázal okamžitě najít náhradu. Jenže ona byla a Draco začínal pomalu chápat, že nebude mít na výběr. Vždyť i sama Clarissa to řekla, musel se podrobit přání své rodiny, pokud nechtěl ztratit vztah k nim a tím i svůj život. Jenže to nebylo tak lehké, jak mohl ustoupit a prohrát tím svůj vlastní život? To nejdůležitější, co na světě měl. Představa, že se Sierou stráví celý svůj život, byla… Nepředstavitelná a on se s tím odmítal smířit, jenže v tuhle chvíli nenacházel východisko a tak se rozhodl obrátit svoji nenávist k dívce, která za nic nemohla a nejspíš trpěla stejně, jako on.

"Draco," uslyšel známý medový hlas, který ho dokázal celého rozechvět. Otočil se a pohlédl zblízka do mechových očí, které ho poslední dobou pronásledovaly každou noc. "Siero, vypadáš úžasně. Ty šaty jsou doopravdy velice krásné."

"Děkuji," hlesla Dracova snoubenka a sklopila rudnoucí obličej. Draco se znechuceně zamračil. Clarissa byla jen slušná, viděl jí na očích, že touhle malou nezajímavou holkou opovrhuje stejně jako on a že její poklona, doprovázená roztomilým milým úsměvem, byla falešná. Takhle by měla vypadat budoucí lady Malfoyová. Krásná, inteligentní, prohnaná žena schopná skrývat za všech okolností své city, ne, jako tohle roztřesené strašidlo, které se bojí i vlastního stínu.

"Clarisso," vychutnával si její jméno na rtech. Bylo stejně krásné a svůdné, jako ona sama. "Vypadá nádherně," obdivně přejel od hlavy až k patě po tom fantastickém těle. Maličko sklopila oči a pokusila se skrýt potěšený úsměv. Draco se sám pro sebe usmál, zdálo se mu to, nebo doopravdy trochu znejistěla. Potěšila ji jeho pochvala? Bylo jí hned jasné, že je myšlena ze srdce a ne, jako ta její směrem k Sieře? Vážila si jeho chvály? Byla ráda za jeho pozornost?

"Díky. Musím uznat, že ta oslava mě velice mile překvapila, nečekala bych, že se ve společenské místnosti může konat něco tak honosného a na úrovni."

"Neměla by tě to překvapovat," nasadil svůj nejpropracovanější úsměv zmijozelského krále a přistoupil k ní blíž. "Chodíš přeci do nejlepší koleje na škole."

"Jo, taky jsem si všimla," zasmála se a ten zvuk ho pohladil na duši. "Dala bych si něco k pití."

"Taky mě to zrovna napadlo, takže když dovolíš…" zarazila ho pohledem a kývla směrem k tomu odpornému závaží, co stálo po jeho boku s hlavou stále sklopenou. "Rád tě doprovodím. Dáš si taky něco, Siero?"

"N-ne, díky," sebrala očividně všechnu svoji odvahu, aby se mu znovu podívala do chladných šedo-modrých očí.

"Ale no tak, určitě ti musí být horko. Mě je příšerné, co takhle sklenka růžového vílího vína, určitě by ti přišla k duhu," nasadila Clarissa milý úsměv. Chytila překvapenou dívku za bradu a donutila ji pohlédnout jí do očí. "Neměla bys pořád takhle sklápět hlavu, máš vážně krásné oči. Velice zajímavé." To myslí její oči? Ty malé nevýrazné vodnaté korálky barvy myšího kožichu? Copak se zbláznila?

Draco překvapeně pozvedl obočí, když na Sieřina tváři zaznamenal nejistý úsměv. První, který u ní za celé ty roky viděl. O co se to, U Salazara, Clarissa snaží? Chce se snad spřátelit s jeho… Nechtěl na to ani pomyslet, ne v přítomnosti dívky, která ho tolik okouzlovala a uchvacovala.

"D-dobře," vypravila ze sebe o něco hlasitěji Siera a oplatila Clarisse milý úsměv. "Díky."

"Výborně," zasmála se černovláska sebevědomě. "Za chvíli jsme zpátky. Draco?"

"Co to děláš?" Chytil ji za ruku a trhnutím obrátil k sobě, když se vzdálili dostatečně daleko ze Sieřina doslechu.

"Co myslíš?"

"Moc dobře víš, co myslím," zasyčel na ni a přitáhl ji blíž k sobě. Ten její nezaujatý výraz s jemným úsměvem ho vytáčel. "Víš přece, jak ji nesnášim. Je hloupá obyčejná nána, která mi jen kazí život, a ty se k ní chováš, jako k nejlepší kamarádce."

"Třeba chci, aby se stala mojí kamarádkou. Je to přeci tvoje snoubenka, a když se přátelím s tebou, musím se logicky přátelit i s ní," znovu ten přezíravý úsměv.

"Ona není moje snoubenka!"

"Vážně ne? Tak to promiň, asi jsem se spletla, takže vedle ní celý večer postáváš jen tak, protože ji nesnášíš?"

"Sluší se, abych s ní přišel a -"

"Takže je to tvoje snoubenka."

"Ano! Ale nepřeju si, aby ses s ní bavila."

"Nepřeješ si? Ale to máš vážně smůlu, protože já se budu bavit, s kým budu chtít. To už bys mohl dávno vědět," zamračila se na něj a on okamžitě začal litovat svých slov. Nakazovat něco jí, znamenalo to samé, jako spáchat sebevraždu. "A co se týče Siery. Měl by sis pomalu zvyknout, že pokud se konečně nerozhodneš, rozhodne tvůj osud o sobě sám a stejně jako přátelství s tebou, tak přátelství se Sierou Nottovou brzy lady Malfoyovou pro mě znamená velkou výhodu a o tu, jak moc dobře víš, mi celou dobu jde."

"Ale," pokusil se ze sebe zaskočeně vypravit, nedostal však příležitost na protest. Vrazila mu do ruky dvě skleničky vílího vína a zmizela mezi okolo postávajícími studenty. Zamračil se na pohárky ve svých rukou a vydal se zpátky za Sierou. Vážně neměl na výběr, a i kdyby… Existovala jen jediná dívka, s kterou by se chtěl na oslavě nebo kdekoli jinde bavit a ta o něj v tuhle chvíli neměla zájem. Dokonce začínal pochybovat, že o něj měla vůbec někdy zájem.

o-oo-oOo-oo-o

Pozorovala ho, jak se zamyšleně mračí, když se vracel k té své husičce. Podařilo se. Zmátla ho, zahrála skvěle svou roli, ale teď, když pozorovala jeho hluboce zamyšlený výraz, tak uvažovala, jestli to trochu nepřehnala.

Nesměla však vypadnout ze své role, ne, dokud nedosáhne toho, co si na začátku slíbila. Pohled jí padl na pohlédného černovlasého mladíka. Mile se na něj usmála a zahleděla se do jeho nebesky modrých očí. Ano, musí splnit svůj úkol, ale to neznamená, že si to nemůže zároveň i užít.

Naposledy se, se zachmuřeným pohledem, otočila směrem ke zmijozelskému princi, který zrovna s falešným úsměvem, na který by mu neskočilo ani malé dítě, podával sklenku vína své snoubence. Dokáže to. A snad i bez jakýchkoli vedlejších problémů.

"Ahoj, všiml jsem si, že jsi tady sama," zašeptal jí někdo do ucha. Periferně zahlédla trochu delší tmavé vlnité vlasy a pro sebe se usmála. Nemá cenu, se teď trápit budoucností, je přeci na večírku a večírek rovná se zábavě, kterou si hodlala za každou cenu užít. Noc je přeci ještě tak mladá.

Krátce pohlédla k blonďákovi, který ji už zase pozoroval s chtivým pohledem. Dělala, že si toho nevšimla a s úsměvem se otočila k Nathanielu Arrowi, který jí stál za zády.

"Myslím, že s tou mojí samotou bys určitě dokázal něco udělat."
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Shiroa Shiroa | Web | 29. ledna 2010 v 9:29 | Reagovat

Konečně jsem se tou kapitolou překousala:-D vážně dlouhá, ale to je dobře:-D Opravdu jsem si v životě nemyslela, že bych někdy litovala Draca, ale s tvojí fantastickou povídkou je možné všechno:-D vážne úžasná kapitola, fakt:-)

2 lina lina | Web | 29. ledna 2010 v 10:25 | Reagovat

Dracoušek se nám začíná chovat jako zamilovanej blázen?:D
úžasná kapitola:D Clarissu pořád nemám ráda...promiň:D...
ty oddělovače jsou úžasný...oOo:D
těším se na další...

3 LilE LilE | Web | 29. ledna 2010 v 11:19 | Reagovat

Wáá..!:D Clarisska nám zase vystrkuje drápky a Draco chudák...no řekněme že ten je zatahuje:D:)) jinak úžasný jako vždy;):)

4 Simia Simia | Web | 29. ledna 2010 v 13:35 | Reagovat

Tak z tohohle jsem nadšená:))) Draco byl táááák sladkej:))) Nemůžu se dočkat další:)) A co to ta holka blbla?:D Jinak... vážně skvělé:)))

5 C.ind.ere.lla C.ind.ere.lla | Web | 29. ledna 2010 v 14:53 | Reagovat

Úžasná kapitola. Pořád mi vrtá v hlavě, co je to za plán, co Clarissa vlastně slíbila, ale snad se to už brzy dozvíme. Honem, honem další.

6 LilIane Evans LilIane Evans | Web | 29. ledna 2010 v 15:08 | Reagovat

pekná kapitola :):):):), tešim sa na ďalšiu :):):):)

7 wladka wladka | Web | 29. ledna 2010 v 19:58 | Reagovat

yesss  super

8 Elin7 Elin7 | E-mail | Web | 30. ledna 2010 v 9:57 | Reagovat

Draco nebýval moje oblíbená postava, ale tahle povídka změnila můj názor na něj, na chudáčka :D. Pořád ale nevím co má Clarissa z lubem a to mně štve! Takže jako vždy:honem naval další kapitolu!:D

9 Maya Maya | Web | 30. ledna 2010 v 19:27 | Reagovat

Já už vážně nevím, co mám říkat.
Je to mrcha! A říkej si co chceš, u mě tomu pořád tak bude. A co se snaží? Podle mě se to ale stejně zvrtne... a to tím, že ona zaplatí nakonec nejvíc.
Jenomže mezitím stihne ublížit tolika lidem...
Štve mě Draco, jak nedokáže být parchant a něco s ní udělat. I když přiznávám, já být v jeho roli, asi bych taky nic nedělala, ani bych nebyla schopna...
Ale byla to krásná kapitola. Líbí se mi, jaké do toho dáváš kouzlo, tajemství. Prostě skvělý :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
acta est fabula ~ příběh jest skončen

Do not COPY! HP-fanfiction writer. Canon belongs to J.K.R. Design by Nel-ly, picture from DA