20/1 kapitola - Láska, ta nejdůležitější věc, které jsi mě naučil...

17. ledna 2010 v 20:12 | Nel-ly |  Pravé já
Konečně, konečně... KONEC. Poslední kapitola mojí zatím nejdelší povídky, která mi přinesla tolik smutku i radosti najednou.
Poslední kapitola se vám možná bude zdát dost zrychlená a naopak i utahaná :D vím, že to nedává smysl, ale věřte mi. Přišlo mi však zbytečné ji dál roztahovat.
Tak si ji tedy užijte už kvůli mě :-*



"Siriusi," vysoukala ze sebe potichu Casy a zamlženým pohledem hleděla na jeho záda. Nemohla tomu uvěřit, postavil se před ni a ochraňoval ji, zrovna on.
Lady DeLafoy-Calveterová si ho zhnuseně prohlížela jako nějakou špínu, přesto bylo v jejím pohledu i postřehnutelné překvapení a známka obdivu jeho odvahy.
"Nepleťte se do toho, mladíku. To je jen mezi mnou a mojí dcerou."
"Mýlíte se, madam," zasyčel a zvedl hlavu. Casy se zatřásla, jeho hlas byl tak chladný a výhružný. Takový tón u něj nikdy nezažila, naháněl strach, až jí na kůži naskočila husí kůže. Její matka se zamračila, byla zvyklá na chlad čišící z chování jejího okolí, ale neuznávala drzost, kterou vůči ní Sírius právě projevil. Pletl se do věcí, do kterých neměl, co mluvit. "Nemáte právo rozhodovat o životě jiných a už vůbec ne takovým způsobem."
"Nemám? To víte, že mám. Casandra je moje dcera a jako taková se semnou vrátí okamžitě domů a zastane místo, které jsem jí určila."
"Ne, pokud nebude chtít," ozval se za jejich zády zvučný mužský hlas. Casy se překvapeně otočila, aby spatřila vysokého muže v blankytně modrém kouzelnickém hábitu, který k nim kráčel rychlou chůzí a razil si tak cestičku mezi zaraženými studenty. "Lady DeLafoy-Calveterová, nepletu-li se," usmál se mile na její matku, ale jeho oči zůstávaly chladné.
Casy si všimla postranního zachmuřeného pohledu, který vrhl na ni, stále roztřeseně sedící na zemi a na Siriuse stojícího v ochranném gestu před ní.
Konečně svitla naděje, ale ještě nemohla zdaleka oslavovat. Co zmůže Brumbál, i když je to jeden z nejváženějších čarodějů na světě a ředitel školy proti vůli její matky?
"Ředitel Brumbál, že ano? S vámi jsem také chtěla mluvit, ale takhle to vezeme hezky popořádku. Odvedu si svou dceru s sebou domu, nemá tu už, co dělat. Není ani vaší studentkou."
"Ale to se pletete, madam," propaloval ji pohledem, dokud o krok neustoupila a na chvíli nesklopila oči.
"Myslím, že nechápu."
"Slečna Casandra Eleanor Calveterová je studentkou sedmého ročníku v Bradavicích a jako dospělá mladá dívka se sama může rozhodnout o ukončení studia, tady však bude mít vždy své místo. Pokud bude chtít," při posledních slovech se otočil na Casy, které se, s očima zalévajícíma se novými slzami, zmohla jen na krátké přikývnutí. "A zdá se, že chce."
"Ale… To nemůžete! Slyšíte, Brumbále? Na to nemáte právo," zhluboka popadala dech a začala znovu rudnout. Tohle nečekala. "Ona je moje dcera, nenechám ji tady v tom vašem ústavu!"
"Měla byste se uklidnit, madam," nenechal se Brumbál vyvést z míry.
"Casandro! Okamžitě vstaň a pojď se mnou, nebo…" znovu zvedla hůlku a namířila ji na svou dceru.
"Tak to by snad stačilo!" Rozlehl se síní ředitelův chladný hlas. Casy se zachvěla, nechtěla by někdy stanout proti někomu, jako byl on. "Nebudete vyhrožovat mým studentům a ještě k tomu na půdě mé školy a teď vás prosím, odejděte, než vás budu muset nechat vyprovodit násilím."
"Dobře, vždyť mě na tom ani nezáleží. Klidně si tu shnij, mezi těmi šmejdy a krvezrádci. Odteď už nemám dceru," prskla naposledy lady DeLafoy-Calveterová, pyšně zvedla hlavu a rychlým krokem zamířila pryč ze Vstupní sítě, pryč z Bradavic, pryč z Casandřina života.
"Slečno Calveterová, myslím, že byste si měla po tom zážitku zajít na chvíli na ošetřovnu," otočil se na ni s úsměvem ředitel. Nezmohla se na odpověď, jen vděčně přikývla a přivřela oči, snad ještě nikdy nebyla tak unavená. "A vy ostatní se rozejděte, už tu není nic k vidění!"
Okolo stojící studenti jako by se probudili z transu a rychle se vydali různými směry na své koleje, měli si o čem povídat.
"Siriusi," zašeptala potichu Casy a pohledem propalovala mladíkova záda. Ještě se k ní neotočil, ani jednou se na ni nepodíval. "Děkuju ti, já… Chtěla jsem ti to říct, neumíš si představit jak moc, ale nešlo to… nešlo."
Pomalu se k ní otočil a jejich oči se konečně po těch dlouhých měsících střetly tak, jak to mělo být už od začátku.
Skloní se k ní? Obejme ji? Řekne, že jí odpouští? Nebo na ni začne křičet, že zradila a odejde? Co udělá?
Několik dlouhých chvil si navzájem hleděli do očí a pak - Sirius se beze slova otočil, vyšel rychlým krokem z místnosti a ji nechal sedět na zemi uprostřed Vstupní síně.
Casy sklopila hlavu a v očích ji, už po několikáté toho dne, začaly pálit nové slzy. Věděla, že jí neodpustí, ale když se před ni postavil, aby ji ochránil, tak si na chvíli dovolila doufat… Doufala, že jeho srdce nakonec obměkčí, že k ní chová dost silné city, které by mu to pomohly překonat, ale když pak hleděla do těch jeho hlubokých bouřkově šedých očí, začala pochybovat. Ne, on tohle nedokáže. Neodpustí jí, zrada a bolest, které četla v jeho očích, byly až příliš silné.
Ramena se jí začala otřásat novými vzlyky. Vyhrála sice, alespoň pro zatím, boj se svým osudem, ale za jakou cenu? Přišla o toho, koho v životě nejvíc milovala. Teprve teď, na úplném konci všech svých lží, si to konečně dokázala přiznat.
"Hmm… Casandro," uslyšela vedle sebe nejistý dívčí hlas. "Měla bys - měla bys jít na ošetřovnu. Pomůžu ti, jestli chceš."
Překvapeně zvedla hlavu a pohlédla do smaragdových očí své nejlepší kamarádky. Lily se na ni mírně usmála a podala jí ruku.
"Děkuju," zašeptala a s její pomocí se pomalu postavila na nohy. Roztržená košile se jí znovu odlepila od těla, ale než si ji stihla znovu přitisknout k tělu, ucítila na ramenech látku, jak přes ni James přehodil svůj plášť.
"Odvedeme tě na ošetřovnu, musíš se pořádně vyspat."
Vděčně se na něj usmála. Byl to vážně ten nejúžasnější kamarád na světě, stejně jako Lily, ale ani jeden z nich nedokázal zahnat bolest v jejím srdci, kterou vyvolala zrada čišící z šedivých očí mladíka, kterého milovala.

"Neměla by ses moc hýbat. Jsi hodně vyčerpaná a do toho ještě ta vynucená přeměna."
Otevřela oči a pokusila se zaostřit na světlou místnost. Ošetřovna, matně si vzpomínala, že ji tam Lily s Jamesem dovedli, ale tohle nebyl hlas ani jednoho z nich. Opatrně otočila hlavu a pohlédla na hnědovlasého chlapce.
"Dobré ráno," usmál se na nic. "Chceš něco k pití? James s Lily šli na večeři, seděli u tebe skoro celý den. Za chvíli se vrátí a určitě je potěší, že ses probudila."
"Jak dlouho jsem spal-a?"
"Celý den a noc, je neděle večer. Madame Pomafrayová říká, že až se vyspíš, můžeš klidně vstát… Casandro."
"Casy."
"Cože?"
"Říkej mi, prosím, Casy. Nesnášim svoje jméno, je to jak pro stoletou čarodějnici."
"Jasně… No, dost si nás překvapila, Casy. Něco takového by asi vážně nikdo nečekal."
"Jo, to celkem věřim," kývla hlavou a opatrně se posadila. "Je mi to líto, Remusi. Vážně jsem vám nechtěla lhát, ale bylo to…"
"Nutné. Já to chápu, Casy. Myslím, že já nejlíp dokážu pochopit, jak důležitá a bolestná jsou velká tajemství, i když mě mrzí, žes nám nevěřila. Chápu tě."
"Díky."
"James s Lily se s tím určitě vyrovnaj bez problému, nemusíš se bát. Myslim, že už na tebe ani nejsou naštvaní, ale budeš nám mít, co vysvětlovat."
"A Sirius?"
Všimla si, jak Remus posmutněl a sklopil hlavu. Věděla to, ale přesto se musela zeptat.
"On to pochopí, Casy. Dej mu čas."

"Tak už pojď."
"Já nevím, Lil. Tohle asi není nejlepší nápad, možná bych měla ještě pár dní počkat."
"Nesmysl, nebudeš se přeci do nekonečna schovávat na ošetřovně, když už jsi úplně v pořádku."
"Ale…"
"Žádný ale, Casy. Prostě zvedni hlavu, vypni prsa, zatáhni břicho a vyraž do boje."
"Cože? Jak si, U Merlina, přišla zrovna na tohle."
"No víš, James a…"
"Jasně chápu, ale stejně se mi to nezdá jako - Všichni na mě budou zírat."
"Tak ať si zíraj."
"Fajn, jak chceš," zakroutila Casy hlavou a zmučeně si povzdechla. Bylo to tady, její první školní den, jako Casandry Calveterové. Byla snad ještě nervóznější, než když poprvé stanula před Bradavickým hradem.
Chase všichni uznávali, ale co jí? Dívku, která se celé měsíce převlékala za kluka a lhala jim? Co si o ní pomyslí? Jak na ni zareagují?
Casy uvažovala, jestli se nakonec nerozhodla špatně. Mohla přeci odejít ze školy a dostudovat třeba dálkově, jenže nechtěla urazit Brumbála, když se jí tak úžasně zastal a pomohl jí, a taky nechtěla znovu zklamat své přátele. Lily, James a Remus se k ní chovali úžasně, nic jí nevyčítali, znovu ji přijali mezi sebe. Rozhodli se dělat, že se nic nezměnilo. Nakonec, ona byla přeci ve své podstatě stejná.
Se Siriusem to však bylo horší, uběhlo už několik dní od toho poprasku s její matkou, kdy se před ni postavil, aby ji ochránil a on s ní ještě nepromluvil ani slovo. Remus říkal, že se s tím určitě vyrovná, ale že mu to bude chvíli trvat.
"Je jen ukřivděný a zmatený, Casy. On to pochopí, určitě to pochopí," opakovala donekonečna Lily a James stojící většinou vedle ní vždy horečně přikyvoval.
Snažila se tomu uvěřit, ale uběhlo už přeci několik dní, které strávila na ošetřovně ve společnosti všech svých přátel. Dokonce se za ní přišli podívat i Alice s Frankem a bývalý nebelvírský kapitán Jake, který jí poblahopřál ke skvělému zápasu a divil se, že dívka něco takového dokáže. Přišli všichni, kromě Siriuse.
Jednou omylem slyšela Jamesův rozhovor s Lily, mysleli si, že spí. Nebelvírský kapitán zrovna své přítelkyni říkal, že si se Siriem neví rady. Prý celé hodiny leží v posteli a zírá do stropu, nebo se jde prostě na několik hodin projít, aniž by mu o tom řekl. James měl o něj strach a Casy si uvědomovala, že z toho všeho podvědomě viní ji, i když na sobě nedával nic znát. Měl pravdu, mohla za nynější stav jeho nejlepšího kamaráda, ale nevěděla co si s tím počít. Nesměla odejít z ošetřovny dřív, než jí to madame Pomfrayová dovolí a to mohlo ještě chvíli trvat, a i kdyby mohla. Co by řekla? Nejspíš by s ní vůbec nemluvil, vždyť se za ní ani jednou nepřišel podívat a dokonce se ani nezeptal na její zdraví. Dělal, jako by Casy vůbec neexistovala.
Zhluboka se nadechla, zvedla hlavu a rukama si roztržitě upravila školní sukni, už to bylo hodně dlouho, co na sobě měla něco takového a ještě k tomu ty dlouhé vlasy. Ráno jí trvalo několik desítek minut, než je vůbec dokázala učesat a zamotat do copu, který se po chvíli rozpadl, a tak je nechala ve volném culíku. Všechno, co bývalo kdysi tak známe a snadné, se jí najednou zdálo příliš odlišné a složité.
"Všechno bude v pořádku, věř mi," zašeptala jí do ucha Lily a ustoupila stranou, aby mohla její kamaráda projít dveřmi do Velké síně, kde už většina studentů seděla u snídaně.
Udělala několik kroků dopředu, ale těsně před vchodem se zastavila a rozhlédla se po velké místnosti. Jakmile si jí ostatní studenti všimli, začali se na ni otáčet, upozorňovat svoje sousedy, šeptat si a měřit si ji podmračenými pohledy. Zhluboka se nadechla a začala couvat, věděla, že se to stane.
"Tak běž."
"Nemůžu," zasyčela na Lily koutkem úst a nepřestávala sledovat desítky svých spolužáků, které se na ni postupně otáčely.
"Casy!"
"Lily, copak to nevidíš? Maj mě za exota!"
"Tak ať, ono je to přejde," odsekla Lily a strčila jí do zad takovou silou, že Casy do Velké síně vpadla po hlavě.
"Fajn," otočila se na andělsky se usmívající Lily a rychlým, ale zas ne příliš, krokem vyrazila směrem k dlouhému kolejnímu stolu, odkud už na ni (v prvním případě spíš na Lily) mával James s Remusem.
"Dobré ráno," usmála se na oba dva, když se usadila naproti nim.
"Dobré."
"Ahoj lásko," trochu se zamračila a pohlédla na Jamese, ale pak se znovu usmála. "Promiň, Casy. Ahoj, je to zvláštní, když s námi nejsi v jedné ložnici, nějak jsem si na tebe zvykl."
"Jo, to já taky, ale pochop, že teď už by to asi nešlo."
"Ale vůbec by mi to nevadilo," zazubil se na ni James, ale úsměv ho přešel ve chvíli, kdy postřehnul Lilyin pohled. "Jako svého kamaráda, samozřejmě," vykoktal rychle a na tvářích mu naběhly rudé skvrny.
"Nechte už toho, ráda bych se nasnídala," okřikla je s úsměvem Casy a rozhlédla se po stole, ale za boha nemohla najít to, co hledala.
"Tady máš, myslim, že si jediná, kdo tohle jí," ozvalo se vedle ní a chlapec před ní postavil celý talíř špenátových omelet, její nejoblíbenější jídlo.
Překvapeně zvedla hlavu a pohlédla do jeho šedých očí. Zdálo se, že jí chce Sirius ještě něco říct, ale nakonec se ovládl a odešel pryč.
"S-"
"Nech ho být," přerušil ji James s pochmurným výrazem. "On to překoná, ale musí to dokázat sám. Věř mi."

"Všechno nejlepší, Casy," přihnala se k ní nadšeně Lily a podávala jí malý hranatý balíček zabalený v červeném lesklém papíru a ovázaný zlatou mašlí.
"Lily, co je to. Říkala jsem žádné dárky," zamračila se na ni Casy, ale hned nadšeně začala odmotávat zářivou stuhu. Milovala dárky, nebo spíš jejich rozbalování. Tu chvíli napjatého očekávání, mírně roztřesené očekávání něčeho, co vás nemůže zklamat, protože je to dárek od milované osoby.
"Páni Lily, to - to je úžasný, ale nemůžu to přijmout. To nejde," zarazila se Casy, když se pod lesklým papírem objevila tlustá kniha. Byl to sborník obranných kouzel, o kterém spolu s Lily mluvila v den, kdy se poprvé potkaly. "Je strašně drahý a…"
"Nech toho, ano? Vím, jak sis ho přála, takže jsme se na něj s Jamesem a Remusem složili, nic jinýho už od nás nečekej," mrkla na ni Lily, která se skvěle bavila nad jejíma zářícíma toužícíma očima a zároveň odmítavě rudnoucími tvářemi.
"Já… Nevím, co říct."
"Prostý díky by stačilo."
"Děkuju, mockrát děkuju, děkuju. Je to ten nejúžasnější dárek, který jsem kdy dostala."
"Nech toho a pojď už, nebo nestihneme snídani," rozesmála se Lily a otevřela dveře od ložnice, ve které už dávno byly samy. Alice ráno pospíchala za Frankem na společnou snídani a ostatní dívky z jejich ložnice, jejichž jména se Casy i po tolika měsících pletly (byly jedna jako druhá), doufaly, že ve Společenské místnosti třeba narazí na Siriuse a on, že se na ně usměje. Náplň jejich života byla pro Casy nepochopitelná, i když za poslední měsíce porozuměla, co na něm vidí.
"Podívej, asi další dárek."
"Co je to?" Otočila se na Lily stojící ve dveřích jejich ložnice s velkým tyrkysovým balíčkem v rukou.
"Nemám tušení, ale je to celkem těžký a jako by se z toho ozývalo nějaký škrábání, nebo co."
"Škrábání?" Zamračila se Casy a pořádně si prohlédla dárek, když jí ho Lily položila na postel a usadila se naproti ní. "Od koho to je?"
"Nevím, není to tam napsaný. Rozbal ho," kývla na ni hlavou její rudovlasá kamarádka.
"Merline," vydechla Casy, když i poslední zbytky papíru spadly na zem a ona otevřela dirkované víko krabičky. Uvnitř se doopravdy něco hýbalo a dokonce to vydávalo i zvuky podobné mňoukání.
Byla to malá sněhově bílá kočka, vlastně hodně mladé kotě. Dívalo se na ni velkýma jiskřivě žlutýma až zlatavýma očima, že nemohla jinak než ho k sobě pevně přitisknout.
Casy cítila, jak se jí oči zalily slzami.
Existoval jediný člověk, který by jí mohl dát takový dárek. Jediný, komu řekla o Meuw, o své nejlepší kamarádce, černé kočce, kterou její otčím zabil v den jejího útěku z domova. Jediný člověk, který mohl pochopit její vztah k bytosti, která pro ni tak dlouhou dobu znamenala jedinou oporu.

"Možná, že to od Jamese nebyl zrovna nejlepší nápad."
"Co? James má totiž až příliš často dost blbý nápady."
"No, nechat mě dál hrát v týmu."
"Proč ne, proboha? Vždyť jsi skvělá, v minulém zápase jsi jim ukázala."
"To se pleteš, Chase jim ukázal, ale já? Holky přeci nehrajou brankáře, nikdy."
"Blbost," zamračila se na ni Lily a založila si ruce. Casy si jen potichu povzdechla, vždycky když tohle její kamarádka udělala, tak už nebylo úniku. "To bys mohla jednoduše říct, že by neměly existovat bystrozorky, nebo… Proč vlastně famfrpál nehrajou rovnou jenom kluci?"
"Dobře, dobře, přestaň. Zrovna na mě to s ženskou emancipací zkoušet nemusíš. Budu hrát."
"Výborně," zazubila se na Casy vítězně Lily a vstrčila ji do šanty.

"Vyhráli jsme, vyhráli!"
"Skvělá práce, Casy! To bylo úžasný."
"Vyhráli jsme," zakřičela jí znovu do ucha Lily a poskakovala kolem ní, jako postřelená koza.
"Blahopřeju," ozvalo se jí za zády. Překvapeně se otočila a pohlédla do tak známých šedých očí.
"D-Díky, ale to bys měl říct spíš Jamesovi nebo - nebo střelcům, já toho zas tolik neudělala."
S úsměvem, ano s úsměvem!, se nadechl k odpovědi a přerušily ho dvě věci zároveň. Za prvé Lilyin hlasitý výkřik "VYHRÁLI JSME!" kousek od jeho ucha a pak postarší muž, který se vedle nich z čista jasna objevil.
"Slečna Calveterová?"
"Ano."
"Mohu si s vámi promluvit? Někde v klidu."
"J-jistě, ale můžu se zeptat, kdo jste?"
"Ach ano, promiňte. Nikolaj Gawinski, manažer Oblačných Amazonek."
"Oblačné Amazonky? Myslíte ten famrpálový dívčí tým?"
"Takže jste o nás slyšela? Výborně, rád bych si s vámi totiž o něčem promluvil, slečno Calveterová. Pokud tedy budete mít zájem."
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Jaune Jaune | Web | 17. ledna 2010 v 20:26 | Reagovat

já výskám (vískám??? nevim, nevim... xD) radostííí! hurááá! ach bože... jsem nadšená ze siriuse... že se jí zastal... sice se nějakou dobu choval jako uraženej ješita... ehm, počkat, on byl uraženej ješita... ale pak... jsem ráda, že to překousl a dává casy šanci... teda, doufám, že jí ji dává... aaa, asi ti nemusím říkat, jak tady vrním blahem... nebudu zamořovat, protože na stejné notě bych mohla pokračovat ještě hodně dlouho... moje prvotní nadšení je nezměrné, proto nečekej žádnej konstruktivní komentář a už vůbec ne kritiku... ve stavech naprostého blaha jsem absolutně nekritická :D:D
vážně, vážně skvělý a jen doufám, že druhou polovinu nám dopřeješ co nejřív...
jsi jednička!

2 Maya Maya | Web | 17. ledna 2010 v 20:43 | Reagovat

No páni, málem jsem se rozrečela...počkat, já normálně řvu.
Bylo to nádherný. Já jsem úplně odvařená. Nečekala jsem, že ta její máti odtáhne.
A Sirius... Bože, to je ale pako. Nedokáže prostě překousnout, že se k němu dostala holka. Zajímalo by mne, jestli ji nadobro odpustí. Mohl by... mohli by být konečně spolu. Prosím, ať to tak dopadne. Ať je Casy šťastná.
Já chci druhou půlku! Chci jejich rozhovor! Chci a chci a chci! Nel-ly! Prosím! Já bez tý drogy umřu!
Bože, jsem na dně. Normálně teď jsi mě dostala. Nevím už, co říct. Snad jen: Za druhou půlku dostaneš komentář, který se bude rovnat románu :-D Jestli toho budu po rozhovoru SIriuse a Casy schopna :-D

3 Liliane Evans Liliane Evans | Web | 17. ledna 2010 v 20:46 | Reagovat

To bola bomba, naozajstná bomba, celá som skoro explodovala, keď som to išla čítať a teraz nemám slov, aká to bola nádhera. Tak najprv ten Sirius a Dumbledore. No bomba, tak treba tej starej krave :D. Ďalej ten darček, no úúúúžas :):):):). A zvyšok kapitoly bol rovnako úžasný ako celá kapitola :D:D. Naozaj super, škoda, že to už bude končiť :(. Tešim sa na ďalšiu časť :):):):.

4 Nel-ly Nel-ly | Web | 17. ledna 2010 v 20:53 | Reagovat

Páni, děkuju... tak teď nevim, co mám říct já :D
Druhá půlka se blíží ke svému konci.. ještě dneska bych se téhle povídky ráda zbavila :D tak snad splním vaše očekávání... já.... jen tu tak sedim a čumim na vaše komentře s úsměvem od ucha k uchu, teď jak vás nezklamat.. protože tohle byla stěžejní část kapitoly, ten zbytek je už vážně takovej urychlenej a.... no, pujdu to dopsat, díky

5 Simia Simia | Web | 17. ledna 2010 v 21:19 | Reagovat

Prosím, pospíchej, neb mě zabiješ. Já z toho nemohu. To je tak... páni. Nemám slov.

6 nessa nessa | 17. ledna 2010 v 21:32 | Reagovat

páni, vážně naprosto poslední kapitola... byla senzační, fakt parádní. Casy, Sirius i všichni ostatní.. nevím co dál napsat, prostě parádně napsané... doufám, že ta druhá část bude brzy, už se nemůžu dočkat

7 Asci Asci | Web | 17. ledna 2010 v 22:34 | Reagovat

ou dobře holka....Sirius to překonává...to je prostě kapitola dobrých zpráv :)....doufám že to bude pokračovat takhle dobře :) xD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
acta est fabula ~ příběh jest skončen

Do not COPY! HP-fanfiction writer. Canon belongs to J.K.R. Design by Nel-ly, picture from DA