19. kapitola - Osud je neměnný…

15. ledna 2010 v 19:34 | Nel-ly |  Pravé já
Sice o něco kratší kapitola, ale o to důležitější. Řekla bych. Každopádně se hodně z vás konečně dočká toho, co si přáli.
Znovu se příliš nezajímám o děj (jak jinak?), ale spíš o…. no nevím jestli pocity, to posuďte sami. Hodně dlouho jsem uvažovala, jak povídku ukončit, ale tuhle kapitolu jsem měla v hlavě už od začátku, jen si nejsem jistá, jestli jsem jí podle toho i obstojně napsala, ale řekla bych, že obsahuje všechno, co bylo potřeba pro závěr, který se kvapem blíží. Ještě uvidim, jestli to bude jedna nebo dvě kapitoly, ale určitě už nebude žádné prodlužování.
Jak už jsem řekla, tahle kapitola jednou z těch "důležitější" a tak doufám, že se vám bude líbit a hlavně! Že zanecháte svůj názor, kterého si tolik cením.




"Matko," hlesla neslyšitelně Casy a vyděšeně zírala na vysokou ženu.
Lady DeLafoy Calveterová byla vždy velice pohledná a i ve svých čtyřiceti letech patřila mezi nejatraktivnější elegantní dámy, které kdy Casy viděla, a proto nebylo divu, že se masa studentů procházejících vstupní síní zastavovala, aby si ji matku mohla prohlédnout.
I Casyini přátelé včetně ní se zastavili a hleděli na neznámou ženu, slyšela kolem sebe několik tichých udivených konverzací. Její matka vždy dokázala zaujmout, dokonce aniž by promluvila nebo něco udělala, vždy na sebe strhávala pozornost a stejně tomu bylo i teď, ale Casy žádný z těch rozhovorů nevnímala.
Horečně uvažovala, co tady asi dělá? Mohla ji nalézt? Přijít na její převlek? Ne, to přeci nebylo možné. Casy dokonale skryla svoje stopy. Nikdo by přeci nemohl předpokládat, že zůstane v Anglii, že nastoupí do Bradavic a ještě k tomu převlečená za sedmnáctiletého chlapce.
Casandru Calveterovou ve své kráse viděl poslední člověk před několika měsíci v Gringottově bance, kde si vybrala velkou část svého dědictví po otci, což jasně znamenalo, že se chystá někam na dlouho odcestovat a potřebuje finanční zabezpečení.
Takhle to mělo vypadat a Casy se celé dlouhé měsíce, co se bázlivě krčila v bezpečí Bradavického hradu, modlila, by to vyšlo. A teď se tu najednou objeví její matka s tím svým arogantním úsměvem a rozhlíží se po Vstupní síni se svým tradičním výrazem, jakoby jí patřil svět.
Ne, tohle prostě není možné. Je to jen náhoda, náhoda. Samozřejmě, že mě bude hledat i v Bradavicích, určitě přišla za Brumbálem, požádat ho o pomoc. On je přece nejvýznamnější anglický kouzelník a… Co když právě Brumbál? Co když na to přišel? Je to přeci genius, určitě jsem ho nemohla oblafnout takovou blbostí, vždyť ani nemám minulost, ale proč po takové době? Ne, kdyby na to Brumbál přišel, tak už bych tu dávno nebyla. Je to jen náhoda, náhoda, která se vyřeší a nikdo na nic nepřijde.
Její myšlenky se rozlétly do všech stran a ona cítila, že se jí klepou kolena. Musela se uklidnit, tohle byl jen náhoda, pouhý omyl…
"Casandro, tak ráda tě zase vidím."
Zastavilo se jí srdce, pomalu zvedla hlavu a pohlédla do pomněnkově modrých očí své matky. Dívaly se přímo na ni. Jejich pohled ji propaloval až do hlouby duše.
Musí utéct, vstupní brána je stále otevřená. Uteče do lesa a pak, pak… Stála tam, tupě zírala do známých očí. Prostá všech myšlenek, vydaná na pospas svému osudu. Jako tele jedoucí na porážku. Prohrála.
"Co se děje?" Uslyšela vedle sebe překvapený dívčí hlas a cítila, že si ji Lily nechápavě prohlíží.
Ne, nevzdá se bez boje, nebo vzdá, ale nepodlehne její vůli. Každý si svůj osud může vybrat sám. Jestli se od svých přátel něco naučila, tak odvaze a síle bojovat za svobodný život.
Lily, Jamesi, Remusi… Sirusi, prosím, odpusťte.
"Matko," řekla zvučným hlasem a dala si záležet, aby ani na chvíli nezaváhala. Povedlo se. Hrdě zvedla hlavu a udělala několik kroků dopředu. Nikdo, dokonce ani ona, ji nedonutí padnout na kolena, znova už ne.
"Casandro," z jejího výrazu chlad a rozzuření přímo sršely, ale nenechala se ovládnout svými pocity. Casy se v duchu ušklíbla, dokonalá lady DeLafoy-Calveterová neprojevuje svoje city za žádných okolností. "Jaké překvapení. Věděla jsem, že dokážeš cokoliv, abys mi vzdorovala, ale tohle? Utéct z domova, nastoupit do jiné školy a ještě k tomu vypadáš…," zhnuseně dívku převlečenou za chlapce přejela pohledem. "Takhle."
Casy mlčela, nedokázala ze sebe vypravit slova. Tolik doufala, že se změnila, že útěkem z domu a novým životem všem ukázala, že se nebojí. Spletla se. Všechno, co do teď udělala, bylo jen dílem jejího obrovského strachu.
Strachu z budoucnosti, z osudu, který jí byl dán při narození. Ano, prohrála. Sama se sebou.
"Nemáš mi co říct?" Pokračovala lady Calveterová ve svém proslovu a na její dokonalé tváři se objevil malý opovržlivý úsměv. "Ani mě to nepřekvapuje, vždy jsi byla zbabělá. Malá holka, která si myslí, že dokáže změnit to, čím je. Vidíš? Spletla si se."
"Máš pravdu," dokázala konečně najít slova a podívala se jí upřeně do očí. "Spletla jsem se. Možná nedokážu změnit svůj osud."
Všimla si, jak se její tvář zkroutila v dalším povýšeném úsměvu
"Ale to neznamená, že to nebudu stále zkoušet."
"Vrátíš se semnou domů a začneš se chovat, jako normální dívka. Žádné toulky venku, žádný famfrpál, žádné kalhoty a mudlovské oblečení! Už ti nenechám tolik volnosti, jako předtím a za pár měsíců se bude konat tvůj zásnubní ples."
"Já -"
"Už nikdy mi nebudeš odporovat a nehneš se z domu ani na krok, o to už se postarám."
"Ne."
"Cože?"
"Řekla jsem ne! To všechno jsem neudělala jen tak, jako nějaké obyčejné vzbouření. Nenechám tě dál rozhodovat o mém životě, matko. Jsem už dávno plnoletá, nemáš právo mi rozkazovat. Zůstanu v Bradavicích, pokud mi to dovolí, a až vystuduju, najdu si práci a vlastní byt. Domu se nevrátím, není to můj domov od chvíle, kdy tatínek zemřel!" Ke konci začala zvedat hlas a udělala několik kroků k ní, aby dala váhu svým slovům. Nechtěla křičet, snažila se ovládnout své pocity, ale nedokázala to. Všechno bylo stejné, jakoby se vůbec nic nestalo, jakoby od jejího útěku z domu neuběhlo několik měsíců. Její matka se k ní i nadále chovala s tou svojí nadřazeností a pýchou, jako by Casy nebyla nic víc, než její majetek.
Casy si uvědomovala nechápavé pohledy a hlasy svých spolužáků. Za jejími stáli všichni ti, kterých si nejvíc vážila, a které milovala. Nesměla podlehnout, ne před nimi.
"Takže ty nebudeš?" Její hlas byl stále klidný, ale Casy v něm slyšela mrazivou hrozbu. Matka začínala zuřit. "To se ale pleteš, holčičko. Jsi moje dcera a poslechneš mě na slovo, nebo uvidíš, jak vypadá moje zlost," zasyčela a plno silou Casy vrazila facku rukou osázenou drahými prsteny.
Nedokázala udržet rovnováhu a pod sílou té rány odlétla kousek stranou a zhroutila se na zemi. Nečekala to. Nečekala, že na ni zaútočí před tolika lidmi, asi byla vážně naštvaná, protože jinak by bylo pod její úroveň vyřizovat si účty s vlastní dcerou na veřejnosti.
Casy pomalu zvedla hlavu ze země a rukou se dotkla horního rtu, ze kterého jí kapala krev. Velký zlatý zásnubní prsten od Sira Thomase zasáhl správné místo.
"Podívej se, co si to se sebou udělala?" Pohrdání a nenávist z matčina hlasu přímo ukapávaly. "Vždy jsi byla k ničemu. Obyčejná hloupá holka, která za nic nestála, ale alespoň byla celkem pohledná, ale teď? Z tvojí obyčejnosti se stala podprůměrnost.
Myslíš si, že bylo lehké, najít ti vhodného čistokrevného manžela? Kdo by tě taky chtěl? Neumíš se chovat, bavíš se s mudlovskými šmejdy a motáky, neumíš se pořádně obléknout a teď se dokonce převlékáš za kluka. Ty se provdáš a brzy. Najdu ti muže, který tě už dokáže zkrotit, nebo skončíš v nějakém ústavu pro takové, jako jsi ty."
Najednou ucítila bodavou bolest, která jakoby jí vystřelovala ze srdce a rozlévala se po celém těle. Nedokázala ten pocit přirovnat k ničemu, co doposud zažila.
Podlomily se jí ruce, na kterých se pomalu začala zvedat a s výkřikem padla zpět na zem, kde se zkroutila do klubíčka.
Všechny části těla jako by měla v jednom ohni a najednou cítila, že se její tělo mění. Školní košile se začala napínat, až z ní ulítlo několik knoflíčků. Okraje kalhot se jí začaly tvrdě zadírat do kůže, jak se trochu sesunuly z úzkého pasu na rozšiřující se boky. Bezmocně sebou házela na zemi a tiskla pěsti takovou silou, až se jí vlastní nehty zarývala do kůže. Najednou to všechno přestalo a ona se úlevně složila na zemi.
Zhluboka trhavě dýchala, zatímco se snažila ovládnout třes a dostat se na nohy. Nedokázala to a skončila v pokrouceném sedu s nohama pod sebou. Sklonila hlavu a ucítila, jak se jí po ramenech rozsypaly dlouhé vlnité zrzavě-hnědé vlasy. Po rudých tvářích se jí kutálely velké slané slzy, které tolik chtěla ovládnout.
Prohrála.
Ztratila svoji důstojnost i svobodu, už se nedokázala dál sama stavět na odpor. Všichni, její přátelé a spolužáci, teď viděli, kdo doopravdy je. Slaboch. Se skloněnou hlavou zamlženým pohledem pozorovala kameny dlážděnou zem, jejíž spáry se zaplňovaly potůčky jejích vlastních slz.
To všechno, co udělala. Postavila se matce, utekla z domu, měsíce se převlékala za chlapce, lhala svému okolí a přátelům, podváděla ty, co milovala. To všechno, bylo zbytečné. K ničemu. Nemohla porazit svůj osud. Neměla šanci, s ním se bojovat nedalo a ona to pochopila až teď, když se ponížená válela na špinavé zemi v kruhu, tvořeným stovkami lidí, které celé ty měsíce podváděla.
Tolik si přála, aby se to dozvěděli jinak… Aby se to on dozvěděl jinak. Nepovedlo se, další zmařená naděje. Takhle jí neodpustí, už nikdy jí neodpustí. Zavrhnou ji, opustí a nechají napospas nelítostnému osudu, který měla předepsaný již od narození a ztvrzený smrtí jejího ubohého otce.
Jak ráda by se s ním setkala, promluvila si s ním, objala ho. Tolik jí chyběl, on byl jediný, kdo jí kdy miloval. Jediný, kdo jí chápal. Jenže on už nebyl, zbyla jen krutá realita, před níž se snažila utéct, před níž se nedalo utéct.
Nakonec se však přemohla, pomalu zvedla hlavu a přes slzy se pokusila zaostřit na vysokou postavu stojící několik stop před ní. Ruka s hůlkou, kterou na ni ještě před chvíli mířila, vysela podél jejího těla, už nebyla potřeba. Odpor byl zlomen.
Casy se na matku z posledních sil zamračila, zvedla pravou ruku, otřela si krev ze rtů a přitiskla si k tělu roztrženou košili.
"Tak už si konečně pochopila, že to nemá cenu? Nemůžeš bojovat proti svému osudu, ten nedokáže nikdo změnit. A teď vstaň, vracíme se domů," připravila se k odchodu.
"Ne," vypravila ze sebe Casy potichu a zadívala se jí do očí.
"Asi jsem se přeslechla, řekla jsem, že se vracíme domů. Vstaň. Ihned!"
"Ne, já s tebou nikam nepůjdu."
"Ty malá mrcho, co si to vůbec dovoluješ. Stavíš se mi stále na odpor? Dobře, však já tě zkrotím," konečně se přestala ovládat. Zrudly jí tváře a rudé rty se zkroutily v nenávistném úšklebku, když proti své vlastní dceří pozvedla hůlku.
Casy přivřela oči v očekávání trestu, ale nikdy se nedočkala. Rychlostí blesku se k přihnal černý stín. Osoba v černém školním plášti se postavila přední, čelem k její matce, s roztaženýma rukama.
"Už se jí nikdy nedotknete."
Casy se posledních sil zvedla na rukou a pohlédla na mladíkova záda. Znovu se spletla, osud se dá změnit. On to dokázal. To díky němu kdysi našla sílu bojovat a teď jí pomohl znovu. Její nejlepší přítel. Její láska.
"Siriusi."
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Liliane Evans Liliane Evans | Web | 15. ledna 2010 v 19:57 | Reagovat

waaaaau, vyjadrujem svoj obdiv :):):):), je to úžasné, tá jej matka je ale riadna fúria :D, naozaj krásna kapitola, som rada, že sa dostalo na verejnosť, že nie je chlapec, to je dokonalé a veeeeľmi sa tešim na ďalšiu kapitolu :):):)

2 Asci Asci | Web | 15. ledna 2010 v 21:46 | Reagovat

to je naprosto nádherný :-)...ty brďo....to musím celé vstřebat...je to skvělí...ta matka je ale pizda...xD...se nemůžu dočkat pokračování...jak to s ní dopadne... :)

3 Peace Peace | Web | 15. ledna 2010 v 22:21 | Reagovat

Úžasné tleskám. Je to totálně absolutně dokonalý. Poutavý a krásný. Vážně nádherná kapitola. Určitě se zařadila mezi mé nejoblíbenější. Moc mě mrzí, že bude tahle povídka končit, ale všechno má svůj konec a tohle skončí jistě nádherně::D

4 Elin7 Elin7 | E-mail | Web | 15. ledna 2010 v 23:19 | Reagovat

Taková škoda, že tahle povídka končí! Mám ji opravdu moc ráda...tahle kapitola je vážně úžasná,moc se mi líbí jak popisuješ Casyiny pocity, člověk se do toho lépe vžívá :D. Moc se těším na pokračování, jsem hrooozně zvědavá, jak to nakonec celé dopadne, tak honem, honem!

5 mlejkom mlejkom | Web | 16. ledna 2010 v 9:35 | Reagovat

ahoj
máš hezkej blog
nechceš si spřátelit blogy?
pls odepiš mi na můj jestli jo nebo ne :-))

6 lina lina | Web | 16. ledna 2010 v 12:37 | Reagovat

cooool:D
Jak ji přišel zachránít...oj...ach..to je tááák krásný

7 Jaune Jaune | Web | 16. ledna 2010 v 13:28 | Reagovat

bouchla jsem se hlavou o strop, jak jsem vyskočila nadšením... PA-NE-BO-ŽE! to bylo prostě... dokonalý, já pro to nenacházím jiného pojmenování... velebím tady toho magora siria blacka, že zasáhl... ježiš... já už raději nic psát nebudu, poněvadž jsem schopná vydávat pouze jakési skřeky absolutního štěstí... slintám blahem na klávesnici... nádherný, srdceryvný, dojemný, citlivý a romantický... úžasný... Nel-ly, já tě miluju...

8 Goriláááá Goriláááá | 16. ledna 2010 v 13:35 | Reagovat

Kristova hnáto, tohle byla nádhera. Zářím štěstím jako dítě na vánoční stroměček. Normálně jsem se u toho tak dojala, kkdyž jí přišel zachránit, že mi i slza ukápla:). Tak krásný, dojemný, skvělý, citlivý... ááá. Vrním blahem. Nedo´vedu si představit, že tahle povídka skončí. A varuju tě, jestli nebude happy-end jako z úohátky, tak si tě poddám:)). Jinak vážně díky, akhle kapitola mi dvedla náladu o milon stupňů:))))

9 Nel-ly Nel-ly | 16. ledna 2010 v 13:35 | Reagovat

No to víte, nakonec je to přeci Nebelvír, nebo ne? :D Ale to fuurt neznamená, že to neni magor ;-) to se ještě uvidí...

Díky za komentáře :D vždycky potěší...

10 Simia Simia | Web | 16. ledna 2010 v 15:08 | Reagovat

Ne. To  musí bejt nebelvír a jesti ne, tak si tě osbně vyhledá a vyřídm si to s tebou. Nekecám:) Ale jinak DOKONALÁ kapitola. Smutním z konce, ale... těším se. Jsem zvědavá-:)) a ještě jednou, skvělá práce:))

11 Nel-ly Nel-ly | 16. ledna 2010 v 15:15 | Reagovat

:D Díky... pokusím se nezklamat :D ale nesmíte zapomenout, že Sirius je tvrdá palice ;-) ale s dobrým srdcem

Na další kapitole zrovna pracuju a... :D no, nějak se z toho vyhrabu, chtěla bych, aby byla poslední... hezky kulatý číslo, ale možná se to nepovede...

12 Jaune Jaune | Web | 16. ledna 2010 v 16:16 | Reagovat

poslední nééé... a nebo jo... hlavně když bude... jsem nehorázně napnutá... a nedočkavá... na toho magora s dobrým srdcem... 8)))

13 Maya Maya | Web | 17. ledna 2010 v 12:42 | Reagovat

No ty vole! Ááááá!
Tohle budu rozdýchávat hodně dlouho. Pane jo! Neuvěřitelný!
Já jsem si nejdřív myslela, že ji nepozná, že všechno bude v pohodě a Casy dostuduje nebo uteče... naivní představy.
A potom, ten rozhovor. Připadala jsem si děsně blbě, jak jsem čučela na obrazovku úplně neschopna slova a okusovala si nehty do krve.
A ten Sirius. Už jsem myslela, že ji tam nechají ležet absolutně bezmocnou. A on se před ní postavil, zlatíčko jedno.
Bože, já ho miluju. Je to ten nejlepší kluk, jakého jsem kdy viděla. Úžasný, nádhera, prostě dokonalost. Ty jsi dokonalá, Nel-ly.
Jsem zvědavá, jak to nakonec skončí. Jestli se ta dubová palice nechá přesvědčit a budou spolu. A co ostatní, její matka a tak.
Hrozně se těším na další, nenapínej mě, protože už teď mám nervy k prasknutí
Tvoje dojatá Maya

14 Flammea Flammea | Web | 17. ledna 2010 v 16:26 | Reagovat

chudák Casandra, nebude to mít lehký

15 Maysie Maysie | E-mail | Web | 29. listopadu 2012 v 22:23 | Reagovat

No do háje! už jsme si myslela, že se nepřižene! tys mi dala :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
acta est fabula ~ příběh jest skončen

Do not COPY! HP-fanfiction writer. Canon belongs to J.K.R. Design by Nel-ly, picture from DA