6. Kapitola - Kroky na cestě životem

12. prosince 2009 v 14:05 | Nel-ly |  Až přijdou slzy
Tahle povídka mě vážně baví. Možná je to tím, že se můžu rozsáhle rozkecávat o něčem a popisovat třeba dvouminutový okamžik na celé stránce /což vás občas vážně čeká :D/. Nebo je to prostě proto, že nejsem schopná pokračovat v započatých dějích a dokončovat, což mě čeká u všech ostatních kapitol, ale pokud mám teď čas na psaní (a že ho moc není), tak píšu Slzy, ale slibuju, že nejpozději do konce příštího tejdne :D dopíšu kapitolu k Pravému já.
Kapitola není opravená a četla jsem po sobě jen první část. Nemám sílu ani čas na opravování, vždy si říkám, že se k tomu jednou dostanu, ale nikdy nedostanu. Tak doufám ve vaše slitování. No, doufám, že se vám kapitola bude líbit a zanecháte svoje názory ;-) já se zas vracím k učení.

Vaše svojí neschopností a nedostatkem sebeovládání trpící Nel-ly


Kráčela mezi dvěma dlouhými dřevěnými stoly a uvědomovala si zraky stovek studentů, které se na ní upíraly. Byla středem pozornosti, jak si vždy přála a moc dobře si to uvědomovala. Hrdě se napřímila do vší své výšky, nasadila odměřený, trochu arogantní, jemný úsměv a svůj pohled zaměřila na malou dřevěnou stoličku položenou před skoro půlkruhovým učitelským stolem v čele místnosti. Otrhaný, starobyle vypadající, hadru podobný klobouk, ležící na té staré rozviklané stoličce představoval její budoucnost.

Uvědomovala si, že teď se z velké části rozhodne o její budoucnosti, kdyby se náhodou nedostala tam, kam chtěla, musela by zahodit všechny své plány. Samozřejmě, někdo jako ona, by dokázal naplnit své přání i za nepřízně osudu, nakonec, to přeci celou dobu dělala, ale představa, že by skončila jinde, než si přála, byla nemyslitelná. Clarissa se však nebála. Byla si sama sebou jistá. Její povaha, její myšlenky, její cíle a chování, to všechno určovalo její budoucnost, která se v tuto chvíli zdála být nanejvýš uspokojivá. Ještě nikdy nebyla tak blízko svým cílům. Stačilo jen, aby se správně uvedla, aby dokázala zapůsobit tak, jak měla na ty pravé lidi a Clarissa si vždy uměla vybrat správnou cestu.

Bez jediného zaváhání nebo klopýtnutí mířila k Moudrému klobouku a přitom si stále uvědomovala šum desítek rozhovorů o jediném tématu. Předmětem všeobecného zájmu byla ona. Neznámá dívka se zvučným jménem, která přestupuje do jejich školy do posledního ročníku. To se v Bradavicích jen tak nestávalo, tím si byla Clarissa jistá. Dobře, jen ať se na ni dívají, jen ať uvažují. Ona musí zaujmout, pokud se jí to nepovede hned na začátku, nepovede se jí to už nikdy a to by byl její konec.

Už jí zbývalo jen necelých pět metrů, když si všimla chlapce sedícího uprostřed stolu v levé části síně. Maličko, sotva o polovinu palce, natočila hlavu jeho směrem.

Už ho viděla. Ve vlaku, dívala se mu do očí, stejně jako teď, když kráčela dál od něj a on byl jeden ze stovek studentů, kteří na ni hleděli, přesto se dokázala zaměřit na jeho oči. Byly světle modré až šedivé, ocelově chladné, důstojné, hrdé, a přesto plné smutku a nepochopení okolí, samoty. Ty oči ji uchvátily, jejich pohled se jí zdál být tak známý, tak blízký. Jako by se dívala sama na sebe. Ale bylo v nich i něco jiného. Něco, co ho od ní odlišovalo a vzdalovalo. Něco, co neznala a co nechtěla znát. Viděla touhu, vášeň, cit. Touhu po blízkém člověku, po opravdovém přátelství, touhu po lásce. To bylo to, čím se jeho pohled lišil od jejího. V těch zdánlivě chladných očích viděla cit, který se pomalu dral na povrh. Cit, který znamenal slabost. Slabost, kterou si Clarissa odmítala připustit. Slabost, které nikdy nehodlala podlehnout. Ne, ona nemiluje, necítí lásku, přátelství ani vášeň. Blízkost lidí, na kterých by jí záleželo, by ji srazila k zemi a to odmítala dopustit. Ona je silná a jako taková nakonec dosáhne svého cíle. Jestli to bude šťastný cíl? Možná. Štěstí je totiž jedna z věcí, které si v téhle etapě života odmítá připustit. Jednou, snad jednou, až dosáhne svých cílů, bude šťastná, zamiluje se, nebude sama.

Clarissa o tom byla přesvědčena, nikdo jí však nikdy neřekl, že lásku a blízkost člověka si člověk musí zasloužit a že nemůže neustále odmítat své city a odsunovat je na druhé místo, protože pak už může být pozdě.

Odtrhla pohled od mladíka v černém školním hábitu s prefektským odznakem na prsou a změřila svou pozornost zpět na ošuntěný klobouk. Vlastně ji celkem překvapilo, že se rozřazování v Bradavících stále dělá podle starého způsobu. Doslechla se totiž, že byl Moudrý klobouk, jak tomu zpívajícímu kusu hadru říkali, spálen při poslední bitvě. No, zřejmě se vedení školy rozhodlo vrátit vše do svých zajetých kolejí. Připadalo jí to, jako dobrý nápad. Rozřazování do čtyř kolejí a jejich řevnivost mezi sebou, patřily k Bradavicím stejně, jako jejich středověké vzezření a jistá důstojnost, kterou v Clarisse hrad vzbuzoval už od chvíle, kdy ho zahlédla v okénku testrály taženého kočáru. Pokud na ní zapůsobila honosnost a celkový dojem hradu a jeho pozemků o to víc ji zděsil pohled na zvířata, která táhla školní kočáry. Většina studentů si jich nevšímala, jak taky? Ne všichni viděli na vlastní oči smrt už v útlém dětství, jako ona. Nikdy nezapomene na ty široce rozevřené mrtvé oči svých rodičů a výraz jejich tváří ztuhlý ve smrtelném děsu, když jim v poslední vteřině došlo, že se nemůžou zachránit.

Clarissa si z té hrozné noci, kdy zemřeli její rodiče a kdy ona sama přežila, nepamatoval skoro nic. Vzpomínky na ztrátu celé své rodiny uzavřela hluboko ve svém srdci společně s bolestí, smutkem a láskou k nim. Bohužel, však nedokázala vymazat obraz jejich mrtvých vyděšených tváři, pohled očí bez života, zvuk svého vlastního hlasitého křiku s chuťí slaných slz, které jí stékaly po tvářích. Od té chvíle neplakala. Neuronila ani jedinou slzu.

Na pohřbu rodičů stála osamocená stranou od svých příbuzných. Malé, sotva pětileté dítě, s hrdě zdviženou hlavou plnou černých kudrlin a velkýma mechově zelenýma očima upřenýma před sebe. Už v tu chvíli se rozhodla, že jednou navrátí svému jménu jeho sílu a význam. Přísahala si, že dokáže získat postavení a moc, které její rodiče neměli a díky tomu byli zranitelní. Díky tomu zemřeli předčasnou smrtí a to už se nesmí opakovat.

Už nikdy si nikoho nepřipustí blíž k tělu. Už nikdy nechce cítit tu nemizející bolest ze ztráty bližních, tu náhlou samotu. Tohle byla cesta jejím životem. Bez lásky bez štěstí bez rizika z další bolesti a ztráty. Vybrala si tu lehčí cestu. Nikdy nebyla odvážnou bojovnicí, takže si teď byla jistá, jak dopadne její zařazení.

o-oo-oOo-oo-o

Pozoroval, jak si sedá s takovou samozřejmostí bez jakéhokoli strachu. Obdivoval její ovládání. Ani on, který se tomu učil celé roky, nedokázal tak dokonale ovládat své pocity. Nejspíš k tomu nebyl stvořený, nedokázal neustále skrývat své myšlenky a touhy svého srdce. Ona byla jiná, když procházela mezi kolejními stoly, usmívala se. Uvědomovala si, že je středem pozornosti a bylo jí to jedno a teď, když před stovkami lidí, se kterými měla strávit příští rok, usedla na vrtkavou dřevěnou stoličku a pokládala si na hlavu Moudrý klobouk, byla stále stejně klidná. Stačil jediný pohled do jejích čarovných očí a hned mu došlo, že se ta dívka, Clarissa, liší od ostatních.

Uplynulo jen několik málo vteřin, než klobouk vykřikl jméno koleje, do níž měla patřit, ale jemu to připadalo, jako dlouhé hodiny. V duchu si byl jistý, že ví, kam taková dívka patří, ale i přesto se bál. Cesty osudu byly nevyzpytatelné. Co by si počal, kdyby šla do Nebelvíru? To si neuměl představit. Chtěl ji poznat, dozvědět se, kdo je.

Clarissa se pomalu postavila a vydala se k dlouhému kolejnímu stolu a on ji celou tu dobu pozoroval. Podívá se na něj? Stejně, jako před tím. Jejich pohledy se setkaly už dvakrát a pokaždé na něm to setkání zanechalo obrovský, i když vždy rozdílný, dojem. Zdálo se mu, že ji zná, ale zároveň pro něj byla tím největším tajemstvím. To všechno cítil, když na ni teď hleděl a čekal, jestli znovu dostane šanci, zahledět se do těch velkých mechových očí.

Zhluboka se nadechl a zvedl hlavu, když k němu pomalu zamířila. Roztěkaně se rozhlédl kolem sebe a trochu se poodsunul, aby jí uvolnil místo.

Bez jediného pohledu kolem něj prošla a usadila se dvě místa napravo od něj vedle Pansy. Draco neslyšitelně zaklel. Jednou jedinkrát se mu povedlo vyhnout se společnosti té pijavice a dopadne to takhle. Po chvíli od nich nedobrovolně odtrhl pohled a stočil svou pozornost k učitelskému stolu, kde povstala profesorka, tedy ředitelka, McGonagallová k tradičnímu projevu na začátek školního roku. Draco takovým projevům nikdy nevěnoval přílišnou pozornost. Proč taky? Vždy ty samé Brumbálovi keci o síle lásky, opatrnosti a soudržnosti kolejí. Tentokrát to však bylo něco jiného. Brumbál zemřel a po - nevěděl ani kolika desítkách let - post ředitele Bradavic převzal jiný profesor a teď všichni studenti, včetně Draca, se zájmem čekali na projev, který pro ně znamenal mnoho tajemství a novinek. Bude McGongallová kráčet ve stopách legendárního ředitele? Nebo se vydá svojí vlastní cestou? Velkou část z jejich otázek jim zodpoví za několik málo vteřin.

"Já jsem Pansy Parkinsonová," uslyšel kousek od sebe známý hlas, který mu přišel otravný, jako bzučení mouchy.

"Clarisa Applegateová," ozval se jiný dívčí hlas. Byl to jemný melodický nevtíravý zvuk. Draco se nenápadně otočil a pohlédl na majitelku toho hlasu. Seděla jen kousek od něj, takže si ji mohl konečně pořádně prohlédnout. S jemným trochu namyšeleným úsměvem si prohlížela Pansy a přitom ji hodnotila arogantním pohledem, kterého si někdo tak zabedněný, jako Parkinsonová, prostě nemohl všimnout. Trvalo to jen několik vteřin a zjevně si utvořila svůj názor, který pro Pansy očividně nebyl nijak zvlášť pozitivní. Draco se usmál, tahle dívka se mu velice líbila. Nejen, že byla na pohled krásná, ale zjevně i chytrá s rozumem na správném místě.

"Takže Krásnohůlky," pokračovala Pansy tím svým pisklavým hláskem, který ho tolik tahal za uši, ale v tuhle chvíli za něj byl vděčný. V hluku tvořeném rozhovory stovky studentů a cinkáním příborů o železné talíře bylo jen velice těžké soustředit se na slova jednoho člověka, který neseděl přímo vedle něj, ale v případě Pansy to bylo vždy dost jednoduché. Její vlezlý nezaměnitelný hlas dokázal vniknout všude a dal se jednoduše rozpoznat. "To je ve Francii, ne? Zvláštní. Nemáš francouzské jméno ani přízvuk. To je trochu divný," zakončila svůj proslov neupřímným sladkým smíchem, který Dracovi trhal uši.

"Narodila jsem se v Londýtě a moji rodiče byli angličané, jenže zemřeli, když jsem byla malá a tak jsem se přestěhovala k tetě do Francie. Od malička mluvím jak francouzsky tak anglicky," odpověděla trochu odměřeně Clarissa a začala si pomalu nabírat bramborovou kaši. I takováhle prostá činnost byla v jejím pomalém plynulém podání elegantní.

"Aha," ozvala se znovu Pansy a Dracovi bylo jasné, že už neví, co má říkat. Nikdy se u ní neprojevovala schopnost konverzace, což nejspíš souviselo i s její podprůměrnou inteligencí. "No a proč ses tedy vrátila do Anglie? Krásnohůlky jsou velice dobrá škola, ne tak významná, jako Bradavice, ale prý mnohem pohodlnější. Nebylas ve Francii šťastná?"

"Se štěstím to nemělo nic společného. V Anglii mám své kořeny a rodovou tradici," zakončila jejich rozhovor Clarissa a pustila se do jídla. Pansy jen otevřela překvapeně pusu. Chtěla v rozhovoru pokračovat, ale Clarissa jí dala najevo, že už o rozhovor s ní nestojí. Draco se znovu usmál. Clarissa se mu líbila čím dál víc.

Když jim profesorka McGonagallová popřála dobrou noc, studenti se zvedli, jako jeden člověk a začali se trousit z Velké síně. Draco se urychleně postavil, doufal, že se nějak dostane ke Clarisse a bude si s ní moct promluvit.

Rozhlížel se kolem sebe po vysoké černovlásce, ale nenašel ji. Zřejmě musela odejít spolu s první vlnou studentů. Draco potichu zaklel. Promluví si s ní zítra, to už mu neuteče.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Elin7 Elin7 | E-mail | Web | 12. prosince 2009 v 15:03 | Reagovat

Zajímavé, i když jsem fanynka Nebelvíru, myslím že se Clarisa mnohem více hodí do zmijozelu. Jsem zvědavá jak se jí povede přežít v přítomnosti Pansy, ale to se dozvím až další kapitolu, tak trochu mákni!:D

2 lina lina | Web | 12. prosince 2009 v 16:04 | Reagovat

Pořád jí nemůžu přijít na chuť, i když se smutkem a zmatkem se každý vyrovnává po svém...
Super kapitola a docela brzy:D

3 Nel-ly Nel-ly | Web | 12. prosince 2009 v 16:35 | Reagovat

Uznávám, že se radši pohybuju v Nebelvíru - je tam více daných charakterů a vůbec ta kolej je bližší a známější, přesto máš pravdu, že Clarissa v Nebelvíru, by byla vážně zvláštní a hlavně by nesplnila svůj účel - čitokrevná dědička se vším všudy

Clarissa vlastně nemá být zrovna sympatická ;-) mě teda určitě není a to jí znám ze všech nejlíp :D i když ještě stále odhaluju tajemství - no, je to, jak na kom - někdo má mrchy rád a já se pokusím, aby se ukázala v plné své kráse ;-)

4 Liliane Evans Liliane Evans | Web | 12. prosince 2009 v 16:51 | Reagovat

wow, peeeekná kapitola, tešim sa na ďalšiu a tiež sa tešim aj na ďalšiu ku Pravému Já :):) (ja viem, nedám pokoj, ale je to moja najobľubenejšia poviedka z tvojich poviedok :D:) )

5 Kristýna Kristýna | Web | 12. prosince 2009 v 17:15 | Reagovat

Tady maš takovy navod na to co si chtěla:Najed na stranku kde maš ten design a zmačkni CTRl,Alt a PrtSc (PrintScreen)najednou a pak si najed na photofilter nebo co použivaš a dej CTRl,Shift a V no a tam to budeě mit a pak to jenom zmenšiš jak budeš chtit a maš to!!:)))))Snad to budeš chapat:D!kdyby ne klidně se ozvy nebo mi řekni jaky design chceš udělat jako obrazek!!

6 Peace Peace | Web | 12. prosince 2009 v 23:38 | Reagovat

Pěkná kapitola. Já bych se taky radši pohybovala v Nebelvíru, přesto je moje hrdinka z Havraspáru. Ježiš, co to sem montuju. No to neva. Vrátim se zpět k tvé povídce. Tahle kapitola se ti vážně povedla. Zajímá mě, jak to bude pokračovat:D

7 Asci Asci | Web | 13. prosince 2009 v 13:38 | Reagovat

musím říct že Pansy je pěkně otravná...dobře jí to dala Clarissa sežrat :D:D...už se nemůžu dočkat další kapitoly :)

8 C.ind.ere.lla C.ind.ere.lla | Web | 13. prosince 2009 v 19:13 | Reagovat

Tahle povídka mě vážně zaujala. Sice jsem ještě nečetla žádnou další, ale tahle je podle mě dost dobrá. Líbí se mi ten nápad. A líbí se mi, že budeš mluvit o zmijozelu, protože to je moje oblíbená kolej. Taky jsem o něm vždycky ráda psala. Každopádně se těším na pokráčko.

9 Maya Maya | Web | 13. prosince 2009 v 19:29 | Reagovat

Ulalááá... ten styl psaní se mi moc a moc líbí. Je to takový jinačí, ale určo vítaný.
Nevim no, ta Clarissa mě pořád nepřesvědčila, je mi trochu nesympatická, ale uvidíme za pár kapitolek... dost rychle měním názory.
Jinak moc krásně zpracovaný... ostatně jako vždy, že?

10 Neila Neila | Web | 14. prosince 2009 v 17:05 | Reagovat

Jestli někdy Clarissu živě potkám, pěkně si to s ní vyřídím:-D :-D Je mi dopředu líto Draca (což nikdy nebylo:-D) protože nejspíš zažije mnoho zklamání...

11 Daralla Daralla | E-mail | Web | 29. prosince 2009 v 20:14 | Reagovat

Zabít Pansy a Clarissu obě mi lezou krkem!  Clarissa je robot ne když necítí lasku a tak

12 Nel-ly Nel-ly | 30. prosince 2009 v 0:12 | Reagovat

Ale cítí ;-) jen to na sobě nedá tolik znát, každý se s tím vyrovnává jinak... a ona se prostě pokusila city potlačit, ale nikdo to nedokáže úplně /kromě robotů a Voldemorta :D/

13 lucrecia lucrecia | Web | 27. března 2010 v 20:21 | Reagovat

už dřív jsem chtěla napsat že se mi líbí jak jsi vystihla že jsou Clarissa a draco tak podobní a při tom odlišní..chudák Draco jak se snaží..Clarissa si s ním asi bude hodně zahrávat

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
acta est fabula ~ příběh jest skončen

Do not COPY! HP-fanfiction writer. Canon belongs to J.K.R. Design by Nel-ly, picture from DA