5. Kapitola - Život není pohádka

31. prosince 2009 v 0:00 | Nel-ly |  Jdi za svým snem
Myslím, že tohle asi vážně nikdo nečekal. Pokud jste si nepamatovali děj u minulé kapitoly, tak teď už asi vážně budete vedle. Osobně v tom i já začínám mít dost solidní maglajz - přece jenom je to moje milovaná a nenáviděná prvotina.

Tahle kapitola má také sloužit jako předzvět, slib, dopsání rozepsaných povídek, i když třeba s delšími pauzami. (pokud se teda vrátím z letošního Silvestra, živá a nezmrzlá na kost) Tak tedy znovu:

PŘEJI VŠEM ŠŤASTNÝ NOVÝ ROK



"Vánoční večírek?"
"Jo, to bude skvělý, nemyslíš? Obléknem se a…"
"Pořádá ho Křiklan, takže to bude zas jen pro členy toho jeho klubu."
"Právě, že ne, tentokrát jsou pozvaní všichni studenti šestých a sedmých ročníků. Budou tam i hosté z ministerstva, famfrpálové ligy, od Gringottových -"
"Takže takový nábor nových sil?"
"Asi tak," kývla hlavou Alice a naposledy s úsměvem pohlédla na nástěnku, kde se skvěla zlatě napsaná pozvánka na večírek. "Takže pujdeš?"
"Nejspíš ne."
"Elizabeth!"
"Co je?"
"Musíš tam jít, bude to - legrace," všimla si jak Aliciny oči zajiskřily, jistěže pro ni to bude legrace. Půjde tam se svým přítelem, budou se bavit a tancovat. Jenže, co by si tam počala ona, Elizabeth? Neměla kluka, šaty ani správné společenské vychování (tomu se totiž od jakživa vyhýbala) a především večírek pořádal její profesor lektvarů, kterého vyloženě nesnášela a byla si jistá, že i on nemá v oblibě ji.
"Křiklan mě nesnáší."
"To není pravda, jen -"
"Mě nesnáší."
"Tak fajn, možná, ale to přeci neznamená, že si necháš ujít takovou šanci."
"Šanci?"
"Budou tam významní lidé, promluvíš si s nimi, třeba je i zaujmeš a jednou se ti takové styky budou hodit. Tvoje teta a strýc jsou přeci oba skvělý bystrozoři, lidé se s tebou budou chtít seznámit. Máš takové štěstí."
"Štěstí? Jsem zaškatulkovaná už od malička, všichni předpokládají, že dosáhnu těch nejlepších výsledků. Je to otrava."
"Možná, ale co by za to jiní dali?" Zeptala se Alice, naposledy se na Elizabeth výmluvně podívala a vydala se po schodech do dívčích ložnic. Elizabeth naštvaně potřásla hlavou. Měla pravdu, jako vždy. Alice se chtěla, stejně jako ona, dostat do bystrozorského kurzu. Byla skvělá studentka, jedna z nejlepších z jejich ročníku, inteligentní, odvážná, bystrá - splňovala všechny předpoklady, ale neměla konexe. Pocházela sice z čistokrevné rodiny, jenže její rodiče se drželi vždy v ústraní na venkově v Jižní Anglii, a jak byly všechny kouzelnické rody propojeny, tak Alice byla výjimkou, neměla snad žádné příbuzné, a proto i pramalou šanci, dostat se na ministerstvo.
Na rozdíl od ní, měla Elizabeth ty nejlepší vyhlídky. Nebyla sice nijak zvlášť špatná studentka (kromě lektvarů nakonec z ničeho nepropadala), ale také nikdy nezazářila, jako její kamarádka. Přesto měla do budoucna lepší možnosti, kvůli své rodině.
Potterovi patřili k nejvýznamnějším kouzelnickým rodinám v Anglii, a jak řekla Alice, její teta i strýc byli uznávaní bystrozoři. Proto pokud existovala nějaká protekce, a to na ministerstvu určitě existovala, měla ji Elizabeth zaručenou, i když o ni nestála.
Od smrti rodičů, kdy i ona sama málem zemřela, ji všichni považovali za malého bezbranného sirotka, kterého je potřeba chránit. Teta a strýc pro ni udělali první poslední, starali se o ni, hlídali ji, takže se doma nikdy neocitla v žádném nebezpečí, proto se tolik těšila do školy.
Nemohla se dočkat těch dobrodružství, která jí přinese středověký Bradavický hrad. Když James začal studovat, dostávala od něj každý týden několika stránkový dopis o všem, co s rukama provedli. Popisoval jí Zapovězený les a všechny netvory v něm, psal příběhy o tajemných chodbách, půlnočních soubojích, strašidlech. Dokonce i o velké olihni, která žila v Černém jezeře. Elizabeth se nemohla dočkat, až také nastoupí do Bradavic a zažije všechna ta dobrodružství s ním. Jak se spletla.
Doma ji chránili teta se strýcem, v Bradavicích to dělal James a jeho přátelé. Od prvního ročníku, a především od chvíle, kdy na ni zaútočili ti dva hromotluci ze Zmijozelu, ji hlídal na každém kroku. Nechtěl ji brát s sebou na průzkumy lesa, tajemných chodeb - na nic nebezpečného a zajímavého, co s kluky prováděli každý den.
Sirius byl v tomhle jiný než jeho nejlepší kamarád, občas Jamese přinutil, aby jí dovolil jít s nimi. Sice jí oba neustále hlídali, ale většinou se Sirius nechal přemluvit. To s ním jednou o půlnoci prozkoumávala Zapovězený les. Byla to nezapomenutelná noc, narazili na tlupu asi metrových pavouků, byl to ten nejúžasnější zážitek, především protože se Sirius pavouků bál (ale nikdy by to nikomu nepřiznal - hrdina) a potom, co se jim podařilo utéct, Sirius ji galantně při úprku nechal několik metrů za sebou, se dušoval, že jen hledal tu nejlepší cestu, aby se náhodou nezranila.
Sirius byl jeden z nejdůležitějších lidí v jejím životě, stejně jako James, ale přesto se její vztah k němu tolik lišil.
James byl jako její bratr, byl její bratr. Svěřovala se mu, když byla malá a venku zuřila bouřka, zalezla si k němu do postele a on ji hladil po vlasech a říkal, že se nic neděje.
A Sirius? Dalo by se říct, že to byl její nejlepší kamarád, přesto to nebyla pravda. Byl její dětská láska, hrdina, zachránce… Chlapec, kterého milovala a ctila ho, jenže už byla dospělá. Skončil čas pohádek, o princi, který se do ní zamiluje a odveze ji do svého paláce na svém velkém černém Harleji. Protože její princ ji nikdy nepovažoval za holku, nedíval se na ni, jako na ostatní (i méně přitažlivé) dívky. Byla mladší sestra jeho nejlepšího kamaráda, jako vlastní kamarádka. Elizabeth pochybovala, že si vůbec uvědomuje, že už jí brzy bude sedmnáct let.

"Co se děje?" Zeptala se Elizabeth a pohlédla na svého bratrance. James se tvářil jako magor, totiž víc než obvykle.
"Evansová souhlasila, že s ním půjde na ten vánoční večírek."
"Vážně?"
"Jo."
"Jak to, u Merlina, dokázal?"
"Nemám tušení," zakroutil nechápavě Sirius hlavou a plácnul sebou na pohovku vedle ní.
"Souhlasila - ona souhlasila," vysoukal ze sebe James a dál hleděl se široce rozevřenýma očima někam za její záda.
"Myslíš, že bude v pořádku?" Naklonila se k Sirovi a starostlivě na Jamese pohlédla.
"Ale jo, nech ho se vzpamatovat, tohle je pro něj důležitý okamžik."
"Stejně tomu furt nevěřim, to Lily vážně jen tak souhlasila?"
"No vlastně… James zapomněl, že se nějaký večírek vůbec koná, takže ji ani nepozval a Evansový to bylo asi divný. Před chvíli za nim přišla, postavila se před něj se založenýma rukama. Znáš ten její postoj královny světa, ne? A začala na něj chrlit, proč jí nepozval, co si to vůbec dovoluje a proč je takovej idiot. A to naše pako to vůbec nepochopilo a zeptal se jí, kam že jí to má pozvat. Mělas Evansku vidět, vypadalo to, že jí vybouchne hlava, ale pak prostě beze slova vyrazila pryč a Dvanácterákovi to konečně došlo," zarazil se Sirius a začal se smát potlačovaným smíchem.
"A dál?" Zvýšila Elizabeth hlas a propalovala ho pohledem, stále nic nechápala. Proč zrovna ona musí u něčeho takového chybět?
"No," soukal ze sebe Sirius a už se hlasitě smál. "Rozběhl se za ní. Říkal, že se omlouvá a že chce jít s ní a poskakoval při tom, jako…"
"Chápu! A co dál?"
"Políbila ho."
"Cože?"
"No, nejdřív se rozesmála a pak ho prostě chytla a políbila, od tý doby se tvářít tak, jak se tváří," kývl Sirius na Jamese, který ještě stále nevnímal své okolí.
"To jako myslíš vážně?"
"Jo."
"Tak to je gól," řekla Elizabeth a zahleděla se do neznáma, byla z toho vykolejená skoro stejně, jako James. Uháněl Evansovou tolik let, už skoro od začátku třetího ročníku ji každý den zval na rande, běhal za ní jako pejsek, stavěl se jí do cesty, štval ji. Dělal všechno proto, aby si ho všímala, schválně ji provokoval, aby se s ním alespoň hádala, aby uznala jeho existenci a nakonec dosáhl svého vysněného rande tím, že na ni jednou jedinkrát za ty necelé čtyři roky zapomněl? Lidé a jejich city jsou vážně zvláštní.
"Když už jsme u toho večírku, co vlastně plánuješ ty?"
"Cože?" Zamrkala Elizabeth a stočila svou pozornost zpět na Siriuse.
"Vy jste vážně jeden lepší než druhej, asi máte tu natvrdlost v rodině," zakroutil posměšně hlavou. Elizabeth se už už nadechovala k nějaké peprné odpovědi, ale nenechal ji ani promluvit. "Vánoční večírek, jídlo, pití, tanec, randění…"
"Jo, tohle. Ještě nevim, jestli vůbec půjdu," zakroutila nerozhodně hlavou, nechtěla se o tom bavit. Už uplynul týden od chvíle, kdy profesorka McGonagallová na nástěnce vyvěsila pozvánku na večírek a ona ještě nebyla rozhodnutá. Vždyť neměla ani kluka. Alice to měla jasné od začátku, šla s Frankem a teď dokonce i James dostal svou vyvolenou, jenže Elizabeth? V Bradavicích existoval jen jeden mladík, o kterého stála, i když… Byla by ráda, kdyby ji Sirius pozval, ale už nebyla malé dítě. Uvědomovala si, že on o ní nestojí a že jí nikdy nepozve. Vlastně s ním ani nechtěla jít, věděla, jak dopadne každé jeho rande a nechtěla se stát jednou ze sta. Teď byla jedinečná.
"Musíš jít, abych si s tebou mohl zatancovat," mrkl na ní Sirius a obdařil ji jedním ze svých slavných zářivých úsměvů, který však nepatřil do sady balících, nýbrž kamarádských.
"Uvidíme," kývla znovu neurčitě hlavou. "A co ty? Už máš svoji oběť?"
"Ještě se rozhlížím," rozesmál se a zatočil hlavou. "Tamhleta není špatná."
"Caroline Emmersonová?" Krásná šesťačka, která s Elizabeth sdílela ložnici. Dlouhonohá blondýna s velkými ňadry, zářivýma modrýma očima a bez mozku, přesně jeho typ. Elizabeth ji znala moc dobře. Caroline byla blbá, jak kluběnka a jednoduchá, jako Hagridovi pletací vzory.
"Takže Coralin, jo?"
"Caroline!"
"To je fuk," Sirius se pomalu postavil, pohodil hlavou, takže mu vlasy sklouzly do očí a nasadil další z jeho zářivých úsměvů, tentokrát ze sady těch balících. "Zatím, Liz."
"Jo, měj se," prskla Elizabeth, ale on už ji neslyšel. Mířil za svým týdenním úlovkem.

"Špatně," zasténal černovlasý chlapec a zvedl malý zelený bob. "Vždyť to není tak těžké, stačí se jen naučit nazpaměť části rostlin a jejich funkce a…"
"Já vím," odsekla Elizabeth a založila si ruce. Už toho měla vážně plné zuby a uvažovala, jestli jí za to budoucnost bystrozora vůbec stojí, nakonec do bystrozorského kurzu stejně braly jen desetinu uchazečů. Jakou má zrovna ona šanci?
"Co je s tebou?"
"Nic."
"Elizabeth," vyslovil její jméno a zadíval se jí do očí. Pod jeho pohledem znervózněla, jakoby jí viděl až do duše.
"Vážně, jen už toho mám plný zuby. Zítra je ten večírek a pak už prázdniny, nenecháme to na jindy?" Vykouzlila na tváři andělský úsměv, i když si uvědomovala, že na jejího učitele to nezabere. Jak jí vůbec mohlo napadnout, dohadovat se s někým, jako byl on?
"Tak fajn."
"Vážně?"
"Jistě, nebo snad…"
"Ne ne ne," začala vehementně kroutit hlavou a znovu se usmála, jak nezvyklé v takové společnosti. "Tak, co plánuješ na prázdniny?"
Otočil se na ní a znovu jí pohlédl do očí. Zhluboka se nadechla, to toho nemůže nechat? Nesnášela tyhle jeho němé nicneříkající pohledy. Věděla, že o něčem uvažuje a že se to týká jí, jenže nebyla schopná přijít, na co myslí. Nevyznala se v něm, to měl se svým bratrem společné. Oba byli tak odlišní od ostatních.
Už si myslela, že jí neodpoví. Zase. Tohle dělal často, když se mu její otázky zdály nepatřičné nebo nesmyslné, tak jednoduše nereagoval. Dělal, že neslyšel. Jakoby byla malé dítě, které se ptá na všechny pitomosti a on je přehlíží, přičemž se občas blahosklonně sníží na jeho úroveň a zapřede s ním hovor. Štval ji, tohle jeho chování nesnášela. Jenže s tím nemohla nic dělat, kdyby pokračovala v hovoru, neposlouchal by ji. Kdyby po něm chtěla za odpověď za jakoukoli cenu, odešel by. Byl tak odlišní od chlapců jejího věku, bylo na něm něco zvláštního, tajemného, smutného… Co ji přitahovalo a nedávalo jí spát.
"Vlastně ani nevím, nejspíš pojedu domu," přerušil jejich oční kontakt, když toho ona nebyla schopná a zakroutil hlavou. "A co ty?"
"Já… taky pojedu domů, s Jamesem a S -" rychle se zarazila. Tohle nebylo dobré téma. "Ale asi jen na Vánoce, teta se strejdou nemají volno v práci, takže se na zbytek prázdnin a na nový rok vrátíme do Bradavic." Chtěla si za to přeřeknutí vrazit pěstí. Jejich váhavé přátelství, z jeho strany spíš tolerance její osoby, bylo postaveno na… vlastně ani nevěděla na čem, ale určitě to nebyl osobní život. Neřekla mu nic o sobě, o rodičích, o přátelích a na oplátku on mlčel o svém životě. Stále byli cizí lidé, kteří o sobě nic nevěděli a zároveň, jakoby ho znala celý život.
"Já… Už budu muset jít, James mě bude hledat," vykoktala po chvíli napjatého ticha, posbírala svoje věci a vyběhla z učebny.
Myslela si, že postupem času se to zlepší, že se napjatá atmosféra mezi nimi zklidní, že si zvykne na jeho chování, že se třeba i on uvolní. Pletla se. Pocházeli z příliš rozdílných světů.
On se narodil pro povinnost, moc a bohatství. Ona z lásky a pro lásku, přátelství a rodinu. Jeho chování se změnit jen tak nemohlo, byl takový, byl takhle vychovaný a zázrak znamenalo už to, že si s ní občas s jemným úsměvem povídal nebo ji zdravil na chodbách, ale co znamenaly ty jeho pohledy?
Vždy když se rozesmála, nebo udělala nějakou hloupost (většinou mále vyhodila do vzduchu celou místnost), tak si ji mlčky prohlížel a v jeho očích zahlédla lesk a třpyt, který nebyla schopná identifikovat.
Elizabeth zakroutila hlavou, teď měla jiné starosti než se zajímat o modré oči Reguluse Blacka. V první řadě musela vymyslet, co s vánočním večírkem.

"Sakra!" Vykřikla a skácela se na zem. Ze sklepení, kde měla s Regulusem hodinu, běžela a nedívala se na cestu, byla tak ztracená ve svých myšlenkách, že do někoho narazila a jak široká tak dlouhá se natáhla na kamenné podlaze.
"Promiň, si v pořádku?" Uslyšela nad sebou milý chlapecký hlas, promnula si bolavé koleno a pomalu začala vstávat. Chlapec jí nabídl ruku.
"Ne, to já se omlouvám, nedávala jsem pozor na cestu a vrazila do tebe," zakroutila hlavou a pohlédla do jeho velkých oříškových očí. Znala ho, ale jen od vidění. Chodil do třídy s Frankem, takže havraspárský sedmák, byl velice pohledný, vysoký a svalnatý. Elizabeth si matně uvědomovala, že se jmenuje nějak na S - Sully? Sells? Nebyla si jistá. Hrál na postu brankáře v havraspárském famrpálovém týmu, proto ty svaly.
"Myslim, že za to můžeme oba," usmál se na ní a podával jí tašku.
"Díky, hmm…"
"Promiň, jsem Jasper, Jasper Sullivan."
"Elizabeth Mooreová."

"Tak jaký bylo doučování s panem Dokonalým?"
"Fajn."
"Takže ses konečně něco naučila?"
"Možná."
"No, škola zatím stojí."
"Jo."
"Elizabeth! Co je s tebou?"
"Ale nic."
"Jo, to vidim," odfrkla si Alice a podezíravě sledovala její široký úsměv. "Tak mi řekni, co se stalo? Utopila si v kotlíku Křiklana, nebo co? Počkej, to ne, tomu by se do něj nevešla ani hlava. Tak co je?"
"Víš, jak je ten vánoční večírek?"
"Jistě."
"Tak na něj nakonec půjdu."
"To je skvělý a… Počkat! S kym? Někdo tě pozval, že jo?"
"Už to tak bude," usmála se znovu Elizabeth a pomalu se posadila na Carolininu postel.
"Tak povídej!"
"Jasper Sullivan."
"Ten havraspárskej brankář? Vážně?" Vypískla Alice a posadila se vedle ní, div, že jí oči nevylezly z důlků. "Je to kolejní hrdina, kapitán týpu a je tak hezkej a…"
"Vysokej a svalnatej," zašeptala omámeně Elizabeth a usmála se na Alici, jako by snad ona byla Jasper Sullivan.
"Tak to je paráda, jak to bylo? Znáte se? Nikdy si mi o něm neříkala, mohli bysme jít někdy ven, všichni čtyři, Frank se s ním zná a říká, že je prý skvělej student, chytrej a…" Takhle Alice pokračovala ještě několik minut, vyjmenovávala všechny Jasperovi skvělé vlastnosti. Uvažovala, jak je to vlastně dlouho, co se rozešel se svojí bývalou přítelkyní a už se chtěla vypravit za svojí drahou polovičkou, získat další informace, když se do pokoje vřítila přešťastná Caroline s Amber a Adelineou za zády.
"A hele, včelí královna a její dvorní dámy," utrousily Elizabeth a vstala z Carolininy postele, než dostala krásná blodýnka šanci k útoku. "Jdu do společenky, Alice?"
"Hned přijdu," kývla hlavou její kamarádka a zapadla do koupelny, než tam mohla vtrhnou nějaká z jejich milovaných spolubydlících, protože to by se tam pak už nedostala.


V pátek večer se na schodech z dívčích ložnic Nebelvíru, objevila krásná asi sedmnáctiletá dívka v po kolena dlouhých, rudých šatech, které zdůrazňovaly její ženské křivky a hubenou postavu. Dlouhé ebenové vlasy měla vyčesané do slušivého vysokého drdolu, který byl zakončen dlouhým ohonem až do poloviny zad, tvořeným miliony jemných kudrlinek.
Chlapec stojící uprostřed společenské místnosti vedle té nejkrásnější dívky, která se dala v Nebelvíru najít, své společnice, strnul a pohledem doslova visel na dívce, pomalu kráčející ze schodů. Nebyla tak úchvatně krásná, jako jeho vlastní partnerka, přesto se mu v tu chvíli zdálo, že celou místnost zaplnila svou přítomností. Ona byla ten jediný světlý bod, okolo kterého se točil celý svět.

Pomalu kolem něj procházela a tmavýma, skoro až černýma, očima, jakoby dokázala pohlédount až hluboko do jeho duše. Ten pohled by mu dokázal probodnout srdce. Jako to, že si až doteď nevšiml, jak je krásná?

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Aňulka Aňulka | Web | 31. prosince 2009 v 7:45 | Reagovat

Jo, jo, jak to, že si toho nevšiml, co?!!!
Ta kapitola byla bombastická, já skutečně nemám slov, jak to bylo senzační, nádherné a ano, šíleně legrační.:-D
S Elizabeth máme asi stejné představy o princi na Harleyi, protože takového prince bych brala taky:-D
Pak Lily a postoj "královny světa" to bylo skvélé, dovedu si to živě představit, jak tam tak stojí:-D
A nakonec Hagridovy pletací vzory...áááá, to bylo dokonalé, samozřejmě nesmím opomenout Křiklanovu hlavu, která se nevejde do kotlíku:-DTy mě prostě dostáváš...mám tuhle povídku moc ráda a moc se těším na ten Vánoční ples.
Ta kapitola byla zkrátka perfektní, bezchybná, čtivá a poutavá...takže bude fajn, když tu co nejdříve bude další:-D
Jinak taky ti přeju šťastný nový rok, spoustu úspěchů v povídkách i v životě:-)

2 Elin7 Elin7 | E-mail | Web | 31. prosince 2009 v 11:49 | Reagovat

Úžasná kapitola. prostě úžasná! Tuhle povídku mám moc ráda, líbí se mi, že ELizabeth se neváže a žije si tak jak chce, je to fajn.Navíc kapitoyl se hezky čtou a nikdy se člověk nenudí+máš fajn způsob koimbinování minulosti s přítomností. Hagridovi pletací vzory mně dostaly, tak jen tak dál, už aby bylo pokračování.

3 Jaune Jaune | Web | 31. prosince 2009 v 13:40 | Reagovat

bože, ten sirius je pako... mám teď trochu problém s tím, kterýmu z potenciálních partnerů v liziným okolí fandit nejvíc, zatím jsou mi všichni sympatičtí... jsem teda vážně zvědavá, jak to rzsukuješ :D
moc, moc se těším na další kapitolu, protože tahle byla bezvadná... ;)))

4 Bára tvoje SB Bára tvoje SB | Web | 31. prosince 2009 v 15:00 | Reagovat

Ahoj, chtěla bych ti popřát hodne štěstí do nového roku:-) a pěkně oslav silvestra:-)

5 Neila Neila | Web | 31. prosince 2009 v 19:48 | Reagovat

já se přidám k Báře a také ti popřeju šťastný a veselý nový rok:-D

6 lina lina | Web | 31. prosince 2009 v 20:12 | Reagovat

to se onibudou prát dva?Tři? já chci taky:D
úžasná silvestrovská kapitola

7 Flammea Flammea | Web | 31. prosince 2009 v 23:02 | Reagovat

přídávám se k lině, vůbec by mi teda nevadilo, kdyby se o mě popralo pár hezkých kluků :-D kdo ví který z nich bude nakonec ten vyvolenej mladší Black nebo starší Black??? doufám, že nás nebudeš napínat dlouho

8 Asci Asci | Web | 1. ledna 2010 v 2:02 | Reagovat

skvělí naprosto úžasný :)...ty poslední dva odstavce mě naprosto dostaly :D...ani nemůžu říct který z těch tří chlapců se mi líbí víc :)...těším se na další kapču a přeju šťastný nový rok...2010

9 Maya Maya | Web | 1. ledna 2010 v 12:57 | Reagovat

Moje slova! Proč si jí ten holomek nevšímá?
ALe musím uznat, že Regulus je taky kus... hele, to se rýmuje :-D A Sullivan určo taky není k zahození... jsem teda zvědavá, kdo vyhraje...
Já bych to nechala Regulovi... je to tvoje oblíbená postava, moje taky, Sirie je děvkař a Sullivan neznámý... co může být lepší?
Je to krásně napsaný. Líbil se mi ten rozhovor Regula a Liz... prostě bájo.
Úchvatné, úžasné, krásné, milé, přívětivé....
Kdy bude další?
S prosíkem se ti klaní Maya a přeje ti všechno, co jsi vyjmenovala na začátku

10 Peace Peace | Web | 2. ledna 2010 v 0:59 | Reagovat

Oh...stydim se, jak dlouho už jsem tu nebyla a kolik mi toho uteklo...Teď ke kapitole. Byla nádherná, úžasná, skvostná atd. atd. mohla bych pokračovat do nekonečna. Moc se mi to líbilo. Bylo to krásně, poutavě napsané. Prostě nádhera. Chci další. Teda ona tu je, ale až jí přečtu, tak chci ještě další:D:D

11 9pitris 9pitris | Web | 25. ledna 2010 v 21:59 | Reagovat

super no trošku jsem nepochopila konec ae neva stává se to XD jdu dál a regulus? sladký neznámý

12 lucrecia lucrecia | Web | 1. dubna 2010 v 22:18 | Reagovat

su zvddavá kterej black bude nakonec ten ON

13 ejunka-a ejunka-a | Web | 11. února 2012 v 17:31 | Reagovat

Krása. Hrozně se mi líbí jak přeskakuješ ze vzpomínek do přítomnosti a přesto z toho nemám guláš:-) Je to fakt úžasná povídka, hrozně se těším na to jak se bude přííběh vyvíjet v dalších kapitolách. Už bylo načase aby si jí Sirie všiml, jen teď nevím, kterému Blackovi fandit:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
acta est fabula ~ příběh jest skončen

Do not COPY! HP-fanfiction writer. Canon belongs to J.K.R. Design by Nel-ly, picture from DA