5. Kapitola - Boj o život 3/3

26. prosince 2009 v 18:02 | Nel-ly
Tak, slíbila jsem, že budu dokončovat a tak bych vám ráda oznámila, že (už definitivně) s touhle povídkou končím. Zbývají už jen asi tři (nebo dvě) kapitoly a pak konec!
Nerada bych začínala ještě něco, když se nedostávám ke konci, ale protože se blíží i konec Pravého já, mám připravenou novou kraťoulinkou povídku, která už půl roku čeká na jméno.



"Merline," vydechla Joe překvapeně a nahnula se k malému kouzelnickému rádiu.
"Co se děje?"
"Povedlo se mi naladit tu stanici."
"Vážně? To je skvělý, i když… Netváříš se zrovna nadšeně."
"Ten hlas, to je Fred a - a George taky. To je -"
"Užasný!"
"Nebezpečný," opravila ho a zamračila se na něj. "Když je poznám já, znamená to, že je poznají i jiní a půjdou po nich. Copak se zbláznili?"
"Myslím, že je to skvělé. Nebojí se a tím, že stále vzdorují, dodávají odvahu i dalším."
"Ale-"
"Nic se mu nestane, dokáže se o sebe postarat," přerušil ji Chris s úsměvem a položil ruku na rameno. Na chvíli se zarazila a zvedla k němu oči. Od chvíle, kdy spolu utekli, se vyhýbali tématu minulosti. Nepromluvili ani slůvkem o svém ´vztahu´, pokud se to tak tedy dalo nazvat, ani o Fredovi a vůbec se vyhýbali všem věcem, kvůli nimž se rozešli. "Jak se ti to vůbec podařilo najít?"
"Každý den se mění heslo, poslouchej, ať nepřijdeme o to další."
"Heslo pro příští vysílání je ´Svoboda´ a my se s vámi loučíme s přáním dobrého zdraví pro vás a dračími spalničkami pro všechny nám moc dobře známe zastánce zákona," rozloučil se Fred a malé rádio začalo znovu nepříjemně chrastit, když skončil jejich program. Byla si jistá, že to byl on. Jeho hlas by poznala mezi tisíci i vedle jeho bratra, skoro identického dvojčete, který jí však stejný nikdy nepřišel. Rozeznala je kdykoli a kdekoli, podle hlas, vůně, očí, rtů, rukou - podle jejich chování. Ucítila, jak jí v očích začínají pálit slzy. Tohle nesmí dovolit, musí být silná. Všechno skončilo. Zmáčkla knoflík nad malými repráčky a protáhla si záda. V místnosti se rozlehlo dusivé ticho a Joe si uvědomovala, že ji Chris starostlivě pozoruje.
"No, jsem ráda, že jsou v pořádku. Alespoň teď. Ten další, kdo tam s nimi mluvil, byl určitě Lee."
"Máš pravdu," kývl hlavou Chris a konečně od ní odvrátil svůj pohled. "Jsem rád, že se jim nic nestalo a hlavně, že v tom nejsme sami. Už příliš dlouho jsme odtržení od ostatních."
"Nemáme na výběr," zašeptala Joe a znovu se usadila v pohodlném otlučeném sametovém křesle.
"Zítra musím na chvíli zmizet. Můžeš jít třeba do tý mudlovský vesnice pod náma a koupit nějaké jídlo. Ještě nám zbylo několik liber.
"Kam půjdeš?"
"Musim něco zařídit v Londýně."
"Ale-"
"Bude to rychlé, mám tam s někým sraz."
"Půjdu s tebou," řekla rozhodně.
"Ne."
"Nenechám tě tam jít samotného, co když tě někdo uvidí?"
"Nemyslím, že bych byl v ohrožení. Bude to jen krátká schůzka, už ji mám domluvenou nějakou dobu."
"Ale s kým?"
"To je jedno."
"Chrisi…"
"Nechci se o tom bavit, vážně Joe," pohlédl jí přísně do očí. "Nech to plavat."
"Fajn," odsekla uraženě a odkráčela do tmavě modrým závěsem oddělené místnůstky, kde se nacházela její postel."

"Všechno nejlepší, Joe," usmál se na ní Chris a podával jí malý hranatý balíček.
"Cože?"
"Ty vážně ráno nejsi schopná fungovat, co?" Zeptal se jí s úsměvem a dál k ní natahoval dlaně s červeným balíčkem ovázaným zlatou mašlí.
"Vánoce!" Vykřikla Joe, když jí konečně došlo, co se děje.
"Přesně," usmál se Chris. "Všechno nejlepší."
"I tobě," natáhla se k němu a dala mu letmou pusu na tvář. "Ale Chrisi, to si neměl. Já pro tebe nic nemám."
"Nevadí, stejně je to jen taková maličkost."
"Je to nádhera," zašeptala a tiskla v rukou malou dřevěnou sošku ve tvaru hrdého lva. "Kdes…"
"Vyrobil jsem ji."
"Kdy?"
"Na hlídkách, nikdy tam nemám co dělat."
"Ale jak?"
"Nožem," usmál se při pohledu na její nechápavý výraz. "Naučil jsem se to už před lety, táta byl truhlář, a když jsem byl malý, vyráběl mi domácí dřevěné hračky."
"Je to vážně úžasné Chrisi, ale tohle přeci nemůžu přijmout. Trvalo ti to vyrobit a…"
"Už ani slovo, je tvůj."
"Děkuju, mám tě ráda, Chrisi."
"A já tebe."

"Slyšel si to?"
"Jo."
"Co to bylo?"
"Nevím."
"Možná bychom měli odejít," zašeptala Joe a vystrašeně se otáčela kolem dokola a hůlkou připravenou v pohotovostní pozici.
"Myslím, že to nebude potřeba," usmál se Chris a otočil se někam za její záda.
"Cože?"
"Mám pro tebe ještě jeden vánoční dárek," odpověděl potichu a udělal několik kroků směrem k ní. Nechápala co se děje. Proč se chová tak tajemně? A proč, u Merlina, není alespoň trochu vystrašený z přítomnosti jiné osoby. Jistě, jejich zaklínadla nebyla stoprocentní, ale na rozpoznávání lidské přítomnosti určitě stačila. V jejich okolí se nacházel nejméně jeden člověk (počet lidí už dokázat nezjistili).
"Chrisi, tohle se mi vážně nelíbí. Je to nebezpečné a…," zasekla se v půli věty a s rozšířenýma očima pozorovala postavu, která se před ní najednou zjevila. "Panebože," vydechla Joe s rukou před ústy a jako náměsíčná udělala krok do předu, přičemž stále upřeně zírala do tmavěmodrých očí.
"Ahoj, Joe," usmál se na ni a pomalu se k ní přiblížil. "Rád tě vidím."
Neodpovídala a dál na něj hleděla s očima doširoka rozevřenýma. Snažila se najít ztracená slova, chtěla mu toho přeci tolik říct, ale nedokázala to.
Pomalu k ní vykročil a trochu natáhl ruce, udělala k němu několik krátkých kroků, takže od sebe stály jen asi půl metru. Beze slova si navzájem hleděli do očí, než se konečně pohnul a pevně ji k sobě přitiskl.
"Promiň mi, Joe," zašeptal jí do ucha a položil si hlavu na tu její. "Miluju tě."
"A já tebe," vzlykla a přitiskla se k němu ještě blíž. "Bála - bála jsem se, že tě už nikdy neuvidím, že se ti něco stane, že - že -."
"Já vím," přerušil její zmatené koktání, prsty jí chytil za bradu, zvedl hlavu a políbil ji.
Konečně, konečně ucítila znovu ten žár, způsobený jeho dotykem a láskyplným polibkem. Tolik ho milovala, tak proč muselo být vždy všechno tak těžké? Patřili k sobě, to bylo jasné, jakože Slunce vychází každý den na východě a zachází na západě. Snad nikdy nebyla šťastnější, jako ve chvíli, kdy se k němu po těch dlouhých měsících přitiskla a pocítila sílu jeho polibku.
"Jak si sem dostal?" Zeptala se, když se od sebe po několika dlouhých minutách odtrhli.
Pohladil ji po vlasech a s úsměvem kývl napravo za její záda. Zmateně se otočila a spatřila usmívajícího se Chrise.
"Chrisi," vydechla překvapeně a prohlížela si ho, jakoby ho nikdy neviděla. "To ty?"
Kývl hlavou.
"Ale jak?"
"Vzpomínáš, jak jsem jel do Londýna, kvůli té tajné věci?" Ozval se s úsměvem Chris a Joe se nechápavě zamračila. "Měl jsem se sejít s Georgem a ten…"
"… a George mě donutil zachovat se jako dospělý člověk," dopověděl za Chrise Fred a znovu se na ní usmál, když se otočila zpátky k němu.
"Vážně? A proč tak najednou?"
"Joe," vykřikl Chris pohoršeně.
"Nepleť se do toho, Chrisi," vyštěkla, ani se na něj neohlédla. Pohledem i nadále probodla vysokého zrzavého mladíka naproti sobě. Donutil, takže George tě musel donutit, abys za mnou přišel? Aby ses omluvil za to, že si mě opustil a pak nechal na tak dlouho odejít? Donutil?" Při posledních několika slovech jí hlas začal přeskakovat a dosahoval nebezpečných výšek.
"Joe, poslouchej, já…"
"Nech si to. Nevidím důvod, proč bych tě měla poslouchat."
"Přestaň zase vyvádět!" Došla Fredovi konečně trpělivost a svým hlubokým hlasem překřičel ten její pisklavý. "Přišel jsem, omluvil se a ty se chováš jako…"
"Jako co?" Zakřičela naštvaně a ostentativně si založila ruce.
"Jako prachobyčejná hysterka!" Vyjel na ní a konečně se přestal ovládat. Oby byli tvrdohlaví a výbušní, o tom se nedalo pochybovat. Když se oba sešli na jednom místě, nemohlo to skončit jinak než s vášní, ve většině případů hádkou. "Přijel jsem za tebou, omluvil se. Řekl, že tě miluju. Chci být s tebou, i za cenu tvého neustálého odmítání, zabedněnýho chování a řvaní. Copak ti to nestačí?"
"Jistě, přišel si. Po více než roku, od chvíle, kdy si mě podevedl a pak jednodušše opustil. Tak se nediv, že ti hned neskočím do náruče."
"Měla bys."
"Cože?"
"Měla bys mi odpustit, je to tak dlouho… Miluješ mě, moc dobře vim, že ano. Tak proč nemůžeš pro jednou ustoupit, to ti nestačí, že jsme byli tak dlouho od sebe? To se mnou nechceš být?"
"Jistě, že chci. Miluju tě, jen nevim, jestli to dokážu."
"Jestli dokážeš co? Odpustit mi?"
"Už dávno jsem ti odpustila a ty to moc dobře víš," odsekla, znovu se k němu přiblížila a opřela si ruku o jeho hruď. "Miluju tě, ale nevím, jestli dokážu být s tebou."
"A co jiného můžeš dělat," usmál se na ni, přitáhl ji k sobě a hladově políbil.
Chris stojící několik metrů za jejich zády s úsměvem nevěřícně zakroutil hlavou, jinak to dopadnout ani nemohlo.
"Miluju tě, jsi to nejdůležitější v mém životě," zašeptal Fred, když se po druhé toho dne odtrhl od jejích rtů. "Stačí?"
"Stačí," obdařila ho tím nejzářivějším úsměvem a pověsila se mu kolem krku.
"Díky, Chrisi," usmála se na něj, když Freda pustila z pevného obětí. "Nevím, co bych si bez tebe počala."
"Jo, tak tím si taky nejsem jistý," kývl na ní a nechal se obejmout, dnes na něj těch citů začínalo být trochu moc.
"Hmm, taky ti chci poděkovat, Chrisi," ozval se nakonec i Fred a Joe ho obdařila dalším zářivým úsměvem. "A omluvám se za svoje chování, jsem vážně rád, že ses o ni postaral. Muselo to dát dost práce."
"To máš pravdu."
"Hej! Jsem tu taky, jestli ste si toho nevšimli."
"Tebe je dost těžké si nevšimnout," zazubil se její blonďatý zrádce. Nafoukla tváře jako žába a pevněji se přitiskla ke své znovunalezené lásce. Teď už bude všechno v naprostém pořádku, jak moc tomu věřila.
Fred za ní přišel, i přes všechny problémy a nebezpečí, které pro něj představovala, přišel, aby se jí omluvil. Odpustila mu už dávno, nemohla jinak, ale přesto ji jeho slova zahřála na srdci. Konečně dokázal překonat svoji hrdost a sklonit se. Udělal to, k čemu se ona nedokázala přinutit.
Miloval ji a ona milovala jeho. Konečně se zdálo, že si bude rozumět s jejím nejlepším přítelem. Povídali si spolu, smáli se, jako dva staří známí. Vše bylo dokonalé. Chris už nejspíš konečně překonal svoje city k ní a Fred svoji žárlivost. Joe se usmála a pozorovala je, jak sedí naproti sobě ve stanu a v klidu si povídají o nynější situaci v kouzelnickém světě, to byla jediná věc, která jí i v tuhle chvíli dokázala přidělat vrásky. Stále se skrývali, byli v nebezpečí, v ohrožení života… I v tuhle chvíli.
Jen, co na to pomyslela, se ozvala hlasitá rána a stan jim spadl na hlavu. Co se, u Merilna, děje? Teď, když si konečně myslela, že bude šťastná.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Liliane Evans Liliane Evans | E-mail | Web | 26. prosince 2009 v 18:18 | Reagovat

pekná kapitola :-), tešim sa na ďalšie :):):)
čoooooooooooooooooo????????? zachvýľu bude končiť aj Pravé Já???????? nieeeeeeee, fňuk..., ale tešim sa aj na novú poviedku :-)

2 Elin7 Elin7 | E-mail | Web | 26. prosince 2009 v 18:26 | Reagovat

První komentář(pokud mně někdo nepředběhne)! Je škoda že tato povídka končí, mám ji moc ráda, tak v nejhorším budu číst od znova :D. pěkná kapitola, je od Chrise hezké, že Joe a Fredovi tak pomohl, ale o to smutnější bude až Fred umře(pokud i nadále budeš brát v podtaz děj v HP) a Joe zůstane zase sama, pokud nezabijou i ji. Honem další kapitolu, nenapínej nás tolik.

3 Maya Maya | Web | 26. prosince 2009 v 18:44 | Reagovat

To snad ne! Ty jedna neskutečná, nenápravná a neoprávněně mučednická, zlá Nel - ly! Za tohle bych ti nejraši nabančila!
Ne, ale vážně, to jako děláš naschvál? Nachvál to vždycky usekneš? Neschvál budeš končit? Chceš mě odrovnat? Chceš, abych umřela?... Daří se ti to :-/
Neříkám, že se mi to nelíbilo, protože to bylo nádherný a něco tak šlechetného a dobrého bych od Chrise nečekala. A zvlášť, když se jednalo o Freda...
Ale ten konec!
Umíš si představit, jak si tímhle odrovnáváš čtenáře? Slabší povahy můžou dostat infarkt, víš? Mě třeba chytla domolovací a odnáší to naše klávesnice..
Na chvilku jsem myslela, že Chris zradil a přešel na druhou stranu, ale potom... já si vážně nemůžu pomoct, svírají mě pochyby o tom, jak snadno se vyrovnal s Joeniným odmítnutím. (jsem hrozná, já vím)
Ach jo, tohle je strašně chaotický... myslím jako to, co ti chci říct. Měla bys z toho ale pochopit dvě věci:
1. Tahle kapča byla ndherná, úžasná a já jsem moc ráda, že jsou konečně spolu
2. Jestli brzy nepřidáš další a neodškodníš tak jeden z mých největších šoků v životě, který jsi mi udělala, tak se tvoje noční můra stane skutečností!
Nehorázně naštvaná Maya

4 Jaune Jaune | 26. prosince 2009 v 19:52 | Reagovat

ty... sovu na tebe! jak mě ty můžeš vyčítat, zrovna ty, že něco useknu! a sama uděláš tohle... Nellinko, já tě mám sice ráda, ale tohle bys nemusela přežít, věř mi...
tááákže... nádech, výdech a jde se na to: naprosto báječný! musím se přiznat, že jsem chrisovi nevěřila, nevěřila jsem, že se ještě někdy dokáže dívat na joe jinak než na svoji přítelkyni... ale překvapil, chlapec a to teda fest...
fred a joe konečně spoooluuu! lidi, slavte! já jsem tak ráda, fakt, ani nevíš jak, trochu mi teda zatrnulo, když joe začala vyvádět, ale pak... no prostě paráda...
už nevím, co bych ti napsala... snad jen, varování na závěr: okamžitě a střelhbitě další kapitolu... nebo se neznám... a maya mi pomůže... muhehe xD

5 Nel-ly Nel-ly | 26. prosince 2009 v 20:07 | Reagovat

Tak vám děkuju za pochvalu a za vyhrožování :-P si to zasloužíte, náhodou :D
Elin: Děkuju :D číst znova? to ne, to bych ti nikdy nepřála... furt čekáš na Fredovu smrt, chudák malej :D slibuju, že jistýho masakru se ode mě ještě dočkáš, ale asi ne tak, jak bys čekala
Maya: Samozřejmě že ti nechci ubližovat! Jen udržuju tvůj zájem a slibuju, že další kapitola bude co nejdřív, už se téhle povídky chci zbavit a věř, že to nepotrvá dlouho... možná to neroztáhnu už ani do těch tří kapitol
Jaune: S tebou se ale dneska nebavim :D Ty!!!! Mi nemáš co vyčítat... nemám tě ráda, abys věděla... :D za to, jak ubližuješ mým nervům si to zasloužíš, tak! (jak sis všimla, tak moje psaní závisí na mé náladě, a když mi jí furt ničíš a napínáš mě, tak se mi píše těžko)

6 Peace Peace | Web | 26. prosince 2009 v 23:08 | Reagovat

Uh...:D Krásná kapitola. Naprosto úžasně napsaný. Jako vždycky. Ale nemůžu si pomoct: TEN KONEC!! To bylo fakt krutý. A že budeš s touhle povídkou končit, mě mrzí. Měla jsem ji opravdu ráda:D

PS: Moc rády spřátelíme. Vůbec si neotravovala a už vůbec nerudni:D Já mam teda co říkat, když jsme pořád rudá až na pr..zadku:D Ale to jsem hodně odbočila. Každopádně pro nás spřátelení s tebou hodě znamená a jsme moc vděčné:D

7 Peace Peace | Web | 26. prosince 2009 v 23:10 | Reagovat

PPS: Btw...Můžu tě rovnou hodit do odkazů?:D

8 GABULQA GABULQA | Web | 27. prosince 2009 v 0:08 | Reagovat

hezůůůů blog

9 lucrecia lucrecia | Web | 25. března 2010 v 17:56 | Reagovat

no konečně..už jsem myslela že Joe i Fred budou pořád tak tvrdohlaví a zabednění

10 Violette Violette | 16. října 2010 v 21:56 | Reagovat

jo, taky jsem si myslela, že to Joe zase zkazí a bude mu vyčítat, že se jí neomluvil dřív... ale on už se jí omluvil dřív!! Takže jsem ráda, že se konečně nějak dali dohromady.
A co teď? Teď jako někdo umře či co? Na to nejsem citově připravená. Já chci Happy End :D

11 AnNe (WG Team) AnNe (WG Team) | Web | 10. dubna 2011 v 15:22 | Reagovat

awwwwww nádherná kapitolka <3 ale v jedné chvilce jsem už myslela, že Joe jednu vrazím a že to zkazí! :D

12 Zuzana Zuzana | 26. června 2011 v 0:19 | Reagovat

Ja som taká šťastná, že sa konečne udobrili. Chrisa mi je ľúto, ale ona patrí k Fredovi :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
acta est fabula ~ příběh jest skončen

Do not COPY! HP-fanfiction writer. Canon belongs to J.K.R. Design by Nel-ly, picture from DA