17. kapitola - Pohádka

23. prosince 2009 v 12:10 | Nel-ly |  Pravé já
Takže "vánoční" kapitola :D Tuhle kapitolu bych ráda věnovala SAWARIN, protože díky skvělému rozhovoru s ní jsem probděla skoro celou noc (ty tři hodiny spánku byly fajn :D) a nakonec kapitolu dopsala.
Malé upozornění: část, myslím že poznáte jaká, se odvíjí z mé ne zrovna příjemné nálady a "velké lásky" k Vánocům, ale snažila jsem se nepřehánět a vnést do "díla" i trochu té vánoční radosti. Snad se povedlo.... já si tím nejsem tak jistá.


"Nemůžu se dočkat."
"To chápu, bude to tvůj první zápas, ale… není ti to trochu líto?"
"Líto? Jako kvůli Jakeovi? Vlastně ani ne, byl vážně lepší než já. James je skvělý kapitán a jeho tým si vítězství zaslouží."
"Jo, máš pravdu. James je vážně skvělý."
"Skvělý?"
"No, myslím kapitán, samozřejmě."
"Jistě," usmála se Casy a dál pokračovala v chůzi. Vztah mezi Lily a Jamesem se během těch několika měsíců vážně změnil. Už na něj tak často nekřičela a neodvracela se od něj, když si přisedl k jejich stolu a pokud se odvážil promluvit na ni, zůstávala stále relativně v klidu. Ne, že by se její chování nebo náplň celého dne nějak drasticky změnily. Stále o Jamesovi mluvila víc, než bylo obvyklé, nadávala na něj, spílala mu, ale Casy měla podezření, že teď už ani ty nadávky nemyslí vážně a že se o něm prostě chce jen bavit.
Lily Evansová a James Potter, byli dva nejdiskutovanější lidé v celých Bradavicích. Jejich hádky se za ta léta staly tradicí a pobavením pro všechny jejich spolužáky. Jamesova neutuchající snaha a Lilyino zatvrdilé odmítán, byly součástí Bradavic stejně jako nesnášenlivost mezi Zmijozelem a Nebelvírem, stejně neodmyslitelné, jako po chodbách se potulující nenáviděná paní Norrisová. A to se teď, i když jen nepatrně, změnilo a všichni si toho všimli. Teď sledovali, jak se spolu dokonce občas nenuceně baví a všichni překvapeně zvedali obočí, když Lily prošla kolem Nebelvírského idola a pozdravila ho. Celé Bradavice, Casy měla podezření, že i většina učitelů, žily jejich chováním a podvědomě čekaly, až konečně překročí hranici a stane se z nich nejslavnější pár nebo naopak, nepřátelé na smrt.
Casy celé tohle jejich nepatrné stydlivé přátelství sledovala s velkou nervozitou. Lily se stala její nejlepší kamarádkou stejně, jako James a kluci. Modlila se, aby bylo všechno konečně v pořádku. Přesto to nebyla jediná citová záležitost, co se jí dotýkala. Byl tu ještě jiný, vrtkavější a pozoruhodnější vztah, který jí nedal spát. Byl to její vztah vůči Siriusovi a především… Jeho vztah k ní.
Před pár dny za ní z ničeho nic přišel a začal s ní normálně mluvit. Ptal se, jak jí to jde s učením, co si myslí o Lily a Jamesovi, jak teď vychází s Remusem atd. Kladl jí ty nejběžnější nesmyslné otázky a přitom ji bedlivě pozoroval. Casy nemohla pochopit. Proč to dělal?
Nejdřív se s ní tak dlouhou dobu odmítá bavit, vyhýbá se jí, dělá, že neexistuje. A pak úplně obrátí a najednou jsou z nich zase dobří přátelé. Neřekl ani slovo o tom večeru, kdy spolu dělali úkol na Přeměňování a kdy spolu naposledy mluvili. Ani náznakem se k tomu ožehavému tématu nechtěl přiblížit. Chápala to, nechtěl o tom mluvit, ani ona nechtěla, protože stále nevěděla, co by mu řekla. Přesto jí připadalo zvláštní jeho chování. Najednou ji začal vyhledávat. Ptal se jí na Lily, na školu, dokonce i na knihy. Pokládal jednu prostou nic neříkající otázku za druhou.
"Ahoj Chasei, jak je? Lily." Ozvalo se vedle nich a Casy trochu otočila hlavu k černovlasému mladíkovi s úsměvem na rtech.
"Ahoj Siriusi," usmála se na něj Lily. Ano, usmála. Jestli se její chování k Jamesovi trochu zlepšilo, tak její chování k Siriusovi prošlo dokonalou přeměnou. Usmívala se na něj, povídala si s ním, smála se jeho žertům, chovala se k němu, jako k dobrému příteli stejně, jako už se takhle dlouho chovala k Removi. Co se mezi nimi stalo, Casy nevěděla. Ale dost jí to trápilo, nemohla si tu změnu vysvětlit. Lily Siriuse přeci nesnášela, za jeho nadřazené arogantní chování k okolí, za jeho holky a to, jak jim neustále ubližoval. Nesnášela jeho chování ke zmijozelským, co zmijozelský, ke všem studentům, kteří se mu náhodu znelíbili a které jen tak, bez důvodu, týral.
Casy její nepřátelské chování k Nebelvírskému princi vždy chápala. Věděla, že má své správné odůvodnění. A proto to pro ni ta změna znamenala takový šok. Proč? Proč se k sobě takhle chovají? Vždyť ani Sirius nemá Lily rád.
"Siriusi," kývla hlavou Casy a pokračovala v cestě na famfrpálové hřiště, kde se měl uskutečnit první letošní zápas Jamesova týmu. Nebelvír vs. Havraspár.
"Tak co, Chasei, jak se těšíš na zápas. Vím, že si se chtěl dostat do týmu, ale určitě si to užiješ i tak. Chodil si se přeci často dívat na jejich tréninky, ne?"
"Jo, to chodil. Chtěl jsem se něco přiučit, jsou vážně skvěle sehranní. James je skvělý kapitán, ale to nestačí. Dokonale zná své spoluhráče a oni mu bezmezně věří."
"Máš pravdu, Dvanácterák si na tom vždycky zakládal. Je famfrpálem doslova posedlý, stejně jako ty, že jo?"
Zase ty stupidní otázky. Copak s tím nikdy nepřestane?
"Neřekl bych, že jsem posedlý. Jen mám famfrpál rád a zajímám se o něj stejně, jako všichni ostatní."
"A co říkáš jejich bránkáři? Měl si přeci velkou šanci stát na jeho místě, i když mě to furt dost překvapuje vzhledem k tvojí - postavě."
"Jake je skvělý. Je to nejlepší brankář, které ho mohli mít. James udělal správně, že ho vybral. Má velkou budoucnost."
"Jo, to máš asi pravdu. A co…," nedokončil svojí další otázku, protože v tu chvíli se k nim přihnal nervózní james.
"Už jsem si řikal, kde ste," začal na ně chrlit, hned, jak je dohnal. "A kde je Remus?"
"Drží nám místa na tribuně, jen klid, brácho, budete skvělí," usmál se Sirius a poplácal Jamese po rameni.
"Jo, Sirius má pravdu. Viděl jsem, jak jste sehranní. Jste ze všech nejlepší. Rozdrtíte je," přidala se Casy se svým podporováním a nezabránila úsměvu, při pohledu na klepajícího se kapitána. Člověk by řekl, že po skoro šesti letech, co v týmu hraje, už nebude nervózní. Omyl.
Ve chvíli, kdy James Potter nasedl na koště a vyletěl vstříc Slunci, byl volný a všechen strach nechal na zemi pod sebou, ale do té doby, byl vždy nervní a nejistý. Tohle všichni věděli a o to víc, si vážili jeho skvělého vedení.
"Budeš určitě skvělý, James," ozval se vedle Casy tichý povzbudivý hlásek. Překvapně sebou cukla, když kolem ní ta osoba prošla a rychle Jamese objala. "Hodně štěstí." Zašeptala Jamesovi Lily do ucha a spěšně se vydala k tribunám.
"Díky," hlesl omráčený Potter a sledoval svojí vílu, jak mizí v davu nebelvírských fanoušků.
"Měl by ses vzpamatovat, dvanácteráku. Nemůžeš hrát s hlavou v oblacích," rozesmál se Sirius a strčil do něj. "I když to zní dost divně," otočil se ještě na Casy a ta se rozesmála.
"J-jo jasně, už jdu. Tak - zatím," kývl hlavu stále strnulý James a pomalu se vydal do šatny. Nervozita zmizela.
"Parohatý pako," rozesmál se Sirius a společně s Casy se konečně vydali za Lily.

"Panebože," zašeptala Casy a strnule pozorovala dění na hřišti.
Nebelvír vyhrál po skvělém zásahu jejich kapitána, ale přesto se nikdo neradoval. Jake Brian, nebelvírský kapitán, udělal chybu, která ho možná stála zdraví. Z nadšení z posledního zásahu a z výhry nad tvrdým soupeřem vyletěl do výšky a chtěl předvést vzdušné salto, když silně zafoukal vítr a nevědomky ho postrčil k třetí, nejnižší brankové obruči, do které narazil hlavou a spadl na zem z celých 50 metrů. Měl velké štěstí, že spadl z takové výšky, kdyby narazil do nejvyšší obruče postavené celých sto metrů nad zemí a dopadl na tvrdou kamennou dlažbu a ne na měkkou písečnou zem, nejspíš by nepřežil. Přesto byl v těžkém stavu, alespoň to Casy předpokládala, vzhledem k tomu, že Jake dlouho nevstával ze země, přestože k němu madame Pomfreyová doběhla, jako blesk.
"To je hrůza," ozval se vedle ní pisklavý hlásek její rudovlasé kamarádky. Casy se chtěla otočit a uchlácholit Lily, že Jake bude jistě v pořádku, ale nedostala příležitost. Lily už dávno vstala a prodírala se mezi zástupy nebelvírských fanoušků směrem k hřišti. Casy překvapeně zamrkala. Jistě, Lily chodila s Jakem do školy už skoro šest let, ale on byl o rok mladší a zajímal se především o famfrpál. Co spolu tihle dva mohli mít společného, že se o něj tak bojí? Teď stejně nemělo cenu, to řešit. Musí se dostat k Jamesovi, určitě se cítí hrozně. Je to přeci jeho spoluhráč a kamarád.
Casy si vyměnila pohled se Siriusem a pak, jako jeden, vstali a vydali se za Lily s Remusem a Peterem v patách.
Netrvalo jim to moc dlouho, Jamese našli stát trochu opodál od svého týmu a ostatních okounějích studentů. Už se k němu chtěli vydat, když je ale někdo předběhl. To Lily konečně přiběhla k Jamesovi, stoupla si před něj a něco mu říkala s rukou položenou na jeho rameni a nakonec ho pevně objala. Casy otevřela pusu dokořán. Takže Lily se tak nehnala kvůli Jakeovi, ale kvůli Jamesovi. To o něj se bála. Pochopila, jak se asi jako kapitán musí cítit a vyrazila mu na pomoc.
"Co to má znamenat?" Vysoukal ze sebe po chvíli Sirius stojící vedle ní.
"Já - já nevím," zazněla její chytrá odpověď. Ještě hodnou chvíli všichni čtyři stáli bez hnutí a pozorovali Jamese, jak si opřel čelo o Lilyinu hlavu a pevně ji k sobě přitiskl. Casy si připadala, jako v pohádce.
"Asi bychom měli jít. Není zrovna - nejvhodnější, se na ně takhle dívat," promluvil nakonec Remus a otočil se k odchodu. Casy a Sirius ho neochotně následovali, jen Červíčka musel Remus odtáhnout násilím. Chudákovi mu teprve teď došlo, co se vlastně děje a jen těžko se z toho vzpamatovával. Byl to nejspíš nejintimnější projev dívčí a chlapecké náklonnosti, který kdy zažil.

"Pojedeš domů na Vánoce, Chasei?" Zeptala se Lily, když spolu v sobotu ráno seděly u snídaně.
"Vlastně nemám kam," odpověděla pohotově Casy, ale okamžitě se vzpamatovala. Málem už prozradila svoje tajemství. Zase. Poslední dobou se jí to stávalo až příliš často. Blížily se Vánoce, svátky pohody, míru, lásky a především rodiny. Svátky, které jako dítě milovala.
Každý rok chodila se svým otcem na procházky po zasněžené krajině, stavěly spolu sněhuláky, koulovali se. Byli nejlepší přátelé. Milovala ho a on miloval ji, znamenal pro ni vše a pak z ničeho nic odešel. Nenáviděla ho za to, stále ho tolik milovala a o to víc nenáviděla, byla malá a sama ve velkém nepřátelském světě, nedokázala se s jeho odchodem smířit a tak ho za to odsuzovalo, až po dlouhé době pochopila, že od ní nechtěl odejít, že musel. Přesto se s tím nikdy nevyrovnala. Proč musel odejít? Proč ji opustil? Proč jí to udělal? Slíbil, že ji nikdy neopustí, že bude stále s ní a pak si jen tak odešel a nechal ji samotnou napospas osudu s matkou, pro kterou neznamenala nic jiného, než možnost další investice.
Když její otec zemřel, všechny svátky a především Vánoce se pro ni staly peklem. Nenáviděla je. Svátky míru, lásky, rodiny? Ha! Byly to svátky přetvářky! Každý rok ve stejnou dobu musela sejít v krásných drahých šatech do malého salonku, usmívat se, být slušná - šťastná. Předstírali, jak se navzájem milují, velká šťastná rodina. Pak se přesunuli na nějaký vánoční večírek přátel jejích rodičů, na kterém dál hráli svoji hru a kde se Casandra musela tvářit, jako nejšťastnější hloupoučká čistokrevná dceruška.
Když byla Casandra malá, milovala pohádky, o krásných princeznách a chrabrých rytířích. Pohádky, které vždy měly šťastný konec. Ty, které poslouchala každé Vánoce a kterým věřila. Když matka s otcem ráno sešli dolů, políbili se, usedli do křesel naproti velkému modro-stříbrně ozdobenému zářícímu vánočnímu stromu, věřila, že už bude všechno v pořádku. Modlila se ke všem dobrým duchům, skřítkům a k Santovi, aby vše zůstalo stejné. Jenže ji nikdy nevyslyšeli a tak v ně věřit přestala. Přestala věřit i v pohádky a pohádky pro ni byly vždy základem Vánoc, takže nevěřila ani ve Vánoce. Nejšťastnější doba v roce pro ni znamenala utrpení, až do teď.
Představa, že stráví Vánoce v Bradavicích, byla tak lákavá. Více než týden volna v místě, které si za několik měsíců zamilovala, které se jí stalo domovem. Jediné co ji však trápilo, byla předzvěst samoty. Její kamarádi neměli důvod nejet domů. Lily měla milující rodiče, James na tom byl stejně, Remus se vracel za matkou a Peter od své rodičky každý týden dostával krabice cukroví. Jediný, kdo na tom byl podobně jako ona, byl Sirius. Jenže ani on neměl důvod zůstávat v Bradavicích, protože už před několika lety utekl z domova k Jamesovi a teď u nich trávil každé prázdniny včetně těch vánočních.
"Rodiče zemřeli a já jsem zdědil domek v Anglii, nemám důvod se tam vracet, nikoho tu neznám. Zůstanu tady, budu si číst a relaxovat."
"Aha, to je mi líto, Chasei. Kdybys chtěl, mohl bys..."
"Díky Lily, to není třeba, vážně," usmála se na ni Casy. Nechtěla slitování. Věděla, že to Lily myslí dobře, ale litovala ji, bylo to na ní vidět.
"Nejpozději dvacátýhošestýho jsem zpátky," mrkla na ni Lily. "Takže si užijeme pořádnýho Silvestra."
"Vážně? A proč?" Otočila se na ni překvapeně Casy. Prázdniny přeci byli až do čtvrtého ledna. "Teda ne že by mi to vadilo."
"Petunie," zasyčela Lily jediné jméno s nechutí a Casy to bylo hned jasné. "Má nového přítele, no vlastně už od prázdnin, už jsem ti o něm řikala, ne?"
"Jo jasně," zalovila Casy v paměti a vzpomněla si na Lilyin horoucný popis tlustého mladíka bez smyslu pro humor.
"No, tak ten její užasnej Vernoušek, přijede na Vánoce k nám a já bych nejradši nikam nejezdila. Mám rodiče ráda, samozřejmě, a když se to tak vezme tak i Petunii. Sice spolu nevycházíme už od prváku, ale je to moje sestra. Jenže on je… bože… takovýho idiota si nikdy neviděl."
"Horší, jak James?" Usmála se jemně Casy.
"Horší, jak Peter! Ten se aspoň většinu doby neprojevuje a je v podstatě milej. Ale tenhle idiot, je jak osina v zadku. Děs."
"Chudáku, nakonec ti ani nebudu závidět tu tvojí rodinnou atmosféru," usmála se znovu Casy a zamávala na kluky, kteří zrovna vešli do velké síně.
"Ale… Co se děje? Pánové stihli snídani?" Začala Lily hned, jak si James se Siriusem začali sedat naproti ní. Od chvíle, kdy Nebelvír vyhrál svůj první zápas a přitom bohužel do konce školního roku přišel o brankáře, už uběhl bezmála měsíc a Lilyino chování k Jamesovi se vrátilo do normálu. Dělala, jako by se nic nestalo. Jakoby nikdy neprojevila strach o něj, jakoby ho nikdy neobjala. Casy to nechápala. Už byli tak blízko, vždyť se měli rádi. To bylo jasné i Siriusovi, a když on pochopil něčí vztahy, tak už to musel pochopit každý.
"To víš, Evansová, přivstal jsem si jen kvůli tobě," nasadil James svůj frajerský úsměv a Casy zasténala, proč už toho jednou nenechá. Proč se konečně nechová jako dospělý člověk? "Abych viděl tvůj krásnej úsměv hned po ránu."
"Vážně?" Casy při pohledu na Lily měla problémy se udržet, mračila se tak, že by jí mohla závidět i profesorka McGonagallová. Takový výraz si James určitě nepřál.
"Tak co Vánoce Chasei? Taky zůstáváš v Bradavicích?" Otočil se na ní Remus, aby zamezil další hádce.
"Jo," kývla hlavou, ale pak se zarazila a pohlédla Remusovi do očí. "Jak taky?"
"No, já tu zůstávám."
"Proč?"
"Zdravotní potíže, vždyť víš…" pokrčil rameny.
"Aha," zašeptala Casy, když jí došlo, že dvacátého třetího Bude úplněk. "To je mi líto."
"No jo, nic s tím nenadělám."
"Aspoň tu nezůstanu sám."
"To fakt ne," ozval se Sirius posměšně a natáhl se pro další topinku.
"Cože?"
"My s Jamesem tu zůstáváme taky."
"Vážně?"
"Už to tak vypadá," ujal se slova James, když konečně spustil zrak z nasupené Lily. "Máma s tátou mají přes Vánoce nějakou misi, dvacátýhočtvrtýho odjíždějí, takže by to stejně nemělo cenu."
"Paráda," vykřikla Casy tak nahlas, že Siriusovi zaskočila topinka a začal se dusit.
"Co řveš, sakra?" Vyjel na ní hned, jakmile se zase mohl nadechnout.
"Užijeme si to. Bude legrace. Lily se vrátí na Silvestra, takže budeme všichni spolu."
"Vážně se vrátíš, Evansová?" Otočil se James na Lily nadšeně.
"Bohužel, Pottere," odsekla Lily a zahleděla se mu do očí. "Ale možná ještě změnim plány."

"Jsou Vánoce! Vstávejte!" Rozléhal se po místnosti hlasitý chlapecký řev. "Tak vstávejte, copak neslyšíte?"
"Slyšíme ty pako, buď zticha," zabručel naštvaně Sirius, přetočil se na břicho a strčil hlavu pod polštář.
"Vánoce! Vstávej, Tichošlápku!" Zakřičel znovu James a skočil na vedlejší postel, kde přistál přímo na Sriových zádech.
"Ty!" Zakřičel na něj Sirius, bleskově se posadil, strhl Jamese se z postele a začal ho škrtit.
Tou dobou už byla Casy dávno vzhůru a se hlasitým smíchem pozorovala ty dva blázny. Chovali se jak malí kluci, zase. Vlastně skoro furt. Od začátku prázdniny, před dvěma dny, nedělali nic jiného než, že běhali po chodbách, pronásledovali paní Norrisovou, nebo se koulovali na školních pozemcích. Dvě malé děti a jedno dítě s rozumem, které se pokoušeli stáhnout sebou a že se jim to dařilo.
Chudák Remus byl v jejich obležení od rána do večera. Casy se jim alespoň občas podvolila, hrála nekonečně partie Řachavého Petra a Tchoříčků, jenže Remus to odmítal. Blížily se zkoušky OVCE a on trávil většinu času v knihovně nebo různě v prostorách hradu schovaný za učebnicemi. Snažil se před kluky ukrýt. Jenže se mu to moc nedařilo. Vždy ho našli, ukradli mu knihy a odmítali je vrátit. Tím samozřejmě Remuse naštvali, což znamenalo, že se na čas přestal ovládat a s hromadou nadávek je pronásledoval, takže nakonec vždy vyplnil jejich přání.
Pro Casy tyhle dny znamenaly ty nejšťastnější v životě, skoro se jí podařilo zapomenout na své tíživé tajemství. Na to, že se krkolomnou rychlostí blíží konec roku, což bude znamenat její odhalení a také na její vztah k Siriovi, který se v posledních dnech zdál být v naprostém pořádku. Jeho otravné otázky ustaly, přestal jí věnovat tolik pozornosti, co doposud a znovu se choval jako ´normální´ kamarád.
Vše bylo prostě přesně tak, jak má být. Konečně šťastné Vánoce, o kterých Casy od smrti svého otce snila. Přesto se neubránila pochybnostem. Není to až příliš skvělá, aby to byla prada? Co když se blíží něco strašného?
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 nessa nessa | Web | 23. prosince 2009 v 12:48 | Reagovat

supr kapitola, docela mě zajímá jestli ten konec byl jen tak do větru nebo jim to fakt nějak zkazíš.. ať tak nebo tak, snad si to přečteme co nejdřív =)

2 Liliane Evans Liliane Evans | E-mail | Web | 23. prosince 2009 v 13:52 | Reagovat

supeeeeeeeeeeeeeeeer kapitola, táto poviedka je moja najnajnajnanjnajobľúbenejšia z tvojich poviedok, úplne úžasná kapitola a strááááášne sa tešim na ďalšiu :-):-):-):-):-):-)

3 Tessa Tessa | Web | 23. prosince 2009 v 15:14 | Reagovat

Super kapitola a teším sa na ďalšiu

4 lina lina | Web | 23. prosince 2009 v 17:36 | Reagovat

vyhrožoání je na Vánoce možná trestný, ale zkusit bych to mohla ne?:D
Co je to za konec? Otázka? Tohle je mučení.....ale jinak úžasná kapitola, dlouhá, suprová, vtipná, milá....dokonalá

5 Jaune Jaune | 23. prosince 2009 v 18:44 | Reagovat

nádhera... ten casyin popis vánoc mě až trošku děsil, jak mi byl povědomý, ale bylo to nádherné, procítěné a já nevím jaké ještě... vážně nádhera, nějak to nedokážu popsat více slovy...
ale ten konec... já teda, DOUFÁM, že mluvíš jen tak do větru ;)))

6 Sawarin Sawarin | Web | 23. prosince 2009 v 21:22 | Reagovat

Juu.. Děkuju za věnování..:D Já myslela, že jsi říkala něco o 5 hodinách původně.. To já jsem chrupkala asi do půl 1.. Kdy to zopakujem?:D
Jinak kapitola skvělá... Ale ten Sirius mi vrtá hlavou.. Ty jo, já bych chtěla, aby se už dozvěděl pravdu.. Moc se těším na pokráčko..:)

7 Maya Maya | Web | 23. prosince 2009 v 22:21 | Reagovat

Jak to myslíš: Blíží se něco strašného? Ty vojo, Nel-ly, zkus si a zkusíš naposled, to mi věř...
Naštvala jsi mě, normálně fakt jo. Ona je konečně šťastná (tedy až na ty Vánoce, z nich jsem byla maličko vykolejená) a nervozitu (kterou trpěla kvůli Siriusovým "nevinným" otázkám).
Ach, kdyby se tak Siri KONEČNĚ dozvěděl, co před ním skrývá a odpustil ji to, jak mu lhala.
Souhlasím s tvým stanoviskem, že když Casy bere jako kluka, dostala se k němu nejblíže ze všech holek. A i proto by spolu měli něco mít... vážně Nel-ly, tohle je normálka mučení... přece se k sobě tolik hoděj...
A mohlo by se to odehrát na toho Silvestra nebo na Štedrý den, kdy budou hezky na hromádce... Casy by se mohla opít a všechno mu to říct... a pak by to bylo super... políbili by se a potom happyend... Co říkáš?
A pak by se mohla spárovat Lily s Jamesem a taky Remus s nějakou hodnou holčinou...
Dobře, dobře, přestávám ti tu plánovat tvoji kapitolovku, ale uznej, že ten happyend by nebyl na škodu... alespoň ten... co ti to udělá? :-D
Přeji ti veselé Vánoce a hodně dárků bez samoty nebo smutku
Maya

8 Nakira tvé Sbéčko :) Nakira tvé Sbéčko :) | Web | 23. prosince 2009 v 22:50 | Reagovat

Jééééééééééé, opět jsi nezklamala:D jsem ráda, že se tu objevila další kapitola. Zato já na sebe pyšná být moc nemůžu. Nenapsala jsem ani čárku, protože jsem byla nemocná:-( Ale už je to lepší. Přeji hezhé a veselé Vánoce:D

9 Asci Asci | Web | 24. prosince 2009 v 15:32 | Reagovat

krásný...takové vánoce bych taky chtěla :)...místo toho doma sedím u pc...stahuju filmy a nudim se... :)...není sníh nemůžeme sáňkovat ani žádný jiný blbosti...

10 Peace Peace | Web | 24. prosince 2009 v 23:18 | Reagovat

Krása. Moc se omlouvám, že jsem tu dloho nebyla, ale Vánoce mě ničí:D. Jinak opravdu se ti to moc povedlo. Těšim se na další:D

11 Moreen Moreen | Web | 29. prosince 2009 v 17:27 | Reagovat

moc krásné Nel, mrzí mě, že jsem tu tak dlouho nebyla, ale teď jsem si čas našla a všechno dohnala :-) moc chválím, krása fakt, těším se na pokračování, snad si mezi zkouškama najdeš víc času než já :-D

12 Flammea Flammea | Web | 2. ledna 2010 v 0:23 | Reagovat

tyjo mooooc hezký jsem vážně zvědavá, kdy už to konečně na Casy praskne, teda ne že bych chtěla být nějak škodolibá, to jako vážně ne ale zvědavýho člověka prostě jen tak lehce neodradíš :D to víš jednou nás to všechny zabije :D

13 Bára tvoje SB Bára tvoje SB | Web | 3. ledna 2010 v 18:36 | Reagovat

pěkná kapitola, todle se mi líbilo:-D:
"Líto? Jako kvůli Jakeovi? Vlastně ani ne, byl vážně lepší než já. James je skvělý kapitán a jeho tým si vítězství zaslouží."
"Jo, máš pravdu. James je vážně skvělý."
"Skvělý?"
"No, myslím kapitán, samozřejmě."

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
acta est fabula ~ příběh jest skončen

Do not COPY! HP-fanfiction writer. Canon belongs to J.K.R. Design by Nel-ly, picture from DA