On of a Million - Cesta k životu

14. listopadu 2009 v 14:05 | Nel-ly |  ORIGINÁLNÍ TVORBA
Postoj k životu? Každý má jiný - ten můj byl vždy pozitvní, ale i to se občas změní. Život, jak všichni víme, je naše nejdůležitější cesta - je to boj a asi takhle, i když samozřejmě přibarvený do obrazů a efektů (aby se to dalo číst ;-)) vypadá ten, který každý den prožívám, který miluji a nenávidím. Boj, který je mojí neodmyslitelnou součastí.
Povídky, příběhy, knihy vznily pro přibarvení reality, takže i tohle "dílko" je podáno v tomto smyslu. Doufám, že se bude líbit a že jednou oceníte i pokračování nejnovějšího pokusu ;-)



Vzpomínky, to nejdůležitější co máme. Šťastné nám zůstávají v myslích a den co den nás nutí k úsměvu. Avšak ty bolestné jsou ukryty hluboko v našich srdcích a tvoří hluboké rány, které se už nikdy nezacelí.

Základní škola. Místo, kde se z malých dětí stávají společenští, vychovaní a gramotní mladí lidé. Místo, které je má připravit na život, kde si mají najít přátelé a naučit se vztahům.
První den školy, začátek nového života, jedna z nejdůležitějších etap v životě. Nepamatovala si na to, ale přesto, díky vyprávěním, fotkám a videím, ho viděla před sebou se všemi přesnými detaily. Tehdy bylo všechno jiné, tak jednoduché.
Malá tmavovlasá dívka s dvěma dlouhými copánky sahajícími jí až po pás v květovaných dětských šatech s černými lakovkami a ponožkami s volánky se pevně držela matky za ruku, když společně vstupovaly do velké rohové budovy. Pomalu kráčely do prvního mezi patra, kde stála školní aula, pro tento důležitý den zaplněná desítkami umělohmotných židlí seskupených do několika řad před malým podiem.
Jako první před asi šesti sedmi leté děti předstoupila vysoká postarší žena s nakrátko střiženými šedivými vlasy s milým úsměvem. Mluvila a mluvila stále s tím stejným výrazem ve tváři, ale ani jedno z přítomných dětí se nedalo oblafnout. Malé děti, nejčistší nejnaivnější bytosti na Světě. Ty, které se nikdy nenechají podvést, neuvěřily té paní ani jedno slovo. Věděly, i když k tomu nebylo žádné logické vysvětlení, že to, co říká není tak úplně pravda. Podvědomě vytušily, že to nebude cesta růžovým sadem, jak jim ta vysoká paní s nemizejícím úsměvem na tváři slibovala. Čekaly je těžké chvíle, protože cesta ke štěstí nebo zkáze, jakákoli cesta, není nikdy lehká.
Pak přišel pán v tmavém obleku a snažil se jim namluvit, že je kouzelník. To přeci nemůže být pravda, kroutily děti překvapeně hlavou. Kouzelník musí mít velký cylindr, to ví přece každý. Je to jasná pravda, stejně jako Slunce vycházející každé ráno a večerníček běžící v televizi v sedm hodin ráno. (Jak ale bylo to malé děvče v těle skoro jednadvacetileté dívky překvapené, když zjistilo, že se i tento nedotknutelný čas změnil.)
Pán v tmavém obleku si sáhl pod sako a... věřte nevěřte vytáhl vysoký černý klobouk a nasadil si ho na hlavu.
Tak přeci je to kouzelník, smály se děti a křičely nadšením. Malá holčička v kytičkovaných dětských šatečkách křičela ze všech nejvíc až se okolní lidé pohoršeně otáčeli.
Jak se první den uvedla, tak už se nesmazatelně zapsala do paměti svých budoucích učitelů a spolužáků. Jako ta holka, která ze všech nejhlasitěji křičela odpovědi na kouzelníka. Bylo to přeci správně, ne? Chtěl, aby mu hlasitě odpovídali a ona jen poslechla, aby ostatním předvedla, jak se mají chovat.

Neměla tušení, jak probíhaly první školní dny a měsíce, vlastně ani roky. Z první třídy si pamatovala jen malého hnědovlasého chlapce, se kterým seděla a který ji neustále tahal za copy a hrál si s ní na milence - vydrželo jim to dlouho, až do čtvrté třídy. Její zatím nejdelší vztah.

Školou procházela, co se týkalo učení, v podstatě bez problémů jako průměrný žák s obstojnými známkami. Nikdy neměla samé jedničky, dokonce ani v první třídě ne a jako každé roztěkané a lékařsky doložené hyperaktivní dítě však dostávala jednu poznámku za druhou. Od nesoustředěnosti během výuky, když si malovala obrázky během učitelčina výkladu přes postrkování na chodbách s kamarádem po vyhazování úlomků kříd, když se se spolužáky pokoušeli trefit do okna kolem projíždějících tramvají.

A pak to všechno skončilo tak rychle, jak to začalo. Přišla devátá třída a s ní i konec základní školy a začátek nové, dosud neprobádané, cesty Života. Z holčičky v květovaných šatečkách s volnákovými ponožkami v malých lakovkách se stala patnáctiletá dívka. Všichni si ji však budou už na vždy pamatovat, jako tu ukřičenou malou holčičku, která byla vždy nejvíc vidět i slyšet. Tu, která byla vždy pro každou srandu, protože nechtěla zklamat své kamarády, kterých měla (nebo v to doufala) na škole dost a dost.

Byl to sen nebo skutečnost? Už ani nevěděla. I když...Co vlastně byl sen a co skutečnost?

 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Liliane Evans Liliane Evans | Web | 14. listopadu 2009 v 14:55 | Reagovat

Super kapča, alebo ako to nazvať :):):):), dokonalé!!!
Teším sa na pokráčko :):):)!
PS: ja vie, čakala si Alex, ale nemôžem si pomôcť :D. Chystá sa 17. kapitola k OJP :):):). Zachvýľu by mala byť, je tam prekvapko :):):)

2 Liliane Evans Liliane Evans | Web | 14. listopadu 2009 v 15:49 | Reagovat

internet nereaguje vies, takze musim to dokoncit a este som na druhom blogu, tak sa snazim stihat, malo by to byt zachvylu, pokial sa nic nepo**** ... (sorry ale som nastvana ze vzdy ked idem zverejnit nejaku kapcu sa musi nieco stat)

3 Liliane Evans Liliane Evans | Web | 14. listopadu 2009 v 15:58 | Reagovat

hotovo :D

4 Liliane Evans Liliane Evans | Web | 14. listopadu 2009 v 16:27 | Reagovat

:D keby neexistovala Lily a bol svet Rokfortu a pod. tak by som mohla byt Lily...:D, sorry stastne uvazujem :D, diki za koment :):):):):)

5 Maya99 Maya99 | Web | 14. listopadu 2009 v 17:56 | Reagovat

Páni, to bylo úžasný. Úplně jsem si vybavila sebe, když jsem šla poprvé do školy. Ty pocity a tak. Akorát s tím rozdílem, že já vždy byla taková uťáplá a mluvila jen když mě k tomu někdo vyzval. A hlavně jsem nikomu nevěřila... což mi mimochodem zůstalo do dneška :-/
Tak si říkám, že jsem ztracená...
Moc se mi líbil ten první odstavec.To bylo jak vytržený z nějaký knížky. Vážně suprový a brzy přidej další

6 Calweena Calweena | Web | 15. listopadu 2009 v 18:22 | Reagovat

dík za komentáře, nikdo tě nenutí číst twilight, nechápu ty ječící holky jak vyřvávají jak je milujou a ták, a Bellu s Edwardem fakt nemusím, ale knížky sou dobré.
Nechceš spřátelit?

7 Calweena Calweena | Web | 15. listopadu 2009 v 18:41 | Reagovat

jojoo, chápu :-) tak já si tě jdu přidat..;-)

8 Jaune Jaune | Web | 15. listopadu 2009 v 18:53 | Reagovat

Když jsem to četla, snažila jsem se taky nějak vzpomenout, jak vypadaly moje začátky ve spárech českého školství... bohužel marně, tak budu aspoň doufat, že byly tak osobité, jako ty tvoje ;)))

9 Neet Neet | Web | 28. května 2010 v 15:16 | Reagovat

Povedené dílko :) Na poprvé mě zaujal název - Jedna z milionu (znám totiž stejnojmenný příběh jiné autorky),ale když jsem se do toho jednou pustila,nešlo přestat - skvěle jsi popsala "oblafování" malých prvňáčků,kteří si na našem Gymplu hrají na pány vesmíru a do milých,naivních bytostí mají tááákhle daleko.
Radost si to přečíst :)

10 Polgara Polgara | Web | 22. prosince 2010 v 16:22 | Reagovat

Je fakt, že první školní den si pamatuje málokdo, v mysli nám utkví jen to dětské nadšení z něčheo nového, které bohužel moc dlouho nevydrží. Na ty sliby učitelů, vlídná slova a blafování si taktéž pamatuji, tedy aspoň díky maminčině vyprávění.
Krásné, jen je škoda, že podobných krátkých či delších příběhů není víc. :-)

11 Maysie Maysie | E-mail | Web | 2. ledna 2013 v 14:03 | Reagovat

Zajímavej nápad :) Třeba já si pamatuju pouze to, že mi spolužák do kterého jsem byla zamilovaná, zničil deštník :D a další negativa :D

12 nel-ly nel-ly | 3. ledna 2013 v 0:09 | Reagovat

[11]: my to máme zdokumentované :-X
ale já si takhle hodně z minulosti pamatuju celkem dost okamžiků (ale nevím, co jsem dělala před týdnem :D) a hlavně o tom furt dokola mluvíme, takže to člověk nezapomene :)

13 cassiopea-black cassiopea-black | Web | 7. července 2013 v 12:05 | Reagovat

tak si tu tak šmejdim ve starších článcích a vždycky najdu něco, co mě upoutá, a co jsem ještě nečetla xD a tak to má být...
tohle se ti moc povedlo, opět mě to přinutilo se zamyslet a trochu si zavzpomínat na starý časy (teď si připadám, jak kdyby mi bylo 50 :D )
my jsme z tohohle období měli spoustu fotek, ale pak se nějak poztrácely... a já mam všechny ty roky hodně zamlžený...
ráda bych si přečetla pokračování :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
acta est fabula ~ příběh jest skončen

Do not COPY! HP-fanfiction writer. Canon belongs to J.K.R. Design by Nel-ly, picture from DA