5. Kapitola - Boj o život 1/3

30. listopadu 2009 v 1:21 | Nel-ly
Tak jo, přiznávám se, nějak jsem z téhla povídky vypadla. Už mě to nebaví tolik, jako před tím, ale chci se dostat k tomu konci, který už mám v hlavě od začítku první části.
Trochu to urychlím - i když zase ne přehnaně, nějak nejsem schopná psát krátké a zároveň výřečné :D kapitoly.



"Merline," zašeptala Joe a zaraženě pozorovala scénu před sebou. "Jak se něco takového mohlo stát?"
První bitva o Bradavice skončila. Jejich strana sice vyhrála, ale dostali tu nejtvrdší ránu. Albus Brumbál zemřel. Nechtěla tomu uvěřit, on přeci nemohl umřít, prostě nemohl. Byl jejich nadějí, stálou zástavou, to on dělal Bradavice jejich domovem. Jak se teď studenti vrátí zpět a budou mít vůbec kam? Znovu si povzdychla a ucítila, jak jí tváře smáčejí mokré slzy. Tohle nemohla být pravda, nemohla.
Viděla mladého chlapce, jak pomalu poklekl u těla jejich ředitele i jemu se na tvářích leskly slzy a smaragdově zelené oči zakrývaly kulaté brýle. Harry Potter, jejich poslední naděje, ale copak měl sedmnáctiletý chlapec šanci proti zlu, které se šířilo po světě? Kdysi tomu ještě věřila, ale teď. Brumbál zemřel a všechno skončilo. Naděje pohasla. Chtěla se skrčit v nějakém tmavém opuštěném koutě a zůstat tam až do nevyhnutelného konce.
Znovu si povzdychla a následovala Tonksovou, která se slzami v očích zamířila zpět do hradu. Došly do ošetřovny, kde je čekala další rána.
Joe se zasekla v polovině pohybu a zhluboka se bolestně nadechla, když si všimla zrzavých vlasů vyčnívajích z něčeho, co ještě před chvílí býval obličej. Zastavilo se jí srdce.
- Ne! Tohle není možné! On tu nebyl - nebyl - nebyl. Nebojoval v téhle bitvě, musí to být někdo jiný - někdo - nejspíš jeden z jeho bratrů. Panebože. - Nechtěla si to připustit, ale když jí došlo, že se Fred neúčastnil boje, strašně se jí ulevilo. Ten pocit však trval jen setinu sekundy. Ten zraněný na posteli, musel být Fredův bratr. Nevěděla ale který. George to být nemohl, věděla, že byl dnes celý den v práci a ani jedno z dvojčat nepatřilo do řádu. Charlie, jejich starší bratr, byl v Rumunsku, kde dělal nějakou práci pro řád, to také ne. Takže Ron? Ten přeci ještě stále chodil do Bradavic a viděla, že se účastnil boje. Ne, Ron stál kousek vedle stejně, jako jeho mladší sestra, ta jeho hnědovlasá kamarádka a jeho otec. Tak tedy Bill. O tom Joe skoro nic nevěděla, pamatovala si jen, že jí George říkal, že se má ženit s Fleur Delacourovou, tou francouzskou vílou. Znovu se podívala na nemocného, ano, ten kdo mu právě potíral hluboké jizvy nějakou mastí, nebyla paní Weasleyová, ale překrásná mladá dívka Joena věku.
Bylo to strašné. Takový mladý a hezký mladý muž, ještě k tomu několik měsíců před svatbou, ale pokud je jejich láska doopravdy silná, určitě spolu budou šťastní. Joe si byla jistá, že by s Fredem zůstala za jakýchkoli podmínek. Starala by se o něj a byla by mu na blízk,u kdyby byl zraněný nebo nemocný. Dala by cokoli za to, aby s ním mohla být. Ale nedokázala za ním sama od sebe přijít a promluvit si s ním. Ona nebyla ta, která se měla omlouvat. To on. On mohl za většinu jejich problémů, on ji podvedl. To on ji opustil, když na něj čekala. Je řada na něm - no, spíš byla řada na něm, kdysi. Už uběhl rok od chvíle, kdy se rozešli a on za celou tu dobu neudělal nic pro zlepšení jejich vztahu.
Teď ale bylo zbytečné na něco takového myslet, na zlepšování vztahů, lásku nebo cokoli jiného nebyl čas, místo ani nálada. Albus Brumbál zemřel. Bill a několik dalších bylo zraněných. A ve chvíli, kdy začala jejich naděje pohasínat, dostali další ránu. Zjistili totožnost Brumbálova vraha, byl to člověk, kterému nejvíc důvěřoval. Severus Snape, bývalý smrtijed, učitel lektvarů, člen řádu, zradil. Všechno se rozpadalo.

o-oo-oOo-oo-o

"Jak je ti? Nejsi zraněná?" Pomalu otevřela oči, seděla skrčená v arkýři jednoho z velkých Bradavických oken. Dezorientovaně zamrkala a otočila se za známým hlasem. Byla po boji tak strašně unavená, fyzicky i duševně, že musela na chvíli usnout.
"Georgi?" Zašeptala ochraptěle a protáhla si bolavé končetiny. "Co tady děláš?"
"Přijel jsem asi před hodinou. Za Billem," v jeho hlasu slyšela bolestný smutek. Jistě, samozřejmě, že přijel. Je to přeci jeho bratr, nejradši by si za takovou pitomou otázku dala pěstí. Byla ještě mimo z toho nenadálého probuzení.
"Jistě, je mi to moc líto, ale madame Pomfreyová říkala, že bude v pořádku… celkem."
"Jo, aspoň, že to. Vlkodlak se z něj podle Lupina nestane, ale ty jizvy mu zůstanou."
"Je to strašné, ale buď rád, že se nestalo nic horšího," zašeptala soucitně Jeo a udělala mu místo, aby si vedle ní mohl sednout.
"Hmm, asi máš pravdu, díky."
"Co vlastně děláš zrovna tady? Neměl bys být na ošetřovně?"
"Nejsem tam v ničem platný. Bill se ještě neprobudil, a kdyby tak jsou tam všichni u něj. Hledal jsem tě," podíval se jí do očí. "Bál jsem se, jestli se ti nic nestalo, v tom zmatku si nikdo nevšiml, kam si zmizela. Tohle bys neměla dělat, ne v téhle době."
"Nechtěla jsem tam překážet. U Billa měli zůstat jen jeho blízcí, jeho rodina. Tonksová s Lupinem si mají určitě o čem povídat a ostatní zařizují svoje vlastní věci. Do toho se nemám co plést. Tak jsem si řekla, že se někam zatím zašiju a odpočinu si. Dnes už toho na mě bylo vážně moc, ale to asi na všechny - au," sykla a chytla se za rameno.
"Co je ti?" Vykřikl George a otočil ji k sobě. Znovu zasténala.
"Nic mi není, vážně. Je to jen - "
"Jo, jasně. Ukaž mi to," řekl rezolutně George a rozepnul jí několik horních knoflíčků košile, aby měl volný přístup k jejímu levému ramenu. Hlasitě zasténala, když ránu zmáčkl. "Jo, máš pravdu. Vážně to nic není," zavrčel sarkasticky a vytáhl z kapsy nějakou mastičku.
"Co je to?"
"Je to na menší otevřené rány, mělo by to pomoc, ale pak tě odvedu na ošetřovnu."
"Fajn," odsekla potichu. Neměla sílu mu odporovat.
"Vidím, že když si pořádně zraněná, dá se s tebou dokonce mluvit. Skvělé, to se bude ještě hodit," zasmál se potichu George a potíral jí jemně rameno. Zamračila se na něj a už mu chtěla odseknout, kdy…
"Co se tu, sakra, děje?" Uslyšeli hlasitý výkřik a oba se otočili za chlapeckým hlasem. Joe znovu bolestně zasténala. To ty dnešní pohromy ještě nestačily?
"Šel jsem najít Joe, když Bill spíš. Stalo se něco?" Zeptal se George klidně a hleděl na svoji skoro dokonalou kopii.
"Koukám, žes ji našel," zasyčel Fred a pohlédl na jeho ruku na Joeině odhaleném rameni a pak se zaměřil na rozepnuté knoflíčky její košile a hluboký výstřih, který tak tvořily. "Nebudu vás rušit."
"Co si tady vůbec dělal?" Zeptala se hlasitě Joe a přitáhla si košili k tělu.
"Jen jsem - já," začal koktat a pomalu rudnul. "Jen jsem se chtěl podívat, jestli jsi v pořádku," teď už byl rudý, jako rajče. "Ale zjevně jsi v tom nejlepším," dodal nakonec nabroušeně a otočil se k odchodu.
"Jo, je mi naprosto skvěle!" Zakřičela na jeho záda a znovu se usadila na okno, ze kterého před chvílí vstala.
"Tohle je vážně šílený," zašeptal odevzdaně. "Chováte se jako malé děti. Dokonce i v takové situaci."
"Nechovám se, jako malé dítě. To on - copak jsi ho neslyšel? Nemá nejmenší právo se takhle chovat. To on mě podvedl, neomluvil se a opustil mě. Už dávno nás nic nepojí, nechápu, proč to furt omíláš."
"Oba se chováte, jako - idioti! Kolem nás začíná válka, nikdy nevíš, co se může stát. Měli byste si vážit každého okamžiku, kdy jste spolu. Zdraví a v bezpečí, ale vy ne, musíte se stále hádat a ignorovat se. Nechápu, jak dva lidé, které mám na světě nejradši, můžou být tak zabednění."
"Dva lidé, co… vážně? Nikdy by mě nenapadlo, že… já."
"Jsi moje nejlepší kamarádka, to snad víš, ne? Kdybych tě neměl tolik rád, tak bych s tebou nevydržel. Jsi totiž dost náročná."
"Mockrát děkuju," usmála se na něj Joe a objala ho.
"Měli bychom jít za ostatníma, madame Pomfreyová se ti alespoň podívá na to rameno," odsunul se od ní po chvíli.
"Jasně." Úsměv jí z tváře okamžitě zmizel, jako mávnutím hůlky, když si vzpomněla, co je na ošetřovně čeká.

o-oo-oOo-oo-o

"Chrisi?" Zašeptala Joe překvapeně a pozorovala záda blonďatého chlapce s delšími vlasy. Neviděla mu do obličeje, ale musel to být on. Nenechal by si ujít Brumbálův pohřeb. Její tichý šepot nemohl v tom hluku, který tvořily desítky debatujících kouzelníků a čarodějek, slyšet.
Rychle se zvedla ze židle, nevšímala si Angelininých ani Georgeových dotazů a vydala se za chlapcem.
"Chrisi!" Vykřikla, když se ocitla asi pět metrů od něj. Bylo těžké se k němu prodrat mezi návštěvníky pohřbu a stovkami studentů. Neslyšel ji nebo slyšel, ale neotočil se. "Chrisi! Slyšíš, Chrisi!" Zakřičela, když od něj stála asi metr. Trhl sebou a otočil se. Byl to on. Nemohla uvěřit, tuhle tvář neviděla už skoro půl roku. "Chrisi, panebože, Chrisi," zašeptala a pověsila se mu na krk. "Neumíš si představit, jak moc jsi mi chyběl. Kde si celou tu dobu byl? Proč si, U Merlina, odešl? Tolik jsem se o tebe bála. Už mě nikdy nesmíš opustit," chrlila na něj a celou dobu ho k sobě co nejsilněji tiskla.
"Já - já - já rád tě vidím, Joe," zakoktal Chris, který nebyl schopný zareagovat na všechny její dotazy. Zdál se dost vykolejený, ale nechápala proč. Musel přeci čekat, že ji tu potká.
"To je všechno, co mi řekneš?" Zasyčela na něj po chvíli ticha. "Neviděli jsme se skoro půl roku! Odešel si bez rozloučení, bez jediného slova! A teď si jen tak přijdeš a… a…," nenacházela slova. Byla tak rozzuřená. Všechna ta bolest, zlost, samota a ukřivdění posledních měsíců, najednou vyplynuly na povrh. Při jediném pohledu do jeho obličeje. V hloubi svého srdce si uvědomovala, že Chris za všechny její problémy. Nakonec nebyla sama. Měla George, choval se k ní vážně skvěle, jako doopravdový kamarád. Nikdy by ji něco takového nenapadlo. Jenže Chris, to bylo něco jiného. On byl její nejlepší kamarád, její spřízněná duše. Věřila, že by ji nikdy nezklamal, tolik mu věřila.
"Já - promiň," zašeptal a díval se jí do očí.
"A to je všechno?" Zeptala se s ledovým klidem. Neodpověděl. "Fajn, myslím, že tím jsme skončili. Sbohem, Chrisi," zašeptala a vydala pryč.
"Joe, počkej! Já musel. Musel jsem to udělat!" Neotočila se. Nemohla.

o-oo-oOo-oo-o

"To snad není pravda. To přeci nemůžou!"
"Vypadá to, že můžou. Můžou v podstatě cokoli. Ty-víš-kdo teď ovládá celé ministerstvo, to on určuje zákony a podle nich ten, kdo nemůže dokázat svůj kouzelnický původ není právoplatný čaroděj. Kouzelnící z mudlovských rodin jsou prohlášeni za zrádce a zloděje kouzelných schopností, jsou jim odebrány hůlky a jsou zavřeni v Azkabanu."
"Ale to… je to šílený, nepředstavitelný."
"Já vím, Joe, ale nedá se nic dělat."
"Ne, něco se dá dělat. Můžeme bojovat a budeme bojovat, dokud nám bude zbývat dech. Dokud ve mně bude alespoň špetka života, nevzdám se. Nikdy."
"To mě ani nepřekvapuje, jsi už takvá. Máš odvahu, jako správný člen Nebelvíru. Najdou se lidé, kteří budou bojovat s námi a jednou - jednou ho porazíme, zlomíme jejich vládu. Musíme," zašeptala Tonksová s odhodlaným výrazem a s rukou na vypouleném bříšku zvedla bojovně hlavu. Joe ji obdivovala, měla v sobě tolik důvěry. I přes svůj stav dělala cokoli, aby pomohla řádu, i když neměla dost příležitostí nejen kvůli svému požehnanému stavu.
Tonksová se před několika měsící vdala za Remuse Lupina, byl to tichý malý obřad jen pro rodinu a několik známých. Joe byla jedna z těch mála, šla Tonksové za svědka. Za ten více než rok, co spolu pracovaly, se velice sblížily. Tonksová nebyla o moc starší než ona a byla s ní neustále zábava, přesto byla silná a odhodlaná.
"Co budeš dělat, Joe, až si pro tebe přijdou?"
"Přijdou?"
"Víš, jak to myslím. Nemáš rodinu ani žádné důkazy o svém původu."
"Vlastně máš pravdu. Nevím ani, kdo byl můj otec. Byl to kouzelník, to ano, ale nemám tušení, odkud pocházel. Ani jedinou zmínku. Matka zemřela chvíli po porodu a strýc mi odmítl cokoli říct. A pak už bylo pozdě."
"Joe, strašně ráda bych ti pomohla, ale nemám žádnou moc. Můj otec musel utéct už minulý týden a zbytek mé rodiny se mě pokouší zabít. Především tedy moje milovaná tetička Bellatrix. Naposledy se mě pokoušela zabít, zaměřila se jen a jen na mě. Nejen kvůli tomu, že matka pošpinila rod, ale teď především kvůli Remusovi."
"Já vím, máš sama dost problémů. Musíš se postarat především o sebe a o dítě. O Remuse si nedělej starosti, je to skvělý a silný kouzelník. Nevím jistě, co budu dělat. Nejspíš nakonec uteču stejně, jako ostatní. Nebudu mít na výběr, nemůžu už chodit do práce a ani byt není dostatečně bezpečný. Postarám se o sebe a až přijde část, budeme spolu bojovat bok po boku a vyhrajeme."
Tonksová se jemně usmála. "Ano, vyhrajeme, už kvůli němu," pohnula dlaní na svém břiše. "Kvůli budoucnosti a životu, který si zaslouží."
"Přesně," usmála se Joe a pohlédla na hodinky. "Už musím jít, nebylo by chytré pohybovat se po Příčné ve tmě."
"To asi ne. Měj se, Joe, a díky za všechno.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 maya99 maya99 | Web | 30. listopadu 2009 v 8:18 | Reagovat

Páni, to bylo suprový. Ale ten Fred... bych ho nejradši majzla přes tlamajznu.  Krásně napsaný, se vším, co by měla povídka mít :-)
Musím letět, protože řída na IVT ze mě není nadšenej. ALe kvůli tobě všechno :-D

2 Liliane Evans Liliane Evans | Web | 30. listopadu 2009 v 14:35 | Reagovat

wow, naozaj pekná kapitola :):):):):), tesim sa na dalsiu :):):):):)

3 lilyjames-povidky lilyjames-povidky | E-mail | Web | 30. listopadu 2009 v 15:42 | Reagovat

Skvělé! Povídky velmi povedená, nemůžu se dočkat další kapitoly. CHris je idot, nikdy jsem ho neměla ráda...Fred je taky idiot, ale tomu fandím, no a co jinak říct? Jsem zvědavá co bude Joe dělat, až si pro ni přijdou atd...no uvidíme jak to vyvineš, budu se těšit.

4 Nel-ly Nel-ly | 30. listopadu 2009 v 16:41 | Reagovat

Díky :D Slibuju, že se to ještě nějak vyvrbí, ale už to bude mít jen krátké trvání... je na čase skončit :D

5 Jaune Jaune | Web | 1. prosince 2009 v 8:17 | Reagovat

souhlasím s Mayou - prostě dokonalost... a fred je magor, mám obavy, že nakonec zemře dřív, než si stačí s Joe svěchno vyříkat... ale to bys mi neudělala, že ne? :)))
taky píšu z hodiny IKT takže končím a padám předstírat, že rozumím probíranýmu učivu xD

6 Nel-ly Nel-ly | 1. prosince 2009 v 10:57 | Reagovat

Dík ;-)
Jen studujte studujte :D ITK - jako informatika nebo tak? Na těch hodinách jsem se nikdy neorientovala - zázrak, že z toho mám maturitu :D
Uvidíme uvidíme uvidíme - snad mu to jednou docvakne ;-)

7 maya99 maya99 | 2. prosince 2009 v 18:59 | Reagovat

:-D Já z toho určitě maturovat nebudu. Prej tam hniju jako kapr v bahně :-D

8 Nel-ly Nel-ly | Web | 2. prosince 2009 v 23:19 | Reagovat

¨Se mnou to bylo dost podobné - "Komu to nejde? L....á se hlásit nebude." (pokaždý jen a jen já :D) a pak mi to strčili na vejšce a když jsem se štěstím udělala obě zkoušky, tak mám web design :D čím dál líp

9 lucrecia lucrecia | Web | 23. března 2010 v 18:49 | Reagovat

Freur a Bill na oštřovně byla jedna z nejdojemnějších částí v knize...a Fred je vážně blbec takhle hloupě se zachovat, ale zajímalo by mě co by se stalo kdyby za ní přišel a George tam zrovna nebyl, třeba se už koněčně mohli dát dohromady

10 AnNe (WG Team) AnNe (WG Team) | Web | 10. dubna 2011 v 13:41 | Reagovat

zas ten Chris! grr! at už vypadne :D Billa mi bylo líto a George je tak ochotný :)) Fred at už se konečně vzpamatuje! :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
acta est fabula ~ příběh jest skončen

Do not COPY! HP-fanfiction writer. Canon belongs to J.K.R. Design by Nel-ly, picture from DA