4. Kapitola - Překvapení

26. listopadu 2009 v 21:06 | Nel-ly |  Jdi za svým snem
Tak schválně, je tu ještě někdo, kdo si pamatuje tuhle povídku? :D Silně o tom sice pochybuju, ale stejně to zkusím.
Jako vždy doufám v názory - vyslovené, jak jinak - v komentářích. To je, ale fígl, co? :D Fajn, radši už budu mlčet.
Druhá část - poznáte jaká je druhá - je podle mě dost slabá (slabší než normálně), ale potřebuju se dostat tam, kam mířím :D



"Pottere! Blacku!"
Celá společenská místnost se jako jeden člověk otočila za výkřikem. Studenti sledovali vysokou, velice pohlednou, dívku. Vypadala jako bohyně pomsty, když rázným krokem kráčela přes nebelvírskou společenskou místnost, její oválné smaragdově zelené oči, přimhouřené do úzkých škvírek, se děsivě blýskaly a dlouhé trochu vlnité tmavo-rudé vlasy jí vlály kolem hlavy jako plameny divokého ohně.
Dívka sedící v rohu místnosti jen protočila oči, když spatřila vysokého černovlasého chlapce, jak se s úsměvem postavil proti rudovlasé bouři, která ho měla v brzké době smést. James byl vážně nepoučitelný, ale s tím už se asi nedalo nic dělat. Když byl v Lilyině přítomnosti, tak prostě ztrácel hlavu a choval se jako blázen, jinak se to říct nedalo. Jednou, jen jednou jedinkrát se před ní zachoval dospěle a Elizabeth toho byla náhodou svědkem.

Velice pohledná dívka seděla stočená do klubíčka v jednom z křesel v nebelvírské společenské místnosti. Její velké oválné smaragdové oči plné slz upřeně hleděly na rudě žhnoucí uhlíky. Mokré tváře se leskly v načervenalém světle, přemýšlela, vůbec si neuvědomovala své okolí a tak si ani nevšimla tmavé postavy, která potichu prolezla obrazem Buclaté dámy.
Elizabeth scházela po schodech vedoucích z dívčích ložnic čtvrtého ročníku do společenské místnosti. Ještě nedodělala úkol z přeměňován, který měla zítra odevzdat a učebnici samozřejmě zapomněla dole v jednom z křesel, to jí bylo podobné. Už se skoro dotkla posledního schodu, když si všimla nějakého pohybu u vyhasínajícího ohniště. Zastavila se, když uslyšela tichý šepot, zdálo se, že je to nějaký pár, dívka s chlapcem. Nechtěla je rušit a tak se opatrně vydala zpět do ložnice. Najednou se zastavila a znovu otočila zpět ke společenské místnost, ten chlapecký hlas poznala, ale ne jeho tón.
"Lily," zašeptal chlapec a sehnul se k dívce, která stále upřeně zírala na jiskřící uhlíky. Nejspíš si ho nevšimla až do chvíle, kdy ji oslovil.
"Jdi pryč," zašeptala a v jejím hlasu byly slyšet stopy po slzách. "Jsi ten poslední, s kým bych zrovna teď chtěla mluvit."
"Lily, prosím," v jeho hlase byla slyšet naléhavost a cit, který by nepoznal nikdo, kdo by ho neznal už řadu let, ale Elizabeth ho znala, moc dobře. Nechtěla poslouchat, uvědomovala si však, že pokud se v tom tísnivém tichu hne kamkoli, oba jí uslyší a to by jí nikdy neprominul.
"Jdi pryč!" Zvýšila hlas a otočila od něj hlavu, zjevně se před ním snažila zakrýt další nával slz.
"On si tvoje slzy nezaslouží," zašeptal.
"Cože?"
"Snape," vyslovil pomalu to jméno. "Nezaslouží si, aby ses pro něj trápila. On je jiný, je zlý nechci - nechci, aby ti ublížil."
"Jak?" Zašeptala překvapeně Lily a propalovala ho pohledem.
"Slyšel jsem vás."
"Jak si mohl? To - to bylo soukromé…," zhluboka dýchala a pomalu zvyšovala hlas.
"Nechtěl jsem vás špehovat, vážně," přerušil ji a začal se spěšně hájit, než stačila nabrat obrátky. To jí nikdy netrvalo moc dlouho. "Ale stáli jste přímo před vchodem do společenky, nemohl jsem jít zpátky, protože se na chodbách potuluje Filch a ani na kolej, protože bys mě nejspíš zabila."
"A proč si myslíš, že to neudělám teď? Neměls právo!"
"Já vím, mrzí mě to, ale nechci, aby ses kvůli němu trápila. Nezaslouží si tě."
"Vážně? Za to ty jo, viď?" Nadhodila sarkasticky.
"Ne," odpověděl takovým tónem, že se překvapeně zasekla a nezmohla se na protest. "Nikdo si nezaslouží tvoje slzy," naklonil se k ní, vzal její hlavu do rukou a palci otřel mokré tváře. Pak se pomalu zvedl na nohy. "Dobrou noc, Lily." James se jí naposledy zadíval do smaragdově zelených očí a pak se vydal ke schodům do ložnic, kde už Elizabeth potichu pospíchala nahoru do svého pokoje.

Jemně se usmála. Tohle se stalo v den jejich poslední zkoušky z NKÚ, alespoň na ten poslední týden školy se všechno uklidnilo. Sice spolu nemluvili, ale nehádali se a Lily dokonce na Jamese pár dní potom na pozdrav kývala hlavou. Pak přišly prázdniny a se začátkem jejich šestého ročníku se zase všechno vrátilo do normálu. James zval Lily neustále na rande, pokřikoval na ní na každém rohu a se zbožnou láskou v očích ji pozoroval na hodinách. Lily i nadále všechna jeho pozvání odmítala, hádala se s ním a dokonale zastávala svoji prefektskou povinnost, což ve většině případů znamenalo, že Jamesovi a klukům bránila v jejich plánech. Něco se však změnilo, byla to nepatrná změna a o to významnější. Lily začala Jamese respektovat, svým vlastním způsobem, ale začala. Už se na něj tak často nemračila, a když se zrovna nechoval, jako pubertální blbec nebo nebyl v obležení Siriuse, občas s ním promluvila i pár slov. Jen díky tomu, že se před ní na chvíli ukázal v pravém světle, jako dobrý starostlivý a milý kluk. Takového ho znali jeho přátele a Elizabeth, takového si ho Lily (i když s velkým zásahem štěstěny) mohla jednou zamilovat.

"Ahoj Liz," ozvalo se jí za zády, s úsměvem se obrátila na svou kamarádku.
"Alice, Franku," usmála se na šťastný pár. Alice Shengerssová, dalo by se říct, že byla její nejlepší kamarádka.
"Máš ten úkol na lektvary? To bylo něco strašnýho, bez Franka bych na to nepřišla," s láskyplným úsměvem se otočila na svého přítele. Chodili spolu už asi půl roku a stále jim to skvěle klapalo. Elzabeth byla přesvědčená, že by se stěží našel pár, který by se k sobě víc hodil.
Frank Longbottom, o rok starší sedmák, chodil do Havraspáru. Byl velice chytrý a tenhle rok se na ministerstvu hlásil do kurzu pro bystrozory, stejně jako James a Sirius. Frank stejně, jako Alice, byl vždy usměvavý, milý, velice inteligentní a na všechny kolem sebe hodný. Trvalo mu dlouho, než konečně dokázal Alici oslovit, ale když konečně získal odvahu, našel největší štěstí - životní lásku.
"Jo, tak trochu," zadívala se Elizabeth do země. Pravda byla, že v lektvarech dost plavala. Jedna z mnoha společných vlastností s jejím bratrancem.
"Chudák Remus, někdy je mi ho vážně líto." Rozesmála se hlasitě Alice, vždycky přesně věděla, co Elizabeth udělala, dělá nebo chce udělat. Skvělé předpoklady pro bystrozorku, kterou se také chtěla stát, ale musela si ještě minimálně dva roky počkat, alespoň měla jistotu, že se za rok ujme pomyslného žezla chování až stará královna, Lily Evansová, sestoupí ze svého primusského trůnu. Pro Elizabeth to ale bohužel neznamenalo, žádné hezké vyhlídky, uvědomovala si, že Alice bude stejně nelítostná, jako Jamesova rudovlasá bohyně.
"Nech už toho," mávla rukou. "Podívejte, Křiklan už jde - a včas, to se jen tak nevidí," zavedla hovor ´nenápadně´ jinam a vešla do dveří, kde se na chvíli zarazila. Pak však zvedla hlavu a posadila se do první lavice vedle černovlasého mladíka, jako při každé hodině už od poloviny pátého ročníku.

"Slečno Mooreová, řekněte mi, umíte počítat?"
"Ji-jistě," odpověděla Elizabeth a pohlédla do velkého kulatého obličeje s obrovským knírem připomínajícím mrože, její milovaný profesor lektvarů, Horacio Křiklan.
"Vážně? A kolik je tedy dvě a dvě kapky hadího jedu?"
"Čtyři kapky," zašeptala v odpověď a sklonila hlavu, dala jich tam šest.
"A řekněte, slečno, dala jste tam čtyři kapky?"
"Ne."
"Elizabeth, já už vážně nevím, co s vámi. Dokonce i váš bratranec je lepší než vy, měl z NKÚ dokonce Nad očekávání, ale u vás pochybuji, že zkoušku vůbec složíte. Musíme s tím něco začít dělat…"
"Ale - "
"Vezměte si, prosím, své věcii a sedněte si sem," ukázal na volné místo v první lavici vedle...
"Pane profesore, to přece -"
"Žádné námitky, slečno. Snad se něco přiučíte."
"Jistě," vydechla a s pohřebním výrazem si sedla na kraj lavice, vedle Reguluse Blacka. Ten na ni jen krátce zamračeně pohlédl a dál si jí už nevšímal.

Elizabeth si hlasitě povzdechla a vykročila směrem ke svému sousedovi.
"Ahoj, Regulusi," zašeptala a posadila se vedle něj. Neměla tyhle hodiny ráda, ale pokud se v budoucnu chtěla stát bystrozorkou, musela je absolvovat. Jen stěží složila zkoušky NKÚ z lektvarů, přesto to dokázala a to z velké části díky chlapci, který seděl vedle ní.

Běžela dlouhými chodbami hradu, dolů po desítkách schodů směrem ke sklepením. Konečně se dostala na správné místo, zastavila se a zrychleně oddechovala. Pokusila se trochu zklidnit svůj dech a pomalu, důstojně, vzala za kovovou kliku.
"Jdeš pozdě." Ozvalo se ve chvíli, kdy otevřela dveře. Zamračila se. Nepozdravil ji, dokonce se na ni ani neotočil. Mluvil tichým nadřazeným hlasem, ze kterého přímo jiskřila arogance. Elizabeth se znechuceně ušklíbla, tohle bude moc zábavný rok.
"Jen asi o dvě minuty," odsekla. "Jinak, tě taky zdravím." Neodpověděl, stále otočený k zády k ní něco dělal a nevšímal si, že na něj mluví. Otráveně zakroutila hlavou, představa, že s tímhle člověkem stráví příštích několik měsíců minimálně dvě hodiny týdně byla - nepředstavitelná, ale neměla na výběr. Jejich milovaný profesor lektvarů ji chtěl totiž zabít a nemohl si najít lepší způsob. Proč zrovna ona?
"Tak začneme. Křiklan, říkal, že si můžeme vybrat jakýkoli lektvar, ale výsledek naší přáce bude znamenat třetinu celkového hodnocení. Napadl mě mnoholičný lektvar, doušek smrti nebo lektvar neviditelnosti. Všechny jsou sice až na úrovni studia OVCÍ, ale i tak se je hodí znát. Co si myslíš?" Zeptal se nakonec svého prostoru a Elizabeth se znovu ušklíbla, bylo jí jasné, že už se dávno rozhodl a tohle byla jen společenská otázka, kterou jí chtěl dát znát, že je také součástí týmu, i když ji tak nebral. Musela ho prostě poslouchat, jistě, mohla se vzepřít, ale mělo by to cenu. Nakonec, chtěla se přeci stát bystrozorkou a tyhle lektvary se jí budou jednou hodit, měl pravdu, ve všem.
"Fajn, vyber nějaký. Je mi to jedno." Poprvé na ní pohlédl, zjevně si všiml potlačené zloby v jejím hlase. Zdálo se jí, jakoby se v jeho očích poprvé zableskl zájem, asi to bylo opravdu jen zdání.
"Lektvar neviditelnosti. Je sice jeden z nejsložitějších a kvůli svým krátkým účinkům a špatné trvanlivosti se moc nevyužívá, ale za těch několik měsíců, co na přípravu máme, je na něj dost času a především se dá v každé fázi napravit, na rozdíl od Doušku živé smrti, který je sice lehčí a jeho příprava trvá jen velice krátkou dobu. Mnoholičný lektvar by také vyhovoval, sice obsahuje dost vzácných surovin, ale to by se dalo zařídit, ale připadá mi příliš obyčejný."
Zase měl pravdu a Elizabeth nemohla jinak, než obdivovat jeho rozsáhlé vědomosti. V mysli jí vystal obraz jeho staršího bratra. Musela uznat, že oba bratři Blackovi jsou inteligentní, i když Sirius svojí mozkovou kapacitu nepoužíval k získávání vědomostí a dobrých známek ve škole. Vlastně to nepotřeboval, i bez učení měl vždy dobré známky na rozdíl od svého bratra, který se od malička musel dřít a učit se, aby dosáhl uznání, jako druhorozený syn byl vždy v nevýhodě.
Elizabeth zvedla hlavu od tlusté encyklopedie lektvarů, kterou měla otevřenou před sebou a zahleděla se do chlapcova obličeje. Regulus byl velice pohledný, pohlednější než většina mladíků jeho věku, přesto se nevyrovnal svému bratrovi. Jeho vlasy stejně tmavé, ale ne tak dlouhé, jako Siriovi, takže mu do očí nepadaly s tou, jí dobře známou, nedbalou elegancí. Měl uhlazené chladné chování, které se hodilo k člověku ze starobylého čistokrevného rodu, přesto nebylo tak působivé ani přirozené, jako jeho bratra. Jeho oči nebyly stejně jiskřivé a čarovné, jako Siriovi bouřkově šedé diamanty. V jeho modré hlubiny však působily stejně, ne-li víc, tajemně.

"Elizabeth," kývl hlavou a pohlédl jí do očí. Jeho chování k ní se od minulého roku změnilo. Nepatrně, ale změnilo. Nikdy sice moc nemluvil, ale došla k názoru, že už je prostě takový. Samotář ve středu zájmu svého okolí, stejně jako Sirius, ale jiným způsobem. Občas s ní však opravdu, dalo by se říct mile, komunikoval. Zdravil ji na chodbách, dvakrát už ho dokonce viděla se usmát - no - ale ano, dalo se to tak nazvat a na hodinách lektvarů se stal její záchranou. Vždy když už se chystala k nějakému špatnému kroku, tak jí zarazil, pomohl a trpělivě vysvětlil chybu.
Od začátku roku se k ní vážně choval skvěle, za což mu byla vděčná o to víc, že měli skoro všechny hodiny společné. Nebyl její kamarád, ale nebyl ani cizí člověk. Nedokázala definovat, co pro ní znamenal, ale překvapení bylo už to, že znamenal.
Zhluboka se nadechla, jako před skokem do lomu plného ledové vody.

"Slečno Mooreová, velice mě potěšilo, že jste se dokázala tak zlepšit a postoupila do mého kurzu na OVCE, ale bojím se, že na to s vašimi výsledky nebudete stačit," oznámil jí jednoho dne profesor Křiklan.
Zhluboka si povzdechla, moc dobře si uvědomovala, že jí lektvary nejdou a že to nejspíš sama nezvládne.
"Doporučuji vám, abyste si našla doučování, jinak vás nebudu moci zapsat do dalšího ročníku."
"Ano, pane profesore," zašeptala sklesle a vydala se pryč. Nevěděla, co bude dělat. Remus jí pomoct nemohl, tenhle rok ho čekaly OVCE a on byl už od začátku roku doslova posedlý učením. Neznala nikoho jiného, kdo by jí mohl pomoci. Vlastně zanala…

"Regulusi," zašeptala potichu s očima upřenýma na lavici a dál se snažila rozmačkat bob Škrtivky kruté.
"Ano?"
"Chtěla jsem se jen zeptat jestli - jestli bys mě nemohl doučovat. Já - neznám nikoho jiného tak dobrého, jako jsi ty. Moc bych to ocenila." Bez hnutí si ji prohlížel. Elizabeth připadalo, jako by se jeho pohled provrtával po její kůži až na srdce.
"Fajn." Ozvala se rána, to Elizabeth zmáčkla bob trochu víc, než měla a ten vystřelil do vzduchu. Nevšímala si ho, jen překvapeně hleděla na svého souseda.
"Vážně?"
"Bude se mi to hodit do referencí," odpověděl potichu a začal se věnovat své práci.
"Slečno Mooreová!"
"Ano?" Otočila nechápavě hlavu, když za svými zády uslyšela Křiklanův hlasitý výkřik.
"Myslím, že tohle je vaše," ukazoval jí v napřažené ruce velký bob a druhou rukou si třel zarudlé místo na čele. Elizabeth se andělsky usmála, zašeptala slova omluvy a sklonila hlavu ke své práci. Lépe už se trefit vážně nemohla.

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 lina lina | Web | 27. listopadu 2009 v 11:41 | Reagovat

Pěkná trefa:D Jůů, Regulus, sluničko:D mám pro něj slabost...
Tahle povídka se mi moc líbí, takové to prolínání minulosti a přítomnosti...super..

2 klára klára | Web | 27. listopadu 2009 v 14:43 | Reagovat

hezkej blogisek

3 Liliane Evans Liliane Evans | Web | 27. listopadu 2009 v 14:46 | Reagovat

som rada, že táto kapitola pokračuje :):):):)
pekná kapitola, medi Elizabeth a Regulusom to pekne klape :)
náádherná kapitola, veeľmi sa teším na ďalšiu :)

4 Maya Maya | Web | 27. listopadu 2009 v 15:13 | Reagovat

No, je fakt, že jsem si to musela připomenout... maličko... skoro trochu víc :-D
Ale je to suprově napsaný. A Regulus? Já bych ho sežrala... mňam... Poslední dobou mám tuhle postavu hrozně ráda. A Elizabeth je takov tichá myška... tím pádem je mi taky příjemná :-D
Jsem moc zvědavá, jak to bude dál. Co všechno se stane a tak...
P.S.: Trefa do černého :-D

5 Jaune Jaune | Web | 27. listopadu 2009 v 17:51 | Reagovat

tak jo, přiznávám... moc jsem si předchozí děj nepamatovala, ale asi od půly jsem se už chytla - celkem rychle... na mě...
regulus je nějak podezřele milej, ale doufám, že to od něj není žádná bouda... určitě ne, že jo? ;) už začínám vidět duchy i tam kde nejsou...
dneska nějak blábolím, takže končím... moc se mi to líbilo

6 sawarin sawarin | Web | 28. listopadu 2009 v 21:56 | Reagovat

NO, musím říct, že tahle povídka vypadá moc zajímavě. Už se těším na pokračování..:)

7 Aňulka Aňulka | Web | 24. prosince 2009 v 12:30 | Reagovat

To je prostě geniální, co víc k tobu dodat?Já si pořád nemůžu pomoct, ale ty to všechno umíš tak dokonale popsat, mě úplně připadá, jako bych je sledovala od svého kontlíku a slyšela, co říkají.A napsat to tak, abych se tam "skutečně" ocitla dovede jen málo lidí...jsi jednička, Ne-ly!
Moc krásná kapitola, představa Reguluse a Elizabeth se mi celkem zamlouvá, ale trošku mě děsí jeho smrtijedská kariéra po škole, pokud ji tam teda plánuješ...prostě senzační povídka, takže KOUKEJ CO NEJDŘÍV NAPSAT POKRAČOVÁNÍ, JASNÉ?!:-D

8 9pitris 9pitris | Web | 7. ledna 2010 v 2:11 | Reagovat

vážně anulkam á pravdu připadám si jako tichý pozorovatel který sleduje dění ae nidko ho nevidí a regulus se mi svým způsobem začíná líbit tajemný pohedný a až podivně chytrý až to hezké není :-)  zajímá se však jne o sebe a o to co by sem u hodilo a pomoho by mu takže takový sobecký pokrytec který vidí do budoucna :-) ae elizabeth za něj může děkovat bohu díky němu prolezla a lektvary jí jdou lépe :-)  už půjdu spát příště dočtu pokráčka :-)

9 Tomisus Tomisus | Web | 24. ledna 2010 v 15:21 | Reagovat

Hm.. Po pár dnech jsem se pustil do čtení. Styl psaní se mi líbí ale už by to chtělo nějakou akci.. Nevím jak to bude v dalších kapitolách, ale doufám že tam nějakou najdu.. ;)

10 Nel-ly Nel-ly | Web | 24. ledna 2010 v 17:01 | Reagovat

jo :D s akcema je u mě problém... mám u všeho moc pomalý děj, ale makám na tom... tak pro další případné čtenáře, dál už se to FAKT hýbe :D

11 lucrecia lucrecia | Web | 1. dubna 2010 v 21:58 | Reagovat

jé tak ten konec mě dostal

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
acta est fabula ~ příběh jest skončen

Do not COPY! HP-fanfiction writer. Canon belongs to J.K.R. Design by Nel-ly, picture from DA