14. Kapitola - Pravda?

29. listopadu 2009 v 15:59 | Nel-ly |  Pravé já
To koukáte, co? :D Další kapitola k Pravému já, to už tu zas dlouho nebylo :D Nějak jsem se do toho zamotala a teď se snažim vymotat.
Až budete číst tuhle tu kapitolu - o ničem - tak prosím nezapomínejte na moje základní varování - neumím psát dialogy!!! :D A tahle kapitola je založená na nich, což v téhle povídce prostě nebývá - takže problém.
Doufám v komenty ;-) Čím víc, tím budu rychlejší, zdatnější... znáte to. Prostě by byla škoda nic nenapsat, když už to přelouskáte.



Chlapec se trochu pohnul, otevřel nejdřív pravé oko, pak i levé a nakonec obě najednou. Jeho očím chvíli trvalo, než si přivykly světlu, ale pak už zíral na sněhobílý strop a závěsy přetažené kolem své postele. Pomalu se začal zvedat do sedu na třesoucích se rukou.
"Tohle bys neměl dělat. Madame Pomfreyová říkala, že se máš šetřit," ozvalo se vedle něj a on se překvapeně sesunul zpět do polštářů.
"Co tady děláš? Jak," zasekl se při pohledu na Casyin poškrábaný obličej a obvázaný kotník. "Proboha, to snad ne. Já… já moc se omlouvám, Chasei, nechtěl jsem ti ublížit vážně. Já - "
"To je v pořádku, Reme," usmála se na něj Casy a poposedla na židli. "Nic mi není, neomlouvej se, ty za nic nemůžeš. Mělo mi to dojít."
"Ne to ne, já… nikdy bych ti nechtěl ublížit. Něco takového se prostě nemělo stát, myslel jsem, že kluci - " Zasekl se v polovině věty a vyděšeně na Casy třeštil oči.
"Nic se nestalo, byla to moje chyba. Byl jsem zvědavý víc, než je zdrávo. Kluci všechno zvládli skvěle."
"Takže víš všechno," konstatoval celkem zbytečně Remus a bolestně přivřel oči.
"Hm… nejspíš ano, mrzí mě to, Reme, strašně moc. Musí to být pro tebe strašně těžké a přísahám, že to nikdy nikomu nepovím. O tobě ani o klucích."
"Děkuji, Chasi, vážím si toho a… pochopím, když už se semnou nebudeš chtít dál bavit nebo budeš chtít odejít z naší ložnice, i když v takovém případě bych asi měl jít spíš já."
"Cože? Neblázni, Reme. Nic takového nemám v plánu!" Vyhrkla překvapeně Casy a soucitně mu položila ruku na rameno. "Neotočím se k tobě zády kvůli něčemu, tak nevýznamnému. Proč bych se s tebou, U Merlina, měl přestat bavit nebo se chtít odstěhovat? Stává se ti to přeci jen jednou za měsíc a v té době potřebuješ o to víc kamarádů, kteří ti pomůžou a podrží tě. Doufám, že jednou budu patřit mezi ně."
"Vždyť mezi ty mezi ně patříš," pohlédl jí Remus do očí a Casy si všimla, jak zlatavé jiskřičky v jeho očích vyplouvají na povrch a září neuhasitelným ohněm. Žárem vděčnosti a přátelství.
"Vážně? Tak to jsem rád. Protože chci, abys věděl, že se na mě můžeš kdykoli spolehnout. Mrzí mě, že se něco tak strašného muselo stát zrovna tobě."
"No jo, ale už to není zdaleka tak strašné, jako před lety. Mám kluky a tebe," usmál se na ní Remus a znovu unaveně přivřel oči.
"Měl by sis odpočinout, jistě budeš hodně unavený. Já půjdu na oběd, snad ho stihnu," zasmála se Casy a pozvedla dřevěnou berli. Remus se znovu zatvářil smutně a už už se nadechoval nejspíš k omluvě, když ho zrazila. "Tohle je doopravdy moje chyba, neumím běhat, jen naprostej blbec si může vyvrknout kotník na rovině. Vyspi se, přijdu zase večer i s klukama, všichni nejspíš ještě spí."
"Chasei," ozvalo se jí ještě za zády, když se chystala vyjít z ošetřovny.
"Ano?"
"Díky, za všechno," dívala se do těch velkým milých očí a pocítila v sobě jiskru viny. On jí řekl své tajemství, dokonce se jí omlouval za něco, za co prostě nemohl. Viděla tu vděčnost v jeho očích, když mu řekla, že se nic nestalo a že stále chce být jeho přítelem. Neuměla si představit, jakou bolest musí cítit. Děkovala klukům, že se o něj tak dobře starají. Takhle se poznají nejlepší kamarádi, v těch nejtěžších chvílích vždy stojí při sobě. Casy si zhluboka povzdechla, ale oni věděli jeho tajemství, proto při něm stáli. Mohla by jim o tom říct? Měla by, měla by jim o sobě říct pravdu. Nemohla to před nimi skrývat celou dobu a teď byla ta nejvhodnější možnost.

"Chasei, ty vypadáš," rozesmál se James hned, jak vešla do Velké síně, ale okamžitě se postavil, aby jí pomohl posadit se k dlouhému kolejnímu stolu.
"Díky, to vždycky potěší," zašklebila se něj Casy a pomalu pokládala berle na zem.
"Koukám, že Pomfreyová v sobě konečně našla krutost," přisedl si vedle ní Sirius. "Cos jí provedl, že tě nevyléčila?"
"Ale ona mě vyléčila," zabručela Casy a natáhla se pro misku se špenátem.
"Vážně? Protože to tak vůbec nevypadá."
"No jo, měl jsem zlomený kotník. Prý byl posunutý víc jak centimetr na stranu, ale to se jí nějak povedlo napravit. Jenže ten otok byl už moc složitý - nechtěla do mě lejt tolik lektvarů. Splaskne během několika dní.
"Otrava."
"Jo, mě to povídej."
"Nejen, že vypadáš, jako nedomrlý kuře, ale teď ještě o berlích."
"Hej!" Vykřikla a ohnala se po Siriusovi holí. "To, že ty neustále vypadáš, jako vymydlené princátko, neznamená, že je to ta nejlepší možnost."
"Neřekl bych," usmál se sebevědomě a mrkl na nějakou holku, nejspíš čtvrťáku, která kolem nich procházela - málem se z toho složila k zemi. "Vidíš?"
"Jasně, že vidím. Chybí ti už jen růžová kytka ve vlasech a kroucení boky, i když…" prohlédla si ho kritickým okem. "Tomu už se začínáš celkem přibližovat."
V tu chvíli James sedící vedle ní vyprskl smíchy a potřísnil se dýňovou šťávou, to už se rozesmála i Casy a Sirius si začal na talíř uraženě nabírat pečené brambory.

"Tak už pojďte!"
"Jo, pospěšte si," ozvalo se vedle ní. Překvapeně se na Petera podívala. Bylo více než nezvyklé, že by nebyl poslední nebo se odhodlal přes tu svou pospíchat - tedy jen kvůli jídlu, ale oni se zrovna chystali za Remusem na ošetřovnu, takže…
"Už mám hlad a večeře začíná za půl hodiny," postěžoval si Peter a na důkaz toho mu hlasitě zakručelo v břiše. Casy se rozesmála, takže to nakonec bylo kvůli jídlu.
"No jo, vždyť už jdeme. Neboj, Péťo, ta večeře ti neuteče, i když…"
"Když se tak na tebe dívám. Já bych prchal," rozesmál se James a spolu s Casy sledovali Peterův nechápavý výraz.
Peter Pettigrew, malý, tlustý, bojácný ne příliš duchaplný kluk, který za nimi lezl, jako ocásek. Držel se silnějších a oblíbených, alespoň v tom prokázal jistou dávku inteligence, to mu musela nechat. Nemohla pochopit, jak se někdo jako on, mohl patřit do jejich party, i když…. Vlastně se to pochopit dalo. Znala přeci Jamese a jeho tendenci důvěřovat celému svému okolí a vidět v nich dobro. Remus ho zase učil a Casy byla přesvědčená, od včerejší noci o to víc, že byl vděčný za všechny kamarády. A Sirius? Ten měl po ruce neustále někoho, do koho se mohl strefovat a před kým mohl předvádět svoji dokonalost, na které si tolik zakládal, jedna z vlastností, která ho odlišovala od kluků a řadila mezi členy jeho rodiny. Co se dalo dělat, každý má své mouchy a Sirius byl v jádru hodný.
"Vážně už bychom měli jít," zkusila to znovu Casy. "Jestli přijdeme po začátku večeře, tak už nás ta Pomfreyová nepustí."
"To stíháme, neboj," odpověděl jí bez zájmu James a znovu se posadil na svou postel.
"Fajn, stíhejte si to, jak chcete. Jdu bez vás, nemám v plánu se s tou nohou hnát po chodbách jen kvůli tomu, že si Sirius nezvládá upravit účes dost rychle."
"Ale -" Jeho protest už neslyšela. Otočila se na podpatku a prudce za sebou práskla dveřmi. Tohle jejich chování ji vytáčelo. Jistě, jsou to kluci, opakovala si neustále. Žila s nimi už delší dobu, ale tohle bylo prostě - neuvěřitelné. Jak může někomu něco tak trvat?

"Vlastně je to hrozná úleva, nemuset před tebou nic tajit. Ubíjelo mě to, skoro stejně, jako když to ještě nevěděli kluci," ozval se po chvíli ticha Remus a vděčně jí pohlédl do očí. Casy si bolestně přivřela oči. Mluvili o tom celou dobu. Tajemství, utajování, přátelství, bolest, důvěra - tohle nebylo téma, které by s nimi Casy chtěla probírat.
"Půjdu chvíli na vzduch," zamumlala potichu a vstala z dřevěné židle napravo od Remusovi postele. Pomalu za sebou zavřela dveře a sesunula se k zemi. Pak se hlavou opřela o chladnou zeď a rukama si obtočila kolena. Tohle už nesnesla. Nemohla. Ta důvěra a vděčnost v jeho očích ji mučila. Proč se to muselo stát? Proč nemohlo být všechno lehké? Proč - bylo zbytečné se zabývat takovými otázkami. Stalo se. Casy se dozvěděla jejich největší tajemství, konečně se stala právoplatným členem party a i tak jim nebyla schopná říct pravdu. Nedokázala to z částečně sobeckých důvodů.
Milovala život Chasee Clarksona. Byl tak jednoduchý a prostý, plný kamarádů, štěstí a světla ne, jako její dosavadní život. Dokud nenastoupila do Bradavic, nezanal nic jiného než smutek, bolest a samotu. Nechtěla, aby se to vrátilo a bála se, že kdyby se její tajemství někdo dozvěděl, její matka ji najde a odvede pryč. Tomu by nejspíš nedokázala zabránit. Tolik se bála. Dala by cokoli za to, aby se Chase stal skutečností a Casandra Calveterová mohla v klidu odejít. Jenže to bylo jen zbožné přání. Byla tím, čím byla a to se nedalo změnit.
"Chasei? Jsi v pořádku?" Ozvalo se vedle ní. Otevřela oči a podívala se černovlasého chlapce.
"Jo, jasně, že jsem. Hned tam přijdu," začala pomalu vstávat, ale Sirius jí v tom zabránil. Překvapeně mu pohlédla do očí.
"Chápu, že jsi vyděšený."
"Nejsem vyděšený jen…"
"Já vím. Když jsem na to přišel, taky jsem z toho byl dost mimo. James to vzal v pohodě, nikdy si nic nepřipouští. Chápal Remusovi důvody. Chápal, proč to před námi tajil. Já ne, trvalo mi to, než jsem se s tím srovnal," pomalu se posadil vedle ní a pohledem studoval tkaničky svých bot.
"Víš, vyrůstal jsem mezi chladnými, nepřejícími lidmi. Všichni kolem mě vždy měli nějaká tajemství. Nikdo nikdy neříkal celou pravdu a já si myslel, že se z toho zcvoknu. Pak jsem nastoupil do Bradavic a potkal Dvanácteráka. Hned jsme si padli do noty, myslím, že mi na pozdrav podkopl nohy a já ho strhnul sebou," potichu se při té vzpomínce zasmál a Casyiny rty se zkroutily do malého úsměvu. Přesně takhle si ty dva představovala, pak ale znovu zvážněla to, co jí Sirius říkal, bylo vážné a ona si pomalu začala uvědomovat, že bude ještě hůř. Rozbušilo se jí srdce.
"Pak mi řekl, jak se jmenuje. Potter. Doteď cítím, jak mi srdce vyskočilo až do krku. O jeho rodině jsem už před tím slyšel a kdo také ne? Významná čistokrevná rodina, která vždy chránila práva mudlů a celá desetiletí všichni její členové chodili do Nebelvíru. Představoval přesně to, čím jsem chtěl být a to, co má rodina nejvíc nenáviděla. Pak se mě zeptal na jméno. Ještě nikdy jsem neměl takový problém promluvit, když uslyšel moje příjmení, na chvíli se zarazil a pak… nevěřil jsem tomu, doteď, tomu nevěřím… se usmál. ´Rád tě poznávám, Siriusi. Doufám, že z nás budou dobří kamarádi. Zdáš se mi celkem v pohodě.´ Zdáš se mi celkem v pohodě - tohle je Dvanácterák, jak ho znám. Nikdy se na nikoho nedívá s předsudky, dal mi šanci. Celou dobu ve mně věřil a stál při mně i přes chování ostatních. To díky němu jsem se dostal do Nebelvíru a našel odvahu, utéct z domu. Vděčím mu za všechno a i tak se stydím, že nejsem a nikdy nebudu, jako on. Já bych nedokázal takhle uvěřit, nedokázal bych odpustit.
Moje víra v lidi se buduje hrozně pomalu a i tak není stálá, trvalo mi dlouho, než jsem se s Remusovým stavem vyrovnal. Ne, že bych se bál nebo ho odsuzoval. To si zas nemysli. Jen - nedokázal jsem mu odpustit, že to před námi takovou dobu tajil, i když chápu jeho důvody. Nemyslím však, že bych někomu jinému dokázal něco takového odpustit. Vím, že to není dobře, ale je to tak," podíval se Casy do vykulených očí.
"Říkám ti to proto, abys pochopil, že to ani pro mě nebylo lehké a aby ses s tím dokázal vyrovnat. Remus je skvělý kluk a zaslouží si kamarády. Vím, že ty to pochopíš. Věřím ti, jako skoro nikomu. I po tak krátké době." Naposledy se na ní usmál, poplácal ji po rameně a vešel zpátky do místnosti.
Casy se zhluboka nadechla, v očích ji začaly pálit slzy. Tušila to. Tušila, jak by se Sirius zachoval, a proto také neustále oddalovala chvíli, kdy jim konečně řekne pravdu. Po včerejší noci však došla k názoru, že by to nakonec nemuselo být tak strašné.
Věděla, že James by se s tím dokázal vyrovnat v pohodě, v tom měl Sirius pravdu. James už byl takový. Remus, který zná tíhu velkých tajemství a má srdce otevřené, by to také pochopil a pomohl by jí stejně, jako Lily s jejím pochopením a vírou v lidi. Celou tu dobu se bála jediné věci. Jediný člověk stál v cestě pravdě. Sevřela pěsti takovou silou, že se jí nehty začaly zařezávat do dlaní. Nevnímala to, po tvářích jí začaly stékat slzy. Chvíli tam takhle seděla, sama na studené podlaze s hlavou položenou na kolenou. Hlasitě vzlykala, teď už si byla jistá, že jim to nedokáže říct. Nedokáže to říct jemu. Počká až do konce roku, pak už ji neuvidí, když nebudou chtít.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Liliane Evans Liliane Evans | Web | 29. listopadu 2009 v 16:27 | Reagovat

Nááádhera, naozaj sa mi to veľmi páčilo, nemám slov! To ako Sirius hovoril o Jamesovi bolo náááááááááááádhernéééé :):):):):):):):*. Naozaj! ďalej sa mi páčilo toto: "Hej!" Vykřikla a ohnala se po Siriusovi holí. "To, že ty neustále vypadáš, jako vymydlené princátko, neznamená, že je to ta nejlepší možnost."
"Neřekl bych," usmál se sebevědomě a mrkl na nějakou holku, nejspíš čtvrťáku, která kolem nich procházela - málem se z toho složila k zemi. "Vidíš?"
:D:D to bolo skvelé :):):):D:D:D.
Tešim sa na ďalšiu :):):):):):).

2 Jaune Jaune | Web | 29. listopadu 2009 v 16:39 | Reagovat

no jasně, vůbec neumíš psát dialogy - KECALE! strašně, strašně moc se mi to líbilo... zejména ta siriova pasáž na konci - úplně mě to dojalo, jak dokázal být zrovna Black otevřený... mám z toho radost, i když pro casy to teď bude jen horší... taky ji slušně morduješ ;)))
nevím, co víc bych napsala, nějak se mi nedaří pořádně formulovat myšlenky ve slova... bylo to zkrátka nádherné, báječné, jedinečné... prostě všechny superlativy, na jaké si vzpomeneš...
Moc se těším na další díl... budu jen potajmu doufat, že bude co nejdřív ;)))
Nejnádhernější Nádhera, Naše Nejmilejší Nel-ly ;))))

3 nessa nessa | Web | 29. listopadu 2009 v 17:01 | Reagovat

souhlasím s ostatníma, rozhodně umíš psát dialogy =) bylo tam plno parádních pasáží - od té, co už zmínila Liliane Evans přes plno dalších až po ten konec, jak psala Jaune.. holt není moc co komentovat, když to za mě řekli jiní =) ale i tak : kapitola parádní jako vždycky =) strašně s tou holkou soucítím, chápu, že jim to nechce říct a zároveň chci, aby to udělala.. no, snad brzy napíšeš další kapitolu =)

4 Nel-ly Nel-ly | 29. listopadu 2009 v 17:07 | Reagovat

:D Mockrá děkuju... já vím jsem nejdokonalejší nejnádhernější nejnamakanější - to jen pro Jaune, aby věděla :D
Můj názor na moje dialogy to sice nezmění, ale díky :-* Na další kapitole makam... to bude taky legrace :D

5 Nakira tvé Sbéčko :) Nakira tvé Sbéčko :) | Web | 29. listopadu 2009 v 19:13 | Reagovat

Skvělé :-) Siriuse jsi vylíčila docela dobře. A i Cassy se mi líbí, jak pořád váhá a není si jistá jeho povahou, jak zareaguje na její tajemství. Je to výborná kapitola xD!!

P.S.: Kdy bude další??

6 Nel-ly Nel-ly | 29. listopadu 2009 v 19:43 | Reagovat

:D Já nevím, jak ti mám na tohle odpovědět? Možná zítra možná za týden ;-) Mám toho teď rozepsaného tolik, že se snažím střídat, jak můžu :D A tahle povídka je celkem oblíbená - zdá se mi, tak doufám, že při se přičekání začtene zajímat i o jiná moje dílka ;-)

7 lina lina | 29. listopadu 2009 v 20:24 | Reagovat

Má to holka těžký, co?
Vyborně napsaná kapitola...a i když jsi o svém talentu psát dialogy myslíš svoje, já ti říkám, že to UMÍŠ! Kapišto?:D

8 Maya99 Maya99 | Web | 29. listopadu 2009 v 20:28 | Reagovat

Néééé! Proč to děláš? Chudáček Casy, vždyť jí to musí tolik mrzet a bolet a být z toho nešťastná. Mohla to říct alespoň Removi, vzájemně si svěřit tajemství.
Ten chrakter Siriuse neměl chybu... bylo to suprový a Remus... co dodat k jemu typickému omlouvání se za jeho existenci :-D
Ty taky strašně kecáš, víš to? Vždyť ty dialogy byly úžasný. Krásně vymyšleno, krásně zpracováno a krásně napsáno.. úpa vrním blahem :-D
Už nevím, co bych měla říct, snad jen to, že se mi to moc moc líbilo a s vyplaženým jazykem čekám na další :-)

9 Asci Asci | Web | 30. listopadu 2009 v 15:41 | Reagovat

chjoo...chudák holka :( :( souhlasím s mayou aspoň removi to mohla říct...ty jo...těším se na další kapitolu...která doufám přibude brzy :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
acta est fabula ~ příběh jest skončen

Do not COPY! HP-fanfiction writer. Canon belongs to J.K.R. Design by Nel-ly, picture from DA