12. Kapitola - Večírek

17. listopadu 2009 v 18:05 | Nel-ly |  Pravé já
Jo, tak tohle je skvělý název kapitoly :D vůbec nic neříká a v podstatě ani není tak úplně - no, nebudu to rozebírat. Kdybych totiž měla uvažovat o názvu, tak sem tu kapitolu nikdy nedám. Dopsala jsem ji před - no asi deseti minutama, takže není přečtená ani opravená a já na to teď vážně námám náladu a především čas.
Místo toho abych seučila na zítřejší test, uklízela pokoj kvůli zítřejšímu připojení k internetu - ano! po pěti měsících budu mít v pokoji internet B) (až na to, že tam mám takový bordell, že k tomu počítači nikdo nemá šanci se dostat) nebo jsem mohla jednoduše spát, páč zítra vstávám v pět a to je až nekřesťasnká hodina - tohle dobou většinou chodím spát :D - a díky svojí debilitě nejspíš nepůjdu spát vůbec - to, že pak prospim tělák, je jedno - a dost, nebudu si stěžovat a zakončím svůj proslov.
Tak tedy 12. kapitola, kterou jsem si během včerejška a dneška doslova vycucala z prstu - chtěla jsem dneska, na svátek :D, něco přidat - povedlo se, jak? To už mi snad řeknete sami ;-)



"Nechápu, jak jsi mě sem dotáhla."
"Poslední dobou toho nechápeš celkem dost, nezdá se ti?" Rozesmála se velice pohledná dívka v zeleném společenském hábitu a zavěsila se do chlapce v oděvu barvy tmavě modré noční oblohy.
"Teda, měla by ses chovat na to, jak vypadáš," odsekl chlapec a zamračil se na ní.
"Jak to myslíš?" Vykulila na něj dívka svoje až neuvěřitelně zelené oči, v nichž pro tento večer zářily ještě výraznější smaragdy podnícené šaty skoro stejné barvy.
"Vypadáš jako - princezna a ty by podle mě měly být vždy milé, laskavé, jemné a především slušné."
"Copak já nejsem slušná?"
"No jistě, nejmilejší a nejoblíbenější dívka na škole - dokud samozřejmě neuslyší ten tvůj ječák."
"Ječák?" Zvýšila dívka hlas a smaragdy v jejích očích se výhružně zaleskly.
"Už zase," konstatoval chlapec s malým úsměvem a než mu stačila začít oponovat, natáhl se, otevřel dveře a ustoupil stranou, aby jeho partnerka mohla vstoupit do vyzdobeného velkého sálu, který ani zdaleka nepřipomínal tmavý kabinet jejich profesora lektvarů.

"Lily, tady jsme, Lily," mávala na ně už zdálky hnědovlasá dívka ve světle růžovém pableskujícím hábitu stojící vedle vysokého neznámého chlapce.
"Alice!" Vykřikla Lily a táhla Casy za sebou směrem ke své kamarádce.
"Páni, Lily, vypadáš úžasně," vykřikla Alice ve chvíli, kdy se k nim protlačily mezi desítkami hostů a objala rudovlásku.
"Díky, ty taky nejsi k zahození," prohodila Lily a trhla namyšleně hlavou. V tu chvíli na Casyiny uši dolehla salva smíchu, když se dvě kamarádky rozesmály. "Ne, vážně, vypadáš úžasně, asi budeš mít konkurenci, Franku," usmála se Lily na mladíka.
"Ehm ehm," upozornila na sebe nenápadně Casy a nasadila sladký úsměv. Lilyinu kamarádku, Alici Shenghersovou, znala už nějakou dobu, i když ne moc dobře. Alice s Lily byly kamarádky, ještě aby ne, když spolu už skoro sedm let sdílely ložnici a celou dobu spaly vedle sebe, i když Alice pro Lily nejspíš znamenala něco víc než ostatní jejich spolubydlící. Casy postupně vydedukovala, že nebýt Lilyina přátelství s tím zmijozelákem, Severusem Snapeem, tak by si dívky mohly být mnohem blíž a možná by se z nich už před lety staly nejlepší kamarádky. Jenže Lily dlouhých pět let zůstávala věrná přátelství se Snapeem, i když jí to všichni kolem neustále vymlouvaly. Na konci pátého ročníku se však stalo něco, co je rozdělilo a zničilo dlouholeté přátelství. Casy přesně nevěděla, co to vlastně bylo, ale hodně si toho dokázala spojit. Ze slov kluků, především tedy Remuse, protože James se Siriusem nedokázali nic jiného než na Snapea, pro ně Srabuse, nadávat a házet špínu. Moc dobře si uvědomovala, že kluci na to nemají úplně objektivní názor, ale i ze slov Lily pochopila, že ve většině věcí mají pravdu.

Severus Snape patřil do Zmijozelu, o tom nebylo žádných pochyb. Svým chováním, postojem, výchovou i názorem na lidi, nemohl zapadnout nikam jinam, a proto Casy o to víc udivovalo jeho přátelství s Lily. S dívkou z mudlovské rodiny, s nebelvírskou prefektkou a později i primuskou.
Lily Evansová, Casy si nedokázala představit nikoho jiného, snad ještě kromě Jamese, i když i ten měl hodně much, někoho, kdo by tak stoprocentně patřil do Nebelvíru. Ohnivá rudovláska byla ztělesněním všech hodnot, kterých si Godrik Nebelvír, zakladatel jejich koleje, cenil. Od odvahy přes čest až po věrnost a vášeň, kterou dávalo do všeho, co dělala. Muselo v tom být něco - zvláštního. Casy však neměla nejmenší tušení, co to asi mohlo být. Možná, že v Severusi Snapeovi zůstala náklonnost k jeho jediné dětské přítelkyni nebo možná Lily nakonec byla jeho jediným přítelem vůbec, když Casandra zjistila, kdo to vlastně ten Srabus je, pozorovala ho, nemohla si pomoci.
Snape toho měl tolik společného se všemi jejími nejlepšími přáteli, především s Lily, ale i s Jamesem a kluky. Vždy chodil sám, nejčastěji zahloubaný do starobyle vypadajících knih. Na hodinách i na jídlech si sedal sám, co nejdál od ostatních studentů. Vyhýbal se dokonce i příslušníkům své vlastní koleje. Zvláštní chlapec, doopravdy zvláštní. Jenže to Casy nemuselo trápit. Význam, jakousi výraznou důležitost, kterou měl tento mladík kdysi v životě její nejlepší kamarádky, byl nadobro pryč a v Lilyině srdci po něm zůstala jen hluboká rána, která se postupně zacelovala. Přesto byla Casy přesvědčená, dokonce i po tak krátké době, jakou Lily znala, že se taková rána nikdy nezacelí. Lily se rozhodla, že už Severus Snape nemá v jejím životě místo, rozhodla se rozumně, nakonec byla přeci jedna z nejrozumnějších lidí, které, kdy Casy potkala, ale tohle rozhodnutí učinil jen její rozum, její mysl, ne však její srdce.
Casy se v myšlenkách vrátila k Alici a k jejímu partnerovi. Před rokem, začátkem šestého ročníku, začala Alice chodit s Frankem Longbottomem. Studentem stejného ročníku, ale v havraspárské koleji. Byli si, tedy alespoň podle slov Lily, velice podobní. Oby pocházeli z významných bohatých čistokrevných kouzelnických rodin, které však vždy podporovaly práva mudlů. Chtěli se stát bystrozory. Byli jedni z nejlepších studentů v ročníku, i když Alice vynikala spíš v kouzelných formulích a v bylinkářství, zatímco Frank byl jeden z nejlepších v Přeměňování a v Obraně proti černé magii. Lily říkala, že jsou doslova hvězdný pár. Patřili k sobě. To bylo povahově dané, ale měli to štěstí, že se našli a zamilovali se do sebe. To se mnoha lidem nestane. Dokonce ani těm, kteří k sobě prostě patří. Casy musela s Lily souhlasit, měli štěstí, neuvěřitelné štěstí, že našli svojí, doslova, druhou chybějící polovičku. Casandra by dala cokoliv za to, aby měla někoho takového.
"Jé, promiň, Chasi," obrátila se na Casy Lily. "Zapomněla jsem, že se ještě neznáte."
"Frank Longbottom." Usmál se na Casy mladík a podával jí ruku. Byl trochu podsaditější postavy, ne tak vysoký, jako třeba Sirius nebo James, ale měl velice milý obličej. Z jeho úsměvu vyzařovala vřelost a působil jistým dojmem naivity, která však okamžitě mizel, při pohledu do jeho bystrých hnědých oči.
"Chase, Chase Clarkson," usmála se na oplátku Casy a stiskla jeho ruku. Zase ta samá lež, kolikrát ještě zalže? Kolikrát se ještě bude muset představit, jako někdo jiný? Nevěděla, ale neustále se bála chvíle, kdy se její tajemství prozradí a ona bude muset čelit jeho následkům.
"Rád tě poznávám, no vlastně - celkem brzo, když spolu chodíme na většinu předmětů," usmál se na ní Frank.
"Jo, já tebe taky. Moc lidí tu ještě neznám, jsem tu nový, takže…"
"Všichni už jsou na sebe zvyklí, chápu," usmál se znovu Frank a otočil se na Alici, která ho zrovna chytla za ruku. - Je bystrý. To se mu v budoucí kariéře bystrozora bude hodit - Pomyslela si Casy a začala si tvořit svůj vlastní názor.
"Myslím, že bychom měli jít pozdravit Křiklana," oznámila jim bez jakéhokoli nadšení. Zřejmě měla jejich učitele lektvarů ráda asi tak, jako Casy.
"No tak, Alice, není zas tak špatný, když," zareagovala okamžitě Lily, která si také všimla Alicina nadšeného tónu.
"Když tě má rád? Jistě, to ráda věřím," odsekla jí sarkasticky Alice a pohledem hledala jejich nepřehlédnutelného, v tuhle chvíli nejspíš neviditelného, kolosálního profesora.
"Nemá mě rád o nic víc než," začala Lily, ale stačil jeden pohled od Alice, Franka i Casy najednou, aby okamžitě zmlkla. "Fajn, možná mě má radši než ostatní, ale to neznamená, že -," znovu nedostala příležitost dokončit svůj určitě velice hlubokomyslný proslov.
"Jak se vlastně člověk stane členem toho - Křikova klubu? Pochybuju, že by si Křiklan oblíbil zrovna Jamese nebo Siriuse." Zeptala se Casy. Nešlo jí do hlavy, jak se mohli zrovna oni dva stát členy klubu Křiklanových… favoritů. Zrovna oni dva, by se mohli asi dost těžko stát oblíbenci, kteréhokoli učitele. Například Remus, členem klubu nebyl a to byl chytrý, milý, oblíbený a prefekt. Ne, Casy tenhle systém vážně nepochopila.
"No, je to dost jednoduché," ujal se slova Frank s rádoby vážným výrazem. Vzpřímeně se postavil, spojil ruce za zády a zvedl hlavu. Kdyby měl o sto kilo víc, a místo vlasů velký knír, byl by dokonalou kopií jejich profesora. "Členy klubu se mohou stát všichni nenadaní, hloupí, zabednění, podřadní studenti, kteří však pocházejí z významných, bohatých rodin nebo mají slavné známé. Jedinou výjimkou je naše vždy dokonalá slečna Lily Evansová, která má před sebou velice slibnou budoucnost - minimálně Ministryně kouzel nebo rovnou královnu celého kouzelnického světa."
"Nech toho," rozesmála se Lily, ale trochu zrudla.
"Takže, je to něco jako - sbírka slavných?" Zeptala se Casy. Profesor lektvarů se jí doopravdy přestával líbit, no, spíš se jí začínal hnusit. Nebylo žádným překvapením, že se zrovna on stal ředitelem Zmijozelu. Casy spíš připadalo, že by se takovým chováním hodil spíš do Kruvalu, kde nikdy nepoznala ani trochu spravedlnosti.
"To je - trochu přehnaně řečeno, ale dá se to tak popsat," vysoukala ze sebe pomalu Lily. Zdálo se, že k tomu chce ještě něco dodat, jenže se najednou zarazila a upřeně se zahleděla ke dveřím. Casy si všimla jejího zmateného výrazu a otočila se stejným směrem, když viděla na co její kamarádka tak upřeně zírá, musela se usmát.
U dveří stál velice pohledný mladík v elegantním černém hábitu, vlasy, tmavé jako noc, mu, jak už u něj bylo tradicí, trčely na všechny strany a za kulatými brýlemi jiskřily oříškově hnědé oči. Na tom by ještě nebylo nic tak zvláštního, i když Casy už před nějakou dobou pojala podezření, že se Lily James přinejmenším líbí, důvod jejího upřeného zíraní na něj, ale nebyl v jeho vzezření, i když někdo, jako on, by určitě stál za hřích. Ne, Lily si zamračeně prohlížela dívku stojící po Jameseově boku.
Všichni přítomní jí velice dobře znali, jak také ne, Gwenog Johnsonová, pohledná šesťačka, kapitánka Havraspárského famfrpálového týmu a výborná střelkyně. Nejen, že byla Gwenog skvělá sportovkyně, ale také byla velice chytrá a především pohledná - pohledná, to nebylo to nejlepší slovo, byla krásná. Dlouhé jako noc černé vlasy, chytré bystré tmavé oči, sportovní postava a zářivý úsměv na rtech. V temně červených šatech s hlubokým výstřihem vypadala doopravdy úchvatně, Casyin úsměv se ještě rozšířil. Výborná volba, James zabodoval, teď jen aby to nezkazil.
"Páni, takže James Potter a Gwenog Johnsonová? To je mi pár, ale že jim to spolu sluší. Dokonale se k sobě hodí," zareagovala Alice hned, jak si všimla páru.
-Výborně, jen tak dál. - Pomyslela si s dalším úsměvem Casy a v duchu děkovala Alici, že nenechává Lilyinu pozornost opadnout.
"Oni - oni spolu - nevěděla jsem, že se znají," ozvala se po chvíli Lily a snažila se nasadit nezaujatý tón. Moc se jí to ale nevedlo.
"Jistě, že se znají," odpověděla jí nevýrazně Casy a snažila se nasadit vážnou tvář. "Z famfrpálu, přeci," dodala, když se na ní Lily otočila.
"Aha, no - jistě, ale - jsou přeci jen protihráči a - prostě, mě jen překvapilo, že přišli spolu."
"Mě vlastně ani moc ne," rozhodla se si přisadit Casy. "James o ní odpoledne mluvil. Je doopravdy moc hezká a především hráčka famfrpálu. Dneska se potkali v Prasinkách, zdá se, že Gwenog už má jistou pozici v nějakém profesionálním týmu a to jí teprve nedávno bylo šestnáct. Úžasné."
"Vážně? Takže mají společné zájmy o - o famrpál?"
"No, určitě to není všechno. Gwenog je doopravdy hezká, chytrá, milá a myslím, že se Jamesovi i líbí. Nakonec mě to ani moc nepřekvapuje. Alice má pravdu, byl by z nich skvělý pár."
"To jistě," zareagovala Lily a konečně od nebelvírského hrdiny odtrhla oči. "Přece se celý večer nebudeme bavit o Potterovi a jeho vztazích."
Casy se znovu usmála, ten neklid a zlost byly v Lilyiným hlase sice sotva postřehnutelný, ale byl tam. Když se otáčela, aby si mohla lépe prohlédnout sál, zarazila se u Alice. I na její tváři se zračil stejný vědoucí úsměv, jaký se objevil na Casyině tváři.

"Chasi, takovej elegán. Mále bych tě nepoznal, normálně, vypadáš, jako kluk v našem věku."
"Díky, taky nejsi k zahození. Všiml jsem si, že se po tobě ohlíželo už několik kluků. Jestli chceš, ukážu ti je. Určitě by měli zájem."
"Koukám, že máš rozhled. Chudáci, vím, že by mě všichni chtěli, ale bohužel. Budou se asi muset spokojit s tebou, ostatně, v těchhle krásných šatech ti chybí už jen dlouhý vlasy a prsa."
- Kdybys tak věděl. - Napadlo Casy s úsměvem. "To víš, musím se nějak rozhlížet. Nechci - řekněme - tvoje dědictví, i když si nejsem jistý, jestli do konce roku nestihneš vystřídat celý hrad. Protože holky už ti pomalu docházejí - a to všeho věku."
"To snad ne," zamračil se na ní zamyšleně Sirius. "Řekl bych, že mi ještě zbývá pár celých ročníků."
"Jo jo, za chvíli si budeš na rande hrát s panenkami," rozesmála se Casy a upila ze sklenice Máslového ležáku.
"Co to, prosím tě, piješ? To už si ze mě s Remusem vážně děláte legraci."
"Nechápu, co ti vadí. Mě to chutná a ještě k tomu, kde bych asi tady, na školním večírku, našel něco silnějšího?"
"Co třeba tady," mrkl na ní Sirius a z pod elegantního dlouhého pláště vytáhl placatku.
"Děláš si legraci?" Rozesmála se Casy a rozhlédla se kolem sebe, jestli je někdo nevidí.
"Neboj se, děláme to takhle s Dvanácterákem už - ani nevím jak dlouho, jinak bychom se tady unudili, i když on se dneska asi nenudí. Tvůj nápad?"
"No, jo. Říkal jsem si, že…"
"Skvělý nápad. Něco takového by mě nikdy nenapadlo, ale myslím, že to funguje. Ty si vážně - zvláštní."
"Zvláštní?" Povytáhla Casy obočí. Jí by napadlo mnohem víc slov, kterými by se Chase dal charakterizovat a zvláštní bylo až na dně pomyslné sklenice.
"Jo, zvláštní. Neznám jinýho takovýho kluka, nikdy by mě nenapadlo Jamesovi něco takovýho doporučit a vůbec i jiný tvoje názory. Zvláštní."
"Hm, tak dík. To člověka vždycky potěší."
"Není zač," vrátil se mu na tvář ten uličnický úsměv. Takhle se k ní choval už posledních několik dní. Neustále ho měla za zadkem. Kdykoli se otočila, byla tam. Kdykoli se ocitla sama, stál vedle ní. Netušila, jak nebo proč to dělá, ale dělal to, neustále. Sledoval ji? Nevěděla, ale začínala z něj mít nervy na dranc. Dráždil ji, dělal si z ní legraci, ale zároveň s ní mluvil vážně a upřímě. Stala se jeho dobrým kamarádem, ale lišila se od Jamese, Remuse a Petera. Měl k ní jíný vztah, nevěřil jí a ona nevěděla proč. Vlastně věděla. Všem tajila, co je zač, ale mohl na to zrovna on přijít. Sirius? Ten, který se jí tolik podobal. Ten, kterému se tolik podobala? Ten, který jí byl tak blízko? Byla z něj zmatená, ale nedalo se popřít, že se na jejich rozhovory - ať už to bylo špičkování, vážný hovor nebo prostě vtipy - těší.

"Tady máš," podávala Casy Lily sklenku růžového skřítčího vína. "Lily?" Oslovila rudovlasou vílu, když se na ní neotočila. Nic. Nespouštěla oči z - z čeho vlastně? Casy se otočila tím samým směrem a málem se hlasitě rozesmála. Jen několik metrů od nich na kraji parketu tančil James s Gwenog a očividně se skvěle bavili, přičemž se chlapec Lilyiným směrem ani jednou jedinkrát neotočil. Dokonale se ovládal a soustředil na svoji partnerku. "Lily!" Zvíšila Casy hlas, rudovláska sebou překvapeně trhla a otočila se na ní.
"Co se děje?"
"Tady máš to pití."
"A kvůli tomu musíš křičet?"
"Stojím tu už skoro minutu a ty nereaguješ, tak co mám dělat?"
"Já - promiň, neslyšela jsem tě."
"Jo, jistě. Sluší jim to, co?"
"Hm, jo, sluší," odpověděla nepřítomně a otočila se k parketu zády. Casy se usmála, všechno šlo podle plánu, za Lilyiným zády se na ně James otočil. Měl v očích stále ten stejný číhající pohled, jako šelma číhající na svou kořist. Pohled, který měl vyhraněný jen a jen pro Lily. Pohled, kterým kontroloval a zároveň varoval svojí konkurenci. Pohled, který celý večer skrýval. Musel se tak strašně ovládat, aby se na ní nepodíval, Casy bylo jasné, že to pro něj muselo být doopravdy složité, ale mělo to cenu. Jejich plán nesl výsledky.

"Tak asi dobrou noc," loučila se Casy s Lily v nebelvírské společenské místnosti.
"Dobrou," usmála se na ní Lily. "Chasi," oslovila ji ještě po chvíli.
"Ano?"
"Mrzí mě, že - že jsem ti zkazila večer."
"Nezkazila, věř mi," usmála se na ní Casy. Byla to pravda, dneska měla celý večer mnoho důvodů k úsměvu. "Dobrou noc, Lily."
"Dobrou, Chasi."
Naposledy Lily zamávala a vydala se po schodech do ložnice. Čekala, že tam James se Siriusem už dávno budou. Z večírku odešli o hodinu dřív než ona s Lily. Spletla se. Pokoj byl prázdný. Nebyl v něm dokonce ani Remus s Peterem. - Kde sakra jsou? - Pomyslela si zmateně Casy. Jistě, tohle se Siriusovi podobalo, to, že nebyl v ložnici, pro ni nikdy nebylo žádným velkým překvapením, i když, že zrovna dnes? Casy si nevšimla, že by se na večírku věnoval nějaké dívce víc než jiným. No, jak znala Siriuse, mohla to být kterékoli. Ale James. To bylo zvláštní. Casy čekala, že bude pochodovat po ložnici a čekat na ni, aby začal otravovat, jak to dopadlo, jak se Lily chovala a co říkala. Spletla se. Nebyl tady. Dokonce ani Remus, který měl být celý večer v pokoji se svými knihami ani neustále spící nebo cpoucí se Peter. Nikde nikdo.
Casy nechápavě zakroutila hlavou. "Co se tu, U Merlina, děje?" Nikdo jí neodpověděl. Omotala si šálu kolem krku a vydala se ven, na školní pozemky. Věděla, že je to zakázané, ale školní pozemky budou v tuhle dobu určitě prázdné a kdyby jí někdo zahlédl na chodbě? Mohla se vždycky vymluvit na Křiklanův večírek. I v tomhle byl pro ní dnešní večer úspěšný. Přišla s Lily Evansovou, profesorovou oblíbenkytí, a tak v Křiklanových očích o trochu stoupla. Byl to nepatrný postu, přesto byl a Casy si to moc dobře uvědomovala.
Bez problémů prošla hlavní branou hradu na rozlehlé pozemky zahalené v noční temnotě. Pomalu se vydala k jezeru. Měsíc jí poskytl nádherný výhled na okolní krajinu, tolik šedého světla, připadalo jí, jako by jí na hlavou zářilo stříbrné slunce. Byla krásná a tajemná úplňková noc. Noc plná tajemství, která měla být odhalena nebo skryta na vždy.
 

8 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Maya99 Maya99 | Web | 17. listopadu 2009 v 18:31 | Reagovat

Ááááá, takže úplněk? Super! Teda, chci říct, že by se to konečně mohlo trochu hnout. A samozřejmě ten konec: vážně ti pořád musím říkat, ať to tak nechutně neusekáváš?
ALe bylo to suprový. Hlavně rozmluva Casy se Siriem. Zajímalo by mne, jéstli ten pohledný mladík něco tuší... moh by, tak hloupej snad není, ne? :-D
A James by mohl získat Lily a pak by mohli žít šťastně až do smrti... že jo?
*poslední větu doslova drtí skrz zuby s úsměvem, který ti jasně vyhrožuje*

2 Nel-ly Nel-ly | 17. listopadu 2009 v 18:36 | Reagovat

Pohnout? Děláš si legraci? Za poslední tři kapitoly se to pohlo víc než za posledních - sedm :D
Sirius není hlupák, ale taky to není žádný genius - od toho máme Rema a Lily
James a Lily - jednoho dne spolu budou žít šťastně a jak všichni moc víme, až do smrti ;-)

3 Jaune Jaune | Web | 17. listopadu 2009 v 19:02 | Reagovat

láláláláááá! jsem šťastnááá! klidně bych mohla zkopírovat celej Mayin komentář, takže ber, že to co řekla ona, platí i ode mě plus nějaké moje poznatky... ehm, takže: strašně se mi líbil ten popis snapeových myšlenek... no jako ne přímo myšlenek, spíš pocitů nebo... hele, ty určitě víš, co myslím, že jo? :))) a za druhé... doufám že chuděru casy nenecháš naším milovaným vlčkem rozcupovat na cimprcampr... jen nějakou tu lehkou pohmožděninku, pak scénku na ošetřovně kde se při vyšetřování zjistí, že chase je vlastně holka a žili šťastně až do smrti... no tady si to někdo maluje, co? :D:D
raděj to nechám na tobě, ty to zajisté vymyslíš nějak originálněji než jak jsou moje představy...
tak další, prosím prosím ;)))

4 Liliane Evans Liliane Evans | Web | 17. listopadu 2009 v 19:24 | Reagovat

aj po smrti musi nieco existovat, budu spolu navzdy :D
no ale teraz ku kapci: uzasna kapitola, to ako si James vybral, no hmm...:D:D, som zvedava, co bude nasledovat :):):):):)

5 Nel-ly Nel-ly | 17. listopadu 2009 v 19:26 | Reagovat

Ty jo, když jsem to dočetlo, tak mě to taky napadlo - jak v Mulan (miluju jí :D), zranění, vyšetření, prsa! a jiná genetika :D, láska - konec (ale už mám jiné plány, zklamu tě :-*)

6 Nakira Nakira | Web | 17. listopadu 2009 v 21:16 | Reagovat

Nádhera :D Těším se, až Rema odhalí, to bude teprve tanec xDxD Další honem další!! xDxDxDxD

7 Elin7 Elin7 | E-mail | Web | 18. listopadu 2009 v 14:30 | Reagovat

Doufám, že Casy Remus nesežere...jinak je to skvělá kapitola, moc dobré popisy událostí a selý děj též. Nemůžu se dočkat co bude dál, hoen piš ať to lítá! Honem, honem, honem!

8 Asci Asci | Web | 18. listopadu 2009 v 17:58 | Reagovat

hmm....takže úplněk..očekávám že Sirius Casy zachrání a přitom zjistí že je to holka...bude po ní chtít vysvětlení...a dál už nevim :-D:-D:-D...doufám že co nejdřív přibude další kapča

9 lina lina | 19. listopadu 2009 v 9:18 | Reagovat

uííí:D
úplněk, jo? Úžasná kapitola. James se drží...Casy považuji za ďábla:D nic ve zlým samozřejmě

10 nessa nessa | Web | 19. listopadu 2009 v 16:42 | Reagovat

páni, parádní kapitola =) strašně pěkně se to čte a vždycky mě mrzí, že už je konec.. ještě že přidáváš kapitoly tak rychle =)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
acta est fabula ~ příběh jest skončen

Do not COPY! HP-fanfiction writer. Canon belongs to J.K.R. Design by Nel-ly, picture from DA