10. kapitola - Ach ty oči

10. listopadu 2009 v 11:00 |  Pravé já
Zajímavý název kapitoly, že ano? :D Už mě vážně nic nenapadalo a nakonec mi to přišlo celkem... patřičné a doufám, že to každý pochopí. Stále se nic moc neděje. Uznávám, zdržuju. Vůbec se mi totiž nechce nějak zvlášť pokročit v ději, protože pak už to bude jen a jen složitější. Tak tedy - mějte se mnou slitování a komentujte :-*



Opatrně našlapovala a snažila se dělat co nejmenší hluk, nechtěla je zbudit, i když by si to zastavili. Prošla kolem vedlejší postele, na které ležel, přikrytý až po bradu, James stočený v klubíčku s blaženým úsměvem na rtech. Nebylo zas tak těžké uhodnout o čem se mu zdá, tvářil se tak už od včerejšího večera.

Kluci a s nimi Casy, seděli ve svých oblíbených křeslech kolem krbu a zrovna se snažili přemluvit Rema, aby si konečně promluvil s pohlednou havraspárskou sedmačkou, která na něj při večeři dělala oči. Věděli, že se mu líbí, jenže vždy, když se k ní přiblížil, zrudl a stěží ji dokázal pozdravit. Sirius mu dával cenné rady ze své bohaté zkušenosti, James předváděl co by měl udělat, i když věřit zrovna jeho ukázkám, by asi nebylo zrovna nejchytřejší. Peter jako obvykle přikyvoval hlavou na všechno co kluci řekli a Casy se snažila Rema povzbudit. Rady s dívkami mu opravdu dát nemohla a především se jí zdálo, že by to nebylo to nejinteligentnější co by mohla udělat, protože Remus se už tak zdál dost vynervovaný a James se Siriusem mu to vůbec neusnadňovali.
"Notak, kámo, to musíš..." začínal zrovna Sirius, když k nim přišla Lily. James ji zaregistroval jako první tím svým Evansnovským radarem, který byl pětadvacet hodin denně v pozoru. Okamžitě se narovnal a už už zvedal ruku ke svým vlasům a otevíral pusu, když ho Casy zpražila varovným pohledem. Zatvářil se bojovně, ale pak položil ruku zpět na opěradlo křesla.
"Ahoj Lily, potřebuješ něco?" Usmál se na ní mile James. Překvapeně vykulila oči. Vážně to řekl? Potter? Ten Potter, kterého znala? Ten, který jí posledních několik let nedal nikdy pokoj, pokaždé si před ní frajersky cuchal vlasy, házel po ní rádoby svůdné pohledy (to ho nejspíš naučil Black, vážně, jeden lepší než druhý) a na každém rohu na ni pokřikoval pozvání na rande a ještě k tomu ji přitom vždy oslovoval: ´Hej, Evansová!´? To snad ani není možné.
Teď pozorovala sedmnáctiletého černovlasého chlapce s milým úsměvem na rtech a s jiskřičkami v čokoládových očích, který se s ní nenuceně bavil a když na něj promluvila ani se nepohnul ze svého místa. Byla tak vykolejená, že stěží našla slova.
"Vlastně nic. Jen jsem o tebe chtěla půjčit tu knížku, Chrisi," odpověděla pomalu a nespouštěla z Jamese oči. Nakonec však trochu zatřásla hlavou a zadívala se na Chrise, ten se na ní pitomě uculoval. To na ní bylo tolik znát, jak moc je mimo? Zamračila se na něj, když jí stále se stejným, možná ještě o něco širším, vědoucím úsměvem podával knihu. "Díky," vysoukala ze sebe a naposledy se na Chrise zamračila.
"Dobrou noc, Lily," ozvalo se dřív, než se stačila otočit k odchodu. Překvapeně zamrkala. Tak dost! Tolik vážně nesnesu! Vykřikla v mysli, když se otočila za hlasem a zrak jí znovu padl na hezkého černovlasého chlapce. Hezkého? To ani náhodou!
"Dobrou, Jamesi," vyhrkla a věnovala mu milý úsměv. Celý se rozzářil a propaloval ji pohledem. Zrudla. Cítila jak jí hoří tváře.
Sakra, Evansová! Copak ses už úplně zbláznila? Tohle je Potter!
Když ten jeho úsměv byl tak....
Potter!
A ty velký kulatý oříškový oči...
Potter!
Úplně se mi z něj rozbušilo srdce.
James.
Rozum vždy rozumné Lily Evansové prohrál souboj s její duší. Tohle se stalo snad poprvé v historii Bradavic. Pokaždé poslechla hlas rozumu. Když se holky vytratily po večerce z ložnic za kluky, ona zůstala v pokoji sama. Když ji ten hezký kluk z Mrzimoru zval na procházku kolem jezera, odmítla a dodělala si úkoly. Když Sirius s Jamesem na oslavu famfrpálového vítězství poprvé přinesly ohnivou whisky, nedala si, nebylo by to správné. Její rozum vyhrával pokaždé a jí nikdy nenapadlo, že to třeba není správné, protože by podkopala svojí vlastní inteligenci, kdyby rozum neposlechla. Sama před sebou by ztratila úroveň a to nehodlala dopustit. Jenže jí také bohužel nedocházelo, o co všechno tím přichází. Měla sice hodně kamarádů, všichni ji měli rádi, mohli se na ni spolehnout, ale když holky připravovaly nějakou akci proti klukům, plánovaly o kolik asi centimetrů by se asi dala zkrátit školní sukně, aby na to profesoři nepřišli nebo se bavily o nedovolených zážitcích se svými kluky, vždy ji vynechaly. Lily Evansová byla jedna z nejoblíbenějších dívek na škole, všichni ji měli rádi, ale nebyla ničí doopravdovou kamarádkou. Vlastně byla, jednou jedinkrát, ale i o tohle přátelství přišla.
Trvalo jí měsíce než se s tím dokázala srovnat a přesto to stále bolelo. I tady vyhrál rozum nad srdcem. Kvůli jiným názorům na svět odvrhla svého nejlepšího kamaráda, toho, který jí byl nejblíž. Odmítla Severuse vyslechnout, ne kvůli urážce (i když od něj bolela tisíckrát víc než od ostatních), ale kvůli jeho názorům a prohlubující se temnotě jeho světa. Poprvé však pochybovala, jestli bylo správné, poslechnout svůj rozum, ale nakonec se rozhodla, že ano. Bylo už pozdě, rozhodl se a ona musela taky. Stáli každý na jiné straně a nebyla šance, jak se znovu sejít. Severus Snape byl a vždy bude jejím nejlepším přítelem, i když spolu nemluvili už víc jak rok. On byl ten první, kvůli kterému alespoň na chvíli utlumila hlas rozumu a poslechla své srdce. Jenže zklamal a Lily se bála, že znovu by takovou ránu nemusela zvládnout.
A teď se jí zrychlil dech a nahnala krev do tváří při pohledu na Jamese Pottera. Na chlapce, s kterým ji vůbec nic nepojilo. Na kluka, kterého nesnášela a jehož milé velké oříškově hnědé oči nemohla dlouho vypudit z hlavy, když v noci ležela v posteli a pozorovala nebesa své postele.
Casy se při pohledu na rozzářeného Jamese musela celý večer usmívat. Zdálo se, že se všechno obrací k lepšímu. Včera s Jamesem mluvila o jeho chování a nenápadně, ale důrazně, mu naznačila, že by měl alespoň trochu pozměnit své chování. Remus to do něj hučel už dlouhé měsíce, jenže se pokaždé nechal příliš jednoduše odradit. To Casy ne. Nenechala se odradit, nikdy neustoupila ze své cesty a mířila za svým cílem. Tohle byla její nová cesta životem, kterou posledních několik týdnů razila a zatím jí nesla ovoce.
James ji poslechl. Bylo to sice neuvěřitelné, ale vážně poslechl. Viděla sice, že ve chvíli, kdy se u nich Lily objevila, už zvedal ruku a chystal se něco prohodit, ale nakonec se ovládl. Potlačil ten svůj tik a choval se...normálně.

Nakonec to nebude, tak ztracený případ, pomyslela si Casy, když vzpomínala, jak se James dokázal ovládat a jak Lily zrudly tváře. S úsměvem se otočila od snílka a zrak jí padl na druhého černovlasého mladíka. Při tom pohledu se trochu zarazila. Přikrývka se mu během noci svezla až na nohy a ona teď se zatajeným dechem pozorovala jeho nahá svalnatá záda, protože Sirius vždy spal jen v kalhotách od pyžama, což pro Casy někdy bylo doopravdovým utrpení.
Jistě, James měl mnohem svalnatější postavu než Sirius, jenže jí se vždy líbili spíš hubenější mladíci a i když Sirius nesportoval, krom snad jedné věci, která by se tak v jeho případě dala nazvat - i když to byla spíš taková zájmová činnost. Byl vysoký, hubený, ne moc šlachovitý, ale za se ne svalovec. Prostě takový ten - hmm romantický hrdina? To asi opravdu ne, ale něco na ten způsob v něm vlastně také bylo. Vždyť takovou romantickou postavou, už podle Casyiných oblíbených mudlovských autorů, se dal nazvat nejen Shakespearův Romeo, ale i tajemný hrabě Dracula, který v sobě nesl nebezpečí a přesto ho ženy milovaly. Sirius byl něco jako nejslavnější mudlovský upírský šlechtic, měl v sobě temno a nebezpečí, které z něj vyzařovalo. Tomu se dalo jen těžko odolat a k tomu všemu byl ještě tak hezký. Delší uhlově černé vlasy, které mu elegantně spadaly do světle šedých jiskřivých očí a svůdný úsměv, který dostal skoro každou dívku do kolen.
Casy nikdy neměla ráda takové frajery nebo hezouny, ale přesto si musela přiznat, že Siriovo kouzlo na ni působilo bezchybně, i když on si to neuvědomoval a v tom možná byla ta největší síla. Kdyby se jí věnoval, pozoroval ji, usmíval se na ni a mrkal, tak by jeho kouzlu nikdy nepodlehla. Co se týkalo přesně mířených ´útoků´, byla si jistá, že by odolala. Jenže, když se jí dostávalo možnosti ho poslouchat, zatím co se bavil s kamarády a především při rozhovorech s Chasem, kdy byl (z velké části) upřímný a nenucený a když ho mohla pozorovat zatím co se líně povaloval v posteli nebo spal (to udělala jen jednou! když usnul během odpoledne a ona se prokousávala tím nemožným úkolem na lektvary), byl to úplně někdo jiný. Nebyl to frajer, děvkař, král školy, jak před ostatními většinu času vystupoval. Byl to Sirius Black, v podstatě obyčejný chlapec se svými vlastními problémy a kamarády. Sirius Black, z kterého teď, když stála kousek od jeho postele a zírala na jeho nahá záda, prostě nemohla odtrhnout oči.
Najednou se trochu pohnul, protáhnul se a ve spánku si přitáhl polštář víc pod hlavu. Casy rychle potřásla hlavou, vzala si mikinu a vydala se vstřct mlhavému studenému anglickému ránu.

Otevřel oči ve chvíli, kdy za sebou chlapec zavíral dveře. Potichu, aby ostatní nevzbudil, se posadil na posteli a pohlédl na budík na svém nočním stolku, bylo půl sedmé ráno. Nevěřícně zakroutil hlavou, jak může někdo v takovou dobu vstávat a ještě kvůli absolutně zbytečnému tréninku. Vlastně Chasee jistým způsobem obdivoval, on sám, by se nedokázal takhle brzy ráno probudit a donutit se k cvičení. Jediný, kdo ho kdy dokázal donutit ke vstávání, byla škola a i ta v mnoha případech prohrála boj s jeho leností.
Znovu, stejně jako skoro každý den od začátku roku, ho napadlo, že Chase Clarkson je doopravdy podivný kluk. Sirius se trochu zarazil, vlastně na něco podobného myslel už každý den, občas i několikrát denně. Ještě nikdy se ničím tolik nezabýval, jako tímto malým hubeným chlapcem s velkýma modrýma očima, které na něj zářily zpod zrzavo-hnědých kudrlin. Zářily? Vlastně doopravdy zářily. Kdykoli se do nich podíval, nemohl uvěřit tomu, co vidí. Bylo v nich tolik citu, křehkosti a zároveň síly, smutku, bolesti a štěstí, že se v nich až topil. Všechny záblesky emocí v Chaseových očích dokázal bezchybně rozpoznat a přesto se v něm nevyznal. Jeho nový kamarád byl pro něj jednou velkou neznámou.
City? Emoce? Oči? Proboha, copak už se nadobro zbláznil? Jak ho vůbec něco takového mohlo napadnout. Tohle se už vážně vymykalo normálu a to hodně velkou oklikou. V životě by ho nenapadlo uvažovat třeba o záblescích v Jamesových očích. Na něm poznal a to jen díky tomu, že sním už necelých sedm let trávil skoro všechny volné chvíle, kdy je rozzuřený, šťastný nebo smutný, ale nikdy se tím tolik nezabýval. Byli prostě nejlepší kamarádi, bratři. Když byl James šťastný, byl kvůli němu šťastný i Sirius. Když se jeho kamarád necítil dobře, vždy stál při něm a snažil se ho rozveselit. Když James zuřil, Sirius pokaždé stál po jeho boku a pomáhal mu vymýšlet pomstu strůjci jeho problémů, ale nikdy se nazajímal o Jamesovi city. Proč taky? Byli kamarádi, ne milenci. Když se mu s něčím chtěl James svěřit, tak mohl, ale nikdy se spolu nebavili o citech nebo tak. Něco takového by je ani nenapadlo a on tu teď sedí a uvažuje nad emocemi míhajícími se v Chaseových modrých očích. Modrých? Jak vůbec může vědět, že Chase má modré oči. Vždyť ani netuší jakou barvu mají Jamesovi oči. No ještě aby. To by se mohl jít rovnou zakopat.
Chase Clarkson by velice zvláštní chlapec. To si Sirius až moc dobře uvědomoval. Z jedné strany ho velice zajímal a chtěl ho poznat blíž. Nakonec, to bylo přeci jasné. Sdíleli spolu jednu ložnici, Chase se stal členem jejich party a on o něm musel vědět co nejvíc. Už kvůli určitému bezpečí, opakoval si neustále, ale přitom věděl, že to není až tak úplně pravda. Vlastně se Chasee nebál, nemyslel si, že by mu od něj hrozilo jakékoli nebezpečí. Důvěřoval mu, víc než komukoli jinému kromě Jamese a to byla další věc, která ho mátla. Jak si Chase dokázal za tak krátkou dobu získat jeho důvěru, když většině lidí se to nepovedlo za celý jeho dosavadní život? Nevěděl. To byla další hádanka, na kterou chtěl mermomocí přijít. Rozhodl se, že bude Chasee pozorovat, protože tak, jak moc mu věřil a měl ho rád, tak moc se ho zároveň bál. Dostal se k němu příliš blízko a to se Siriusovi vůbec nelíbilo



9. Kapitola ~ 11. Kapitola
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Asci Asci | Web | 10. listopadu 2009 v 14:22 | Reagovat

úžasná kapitola :-)...ty jo to je normalní mučení nás takhle napínat kdy už konečtě se Casy "odhalí" xDxDxD

2 Liliane Evans Liliane Evans | Web | 10. listopadu 2009 v 16:07 | Reagovat

hurá :D, kráásna kapitola, tuto poviedku mam najradsej :):):), je to veelmi pekna kapitola :):):), tesim sa na dalsiu :):):):) (pon.už by som sa mohla aj ja zobudit a nieco napisat :D)

3 Jaune Jaune | Web | 10. listopadu 2009 v 17:59 | Reagovat

já tady vrním blahem ;)))) nádhera...

4 Elin7 Elin7 | E-mail | Web | 10. listopadu 2009 v 21:34 | Reagovat

Zajímavá kapitola, jen chci aby už se Casy odhalila! No ale asi to ještě chvilku potrvá...tak honem piš, udeme se těšit!

5 Liliane Evans Liliane Evans | Web | 10. listopadu 2009 v 21:49 | Reagovat

ja sa zase tesim na dalsiu kapitolu ku tejto poviedke :D, je to moja naj naj naj,....obľúbenejšia poviedka :D:):):), posnazim sa aj ku Alex to pokracko dopisat
dufam, ze si nie si pamätas dost z OJP (je to moja asi 1. najpoviedka z mojej tvorby)! :):):) a dufam ze sa pacila, aj ked si nepamätas :D

6 Arinka Arinka | Web | 11. listopadu 2009 v 8:23 | Reagovat

sensation white? Kde to bylo? Chtěly bychom občas na nějakou akci vyrazit, tak čím víc tipů tím líp =)
Tak jsem narazila na další blog s povídkama.. občas se šíleně nudím na intru, tak si to někdy přečtu a určitě napíšu, jak se mi kapitoly líbily =)

7 Nakira Nakira | Web | 11. listopadu 2009 v 16:47 | Reagovat

Tohle je jedna z nejlepších povídek, co jsem kdy četla!! Je to zajímavé, napínavé, emotivní a nepředvídatelné xDxD (no jo, zase ta moje slovní zásoba mluví xDxD) Je pokračuj dál, abych měla co číst :-)

8 Maya99 Maya99 | Web | 11. listopadu 2009 v 19:59 | Reagovat

:-D To bylo super. V první části jsem se tlemila nad těmi řečmi, co jsi vedla o Lily a Jamesovi (ti byli úžasní) a ve druhé se culila jako měsíček na hnoji. Už nás nenapínej, tohle je vážně za trest a já myslím, že to nemáme zapotřebí.
Tak Sirius má strach, aby nebyl na kluky? :-D Chudinka... měla bys mu dát trošku větší šance na léčení a odhalit Casy... zasloužili by si to oba :-)

9 lina lina | Web | 11. listopadu 2009 v 21:06 | Reagovat

sweet ← tohle neřeš, moc koukám na americký seriály:D a leze mi to na mozek
úžasná kapitola! A dokonce mi nevadí, že to protahuješ:D
Tak teď nezbývá nic jiného, než počkat na další

10 Nel-ly Nel-ly | 12. listopadu 2009 v 16:47 | Reagovat

:D Děkuji, i když teď nevím co si myslet
Nakira: nepředvídatelné? emotivní? napínavé? :D no nevím, ale snažím se a moc děkuji, že si tohle moje "dílo" překousala ;-)
Maya: vždycky, když si čtu komentáře, tak se umívám - no jak ten měsíček :D začíná to být dost šáhlý - ale neboj se! jsem jen trochu hmm trhlá? :D Sirius a na kluky? No, tak to bych mu snad neudělala ani já, i když....ne, to by bylo opravdu krutý :D
lina: americký seriály? já mám nastahovány díly gilmorek (zdaleka ne všechny :-(), simpsonovi, futuramu, americký komedie - :D atd... a u toho se snažím psát, takže to bude ještě zajímavé... děkuji, že ti nevadí prodlužování, ještě ho asi bude dost

11 Eldarwen Eldarwen | Web | 12. listopadu 2009 v 17:46 | Reagovat

Pekný blog:D a ďakujem za komentár na tom mojom:D

12 lina lina | Web | 12. listopadu 2009 v 19:52 | Reagovat

No:D seriály, na ty jsem fakt maniak:D
Bones, Dr. House, HIMYM, TBBT:D

13 Emily Emily | Web | 28. února 2011 v 13:22 | Reagovat

je to vážně nááádhera.. dokonalá povídka!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
acta est fabula ~ příběh jest skončen

Do not COPY! HP-fanfiction writer. Canon belongs to J.K.R. Design by Nel-ly, picture from DA