6. ročník aneb Sněhová vločka

23. října 2009 v 21:55 | Nel-ly
Furt prodlužuju, abych se vyhla důležitým zlomům v ději, takže... tohlee má být, alespoň podle mě, nevázaná a "vtipná" kapitola :D Prosím o slitování a komenty! (z nějakého důvodu mi teď nejdou vložit obrázky - někdy blog fakt nesnášim - takže šaty, které popisuju a do kterých jsem se zamilovala. vložím později... aspoň budu mít důvod pro článek navíc :D poslední dobou totiž trhám rekordy)



"Půjdeš se mnou zítra do Prasinek?"
"Nevím, ale asi budu muset."
"Budeš muset?"
"Musím si sehnat nějakej společenskej hábit na ten ples. Je to už za dva týdny."
"Aha, jasně. Taky bych si měla něco sehnat."
"Takže půjdeš?"
"Už to tak vypadá," odpověděla bez zájmu a pokračovala v rychlé chůzi. Za pět minut jim mělo začínat Přeměňování s McGonagallovou. Její učebna byla ve třetím patře a oni zrovna procházeli prvním, takže si museli doopravdy pospíšit. Představa, že by na hodinu ředitelky jejich koleje přišli pozdě, byla...děsivá.
"A... s kým?"
"Já nevim, ale napadlo mě."
"Co?"
"Mohli bysme jít spolu, teda, kdybys chtěl. Nebo už jsi domluvený s někým jiným?"
"Vá-vážně?" Zastavil se tak nenadále, že do něj za ním běžící malý chlapec plnou rychlostí narazil a skácel se na zem. Chris si toho však vůbec nevšímal.
"Jistě, mohla by to být sranda," odpověděla a sledovala chlapečka, jak se pracně sbírá ze země. "Nebo ty si to nemyslíš?"
"S-samozřejmě," vykoktal znovu s námahou. "Bude to... legrace."
"Tak už pohni nebo přijdeme pozdě a McGonagallka nás nejspíš přemění na něco nechutnýho. Kam se na ní hrabe Moodyho fretka? Chrisi!" Stál uprostřed chodby s omámeným úsměvem na tváři. "Tak Chrisi, co děláš? Musíme jít," houkla na něj a když znovu nezareagoval, chytla ho za ruku a táhla za sebou.

o-oo-oOo-oo-o

"Tak kam půjdeme? Nejdřív do Medovýho ráje, k Taškářovi nebo rovnou ke Třem Košťatům? To by bylo asi nejlepší, protože to počasí je fakt šílený," snažila se Joe překřičet hustou vánici, která se už od rána snášela na Bradavické pozemky a jejich okolí.
"Když nejdřív půjdeme ke Třem košťatům, tak už se odtamtud nedostaneme. Musíme si sehnat to oblečení."
"To opravdu musíme?"
"Musíme," odpověděl neústupně Chris a pokusil se si ještě víc stáhnout kapuci do obličeje, aby se uchránil před prudkým ledových větrem. "A když budeš hodná, koupím ti pak třeba lízátko."
"Vtipný," odsekla a uhnula doprava z hlavní silnice.
"Víš jistě, že je tady cesta?" Uslyšela za sebou Chrisův hlas plný nedůvěry.
"Samozřejmě!" Pootočila se trochu dozadu a vydala se hustě zasněženou krajinou, předpokládala, že jde po cestě, protože přes sníh nebylo nic vidět.

"Vidíš, říkala jsem ti to. Doopravdy je to zkratka," otočila se na něj Joe a začala si rozepínat knoflíky u teplého kabátu.
"Jo, hezká zkratka. Jen o dvacet minut delší než kdybychom šli po hlavní," zabručel Chris a odmotával si z krku šálu plnou ledových omrzlin. "Ale," dodal, když se na něj mrzutě otočila. "Tahle byla o moc zajímavější. Kdybychom se vydali stejnou cestou jako ostatní, jak jsem mimochodem navrhoval, tak určitě nezapadneme do tří závějí a já bych neztratil botu. Dvakrát," dodal ještě s důrazem.
"Prosím tě, ty tak naděláš, vždyť jsme ji hned našli a..."
"Fajn, tak si konečně najdeme nějaký to oblečení, rád bych stihl alespoň večeři."
"Vždyť jsou teprve tři, nebudu si šaty vybírat až do šesti. Copak ses zbláznil?"
"Jo, tak to si povíme za dvě hodiny," odpověděl jí s vědoucím úsměvem. "Kde myslíš, že jsou pánské hábity?"
"Počkej, nepůjdeme se na to kouknout spolu?"
"Cože?"
"No, abychom byli sladěný."
"To jako myslíš vážně?
"Ne, proč? Bude to legrace," usmála se na něj andělsky.
"Aha... a je ti dobře? Nemáš třeba horečku? Nebouchla ses náhodou cestou do hlavy?"
"Proč?"
"Já nevím.... nesnášíš přece plesy a vůbec všechny takový okázalý akce. Ani si tam nechtěla jít a teď se mě ptáš, jestli se nesladíme v oblečení, ve společenském oblečení?
"Říkal si přece, že to bude zábava. Nezapomenutelný večer, který strávíme spolu. Dva nejlepší kamarádi, pořádně si to užijeme."
"Jo, kamarádi. Paráda," odpověděl jí bez nadšení a vydal se s ní do dámského oddělení.

"Tohle je děs, vypadám..."
"Krásně."
"Jako velkej nafouklej modrej balón."
"Tak ne. Spletl jsem se, zase," opravil se okamžitě Chris. Byli už v obchodě skoro dvě hodiny a Joe si zrovna zkoušela už... několikáté šaty. Ty co na sobě zrovna měla byly nebesky modré s širokou vyztuženou volánky pošitou sukní a lesklým kamínky posetým korzetem. Chrisovi se zdálo, že vypadá jako princezna. Ona celou dobu mluvila o velkých balonech, pak také něco o mužích, jejich aroganci, nadvládě a o vysokých podpatcích. Jenže to už se dávno přestal neorientovat.
"Tak už dost," vysoukal ze sebe unaveně. "Tohle je vážně nekonečný. Co třeba," zamířil k řadám šatů. "Tyhle?" Sáhl po tmavě fialových šatech s uvazováním kolem krku.
"Ne, moc velký výstřih. Nikdo by se mi nepodíval do očí a já chci, aby se mi dívali do očí."
"Chápu, tak co...,"
"Ne, moc světlý," okamžitě ho zastavila, když se začal nebezpečně přibližovat k růžovo-oranžové-žluté řadě.
"Tak," obrátil se na druhou stranu
"Ne, ne červené. Moc vyzývavé, jako bych všem řikala: ´Jsem volná, tak pojďte.´."
"Chápu, takže...," pokračoval dozadu k dalšímu kruhovému věšáku.
"Ne! Ty..."
" Jasně, jasně... černé, to není dobrý nápad, bylo by to... jako by si všem říkala, že jsi vážná, smrtka? Nebo něco takovýho?"
"Vlastně ne, spíš mi připadalo, že jsou moc smutné."
"Aha, tak mi, prosím, vysvětli, co vlastně chceš? Už mě doopravdy nic nenapadá."
"Já...nevím, něco volného, abych se mohla pohybovat. Ne, moc dlouhého, abych nemusela mít podpatky. Nějaký jednoduchý střih, abych nemusela mít složitý účes, ale zase ne moc jednoduchý, abych si nemusela brát šperky. A...,"
"Aha, dobře. Nechápu. Na tohle asi vážně nejsem ten pravý."
"Podívej!" Vykřikla po chvíli Joe a nadšeně ukazovala na jednoduché šaty bez ramínek s ocelově modrým pruhem přes pas. Pod olivovou průhlednou síťovanou tkaninou bylo vidět několik vrstev modré tkaniny, z které se skládala i dlouhá, ale ne příliš dlouhá, spodnička. Sukně byla ozdobená lesklými stříbrnými, ocelovými a zlatými plnými kroužky.
"Jo, ty jsou...´"
"Úžasný!" Vrhla se na ně, jako malé dítě na hračku a okamžitě si je běžela zkusit.
"Moc ti sluší," usmál se na Chris, když se před ním o pár minut později otáčela do kola.
"Já vím," usmála se na něj nadšeně. "A ani nejsou drahý!"
"Bezva, takže si konečně můžu jít vybrat něco na sebe?" Zeptal se jí Chris a konečně se vydal směrem k pánskému oddělení. "Třeba nakonec stihnu alespoň zákusek," dodal ještě potichu, aby ho neslyšela.

o-oo-oOo-oo-o

"Tak si hlavně pospěš."
"Pospěš? To jako myslíš vážně? Potom co jsem s tebou několik hodin strávil v obchodě se šaty, mi řekneš, abych si pospíšil?"
"No, tak nepospíchej. Jen buď rychlej," kývla na něj s úsměvem hlavou odešla kousek stranou k výloze knihkupectví.
"Jistě, to totiž vůbec nezáleží na prodavači ani na frontě," zakroutil Chris hlavou a vešel do obchodu. Ještě potřeboval koupit poslední dva dárky, ale Joe, která už všechno pořídila s předstihem, se rozhodla počkat venku. I přes teplotu pod bodem mrazu a padající sníh se nechtěla tlačit mezi všemi těmi lidmi, co ještě na poslední chvíli kupovali dárky.
"Ahoj," ozval se za ní tak známý chlapecký hlas.
"Frede,"otočila se na něj překvapeně. "Ahoj, co tady děláš?"
"Ale kupoval jsem ještě nějaké dárky k Vánocům, to víš, mám toho hodně," poukázal na svojí rodinu. Musela s ním souhlasit. Rodiče, pět sourozenců, kamarádi (a že jich měl doopravdy dost) a další desítky příbuzných z prvního, druhého nebo třeba desátého kolene, opravdu museli dát práci (nemohl se na ně na všechny vykašlat). To ona to měla mnohem jednoduší. Rodinu totiž neměla skoro žádnou, vlastně...
"A co ty? Máš už všechny dárky? Že se vůbec ptám, nakupuješ přeci vždycky s předstihem nejméně jednoho měsíce, ne?" Přerušil to jejích myšlenek s milým úsměvem.
"No jo, potřebovala jsem si ještě sehnat nějaké šaty na ten vánoční ples," trochu zvedla velkou tašku.
"Aha, ples, takže tam jdeš?"
"Samozřejmě. Ples v Bradavicích, něco takového už asi nezažijeme."
"Jo, no a s kým...totiž...víš...," zdálo se, že je dost nejistý. Díval se někam na její boty a očividně nemohl najít slova.
"Ano?"
"Totiž, tak mě napadlo. Vím, že je to dost pozdě, ale kdybys...kdybys třeba chtěla, mohl...mohli....mohli bychom tam jít spolu. Kdybys chtěla," vykoktal ze sebe rychle a zvedl hlavu, aby se jí mohl podívat do očí. Málem se v těch tmavě modrých hlubinách utopila.
"Já," snad nikdy v životě nebyla takhle překvapená. On jí zve na ples? Fred. Ten Fred Weasley co jí zlomil srdce? Ten co se po škole posledních několik měsíců promenoval s tou vysokou dokonalou blonďatou kozou Abigail? No jo, co se vlastně stalo se Seamooreovou?
"Ty nejdeš s Abi?" Zeptala se potichu a snažila se, aby to vyznělo lhostejně, přestože se jí neuvěřitelně svíralo srdce. Tolik se na něj soustředila, že si ani nevšimla blonďatého chlapce, který zrovna vyšel z vedlejšího obchodu a s napjatým výrazem je pozoroval.
"Jo, Abi, no víš... my jsme se rozešli," oznámil jí pomalu a trhl nervózně hlavou. Tohle téma mu asi nebylo nijak zvlášť příjemné.
"To je mi líto," pokusila se ho politovat, ale srdce jí přitom poskočilo tak, že myslela, že dostane infarkt.
"Nemusí, nemělo to cenu. Nehodili jsme se k sobě. Je to tak lepší," vyhrkl rychle. "Takže...hmm...šla bys teda se mnou na ten ples?" Stála tam jako socha, neschopná se pohnout. Po tomhle toužila od chvíle, kdy se o plesu dozvěděla. Tolik si přála, aby za ní přišel a řekl jí... no přesně tohle, ale když ho teď poslouchala, nebyla si tak jistá jestli to vůbec chce.
Blonďatý mladík stojící kousek od nich stiskl pěsti takovou silou, že se mu nehty bolestivě zaryly do dlaní, ale on si toho nevšímal. Pozoroval dívku svých snů, která zrovna rozhodovala o jeho osudu a v duchu proklínal Weasleyho. Proč se musí objevit pokaždé, když už začíná doufat v nějakou, alespoň malinkou, naději? Proč musí vždycky všechno zničit? Chris si moc dobře uvědomoval, že na to zná odpověď.
Patřili k sobě, ten zrzavej idiot a Joe. Věděl to, celou tu dobu to věděl, ale přesto si vždy nalhával, že má šanci. Doufal, celé ty roky, ale už ani nevěděl v co. Nemělo to cenu. A teď? Teď mu Joe kývne, odejde s ním pryč a jeho, Chrise, nechá svému osamělému ponurému osudu bez lásky.
"Promiň, nemůžu," odpověděla mu po chvíli, která se pro oba, všechny tři, zdála být jako nekonečně dlouhé roky. "Už mě pozval Chris, takže.... promiň."
"Ne, to... to je v pohodě. Vážně," pokusil se Fred o zářivý úsměv. "Nic se neděje, takže... se tam uvidíme. Zatím se měj," mávl jí na rozloučenou a rychlým krokem se vydal pryč.
"Zatím," zašeptala potichu a Chris si všiml, jak jí po tváři skanula jedna jediná slza, která se okamžitě proměnila v malou sněhovou vločku a pomalu se snášela na zem pokrytou zářivě bílým sněhem bez jakékoli vady.
"Joe," udělal k ní pár kroků. Otočila se k němu zády, ´nenápadně´si otřela oči a pak se k němu s úsměvem obrátila.
"Máš všechno?"
"Já... jo, mám," kývl pomalu hlavou. Dělala jako by nic, možná to tak bylo lepší. Věděl, že by měl být rád, že ho nepustila k vodě, ale z nějakého důvodu mu bylo ještě hůř než předtím.

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 lina lina | Web | 23. října 2009 v 22:10 | Reagovat

je to chudák, teď myslím Chrise...
Taky jsem teď psala o vybírání šatů:D *stejná vlna:D*
Další výborná protahovací kapitola....
ááá..chci konec:D jeden velekj happyend!:D

2 Elin7 Elin7 | E-mail | Web | 23. října 2009 v 22:49 | Reagovat

Úžasná kapitola, ikdyž CHrisovi dáváš dost zabrat, jinak pěkěkně popsané vybírání šatů a už se mopc těším na ples, tak doufám, že bude co nejdříve!

3 SeiLLeinen SeiLLeinen | Web | 24. října 2009 v 11:53 | Reagovat

jéé..nádherna kapitolka...moc se mi líbila ta část se šaty..:)

4 °° ...MRs.Martinka ...°° °° ...MRs.Martinka ...°° | Web | 24. října 2009 v 11:55 | Reagovat

ajJoj jak je? fagte zajimavej blgo ouu poklona .)

5 Liliane Evans Liliane Evans | Web | 24. října 2009 v 11:57 | Reagovat

kráááááááásna kapitola :):):):):):):):):):):):), veeelmi pekna, už sa neviem dočkať na ďalšiu :D, a tesim sa samozrejme aj na obrazky :):):):):):):):):):):)

6 Jaune Jaune | Web | 24. října 2009 v 14:09 | Reagovat

za dobu, co čtu tuhle povídku jsem se z toho protahování natáhla snad o půl metru... :D strašně se těším na pokráčko, tak s ním koukej pohnout :P

7 Asci Asci | Web | 24. října 2009 v 14:32 | Reagovat

ty jo...chudák Chris...takhle ho mučit...by chtělo pro něho nějakou hezkou milou holku...a samo že Fred a Joe budou spolu :-D

8 sessllik sessllik | Web | 24. října 2009 v 16:52 | Reagovat

našla jsem tvůj blog náhodou a přečetla Povídku beze jména.Líbí se mi.Chudák Chris...těším se na další.

9 Smrtijedka Bellatrix Smrtijedka Bellatrix | Web | 24. října 2009 v 19:02 | Reagovat

Super kapitolka =)

10 lucrecia lucrecia | Web | 21. března 2010 v 19:45 | Reagovat

na plese to stejně většinou chodí tak že odejdeš s někým jiným než s kým jsi přišel

11 Violette Violette | 13. září 2010 v 18:48 | Reagovat

Když on je Chris tak sladkej, beeeeeeeeeeeeee :´(
a Fred je takovej pitomec, beeeeeeee

12 Nel-ly Nel-ly | 15. září 2010 v 12:31 | Reagovat

že jo! :D je to prostě moje malá Gary Sue

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
acta est fabula ~ příběh jest skončen

Do not COPY! HP-fanfiction writer. Canon belongs to J.K.R. Design by Nel-ly, picture from DA