6. ročník aneb Konec

17. října 2009 v 21:28 | Nel-ly
Snažím si udržet laťku pravidelnosti... jenže například teď bych klidně mohla přidávat každý den a pak zase týden nic... to, ale nehodlám dopustit, takže :D přichází vyhrožování



"Ahoj, kluci! Tak jaké bylo léto? Co to mistrovství? Strašný co se tam stalo. U vás všichni v pohodě a..." začal Joe chrlit jednu otázku za druhou hned, jak vešla do kupé, ale při pohledu na líbající se dvojici se zarazila.
"Joe, ahoj," usmál se na ní George a přátelsky ji objal. Nereagovala, jen strnule stála a zírala na Freda, který se zrovna nejspíš snažil spolknout hlavu nějaké blonďaté nány, očividně si ani nevšiml jejího příchodu. Když nereagovala na jeho objetí, George se odtáhl a podíval se stejným směrem.
"Takhle je to už od Kings Cross. Nechutný co? No jo, mladá láska, doufám, že mě to nepotká. Ztrácí tolik drahocenného času." Zatvářil se strašně posmutněle, ale pak se hlasitě rozesmál a posadil se zpátky na jedno ze sedadel naproti vášnivému páru, Joe stáhl sebou.
"To se potkali o prázdninách nebo co?" Zeptala se naoko nezaujatě, když se ujistila, že už dokáže promluvit. Byl to takový šok.
"Samozřejmě, že ne. Ty to nevíš?" Vykřikl George překvapeně. Doopravdy překvapeně, stačila si ve svém vlastním údivu všimnout.
"Co nevím?" Vysoukala ze sebe pomalu a pohlédla do pomněnkově modrých očí, o něco světlejších než měl jeho bratr.
"No, že spolu s Abigail chodí."
"To teda opravdu nevím."
"Divný, začali si spolu už minulý rok."
"Cože?" Vykřikla tak hlasitě, že na sedačce trochu povyskočil. "Kdy?"
"Někdy v květnu nebo to byl už červen? Nevím jistě, psali si celé prázdniny."
V květnu nebo v červnu? To přece ještě byla škola, jak to, že jí to neřekl? Jistě, měli spolu nějaké neshody, ale to mu nestála ani za to, aby jí řekl, že s někým chodí. Paráda, pomyslela si smutně, takhle se doopravdy chovají nejlepší kamarádi a já se na takového pokrytce celé prázdniny snažím zapomenout a ještě se strachuju jestli se mu na tom proklatém mistrovství něco nestalo, protože on se mi prostě není schopný sám od sebe ozvat.
"Jé, čau Joe ani jsem si tě nevšiml."
"Jo, koukám." Odpověděla bez nadšení a nezúčastněně se mu podívala do očí. Pak svůj zrak stočila k pohledné blondýnce. Matně si uvědomovala, že chodí také do Nebelvíru, ale o rok níž. Byla doopravdy hezká. Dlouhé čistě blonďaté vlasy jí ve velkých vlnách spadaly na ramena, měla dokonalou bílou pleť bez jakýchkoliv chyb, rudá ústa vyzývala k polibku a ve velkých šedo-zelených očích by se mohl utopit snad každý kluk. A aby toho nebylo málo, byla vysoká. Jestli na sobě Joe něco doopravdy nesnášela, bylo toho samozřejmě dost, s čím nebyla spokojená, ale nejvíc zuřila ze své výšky. Ve svých šestnácti letech měřila necelých 160 centimetrů a kluci se jí za to od jak živa vysmívali, i když dělala, že jí to nevadí, strašně jí to štvalo. A tahle...vysoká koza... si tu sedí, jako by jí jejich kupé patřilo. Na tváři jí září ten její dokonalý svůdný úsmev a i když sedí na sedačce, jednu přehozenou přes Fredovi nohy!!!, je očividně hodně vysoká, ale zase ne moc, samozřejmě. Mrcha!
Tohle všechno a ještě víc proběhlo Joe hlavou během těch několika vteřin co neznámou dívku propalovala pohledem.
"Tohle je Abigail Seamooreová," Fred si konečně všiml, kam se dívá. Jak je bystrý, pomyslela si Joe sarkasticky. "Abi." Usmál se a chytl jí za ruku. Za tu ´dokonalou!´hubenou dlouhoprstou ruku s pěstěnými nehty.
Seamooreová, no paráda. Joe se zhnuseně ušklíbla. Seamooreovi patřili k významným kouzelnickým rodům v Británii, ale vždy byli věrní Brumbálovi a bojovali za práva mudlů. Dokonalá dívka z dokonalé rodiny. Mohlo to být ještě horší? Mohlo! Pozorovala, jak se Abigail na Freda zářivě usmála a on jí s oddaným (ano, oddaným!) úsmevem věnoval letmý polibek.
"Ráda tě poznávám, Abi," usmála se neupřímně Joe. "Už budu muset jít, Chris na mě už určitě čeká," oznámila chlapcům, vyšla z kupé a zavřela dveře. Pak se opřela o vedlejší stěnu, zhluboka se nadechla a měla co dělat, aby zadržela proud slz deroucí se jí z očí.

o-oo-oOo-oo-o

"Je to nespravedlivý," zavrčel už poněkolikáté George. Seděli v nebelvírské společenské místnosti po hostině na uvítání nového školního roku a řešili to samé, jako nejspíš všikni studenti na škole, Turnaj tří kouzelníků. Brumbál jim o něm řekl hned po novoročním proslovu a od té doby si Fred s Georgem nepřestali stěžovat. Ředitel totiž studenty informoval o věkové hranici soutěžících a s tím se kluci prostě nechtěli smířit.
"Jo, sedmnáct nám bude už za pár měsíců. Nechápu, proč bychom se nemohli také zúčastnit."
"No, nějaký důvod to asi mít bude," konstatovala bez zájmu Joe a hleděla upřeně do plamenů. Turnaj ani věková hranice jí nezajímaly. Stále měla před očima obraz Freda a Abigail Seamoorové, nedokázala ho vymazat, nemohla zapomenout. Nemohla odpustit.
"A jakej, prosím tě?" Vyštěkl na ní George tak, že konečně zvedla hlavu a pohlédla mu do očí. Byly o stupeň světlejší než ty, o kterých se jí každou noc zdálo.
"Co já vim?" Odpověděla nabroušeně, neměla náladu se s ním hádat. "Co třeba zkušenosti? To tě asi nenapadlo, co? Brumbál si nejspíš myslí, že by to nikdo jiný než student sedmého ročníku nezvládl a pokud si to myslí, tak má pravdu. A taky si nemyslím, že by to mladším studentům rodiče dovolili."
"Ale.."
"Joe má pravdu," přerušil Fred svého bratra, ten po něm jen střelil nevraživým pohledem, ale zmlkl.
Ještě chvíli s nimi dole zůstala, ale pak se z čista jasna objevila její noční můra. Ta dlouhonohá koza se okamžitě usadila na Fredově klíně a přisála se k jeho ústum. Jako by je k sobě někdo přičaroval kouzlem trvalého přilnutí.
Došlo jí, že se od sebe nejspíš nějakou dobu neodlepí a jí se z toho pohledu začalo dělat nějak nevolno od žaludeku.
"Jdu si lehnout. Dobrou noc," sykla směrem k Georovi, ten se na ní kysele usmál, očividně z Abigail také nebyl zrovna nadšený. Hlavně, když si chtěl stěžovat a ona mu v tom bránila.
"Dobrou."

o-oo-oOo-oo-o

"To nevyjde," zopakovala už asi po sté Joe a odmítavě si založila ruce.
"No tak, Joe." zkoušel to na ní Fred, přistoupil k ní a pokusil se jí obejmout
"Ne!" Vykřikla hystericky a vyhnula se jeho ruce. Už nepřiběhne kdykoli ji bude potřebovat. Už mu nedovolí, aby ji ovládal. Nedovolí mu, aby jí nadále ubližoval. Nedovolí to!
Leknutím sebou trhl a odstoupil od ní.
"Co se děje?" Díval se na ní jako na nějakého obzvlášť retardovaného chovance oddělení pro psychicky narušené v nemocnici U sv. Munga.
"Co se děje! Nic se neděje!" Přestávala se ovládat, vlastně ani nevěděla co jí to popadlo. Fred jí jen požádal, jestli by jim nepomohla s postaršovacím lektvarem, aby se mohli zúčastnit turnaje.
Ne! Vlastně se stalo, hodně se stalo. Chtěl, aby jim pomohla, zase. Ale ani je nenapadlo zeptat se, jestli by to také nechtěla zkusit. Samozřejmě, že nechtěla, ale alespoň z principu. U Merlina! Vždyť jim neustále pomáhala, celých těch dlouhých pět let, a oni? On! Nikdy si jí nevážil, nikdy ho nenapadlo přijít za ní jen tak a zeptat se třeba, jak se jí daří nebo nebo... cokoli! Nikdy za ní nepřišel jen tak. To bylo vždycky: Joe, potřebuju tamto. Joe, mohla bys tohle. Joe, pomoz mi. Pomoc. Když on potřeboval pomoc vždy tu byla, vždy stála při něm, vždycky. Když ona potřebovala pomoc, když jí něco trápilo, když se něco stalo, neměla za kým jít. Za ním jít nemohla, neposlouchal by. Pak se skamarádila s Chrisem, byl úžasný. Když měla špatnou náladu, snažil se jí rozveselit a naopak, když se jí něco povedlo, oslavoval s ní. To Fred s ní oslavoval jen, když se něco podařilo jemu. Nikdy ho nezajímala. Moc dobře si to uvědomovala, celá ta léta. Přesto si namlouvala, že jsou jejími kamarády. Pletla se. Doopravdoví přátelé si pomáhají navzájem, bez výhrad, bez požadavků, kdykoliv. Dělají přesně to, co ona dělala celá ta léta. Dělají to, co Fred nikdy neudělal. (To, že to nikdy neudělal ani George už jí nenapadlo. V tuhle chvíli nedokázala myslet na nikoho jiného než na Freda.) "Ne, ne a ne! Slyšíš? NE! Neudělám to. Nebudu zbytečně ztrácet čas s něčím a...a...a někým tak zbytečným!"
"Joe," zašeptal Fred překvapeně.
"Co je? Řekni, kámo, kdy jsi pro mě něco udělal ty? Pomohl si mi, když jsem nestíhala na NKÚ, šel si místo mě na hlídku? Ne! Ale Chris ano," chrlila na něj najednou všechno to, co celá léta skladovala hluboko v srdci.
"Joe, já..." nenechala ho skoro promluvit. Kdyby jí teď přerušil, už by nemohla pokračovat. Znovu už by začít nedokázala.
"Pozval jsi mě někdy k vám domů? Ne, o prázdninách jsem byla několikrát u Chrise, v dvoupokojovém bytě v Londýně s jeho matkou. Nemusíš mě k vám zvát, stačilo by, aby ses mi alespoň ozval, ale to tě ani nenapadlo, že ne? Poslat třeba jen jeden ubohej dopis. Ne, máš pravdu," mávla mu před obličejem rukou, jako by ho chtěla umlčet, i když Fred byl tak zaskočený, že by se nejspíš ani na žádný protest nezmohl. "to by bylo moc namáhavé. Nebo, že bys mi dokonce řekl o své holce? S kterou si začal chodit měsíc před koncem školního roku? Ale ne, to ne, proč? To by přece bylo zbytečné, bez ohledu na to, že jsme spolu ve škole strávili v podstatě celých pět let. A potom co se mezi námi minulý rok stalo, potom všem. Proč bys mi měl něco říkat? Jsem snad důležitá? Ne, jsem nikdo. Vždycky jsem byla."
Zhluboka dýchala, jako by uběhla maratonový běh. Nikdy by nevěřila, že mu něco takového řekne, ale už to bylo venku. Nemohla to vzít zpátky a vlastně ani nechtěla.
Naposledy pohlédla do těch tak známých tmavě modrých očí, ve kterých se zračil velký úžas smíchaný s jistou dávkou děsu. Pak se hrdě narovnala, otočila se a rychlým krokem vykráčela z místnosti. Freda nechala stát s otevřenou pusou za sebou.
Tohle byl konec nebo snad ne?

a ještě malá poznámka: NEBOJTE! tohle doopravdy není celý rok... 6. rok bude mít tři (možná víc částí) a už mám hotové dvě... ale je potřeba je hezky roztáhnout :D a já si to náležitě užívám

 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Maya99 Maya99 | Web | 17. října 2009 v 22:03 | Reagovat

Jak jako: Já si to náležitě užívám? Jak si to asi mám užít já, když jsi to takhle (s prominutím) nechutně usekla a ještě ke všemu vyhrožuješ nepřidáním kapitoly?
Á, teď jsi mě vytočila. Já chci další kapitolku... prosím!

2 Elin7 Elin7 | E-mail | Web | 17. října 2009 v 22:14 | Reagovat

Hele s tím epřidáním kaitoly si s prominutím trhni, my chceme další kapitolu hned protože tahle byla naprosto úžasná :D Tak šup šup, nezdržuj :D

3 Nel-ly Nel-ly | 17. října 2009 v 22:22 | Reagovat

Páni, taková rychlost... děkuji děkuji děkuji... další kapitoly budou, to přísahám... ale musím udržet nějaké to napětí, dokud trvá... no ne?

4 Jaune Jaune | Web | 18. října 2009 v 0:17 | Reagovat

ty mě chceš zabít! já jsem napnutá jak struna, za chvíli prasknu, takže jestli okamžitě nepřidáš další kapitolu, máš mě na svědomí (ale ne, vůbec ti nevyhrožuju, jak tě to jen mohlo napadnout?) prosím, prosím smutně koukám... další ;-))))

5 Liliane Evans Liliane Evans | Web | 18. října 2009 v 8:45 | Reagovat

je to super poviedka :):):), ta hadka na konci ma dostala :D, nemohla som od toho odtrhnut oci :D:´D, fakt skvela kapca, tesim sa na dalsiu :):):):):):):)

6 lina lina | Web | 18. října 2009 v 11:53 | Reagovat

Je hezký, že si to užíváš....
já si to neužívám..grrr...rychle další kapitolu:D nebo se zblázním....
Fred je lamka a joe mu to skvěle nandala, má odvahu se do něj takhle pustit!

7 SeiLLeinen SeiLLeinen | Web | 18. října 2009 v 12:14 | Reagovat

krásná...kapitolka..já chci další..moc se mi tahle povídka líbí...už se těším na další kapitolku...

8 lucrecia lucrecia | Web | 21. března 2010 v 19:07 | Reagovat

no konečně to na něho vybalila

9 Violette Violette | 12. září 2010 v 18:04 | Reagovat

Zasloužil si to... :) Obdivuju jí, já bych mu to nikdy říct nedokázala. I když znám člověka, kterýmu bych vpodstatě mohla říct to samý...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
acta est fabula ~ příběh jest skončen

Do not COPY! HP-fanfiction writer. Canon belongs to J.K.R. Design by Nel-ly, picture from DA