5. ročník aneb City

5. října 2009 v 19:12 | Nel-ly
Takže další kapitola a musím říct, že je to byla doopravdy fuška. Poslední dobou mi to nějak nejde, v hlavě mám sice pokračování skoro všech povídek, ale nejsem schopná to dát na papír (do počítače)
takže prosím - buď te schovívaví :D Doufám, že přibydou komentáře - kritiky i nějaká ta pochvala.



"Frede! Georgi!" Asi patnáctiletá dívka běžela po Příčné ulici a nadšeně mávala dvěma stejně starým chlapcům.
"Joe," vykřiklo jedno z dvojčat. "Co tady děláš?"
"Není nebezpečné se tady potulovat takhle sama?" Doplnil druhý svého bratra, když k ní oba přiběhli.
"Že to říkáte zrovna vy dva," zakroutila Joe s úsměvem hlavou a oba je objala. Tolik se jí stýskalo a doufala, že je tu dnes, poslední den prázdnin, potká.
Kluci byli o prázdninách s rodiči v Egyptě, jejich otec vyhrál soutěž Denního věštce, takže se s nimi nemohla spojit a Chris byl celé dva měsíce u babičky ve Francii. Pro změnu celé volno strávila sama, ale to jí nikdy nevadilo.
"Co tady vlastně děláš?"
"No, chtěla jsem si dokoupit nějaké věci do školy," začala Joe.
"Vždyť přece bydlíš v Londýně," kroutil překvapivě hlavou jeden z chlapců.
"Jo, můžeš jít do Příčné kdykoliv chceš."
"To nemůžu!" Vykřikla, ale při pohledu do jejich překvapených očí se okamžitě zarazila. "Já... měla jsem hodně práce, ještě mi něco chyběla a doufala jsem, že vás tu potkám."
"Chyběli jsme ti, co?"
"A určitě ses nás nemohla dočkat," navázalo druhé z dvojčat.
"Ostatně jako všichni," kývl hlavou jeho bratr a Joe se rozesmála.
"Co je?" Zeptali se oba najednou.
"Jako vždycky příliš sebevědomí, jak jinak?"
"Nečekala jsi snad, že se přes prázdniny nějak změníme?"
"Nebo, že dokonce dospějeme," navázal znova druhý chlapec na svého bratra.
"To totiž nehrozí," dokončili oba dva společně.
"Ani jsem si netroufla doufat," zašeptala Joe a všichni tři se rozesmáli.

"Joe! Konečně jsem tě našel!"
Rychle se otočila a pohlédla na vysokého chlapce se špinavě blonďatýma vlasama. Hlasitě vypískla a běžela ho obejmout.
"Chrisi! Kde se tu bereš? Myslela jsem, že se sejdeme až zítra na nádraží."
"Napadlo mě, že tady dneska budeš. Tak jsem si řekl, že tě k nám dneska pozvu. Můžeme zítra vyrazit spolu. Víš přece, že bydlím pět minut od Kings Cross," usmál se na ní Chris a maličko kývl směrem k dvojčatům. Ti ho pozorovali pěkně nevraživě, především jedno z nich. Nikdy Chrise neměli rádi, hlavně Fred byl proti němu, ale Joe nikdy nepochopila proč vlastně.
"To by bylo úžasné! Sama bych se na nádraží dopravovala dost složitě, musela bych zase jet metrem," zašklebila se Joe znechuceně. Minulý rok se jí stalo to samé a nebylo to zrovna příjemné. Mudlové ve vlaku se na ní dívali jako nějakého blázna. Joe se jim popravdě moc nedivila, když si prohlížela kufr, který byl pomalu větší než ona a na něm položenou klec s velkou sovou pálenou, která celou cestu vydávala šílené zvuky. Howk nesnášela cestování vlakem a především metro, když si ji o prázdninách před dvěma roky koupila, málem se v podzemce zbláznila, takže Joe musela vystoupit a dojít celou cestu pěšky. Bylo to víc jak pět kilometrů.
"Paráda, takže půjdeme? Máma na nás čeká před Děravým kotlem, nerada chodí dovnitř, ještě si na to stále nezvykla," usmál se Chris. Jeho matka byla mudla a jeho otec od nich odešel ještě, když byl Chris malý, takže nevěděla, že byl kouzelník ani že to nadání Chris zdědil po něm a teď se s tím už pět let dost těžce vyrovnávala. Byla sice nadšená z nového světa, který dával jejímu synovy větší šance než kdy mohla ona, ale i tak to bylo těžké. Chrisova matka se dokázala vyrovnat s čaroději, soví poštou i s přísadami pro lektvary, ale už nedokázala přijmout existenci upíru, ježibab, vlkodlaků a jiných kouzelných bytostí, i kdyby to měly být třeba neškodné víly, které v Děravém kotli každý den posedávaly.
"Tak zítra," otočila se Joe na dvojčata a vydala se pryč s Chrisem, který jí objal kolem pasu a začal si stěžovat na babiččinu francouzskou kuchyni, Francouze a Francii celkově.
Joe se ještě naposledy otočila na kluky a zamávala jim. Jeden z nich jí zamávání oplatil a usmál se, ale druhý zamračeně pozoroval Chrisovu ruku kolem jejího pasu a pak se bez jediného úsměvu otočil a odešel pryč. Jeho bratr jen zakroutil hlavou, naposledy jí zamával a běžel za svým dvojčetem.

o-oo-oOo-oo-o

"Co se děje?" Zašeptala Joe a přitiskla se blíž k Fredovi.
"Já nevím," odpověděl potichu podíval se na svého bratra. George stejně jako on bledý v obličeji strnule seděl na jednom ze sedadel v kupé.
Ještě před chvíli bylo všechno v naprostém pořádku. Pak však začal vlak zpomalovat než se nakonec úplně zastavil a všechna světla zhasla. Ozval se tichý zvuk, jak se začaly otevírat dveře do kupé.
Joe zašeptala kouzlo a rozsvítila hůlku, před nimi stála vysoká postava v tmavém plášti a pozorovala je, teda nejspíš je pozorovala, protože jí nebylo vidět do obličeje. Potom se ta postava nadechla a Joe se najednou rozklepala zimou. Chlad se jí dostával pod kůži tak rychle, až ji zamrazilo i u srdce. V panice chytla Freda za ruku a přitiskla se k němu, měl nepřirozeně studenou kůži, ale i tak zareagoval a stiskl její ruku.
Pak se černá postava z ničeho nic otočila a vyšla z kupé. Vzduch se začal oteplovat a Joe cítila, jak jí v žilách znovu proudí teplá krev. Po chvíli se lampy znovu rozsvítily a Spěšný vlak do Bradavic se znovu rozjel.
"Mozkomor," zašeptal potichu George a podíval se na ně zastřeným pohledem.
"Cože?"
"Mozkomor," zopakoval Fred a podíval se jí do očí. "Jeden z Azkabanských mozkomorů, jsou něco jako stráže vězení. Taťka nám o nich jednou vyprávěl, teda spíš nevyprávěl, byl úplně mimo. Už chápu proč."
"Ale co tady dělal?" Zeptala se Joe a ještě stále silně mačkala Fredovu ruku.
"Já. myslím..," začal George, ale nestačil to doříct, protože do jejich kupé najednou někdo s šíleným křikem vběhl. Joe s Fredem rychle vyskočili na nohy a překvapeně si prohlíželi bledého chlapce se zářivě blonďatýma vlasama. Pak se George hlasitě rozesmál a Fred se k němu okamžitě přidal.
"Nazdar Malfoy, stalo se něco?" Vysoukal ze sebe George a znovu se hlasitě rozřehtal na celé kolo. Malfoy, jak ho George nazval, se rychle otočil a s vyděšenýma očima si je všechny prohlížel. Po chvíli se ale vzpamatoval, nahodil kyselý arogantní výraz a odešel z kupé. Joe si však stačila všimnout, že byl ještě stále hodně bledý a vyděšeně kolem sebe těkal očima.

o-oo-oOo-oo-o

"Joe, jdeš?" Zeptal se jí Fred a zamířil ven z Velké síně.
"Nemůžu," odpověděla a ukázala na prefektský odznak. "Prváci! Za mnou, prosím!" Zakřičela směrem k nebelvírskému stolu a zařadila se vedle druhého prefekta, kterým nebyl nikdo jiný než Chris, který se s úsměvem otočil na Freda. Pak se spolu vydali ukázat prvákům cestu k jejich koleji, zatímco Fred zůstal stát na místě a s přimhouřenýma očima pozoroval jejich vzdalující se záda.

o-oo-oOo-oo-o

"Nechápu jak se sem mohl dostat," řekl zrovna potichu Fred směrem ke svému bratrovi. Byly skoro dvě hodiny ráno v den Svátku všech svatých a oni místo toho, aby se jako každý rok tajně vplížili do Prasinek na slavnosti, seděli na matracích rozložených po Velké síni a potichu si povídali.
"Je to zvláštní," přidal se k němu George.
"Jo, dokonce ani Brumbál si to neumí vysvětlit,"dodala Joe a posadila se vedle Freda na matraci.
"Už ti skončila hlídka?" Otočil se na ní chlapec.
"Naštěstí," vydechla unaveně, byly už dvě hodiny ráno. Joe s ostatními prefekty museli až do teď obcházet Velkou síň a kontrolovat ostatní studenty jestli už spí.

Běžela jako o život po temné kamenné chodbě, neustále se ohlížela za sebe, byla vyděšená k smrti, ale nevěděla co jí vlastně honí. Uháněla stále dál hustou mlhou, hledala a hledala, jenže stále nevěděla co.
Trhnutím se probudila, doširoka otevřela oči a zhluboka se nadechla. Ještě chvíli zhluboka dýchala, jak se snažila uklidnit bušící srdce. Pak se pokusila posadit, ale něco jí v tom zabránilo. Pohlédla na svůj pas, kde cítila tu cizí váhu, a uviděla chlapeckou ruku, která jí pevně objímala.
Trochu se pohnula a pokusila se ruku odstrčit, jenže její majitel ve spánku zesílil svůj tisk, přičemž ji pevně přitiskl na svoje tělo. Potichu vzdychla, pomalu se obrátila čelem k chlapci a pohlédla do obličeje pravidelně oddechujícího spícího chlapce. Chtěla ho jemně probrat, aby neprobudila ostatní studenty, jenže, když se dívala na jeho rysy, nedokázala se ovládnout.
Opatrně zvedla ruku a bříšky prstů přejela po jeho tváři, trochu se pohnul, něco nesrozumitelného zamumlal, ale neprobudil se, spal tvrdě dál. Maličko se usmála a její ruka samovolně zamířila k jeho rtům, jemně se jich dotkla, potom však ucukla, jako by se dotkla žhavých uhlíků. Trochu se nadzvedla na jedné ruce, hlavou se přiblížila k jeho obličeji a rty přitiskla na ty jeho, nemohla prostě odolat. Nebyl to ani polibek, jen se na zlomek vteřiny dotkla jeho rtů, i tak to s ní otřáslo jako zásah blesku a tak rychle ucukla. Po chvíli se k němu však znovu přiblížila, aby ještě jednou, možná naposledy, ochutnala jeho rty.
Už se chtěla odsunout, když najednou ucítila nějaký pohyb. Ruka na jejím pasu se posunula k jejím bokům a pokud to bylo vůbec možné, přitiskla ji k jeho tělu ještě víc. Překvapeně potichu vypískla, když zjistila, že maličko pootevřel ústa a oplatil jí polibek. Vykulila oči a její pohled se utopil v modrých hlubinách jeho očí.
Na chvíli se trochu zarazil, ale pak zavřel oči, jednou rukou jí přejel přes bradu až k zátylku, kde jí pevně chytil, aby si mohl přidržet její hlavu. Donutil ji víc rozevřít rty, jazykem vklouzl do jejích úst a tím započal vášnivou bitvu jazyků, z které neměl vzejít žádný vítěz.
Cítila jeho ruku, jak jí klouže po krku až k jamce mezi klíčními kostmi a zase zpět. Druhou jí přejížděl po boku a silně ji k sobě tiskl.
Ještě nikdy jí takhle nebušilo srdce. Nedostávalo se jí vzduchu, ale nemohla se nadechnout, protože v tu chvíli by se od něj musela odtrhnout a to odmítala připustit. Ruce měla vsunuté pod jeho rameny a vší silou ho k sobě tiskla, jako by se bála, že by jí mohl zmizet.
"Frede," zašeptala jeho jméno, když se od sebe na chvíli odtrhli, protože nedostatek vzduchu už byl alarmující. Otevřel oči a jejich pohledy se střetly. V tu chvíli ji pustil, otočil se k ní zády a odmítal se na ní znovu podívat. "Frede?" Zopakovala potichu, položila mu ruku na rameno.
Lehl si na záda, díval se jí do očí tak, že nedokázala přijít na co myslí a mlčel. Neřekl jediné slovo, jen ležel, díval se a mlčel.
"Co se...," zkusila to znovu, ale přerušil ji tím, že jí položil prst na rty. S doširoka rozevřenýma očima čekala co bude dál. Rukou jí hladil po tváři, bříška jeho prstů jezdila po jejích rtech a ona čekala. Pak ji znovu jemně políbil, pravou rukou objal kolem pasu a stáhl na své tělo. Položila hlavu na jeho rameno, zavřela oči a ještě předtím než hluboce usnula, si pomyslela, že dnes to byl doopravdy neobyčejný den.

o-oo-oOo-oo-o

"Frede!" Křičela Joe pronásledujíc zrzavého chlapce jdoucího několik metrů před ní. "Počkej na mě, Frede!"
"Co se děje?"
"Co se děje? Co se děje! Děláš si ze mě srandu? Od Svátku všech svatých si se mnou nepromluvil ani jedno slovo. Vyhýbáš se mi," zaútočila na něj Joe a rozčíleně se před něj postavila se zatnutými pěstmi.
"Nevyhýbám," odpověděl okamžitě, ale uhnul pohledem. Věděl, že je to chabá výmluva. Svátek všech svatých byl v pátek. Dnes byla neděle a Joe od té doby Freda skoro neviděla, což bylo dost divné, když normálně s ním a s Georgem trávila většinu svého volného času a i kdyby ne, tak se každý den potkávali na jídlech a ve společenské místnosti, ale Freda za celý víkend neviděla. Bylo nad slunce jasné, že se jí vyhýbá. Byl jediný, kromě George samozřejmě, kdo znal Bradavice - jejich temná zákoutí s mnoha tajemnými chodbami i rozsáhlé pozemky - ,tak dobře, aby se jí mohl úspěšně vyhýbat.
"Fajn," vyprskla a otočila se k odchodu. "Tak se mi takhle nevyhýbej dál, buď tak laskav. Nemám na tebe zrovna teď náladu."
"Počkej," chytil jí za ruku. Tázavě se mu podívala do očí. "Dobře, vyhýbal jsem se ti."
"Vážně?" Zeptala se naoko překvapeně.
"Jo," kývnul a táhl jí stranou od lidí do nějakého kumbálu. "To co se v pátek v noci stalo byl..."
"Veliký omyl," dokončila za něj.
"Ale...," pokusil se nějak navázat.
"Chápu," znovu ho přerušila. "To je v pořádku. Nic se přeci nestalo. Jsme kamarádi a nerada bych o to přátelství přišla." Donutila se k celkem obstojnému neupřímnému úsměvu přičemž se jí pukalo srdce. Konečně si přiznala svoje city a teď neměla odvahu je ukázat.
"Jo, jsme kamarádi," zopakoval po ní strnule a jemně se na ní usmál. "Takže všechno v pohodě?"
"Jasně," zase se jen usmála. Správná studentka Nebelvíru, pomyslela si hořce, když pozorovala Freda, jak se k ní otáčí zády a odchází pryč.

o-oo-oOo-oo-o

"Paráda! Jen tak dál kluci!" Křičela Joe a skákala po nebelvírské tribuně.
Před chvíli začal poslední zápas sezóny, Nebelvír versus Zmijozel a pokud by Nebelvír zvítězil o víc než o padesát bodů, vyhrál by školní pohár. Už dávno měli vyhrát, od nástupu jejich chytače, Harryho Pottera, se stali nejlepším nebelvírským týmem po hodně dlouhé době. Jenže štěstí jim nepřálo, přede dvěma roky byl během posledního zápasu Harry Potter zraněn, minulý rok byl rozhodující zápas zrušen kvůli baziliškovi z Tajemné komnaty a tenhle rok? Nebelvír první hru s Mrzimorem prohrál a to jen kvůli Azkabanským mozkomorům, kteří během zápasu vstoupili na hřiště.
Teď se mělo rozhodnout. Ještě nikdy nebyli nebelvírští tak blízko titulu, jako dnes. Stačilo vyhrát jen o padesát bodů. Jenže to se sice jednoduše řekne, ale už těžko udělá.
Joe ještě s několika lidmi ze šestého ročníku nad hlavou držela velký transparent, na kterém bylo velkým zlato-rudým písmem napsáno: POHÁR PATŘÍ LVŮM. Všichni skákali, fandili a tleskali nebo zase nadávali, dupali a syčeli, přesně podle potřeby. Jenže častěji spíš syčeli, protože zmijozelští už od začátku hráli nečistou hru, po prvním gólu nebelvíru byla nebelvírská střelkyně, Angelina Johnsonová málem smetena z koštěte, když do ní vrazil Marcus Flint. Angelina však byla tvrdá hráčka, což Joe moc dobře věděla, protože s ní a ještě s její spoluhráčkou Alicé Spinnetovou už pět let spala ve stejné místnosti. Hned potom hnusném zákroku na Angelinu, udeřil Fred svou odrážečskou holí Flinta do zátylku. Výsledkem toho bylo trestné střílení jak pro Nebelvír tak pro Zmijozel, ale zmijozelští neměli tak dobrého brankáře jako Nebelvír a ani tak pohledného, napadlo Joe, když pozorovala Olivera Wooda, který poletoval mezi třemi vysoko postavenými brankami. Oliver byl velice pohledný, urostlý, svalnatý a především nezadaný sedmák. Jenže měl jednu velkou vadu, nezajímal se o nic jiného než o famfrpál, dokonce ani o dívky.
Po několika minutové napínavé hře plné zákeřných útoků od zmijozelských vedl Nebelvír 80:20, když se Harry Potter najednou spustil zprudka dolů a po několika dlouhých vteřinách zvedl ruku, ve které třímal malý okřídlený míček, zlatonku.
"A Nebelvír vyhrává!" Křičel Lee Jordan do kouzelnického megafonu s úsměvem doslova od ucha k uchu.
"Paráda!" Vykřikla Joe a rozběhla se s ostatními směrem ke hřišti, aby mohla všem pogratulovat. Celkem bez problémů našla kluky a vrhla se Fredovi kolem krku, ten se s ní zatočil kolem své osy a nadšeně ji krátce políbil. Překvapeně zamrkala, ale pak zatřepala hlavou a vrhla se kolem krku Angelině a Alici najednou. Rozhodla se, že si svoje city nebude připouštět, takže něco takového, jako krátký přátelský polibek, ji prostě nemohlo vyvést z míry. Proč se jí tedy tak šíleně rozbušilo srdce? To už si neuměla vysvětlit.

o-oo-oOo-oo-o

"Můžu prosit?" Uklonil se před ní pohledný blonďatý chlapec a kavalírsky jí nabídl rámě.
"Jistěže," zamrkala svůdně řasama a sladce se usmála. Chlapec před ní smekl pomyslný klobouk a pokusil se jí uklonit, jenže se mu zamotaly nohy, neudržel rovnováhu a zřítil se k zemi. Joe samozřejmě smetl s sebou. Válela se po podlaze místnosti a hlasitě se smála, nakonec se však dokázala vzpamatovat a vyhrabala se na nohy. Pak popadla Chrise za ruce a pokoušela se zvednout ze země, což byl dost veliký problém, protože se oba hlasitě smály.
"Zkusíme to znova," zeptal se jí po chvíli, když se konečně dokázal uklidnit.
"Ráda, ale bez té úklony prosím," zasmála se Joe, chytla ho za ruku a táhla do středu parketu, kde se v svíjela skoro polovina jejich koleje. Mladší studenty už dávno poslali do postelí, i když se to neobešlo bez četných protestů.
Oba, Chris i Joesephin, už měli trochu upito a byli ve velice dobré náladě. Takže se začali svíjet v divokém rytmu hudby a za nedlouho na sebe strhli všechnu pozornost, když píseň skončila a oni se zastavili, rozlehl se po místnosti hlasitý potlesk a nadšené povzbuzování. Nadšeně se všem přihlížejícím poklonili. Chris s Joe udělal malou otočku, jako opravdický taneční mistr ji přehnul přes svou ruku a jak byl v ráži jemně jí políbil na ústa. Neodporovala a hrála jeho hru. Společně se postavili na nohy a znovu se všem, z hlasitého potlesku, poklonili.
Jak se rozhlížela kolem sebe, všimla si, že jeden člověk v místnosti jim netleská. Zrzavý chlapec stál trochu stranou od kruhu, který se kolem Joe a Chrise utvořil a podmračeně si ji se založenýma rukama prohlížel. Když si Fred všiml, že ho dívka pozoruje, stočil svůj pohled jinam a pořádně si lokl něčeho ze své sklenice. Joe se zamračila a vydala se k němu.
"Co se stalo?"
"Co by se mělo stát?" Odsekl a nepodíval se jí do očí.
"Na to se tě právě ptám."
"Nic se nestalo.
"Tak proč se takhle tváříš?"
"Jak se tvářím?"
"Jako by ses chystal někoho zabít."
"Nechystám se nikoho zabít."
"To je mi jasné, ale..."
"Tvářím se úplně normálně. Jestli ti na tom něco vadí, tak máš smůlu."
"Nic mi nevadí. Jsme přece jen přátelé, takže si můžu dělat co chci."
"Samozřejmě."
"Fajn," vyprskla Joe naštvaně a odkráčela zpátky k Chrisovi. Nechápala co se to s Fredem poslední dobou děje. Všimla si, že jí často pozoruje, ale vždycky, když se na něj otočila, tak se podíval jinam. Byli přeci jen přátelé.Mohla dělat co chtěla. Mohla líbat koho chtěla a stejně to ani nebyl polibek, byla to jen kamarádská pusa. Nic víc. Nechápala co na tom Fredovi mohlo vadit, vždyť jí nechtěl. Sám jí to řekl, vlastně neřekl, ale naznačil. Chtěl jí to říct, ale neřekl, protože ho nenechala. Nechtěla to od něj slyšet, už tak jí to bolelo, ale kdyby jí to řekl on, zlomil by jí srdce. Pokud už se tak nestalo.

o-oo-oOo-oo-o

"Neuvěřitelné, že utekl."
"Co, že utekl. Spíš, že se sem vůbec dostal! Vůbec nechápu, jak se to mohlo stát. Zázrak, že se vašemu bráchovy skoro nic nestalo."
"No jo, Ron má vůbec pokaždé štěstí, že se mu nic nestane. Vem si do jakejch průšvihů už se dostal. Za chvíli nás strčí do kapsy... No to asi ne, ale myslím, že jednoho dne nakonec uznám, že je to můj bratr i před ním," usmál se George a zakroutil nechápavě hlavou.
Měl pravdu. Jeho mladší bratr z toho zase společně s Harrym Potterem vyvázl, pokaždé se spolu dostali do nějaké šlamastky a dopadli dobře. Neuvěřitelné, pomyslela si Joe a usmála se při pohledu na mizející Bradavický hrad. Byl to doopravdy neobyčejný rok, pro ně pro všechny a především pro ní a její srdce. Pohlédla na George, byl tak neuvěřitelně podobný svému bratrovi a přesto viděla tolik odlišností. Jediná myšlenka na jeho dvojče dokázala nadobro smazat úsměv z jejích rtů. Poprvé po neseděla ve stejném kupé jako kluci, i když moc chtěla, bylo jí jasné, že si to Fred nepřeje. Vlastně si nebyla jistá, jestli by to vůbec chtěla.
Co si to namlouvala? Chtěla a moc. Chtěla s ním sedět ve stejném kupé, chtěla se dívat na jeho obličej, chtěla vidět úsměv na jeho rtech, chtěla se spolu s ostatními smát jeho vtipům a chtěla mu být co nejblíže mohla. Jenže nemohla, ne teď. Až příliš to bolelo.
Uvidí, jak to bude vypadat po prázdninách. Má před sebou celé dva měsíce na to, aby na Freda dokázala zapomenout.

 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Nel-ly Nel-ly | 5. října 2009 v 19:13 | Reagovat

btw. hlásím, že je to moje nejdelší kapitola ze všech :D takže doufám, že se ozve každý, kdo jí dokáže dočíst

2 Liliane Evans Liliane Evans | Web | 5. října 2009 v 19:44 | Reagovat

to ted dokazem :D, je pekna, stastny zaciatok :D a ten dementor...no nechcela by som sa snim stretnut :D

3 Jaune Jaune | Web | 6. října 2009 v 8:22 | Reagovat

dokázala jsem to přečíst jedním dechem :))) bylo to nádherné, hrozně se mi libí, jak freda "odlišuješ" od george... já mám postavy dvojčat celkem ráda, ale vždycky jsem je brala tak nějak jako celek, nikdy jsem nerozebírala každého zvlášť :)))

4 Nel-ly Nel-ly | 6. října 2009 v 11:33 | Reagovat

Děkuji :-))) no von to byl takovej pokus a mě se pak zalíbilo v tom pokračovat... nemůžeme je přece nechat úplně stený :D chudáky

5 Asci Asci | Web | 8. října 2009 v 15:39 | Reagovat

páni..tahle kapča se ti váže povedla...musím říct že se mi to strašně líbí :-D:-D...a doufám že brzo přidám pokráčko

6 Bara Bara | Web | 8. října 2009 v 18:16 | Reagovat

tak to jsem moc ráda že se přátelíš:-) hned si tě jdu napsat mezi SB:-)

7 lina lina | Web | 9. října 2009 v 18:12 | Reagovat

originální nápad na povídku:D Moc se mi to líbí...doufám, že se brzo dočkáme pokračování...

8 Maya99 Maya99 | Web | 11. října 2009 v 12:50 | Reagovat

Páni, já myslela, že těm povídkám, co jsem četla před chvílí se nic nevyrovná, ale tohle mě odrovnalo. Ještě nikdy jsem nečetla nic o dvojčatech a tohle bylo naprosto ohromující. Někdy bych toho Freda vážně něčím přetáhla, stejně tak Chrise - nezlob se, ale je mi dost nesmypatický, a pak taky někdy Joe. Doufám, že bry přibude další kapitolka. Jeo by si to měla přiznat a Fred se zase trochu odhodlat :-D
Vážně krásný,
Maya

9 Maya99 Maya99 | Web | 11. října 2009 v 12:51 | Reagovat

* Myslela jsem tím, že Joe bych něčím přetáhla a ne, že je mi nesympatická :-D

10 Nel-ly Nel-ly | 11. října 2009 v 13:54 | Reagovat

Děkuju :D jo občas by si to zasloužili všichni, nikdo z nich nic nechápe a k ničemu se neodhodlá... takhle to nakonec bude nekonečný

11 Asci Asci | Web | 18. října 2009 v 14:17 | Reagovat

panenko skákavá xD...to je nádherný...doufám že jednou budu taky psát tak dlouhé kapitoly :-D

12 lucrecia lucrecia | Web | 21. března 2010 v 18:48 | Reagovat

hrozně moc se mi i líbí ten děj protože to máš vymyšleny tak jak to bývá i ve skutečnosti, že se do sebe zamilují a pak se takhle pitomě chovaj a přesto je to hrozně zajímavy

13 Nessie Nessie | E-mail | 23. srpna 2010 v 19:44 | Reagovat

[2]: ja áno,keby sa to tak skončilo

14 Violette Violette | 12. září 2010 v 17:50 | Reagovat

Aaaaaaaaaach, krásný :)
A nebyl náhodou Chris z Havraspáru? Co teď dělá u Nebelvírských? Dezertér? :D

15 Zuzana Zuzana | 25. června 2011 v 21:47 | Reagovat

Scénka s Fredom bola nádherná, škoda, že ho nechala dohovoriť :( snáď sa to vysvetlí.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
acta est fabula ~ příběh jest skončen

Do not COPY! HP-fanfiction writer. Canon belongs to J.K.R. Design by Nel-ly, picture from DA