3. Kapitola - Nastal čas žít

14. října 2009 v 12:27 | Nel-ly |  Jdi za svým snem
Mám nějakou psavou... venku je hnusně, takže není co dělat a já v noci nemůžu spát (i když jsem vstávala v pět ráno - fuj!) a tak jsem se rozhodla zase něco vytvořit :D
Ráda bych alespoň jednu povídku dokončila, jenže jsem zjistila, že jsou všechny asi na stejné úrovni. Takže si budu psát podle libosti a třeba s nějakou pokročím víc... i když tomu moc nevěřím. Tahle kapitola je o něco delší než ty ostatní, nechtěla jsem psát moc dlouhé kapitoly, aby mi to hezky vycházelo a abyste se stále vraceli a četli :-P jenže mi to nevišlo, nevím, kde bych jí mohla rozpůlit a myslím, že vám to potom čekání stejně dlužím.



"Nechápu co na něm všichni vidí," řekl zhnuseně Tom při pohledu na skupinku slintajících dívek, které urychleně ustupovaly z cesty vysokému chlapci s arogantním výrazem ve tváři. "Je..."
"...nafoukaný, nepříjemný, sukničkář a nenapravitelný lump. Já vím." Dořekla vedle něj stojící dívka bez zájmu a stejně jako všichni její spolužáci pozorovala nejoblíbenější partičku ´frajerů´ na škole.
"Neřekl bych slovo ´lump´," usmál se Tom na svoji společnici. "A taky bych neřekl, že to víš. Líbí se ti, vždycky se ti líbil. Miluješ ho..."
"Nemiluju," zasyčela Elizabeth střelila po něm naštvaným pohledem. Byla to pravda. Doopravdy Siriuse nemilovala nebo spíš, už ho nemilovala.
Sirius Black, nejlepší kamarád jejího bratrance. Byl pro ni skoro stejně blízký jako James, trávili společně všechny prázdniny a dřív ji s sebou často brávali, když se chystali provést nějaký ze svých žertíků. Přesto do jejich party nepatřila. Ne, že by nechtěla, ale kluci ji stále brali jako Jamesovu mladší sestřenici. Sirotka, kterého je potřeba ochraňovat, i když to už dávno nebyla pravda.

***

"Podívej, to je ona," šťouch nějaký chlapec do svého kamaráda a ukázal na jedenáctiletou dívku, která zrovna odbočovala do postranní chodby. Oba se naráz obrátili jejím směrem.
"Hej!" Vykřikl jeden z nich. Dívka se obrátila a tázavě na ně pohlédla, byli starší než ona. Ani jednoho z nich neznala, ale okamžitě si všimla zeleno-stříbrného erbu na jejich prsou. Instinktivně se přikrčila, ujistila se, že má v pravé kapse školního hábitu hůlku a horečně uvažovala, jestli stihne utéct. ´Zmijozelským se vyhýbej, musíš si na ně dávat bacha. Kdyby něco přijď za mnou nebo za klukama a my si to s nima vyřídíme.´ Varoval ji vždy bratranec. Teď tu stála sama, na opuštěné chodbě, s dvěma zmijozelákama, kteří vůbec nevypadali příjemně.
"Co se děje?" Odvážila se zeptat. Dala si hodně záležet na tom, aby se jí netřásl hlas.
"Ty jsi ta malá od Pottera, že jo?" Tohle nebyla otázka. Podívala se na napravo stojícího chlapce s špinavě blonďatými mastnými vlasy. Byl asi o hlavu vyšší než ona a na tváři mu pohrával nehezký úsměv.
Dívka mlčela. V tuhle chvíli jí to připadalo jako ta nejrozumnější věc, co mohla udělat.
"Na něco jsem se tě ptal," zavrčel znovu ten kluk, přičemž se k ní pár kroků přiblížil.
"Podívej se na ni, třese se jako vyděšená trpaslenka." Zasmál se jeho kamarád. Nebyl tak vysoký ani rozložitý jako jeho soused, ale přesto se dívka při pohledu na něj zatřásla. Vypadal nějak zlověstněji.
"Jo," poznamenal chytře ten první a hlasitě se rozesmál. "Takže tohle je ta malá upírka. Její rodiče, toho bystrozora a lékouzelnici, zabil upír. Vysál jim všechnu krve ani kapka nezbyla. Ale jí," kývl hlavou k dívce, které se v očích začaly objevovat slzy, "nestihl vysát všechnu krev. Slyšel sem, že ti, co je kousl upír mají nějaký nadpřirozený schopnosti."
"Fakt?" Naklonil se k němu jeho společník o kousek blíž a oba z ní nespouštěli oči. "Tak to vyzkoušíme." Podívali se po sobě. Pak oba vytáhli svoje hůlky a vydali se k dívce. Ta stále stála na stejném místě. Nebyla se schopná pohnout, nešlo to. Prostě nešlo.
"Já...já nemám žádné nad-nadpřirozené schopnosti," vysoukala ze sebe potichu dívka.
"Vážně?" Zastavil se rychle jeden z nich, dělal, že je překvapený, pak se znovu ošklivě usmál. "A to ti jako máme věřit? Radši si to zjistíme sami."
"Ale..." zašeptala znovu a po tvářích jí začaly stékat slzy.
"Kouzelný schopnosti u děcek se projeví, když jsou v nebezpečí, že jo? Takže, když na ni zaútočíme nějakym kouzlem, ubrání se bez hůlky a my zjistíme, co dokáže."
"Má svoji hůlku, co když ji použije a..."
"Nepoužije. Je to přece prvačka, neumí se bránit. Ne tomu, co na ní pošlem. Takže oba nejednou."
"Co když doopravdy nic neumí? Ublížíme jí."
"No a co? Na tom nezáleží, můžeme jí vymazat paměť."
"Fajn," usmál se jeho společník a také vytáhl svou hůlku. "Na tři?"
Dívka se roztřásla, v kapse nahmatala hůlku a pevně ji stiskla. Horečně si snažila vzpomenout, jak znělo to obranné kouzlo, o kterém kluci včera mluvili, jenže to nedokázala. Od začátku školního roku uběhly teprve necelé dva měsíce, takže stěží dokázala pomocí kouzla zvednout do vzduchu ptačí pírko. Natož se dokázat ubránit, ještě k tomu před dvěma útoky najednou.
"Raz, dva, tři!" Vykřikl vyšší chlapec a oba najednou mávli hůlkami. Dívka pevně zavřela oči, připravila se na zásah jejich kouzel, ale nedočkala se. Překvapeně otevřela oči.
Oba útočníci v bezvědomí leželi asi pět metrů od ní, s do široka rozhozenýma nohama i rukama. Vůbec nechápala, co se stalo, žádné zvláštní schopnosti přece nemá. Najednou jí někdo položil ruce na ramena, polekaně sebou cukla a rychle se otočila. Za ní stál pohledný černovlasý chlapec a jí se při pohledu do jeho milých šedivých očí rozklepala kolena.
"Jsi v pořádku," zeptal se jí potichu s povzbuzujícím úsměvem.
"Já...a-ano, asi ano," vykoktala. "Co...Kdo to je?" Kývla hlavou k chlapcům, ale nepřestávala zírat na svého zachránce.
"Mulciber a Macnair, Mulciber je z našeho ročníku, pěknej hajzlík. Ještě dobře, že jsem přišel včas. Mohli ti ublížit. Až se tohle doví James, tak..."
"Děkuju," zašeptala potichu, zrudla a sklopila oči. Neslyšel jí. Chytil ji kolem pasu a celou cestu do nebelvírské věže ji podpíral.
Nepřestávala se třást, ale už ne ze strachu nýbrž z jeho blízkosti.

***

Od toho dne ji chránil, stejně jako Remus a James. Mohla se na ně kdykoliv obrátit. Když měl James famfrpálový trénink mohla jít za Siriusem, a když náhodou nemohl Sirius, byl tu Remus, jeho chytré rady a milý úsměv.
James pro ni byl nejdůležitější člověk na světě, byl jako její bratr. Byl její bratr, sice ne pokrevně, ale byl - alespoň v srdci. Pomáhal jí, ochraňoval a vedl, mohla se mu kdykoliv s čímkoliv svěřit, přesto nebyl jako Sirius.

***

"Co se stalo?" Zeptala se dívka a pohlédla na svého udýchaného bratranec. Zrovna přiběhl k jejich stolu. Lapal po dechu a zároveň se klukům snažil něco potichu říct. Oba chlapci se postavili tak rychle, že jeden z nich shodil židli.
"To nic," vyštěkl nepřesvědčivě James a popoháněl kluky.
"Myslíš si, že jsem tak blbá? Nelži mi," odsekla mu nabroušeně dívka a založila si ruce.
"Fajn," kapituloval chlapec. "Zrovna se mi povedlo otevřít tajnou chodbu a myslím, že vede do Prasinek."
"Vážně?" Vykřikla nadšeně a vyskočila na nohy.
"Nekřič," obořili se na ní všichni tři najednou a James jí rukou zacpal ústa. Rychle zakývala hlavou, že rozumí.
"Co teď uděláte?" Zeptala se jich potichu, když ji konečně pustil.
"Co asi?" James se na ji díval, jako na blázna.
"Jdeme? Než bude večerka," otočil se na něj Remus a všichni na něj chvíli překvapeně zírali. Pak však jen výmluvně pokrčil rameny a ušklíbl se na své kumpány.
"Můžu jít taky?" Zeptala se s nadějí.
"Ne!" Odpálkoval ji okamžitě James a vydal se pryč.
"Proč ne?"
"Seš moc..."
"Co jsem?" Postavila se naproti němu v bojovném postoji.
"Jsi... jsi moc mladá," odsekl jí její bratranec a uhnul očima,
"Nejsem ani o rok mladší než vy!"
"Ale...," začal znovu James.
"No tak, kámo," přerušil ho Sirius a poplácal ho po rameni. "Má pravdu a stejně, kdybychom jí tu nechali, šla by za náma, že jo?"
"Jistě," odpověděla sebevědomě.
"Tak fajn. Dělej si, co chceš," ustoupil naštvaně James. Otočil se a rázným krokem vyšel z místnosti.
"Díky," zašeptala směrem k Siriovi.
"V pohodě, bylo by to nefér. Patříš přece k nám," usmál se na ni, objal kolem ramen a pocuchal vlasy. "Jen doufám, že to bude rychlé. Večer mám rande." Tím jí smazal úsměv ze rtů.
Ještě v Prasinkách nikdy nebyla, první návštěva kouzelnické vesničky se měla uskutečnit až za měsíc. Strašně se tam těšila, ale její nadšení by bylo o to větší, kdyby ji tam třeba někdo pozval, i když vlastně... pozvali jí dokonce dva chlapci a jeden z nich byl doopravdy moc hezký. Byl o rok starší a hrál v mrzimorském týmu na postu brankáře, jenže to nebyl Sirius.
Sirius, do kterého se zamilovala ve chvíli, kdy ji v prváku zachránil. Od té doby uběhly už dva roky. Před měsícem kluci nastoupili do čtvrtého ročníku a všechno se změnilo.
James začal nadbíhat Lily Evansové a zvát ji na rande. Remus se konečně uvolnil, když se kluci dozvěděli jeho malé chlupaté tajemství a Sirius? Sirius Black se stal nejžádanějším chlapcem na škole. Chtěly ho mladší i starší dívky, byl ze všech nejhezčí, nejoblíbenější, nej... prostě Sirius Black. Jeho jméno se stalo ikonou a Elizabethino srdce od té chvíle začalo pomalu umírat. Ztratila jedinou možnost, pokud ji tedy někdy měla a o tom už také pochybovala. Sirius ji bral jen jako Jamesovu mladší sestru. Nejspíš si ani neuvědomoval, že je Elizabeth dívka. Pohledná dívka jejíž srdce patří jenom jemu.


Ale ani tohle už nebyla pravda.
Jistě, měla Siriuse stále ráda, ale už před delší dobou si připustila, že nemá šanci ho získat. Sirius byl - přinejmenším sukničkář. Každý týden měl jinou holku. Vlastně byl zázrak, když s nějakou vydržel i celý týden. Sám o bradavických dívkách říkal, že to jsou slepice, které se nezajímají o nic jiného než o módu a drby, přesto s nimi stále chodil.
Tohle Elizabeth nechápala, věděla, že si s nimi nemá o čem povídat. Ostatně sám si jí na to už kolikrát stěžoval. Došla k názoru, že je prostě takový a že mu to vlastně ani nevadí.
Líbilo se mu být středem pozornosti. Dívky ho milovaly. No...milovaly. Líbil se jim, ale žádná z nich, kromě Elizabeth, ho neznala. Žádné totiž nedal tu šanci. Byla jediná dívka, která ho doopravdy znala.. Uvědomovala si, že je to jen člověk. Sirius Black, skvělý kamarád s velkým srdcem, ale i s temnou minulostí a černými stíny na duši.
Sirius bude mít vždycky místo v jejím srdci, ale už ho nemiluje. Už ne.
Začal nový školní rok a kluci nastoupili do sedmého, posledního ročníku. Od příštího roku zůstane v Bradavicích sama, takže už nemá čas. Nemůže přeci nadále čekat, až si jí konečně všimne, a tak se minulý rok rozhodla a s velkým úsilím dokázala svoji lásku k němu zapudit - nejspíš by to nešlo tak lehce, kdyby dávno nechápala, že láska, kterou k Siriusi Blackovi cítila byla spíš dětským poblouzněním a silným přátelstvím. Je načase začít žít, vždyť už jí zbývají jen dva roky. Poslední dva roky svobody. Poslední dva roky ve škole, pak už přijde práce a skutečný život.

"Nemiluju, už ne," zopakovala potichu při pohledu na vysokého mladíka s delšími vlasy, které mu elegantně spadaly do očí.
"Když myslíš," ukončil Tom proud jejích myšlenek.
"Nemiluju, ale to neznamená, že se mi nemůže líbit."
"Jistě, vím, že je hezkej. Dlouhý sametový jako uhel černý vlasy, vysoká vypracovaná postava, svůdný úsměv a zářivé hluboké temné šedé oči. Chápu."
"Páni," usmála se Elizabeth. "Mohl bys mu psát ódy. Něco takového bych nikdy nevymyslela ani já."
"Ještě aby, kdyby jo, tak by naše přátelství okamžitě skončilo. Bohužel mám mladší sestru, která je z něj úplně mimo, i když se na ní po jedné schůzce vykašlal kvůli Clarisse Hendersonový, s kterou se, mimochodem, devět dní na to rozešel, ale je to dobře. Chloe se sice vůbec nepoučila, ale alespoň jí neublížil."
"Chápu, proč ho nemáš rád, ale on je vážně skvělý kamarád."
"Možná, ale to mě nemusí zajímat a pojď už nebo přijdeme pozdě na Přeměňování a McGonagallová z nás sedře kůži," ukončil jejich rozhovor Tom a vydal se směrem k učebně.

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Liliane Evans Liliane Evans | Web | 14. října 2009 v 15:58 | Reagovat

juuuuuuuuj kráááása tie spomienky su nadherne no aj sucastnost je kraaasna :):), proste nemam slov :D, je to dokonale :):):):):):):):)

2 lina lina | Web | 14. října 2009 v 20:38 | Reagovat

a další se kterou jsem se dneska vypořádala:D Móóc pěkná...
budu si holt muset počkat:d tak šup sup:D

3 Maya99 Maya99 | Web | 14. října 2009 v 20:48 | Reagovat

Krásný. Škoda jen, že to skončilo, ach jo. Ty vzpomínky a rozhovor na konci byly úžasný. Jen tak dál a ať brzy přibude další kapča.

4 Nel-ly Nel-ly | 14. října 2009 v 20:55 | Reagovat

Děkuji O:-)
Už mi pomalu dochází vzpomínky což znamená, že bude muset začít doopravdový děj a to teprve bude záhul... tak mi držte palce

5 Asci Asci | Web | 14. října 2009 v 23:21 | Reagovat

nádhera...ty jo sem nedočkavá...bych potřebovala nutně vědět jak to dopadne xDxD...doufám že přibude brzo další kapča :-)

6 Jaune Jaune | Web | 16. října 2009 v 18:09 | Reagovat

palce držím a přitom se moc těším na pokráčko ;))) bylo to moc krásné...

7 Narcisa Narcisa | Web | 24. října 2009 v 11:11 | Reagovat

Drahá Nel-linko,
ani nevíš, jak jsem ráda, že píšeš. Je mi hrozně sympatická ta tvoje délka. Taky bych tak chtěla psát. Ty vzpomínky se mi moc líbí, jsou naprosto přirozeně protkané s přítomností. Mám slabost pro flashbacky, takže se těším co dalšího vymyslíš a doufám, že se těch výletů do minulosti nevzdáš. Dej si pozor, abys tam netlačila děj příliš násilně, zkazila by sis to. Držím pěstičky při dalším psaní. S touto povídkou moc sympatizuju a naprosto přesně vím, jaký k ní máš vztah. Prvotiny mají svoje kouzlo. Nemůžeš je milovat, ale nejde je nenávidět :-)

8 Jenny Jenny | Web | 26. října 2009 v 11:25 | Reagovat

prečítané =) je to super, už sa neviem dočkať ďalšej kapitoly...ktovie, možno sa v nej predsa len skrývajú nejaké schopnosti...no, som zvedavá =D

9 Nakira Nakira | Web | 17. listopadu 2009 v 16:29 | Reagovat

Nádhera :-) Měla bys napast brzy další pokračování :D

10 Aňulka Aňulka | Web | 24. prosince 2009 v 12:13 | Reagovat

Je to napsané fakt brilantně, úplně jsem ohromená a ochromená, je to dost zajímavý způsob psaní, ty vzpomínky a pak realita, vážně se mi to moc líbí...člověče, máš talent pro vykresování prostředí písmenky, to já na všech, kteří ho mají obdivuju, protože mě jaksi chybí a jo, přiznám se, trošku ti i závidím:-D
Ale snad to přežiju, no:-D
Ještě jednou: brilantní!!!!!

11 9pitris 9pitris | Web | 7. ledna 2010 v 1:54 | Reagovat

nádhera úžasné prolínání inulosti a přítomnosti jak se vracíš zpět v čase a pak do přítomnosti to je nádherné ae elisabeth je isce jediná holka která ho zná což je dobře ae taky smůla protože jí bere jen jako kamarádku a "vrbu"

12 Tomisus Tomisus | Web | 21. ledna 2010 v 19:32 | Reagovat

Tak, 3. kapitola přečtena, jako minule moc se mi to líbilo.. Jak seš v přítomnosti a pak zabrousíš do minulosti.. To mě na tom fascinuje ;)

13 lucrecia lucrecia | Web | 31. března 2010 v 22:18 | Reagovat

moc se mi líbí ty spomínky

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
acta est fabula ~ příběh jest skončen

Do not COPY! HP-fanfiction writer. Canon belongs to J.K.R. Design by Nel-ly, picture from DA