3. Kapitola - Dokonalý plán

26. září 2009 v 21:39 |  Pravé já
Takže další kapitola... nejsem si tak jistá, že psát tuhle povídku, byla tak úplně dokonalý plán, ale tahle kapitola se tak jmenuje - tak snad Casy bude mít s plány větší štěstí.
Zas a znovu doufám v komenty, jak kladné (snad budou) tak záporné (z těch se poučím).
Za chyby se omlouvám, ale zatím jsem nesehnala nikoho na beta-reader a sama se prostě neopravim :D

3. Kapitola - Dokonalý plán

Po neosvícené chodbě se kradla tmavá postava. Pomalu sestoupila ze schodů, opatrně otevřela vchodové dveře a vešla do hluboké noci. Když došla k hlavní bráně, naposledy se ohlédla po velkém domě a vydala se do neznámého světa mudlů.
Casandra procházela tmavými ulicemi města, mířila k mudlovskému vlakovému nádraží, které bylo vzdálené jen asi půl míle od jejího, teď už bývalého, domova. Odešla. Potom, co se dnes večer odehrálo tam nemohla zůstat.

Myslela na Meuw, na svojí jedinou kamarádku, která se jí pokusila pomoci a zaplatila za to životem. Sice to byla jen kočka, ale pro Casandru byla nejdůležitějším tím stvořením, její jedinou rodinou, protože pojem ´rodina´ pro ni znamenal společnost lidí (a zvířat), kteří se navzájem milovali a ctili. To co nikdy nepoznala s nikým jiným, než se svým otcem. Teď byla mrtvá i Meuw a Casandra si uvědomila, že v tom domě nemůže zůstat. Nedokázala by se zasnoubit a následně provdat za muže, kterého jí vybrala matka. Sice ani nevěděla, kdo to je, v tom rozrušení jí ani nenapadlo se na to matky zeptat, ale bylo jí jasné, že to bude stejný člověk, jako sir Calveter a jeho žena. Chladný, vypočítavý, čistokrevný kouzelník s velkým majetkem a vysokým společenským postavením. Nejlépe muž bez kouska citu v srdci, stejně jako všichni ostatní, které tak dobře znala. Všichni kromě jejího otce a Siriuse. Chlapce, jehož tvář pro ní stále byla velkou neznámou. Chlapce, s kterým mluvila jen v jednou v životě a už ho nejspíš nikdy neuvidí. Chlapce, jenž jí dodal naději a odvahu.

Došla na vlakové nádraží a rozhlédla se kolem sebe. Nikdy tu ještě nebyla. Co by tady taky čistokrevná čarodějka jako ona dělala? Jenže Casandra ještě nebyla plnoletá a neměla žádné kouzelnické peníze, zatím. Všechen její majetek, dědictví po otci, byl na její jméno uložen v Gringottově bance v Londýně, kam se potřebovala dostat. Jenže Londýn byl vzdálen padesát mil odtud.
Přistoupila k tabuli s vypsanými odjezdy rychlíků do Londýnu a pokusila se v nich vyznat. K její úlevě to nebylo zas tak složitě a zjistila, že nejbližší vlak odjíždí už za necelou hodinu a cesta bude stát 5 liber. Naštěstí u sebe měla nějaké mudlovské peníze, které si už hodně dlouho schovávala jako suvenýr z jiného, blízkého, ale přesto neznámého světa.
Zchodila z ramen těžký batoh a posadila se na lavičku. Vzala si jen nejdůležitější věci, přesto bylo zavazadlo více než těžké. Vytáhla malou ošoupanou látkovou taštičku a otevřela ji. Ve vnitř byl klíček od jednoho z trezorů v Gringottově bance, dvacet mudlovských liber, jeden galeon a pár srpců, zlatý přívěšek na krk s tmavě modrým opálem a zašlá fotografie. Peníze si dala do kapsy kalhot a zahleděla se na černobílý obrázek, na kterém se pohybovaly dvě postavy a usmívaly se na ní. Nejprve pohlédla na jedenáctiletou holčičku, která se na ní zářivě usmívala a v náručí svírala černé koťátko, její mladší já. Pak se zahleděla do světle hnědých očí svého otce a smutně se usmála.
-Až sem jsem se to dotáhla, tatínku. Sedím v noci sama na nádraží a nemám tušení co budu dělat. Nemám kam se vrátit, u koho zůstat. Nemám vůbec nic. Co si počnu?- Ptala se sama sebe a dál upírala pohled do těch milých světlých očí, které ji uklidňovaly. -Dost! Nesmím se vracet k minulosti, ale myslet dopředu. Tohle je můj život, jenom můj a nikoho nenechám, aby o něm rozhodoval. Mám co jsem chtěla, zbavila jsem se okovů. Začnu znovu, podle svého.- Rozhodně vrátila fotografii do tašky, kterou vsunula až na samé dno zavazadla. Pak se postavila a vydala se k přepážce, aby si koupila jízdenku a tím začala novou etapu svého života.

Stála na nádraží Kings Cross a nevěděla co dál. Bylo půl třetí ráno, vestibul byl plný podivných smradlavých lidí, kteří si ji prohlíželi ne zrovna hezkými pohledy, a Casandra netušila jak se dostane do Děravého kotle a pak na Příčnou ulici, kde si chtěla vybrat peníze. No v tuhle chvíli stejně nemělo cenu to řešit, protože banka otevírala až kolem osmé hodiny.
"Ahoj kočičko, co takhle si někam zajít na pití? Vypadáš dost opuštěně," zašeptal jí někdo do ucha. Leknutím nadskočila a otočila se k postaršímu muži, který ji rentgenoval chlípným pohledem.
"Ne-e, děkuji, ale už na...už na mě někdo čeká," zakoktala Casandra vyplašeně a rychle se vydala na druhou stranu, pryč z nádraží. Zrovna uvažovala co si ve tři ráno počne na ulici v cizím městě. Co městě? V cizím světě, o kterém skoro nic nevěděla, když si všimla otevřeného podniku hned u hlavních dveří a okamžitě zapadla dovnitř. Rozhlédla se kolem sebe. Pohledem přejížděla po prosklených stěnách, potrhaných sedačkách a dvou hostech, kteří seděli, každý sám, v pravé části místnosti. Došlo jí, že je to nejspíš nějaká nonstop jídelna pro noční cestující. Posadila se tedy do nejvzdálenějšího rohu v levé části podniku a pevně k sobě přisunula batoh.
"Tak co si dáte?" Málem znovu nadskočila leknutím, ale celkem rychle se vzpamatovala a vzhlédla k ženě středního věku s malým zápisníkem v rukách.
"Já... kávu, dala bych si kávu, prosím," odpověděla Casandra a pokusila se usmát.
"Kávu. Jakou si dáte? Máme..."
"Expresso," přerušila ji Casandra. Vůbec netušila co jí je nabízeno, neznala mudlovské kávy, ale jednou viděla na silnici billboard s tímto názvem.
"Ještě něco?"
"Ne, děkuji."
Servírka se otočila a odešla, po chvíli se vrátila s tím nejodpornějším pitím, které kdy Casandra pila. Bylo to... jak to popsat? Byla šíleně hořká voda obarvená na hnědo, takže asi tak. Seděla skoro bez hnutí, bázlivě si prohlížela nově příchozí hosty a každých několik minut kontrolovala velké nástěnné hodiny. Čekala až odbude alespoň šestá hodina, aby se mohla vydat k Děravému kotli, počkat na otevření banky a pak... to už byla jen velká neznámá. Nevěděla co si počne dál, jako nedostudovaná čarodějka na útěku neměla moc možností, přesto nelitovala. Byla si jistá, že ať jí potká cokoli, bude to lepší než její dosavadní života. Věřila, že tomu tak bude a víra, jak víme, dokáže být velice silnou zbraní.
Najednou jí ale napadla děsivá věc, která by jí, kdyby neseděla, určitě podlomila kolena. Sice se bez problémů dostala do Londýna, jenže nedomyslela tu nejdůležitější věc - jak najde Děravý kotel? Vždycky se tam dostávala jen pomocí letaxu. Jen jedinkrát z něj vyšla ven, na mudlovskou ulici, a samozřejmě netušila, kde se ta ulice nachází natož její název. Horečně přemýšlela, jak se tam dostane. Mohla by se někoho zeptat, ale pochybovala, že by nějaký mudla věděl o existenci kouzelnické hospody a byl by zázrak kdyby potkala nějakého čaroděje a i kdyby, tak by ho stejně nepoznala.
Teoreticky věděla, kde se nachází vchod pro návštěvy na Ministerstvo kouzel, ale byla na útěku, takže by jen těžko mohla jen tak přijít na ministerstvo a zeptat se tam.
Po delší době si uvědomila, že je v těsné blízkosti Děravého kotle nějaký obchod s knihami. Tím si byla naprosto jistá, protože si tam kdysi četla nějakou mudlovskou pohádku o krásné spící princezně, která celých sto let čekala na polibek z pravé lásky od odvážného prince. Bohužel ten příběh nedočetla, protože ji našla matka a odtáhla pryč z obchodu. Ale jak se ten obchod jmenoval? Měla to před očima a stejně si nemohla vzpomenout, bylo to něco s dětmi. Určitě, protože tam prodávali jenom pohádky a všude bylo plno nafukovacích balonků, obrázků a barev. Strašně se jí tam líbilo, byl to ráj. No jistě! Vykulila oči a plácla se do čela, čímž na sebe upozornila všechny hosty v jídelně. V tuhle chvíli jí to však bylo jedno. Ráj, Dětský ráj! Přišla na to, teď už jen najít Knihkupectví - Dětský ráj a dostane se do Děravého kotle.

Konečně! Stále před Dětským rájem asi pět metrů od vchodu do Děravého kotle. Teď jen rychle projít podnikem do Příčné ulice a počkat na otevření banky. Musí tam být jako první návštěvník, aby mohla co nejrychleji dostat své peníze a ztratit se mezi lidmi než ji doma začnou hledat. Byl pátek, takže matka s otčímem budou vstávat kolem osmé, jako každý všední den, a postrádat ji začnou až v devět u snídaně. Casandra pohlédla na hodiny na vedlejší straně ulice, půl sedmé ráno. Nevěděla v kolik přesně banka otevírá, ale předpokládala, že asi v osm hodin. Teď vymyslet, jak se takhle ráno dostane do Děravého kotle a jak nenápadně projde až k tajnému vchodu do Příčné.
Posadila se na lavičku před knihkupectvím a přemýšlela o své budoucnosti nedostudovaného vyděděnce bez střechy nad hlavou, nebyly to nijak povzbudivé myšlenky. Netušila co bude dělat. Fajn, měla sice celkem dost peněz, ale když se nebudou dál rozmnožovat, tak na dlouho nevydrží, jenže co by mohla dělat? Neměla ani dostudovanou školu. Teprve před rokem složila zkoušky NKÚ, mimochodem s velice dobrými výsledky, ale na to se jí všichni vykašlou. NKÚ má přeci každý. Do školy se však vrátit nemůže, tam by ji matka našla. Mohla by nastoupit do jiné školy, ale všude, kde se zapíše pod svým jménem, bude lehce k nalezení. Jméno si nemůže změnit ani vymyslet, nakonec žije přeci v kouzelnickém světě, kde není nijak složité zjistit si její pravou totožnost. Mohla by se vydávat za nějakou svojí vzdálenou příbuznou, v Bulharsku jich měla víc než je zdrávo, ale v Kruvalu by ji poznali a jiná kouzelnická škola už se v zemi nenachází. Vlastně, když se nad tím zamyslela, neznala skoro žádné jiné kouzelnické školy v Evropě, snad už jen Krásnohůlky a Bradavice. Krásnohůlky by šly, byly daleko a nikdo ji tam neznal, jenže tu byl jeden problém, celkem zásadní problém, neuměla Francouzsky a Krásnohůlky ležely ve Francii. Takž už zbývaly jen Bradavice, jenže o tamním řediteli se říkalo, že je největší kouzelník všech dob. Přesto... za zkoušku přece nic nedá, ale něco takového by potřebovala dokonalý převlek. Casandra si nahlas povzdechla a zvedla hlavu k hodinám. Třičtvrtě na osm, překvapilo ji, že ten čas takhle rychle utíká. Postavila se na nohy, kšiltovku si stáhla co nejvíc do obličeje a nápadné dlouhé vlasy schovala pod kapuci mikiny.
Bez problémů prošla prázdným hostincem, vyšla na zadní dvorek, vytáhla svou hůlku, poklepala na třetí cihlu zleva nad popelnicí a ustoupila, zatímco se ve zdi otevřel průchod do Příčné ulice.
Jakmile prošla průchodem, vydala se na cestu ke Gringottovým. Byla tu už nesčetněkrát a přesto ji tato ulice pokaždé uchvátila svojí rozlohou a rozmanitostí. Byly tu desítky různých obchodů, od kouzelných zvěřinců přes desítky restaurací po největší knihkupectví v Anglii a nejznámější obchod s hůlkami. Gringottovu banku naštěstí nebylo těžké najít, sněhobílá budova se tyčila nad všemi ostatními krámky v ulici. Bylo už otevřeno. Casandra se zhluboka nadechla a vstoupila dovnitř. Při vstupu do prostorné mramorové dvorany se jí uklonili dva skřetové v šarlatových stejnokrojích, rozhlédla se kolem sebe a zamířila k nejbližšímu pultu.
"Dobré ráno," pozdravila to malé ošklivé stvoření. Skřet k ní zvedl hlavu a pohlédl jí do očí.
"Co si přejete?"
"Ráda bych si vyzvedla nějaké peníze ze svého trezoru," odpověděla Casy.
"Máte klíč, slečno?
"Ano, počkejte prosím chvilku," řekla Casandra a shodila z ramen svůj batoh. Chvíli se v něm přehrabovala než našla látkovou tašku a v ní malý stříbrný klíček. "Tady," podala klíček skřetovi, který si ho důkladně prohlédl.
"V pořádku," vrátil jí klíček. "Je ještě brzy ráno, takže s vámi zajedu k trezoru sám."

O několik málo minut Casandra odcházela z banky s těžkým váčkem plným zlata. Pečlivě si peníze i klíček uložila do tašky a začala se rozhlížet po něčem k jídlu. Od včerejší večeře nic nejedla a po dlouhé noci už měla hlad jako vlk. Protože už po ránu byla celkem zima, zachumlala se do široké mikiny a stáhla si kapuci přes kšiltovku.
Po chvíli narazila na malou pekárnu a ihned vešla dovnitř.
"Dobré ráno," přispěchala k ní hned červenolící žena středního věku s milým úsměvem na tváři. "Co si dáš chlapče?"
Casandra ukázala na dva šunkové croiasanty.
"Tady to máš, bude to všechno?" Zeptala se prodavačka s dalším zářivým úsměvem. Kde bere takhle po ránu tu energii? Ptala se sama sebe Casy.
"Ještě prosím jeden ovocný čaj," odpověděla Casy a pohnula hlavo ta, že jí spadla kapuca a zrzavo-hnědé dlouhé vlasy se jí rozsypaly po ramenech v lesklých kudrlinkách.
"Jistě a... u Merlinových kalhot. Já se vám strašně omlouvám, slečno, ale díky tomu oblečení a držení těla jsem byla přesvědčená, že jste chlapec. Opravdu se moc omlouvám," zdála se být doopravdy překvapená. Trochu zmateně se otočila ke Casy zády a mávla hůlkou směrem ke konvici, která se sama od sebe vznesla do vzduchu a začala nalévat čaj do připraveného papírového kelímku.
"To je v pořádku. To se mi stává dost často," usmála se znovu Casandra a podává prodavačce přes pult několik srpců. Vzala si svojí snídani, vyšla z krámu a posadila se na nedalekou lavičku. Při jídle na nic nemyslela a náležitě si ho užívala, když všechno spořádala, během asi pěti minut, a dopila čaj, na chvíli se zarazila. Pak se rychle postavila a vydala se k protilehlému obchodu a se zájmem se podívala do výlohy, ale nedívala se na vystavené zboží, nýbrž na svůj odraz ve skle. Zvedla ruce a chytla si vlasy za hlavou, jako by byla na krátko ostříhaná. To je nápad! Vykřikla v duchu a nadšeně si poskočila. Našla řešení, jak se dostane do Bradavic, aby ji nikdo nepoznal. Naposledy se usmála na svůj rozvrh a spěchala na poštu, poslat profesoru Brumbálovi žádost o zařazení ke studiu sedmého ročníku.

 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 SeiLLeinen SeiLLeinen | Web | 27. září 2009 v 18:54 | Reagovat

aoy...máš nádhernej blogísek...já sem dneska založila také...o svých příbězích..pls navštiv ho..a můžeš zanechat i komentář děkuji..a neceš spřátelit??

2 SeiLLeinen SeiLLeinen | Web | 27. září 2009 v 19:37 | Reagovat

díky..je to pro mě pocta

3 Nessa Nessa | Web | 28. září 2009 v 11:44 | Reagovat

jo, moc ráda se spřátelím

4 Asci Asci | Web | 28. září 2009 v 15:08 | Reagovat

ahojki...je to moc hezká povídka...asi tu budu chodit častějc ;)...a nechtěla bys spřátelit??

5 Jaune Jaune | Web | 28. září 2009 v 18:35 | Reagovat

díky za nabídku, určitě moc ráda spřátelím :))))

6 Liliane Evans Liliane Evans | Web | 28. září 2009 v 20:10 | Reagovat

jasne :):):)

7 nat nat | Web | 28. září 2009 v 20:32 | Reagovat

jasně, moooc rada sprátelím ale přidám si tě až zítra protože dneska uz nestíhám takže behem zítrka ti i udelam diplom :-D

8 Moreen Moreen | Web | 28. září 2009 v 21:12 | Reagovat

moc pěkné ;-) skvělý nápad s tím ostříháním, jsem zvědavá, jestli ji sirius pozná (předpokládám, že se do bradavic dostane)..

9 Jitka Jitka | Web | 28. září 2009 v 21:56 | Reagovat

Podívejte se prosím na můj blog

10 nat nat | Web | 29. září 2009 v 16:53 | Reagovat

ahoj, u mš na blogu mas diplomek za sprátelení a díky moc!

11 Nel-ly Nel-ly | 29. září 2009 v 19:40 | Reagovat

Děkuju za spřátelení ... mocinky moc!!! :D /jak roztomilé/

no uvidíme... další kapitola už je v podstatě na světě, jen ještě pár úprav

12 nat nat | Web | 29. září 2009 v 19:44 | Reagovat

jee tak to jsem rada!!asik mam vazne sesty smysl a nebo je to tim ze me se taky ůobo nejvic =O)

13 SeiLLeinen SeiLLeinen | Web | 29. září 2009 v 20:06 | Reagovat

mě právě ty dialogy..problém nedělaj..xD

14 Bara Bara | Web | 1. října 2009 v 20:43 | Reagovat

To je teda dobrá, že se odhodlala odejít z domu:-) jsem zvědavá jak to zvládne:-)

15 Emma Emma | Web | 15. srpna 2012 v 10:27 | Reagovat

Odvaha jej teda nechýba :D som zvedavá akon sa jej bude v maskovaní dariť na Rokforte :-)

16 Maysie Maysie | E-mail | Web | 29. listopadu 2012 v 14:58 | Reagovat

Já si to myslela! :D Ale to jí přece nemůže projít :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
acta est fabula ~ příběh jest skončen

Do not COPY! HP-fanfiction writer. Canon belongs to J.K.R. Design by Nel-ly, picture from DA