2. kapitola - Jen zlý sen

23. září 2009 v 12:34 |  Pravé já
Tak jsem psala a psala a vyšly mi z toho rovnou dvě další kapitoly, takže je mi v tuhle chvíli jedno jestli to někdo čte nebo ne, ale já si je prostě budu přidávat a hezky se na ně usmívat. ;-) Pro moje vlastní potěšení.

Shrnutí: Casandra prožívá noční můru a jestli se chcete dozvědět jakou, tak čtěte dál ;-) (nejdelší shrnutí na světě)





Prázdniny se pomalu blížily ke konci, i když zbýval ještě celý týden, Casandra si už začala připravovat věci. Většinu dne byla zavřená ve svém pokoji a pokoušela se shromáždit všechny svoje učebnice, což byl trochu problém. Kdo by řekl, že se za ty necelé dva měsíce dá zahrabat tolik věcí. Zrovna se natahovala pod postel pro učebnici přeměňování a nahlas přitom dost sprostě nadávala, byla pěkně rozzlobená. Už šest dní, jen šest dní než jí bude sedmnáct a bude moci čarovat, kdy se jí zlíbí. Do té doby však musí lézt pod postel, padat ze židlí (to se jí stalo včera, když se snažila vyšplhat na vysokou skříň na jejíž vrchol se ´nějak´ dostaly její přísady pro přípravu lektvarů i s mosazným kotlíkem) a skládat ponožky a přitom by všechno to dokázala zařídit několika mávnutími hůlkou za pár vteřin.
Konečně pod postelí něco nahmatala, podle tvaru určitě knihu, a postavila se. Jednou rukou si oprášila oblečení a prohlédla si co vlastně našla. K její velké nelibosti to ale nebyla učebnice přeměňování, ale Genealogie nejstarších čistokrevných rodů Anglie. S odporem na knihu pohlédla a chystala se jí někam odložit, nejlépe hodit do krbu, jenže ten byl bohužel vyhaslý. Nakonec, kdo by taky topil v srpnu? Najednou ale dostala nápad. Zarazila se v půlce pohybu i s knihou se posadila na postel a začala v ní listovat. Po chvíli narazila na tom, co hledala, překvapeně si prohlížela jméno napsané zlatým inkoustem.

Sirius Black
(* 1960)

Tak tohle jsou Blackovi, no páni. Prolétlo jí hlavou, když si prohlížela celý jejich rodokmen sahající až do středověku. Samé významné čistokrevné rodiny, dokonce s nimi byla spřízněná. Dalo by se říct, že byla Siriova teta z… asi šestého nebo sedmého kolene, ale to nebylo nic zvláštního. Všechny čistokrevné rodiny jsou spřízněné, jinak by to ani nešlo. Jenže Blackovi, byli doopravdy významní, přesahovali dokonce i taková jména jako například Malfoy, Lestrange, Yaxley a další. Z malého popisku na konci stránky se dozvěděla, že všichni Blackovi už po staletí chodí do Zmijozelu (a jsou na to očividně náležitě hrdí), ale Sirius jí přeci říkal, že chodí Nebelvíru. To jí lhal? Ne, to určitě ne. Je jiný než oni, vlastně jí to ani nepřekvapilo. Jednou se na to ptala otce, matka tvrdila, že v Nebelvíru studují jenom krvezrádci, mudlomilové a ubožáci, ale ona tomu nemohla uvěřit. Jak by tam mohl studovat někdo takový, když byl na kolejním erbu namalovaný velký lev, zvíře symbolizující sílu a odvahu. Naopak, to Zmijozel měl ve znaku hada. Úlisného a zákeřného hada.
Když otci řekla tuhle svojí teorii, usmál se na ní a pohladil po hlavě. Řekl jí, že má naprostou pravdu, že se z ní jednou určitě stane velice chytrá mladá žena a že on si na to rád počká, protože ví, že toho v životě hodně dokáže. Jenže zemřel.
Casandra se na něj hodně dlouho po jeho smrti zlobila. Slíbil, že počká až vyroste, že se přijde podívat na všechny její famfrpálové zápasy, že si s ní zatancuje první tanec na jejím prvním plese a že bude vždycky s ní, aby jí mohl pomáhat. To všechno jí slíbil a pak si jen tak zemřel, na vždy odešel z jejího života a jí tady nechal samotnou na pospas okolnímu světu. Se vším se najednou musela poprat sama, protože matka se o ni nikdy nezajímala a on si to moc dobře uvědomoval. Věděla to, věděla jak moc se tím trápil a jak moc její matku i přesto všechno miloval. Tolik jí miloval, i když mu ubližovala a byla chladná.. Miloval ji celá ta dlouhá léta a celou tu dobu si uvědomoval, že ona jeho nemiluje. Nejen to, dávala mu znát, že k němu necítí ani špetku lásky nebo alespoň přátelskou náklonnost.
O kolik víc si Casandra uvědomovala, jak moc její otec miluje její matku, o tolik víc matku nenáviděla. Protože ubližovala jedinému člověku, kterého kdy milovala a který miloval ji. Po jeho smrti Casandra uzavřela své srdce před okolím.
Na vlastní oči celý život pozorovala jak moc dokáže láska ublížit a tak se rozhodla raději nemilovat než trpět stejně jako on. Možná to bylo zbabělé, ale nebolelo to.
Proto se od Siriuse tolik odlišovala. On se nebál. Nebál se, že mu jeho přátelé a lásky ublíží. Riskoval. Protože ten, kdo neriskuje, vlastně nežije. Casandra nežila a byla takhle v podstatě spokojená.
Ještě chvíli pozorovala jeho jméno napsaná zlatým písmem, pak ale rozhodně zabouchla knihu. Proč by se měla zajímat o člověka, kterého už pravděpodobně nikdy neuvidí? Pohlédla na bichli položenou na svém klíně, byla vázaná v drahé kůži a její nadpis byl z pravého zlata. Najednou se při tom pohledu rozzuřila, postavila se a rychlím pohybem odhodila knihu směrem ke dveřím.
Kniha s hlasitým prásknutím dopadla na zem a v té samé chvíli se ozvalo hlasité zakvílení. Casandra se rychle otočila a s vytřeštěnýma očima hleděla na malého domácího skřítka, kterému na noze přistála tlustá Genealogie.
"Panebože," zašeptala vystrašeně a okamžitě skřítkovi přispěchala na pomoc. "Promiň, to jsem nechtěla, promiň."
"Looky se omlouvá, mladá paní. Looky o sobě měl dát vědět předem," začal se skřítek hned omlouvat a hluboce se klaněl.
"To nemusíš Looky, byla to moje chyba a neklaň se mi, už jsem ti to přeci říkala snad tisíckrát."
"Looky se omlouvá. Looky se potrestá za to, že zapomněl na příkaz mladé paní."
"Ne! Zakazuju ti, aby ses kvůli tomu trestal. Slyšíš? Zakazuju."
"Looky udělá jak přikazujete, m…"
"Fajn," nenechala Casy skřítka domluvit. Už toho neustálého klanění a omlouvání měla plné zuby, ale ať řekla cokoliv skřítek to stejně dělal a pak mu zase musela zabraňovat, aby sám sebe trestal. "Proč jsi tady, Looky?"
"Posílá pro vás vaše matka, máte přijít do salónku.
"Děkuji Looky." Skřítek se naposledy uklonil a pak se tichým prásknutím přemístil.
Co může chtít? Uvažovala Casy cestou dolů. Většinou, když je matka doma, tak ji vůbec nebere na vědomí, takže se potkávají jen u jídel.

"Casandro, tady jsi," ozvalo se, jakmile vstoupila do dveří.
"Matko," řekla Casy odměřeně a nasadila znuděný výraz.
"Co to máš zase na sobě? Vypadáš jak nějaký vandrácký moták."
"Jsi milá jako vždy," usmála se Casandra sladce. "Co se stalo?"
"Casandro," začala lady Delafoy-Calvetrová vážně, skoro až obřadně, přičemž přeskočila její sarkastickou poznámku. Casy se přitom oslovení znechuceně zašklebila. Nesnášela svoje jméno, bylo jak ze středověku, vždycky měla podezření, že jí ho matka vybrala schválně, aby jí mohla trápit i po své smrti, pokud samozřejmě zemře dřív než ona.
"Má drahá," Casy se znovu zašklebila, takže najednou má drahá? Tak to snad ani nechci vědět co na mě zas chystá, pomyslela si. "Za pár dní ti bude sedmnáct, což jak víš v kouzelnickém společenství znamená, že se staneš plnoletou."
"Nepovídej, že si pamatuješ, kdy mám narozeniny?" Podivila se naoko Casy.
"A to také znamená, že by ses pomalu měla poohlédnout po manželovi."
"Cože?" Tentokrát Casy překvapeně vykřikla a začala matce věnovat plnou pozornost.
"Chovej se slušně," osopila se na ní matka.
"Jistě, ale co si to řikala o manželovi?"
"Říkala jsem, že se za pár dní staneš plnoletou a to znamená, že si musíš najít manžela."
"Ale…,"
"Ale nemusíš se bát," nenechala se lady DeLafoy-Calvetrová přerušit. "Už jsem se o to postarala za tebe."
"Postarala?"
"Ano, postarala. Zítra jsme všichni pozváni na ples, který se bude pořádat na tvoji počest a na kterém pak budete zasnoubeni pomocí kouzelnického slibu. Svatba se bude konat příští rok v červenci, hned potom co dokončíš školu."
"Al…," málem z toho šoku nedokázala promluvit. Nevěřila tomu, prostě nevěřila. To přece nemůže být pravda. Tohle byl zlý sen, jenom noční můra, musela být.
"Žádné protesty Casandro, už je vše dohodnuto."
"Dohodnuto? Dohodnuto! A s kým proboha, určitě ne se mnou, s kým jiným ses mohla domluvit na mojí svatbě, proboha!"
"Já a tvůj otec jsme se rozhodli…," začala lady DeLafoy-Calvetrová důstojně, ale byla přerušena svojí dcerou a to nedůstojně.
"Nemůžeš rozhodovat o mé budoucnosti, stačí, že už teď rozhoduješ o celém mém životě! Nedovolím ti to udělat, rozumíš? Nedovolím!"
"Tvůj otec," pokusila se znovu, ale Casandra byla tak rozzuřená, že jí nepustila ke slovu.
"Není to můj otec!" Vykřikla jako smyslů zbavená. "Není! Můj otec je mrtvý. Tenhle… tenhle člověk nemá právo rozhodovat o mém životě. Nikdo to právo nemá."
"Jsem tvoje matka a sir Thomas je můj manžel, takže…"
"Nejsi moje matka," zasyčela na ní Casandra. "Někdo tak chladný jako ty, kdo v těle nemá ani kousek soucitu, pochopení nebo lásky, nemůže být něčí matka. Prostě nemůže!"
"Vážně? No o tom si můžeme popovídat jindy. Dokud bydlíš pod mojí střechou, jíš moje jídlo a nosíš moje oblečení, tak se budeš chovat jak já řeknu a bez odmlouvání. Takže se okamžitě otoč a běž se připravit k večeři." Jakkoliv měla lady Calvetrová chladné srdce, tak rozzuřit se uměla, především, když se k ní někdo choval drze a urážel ji, ještě k tomu, když to byla její vlastní dcera. Musím poznamenat, že nepovedená dcera. Casandra pro ni byla velkým zklamáním. Proto se ji rozhodla provdat, dokud byla ještě mladá a přitažlivá. A, alespoň trochu poddajná. Dokud si nepostaví svoji hlavu a nezostudí její rodinu, jako se o to snažila posledních osm let. Vlastně od smrti jejího otce.
Casandra už se nadechovala k odpovědi, pak se však zarazila. Pohlédla na matku tak, že kdyby mohl pohled zabíjet, vznešená lady Marriet Nott DeLafoy-Calvetrová byla by mrtvá dřív, než by dopadla na zem potaženou drahým peruánským kobercem. Casy se otočila a rázným krokem vyšla schody do svého pokoje a nezapomněla pořádně prásknout dveřmi. Jaká ubohost, táhlo jí hlavou, když se posadila na postel a pevně založila ruce. Zase ustoupila, stejně jako pokaždé. Ale tohle jim nedovolí, nemůže jim to dovolit, neměla v plánu vdávat se v sedmnácti letech a ještě k tomu za muže, kterého vůbec neznala.
Nějakou dobu strnule, stále ve stejné poloze, seděla na posteli a nebyla se schopná hnout. Prostě nemohla.

"Mladá paní, máte se dostavit do jídelny," to se ve dveřích objevil skřítek Looky s hlubokou poklonou. Ani se nepohnula, od hádky se svou matkou uběhla už dlouhá doba a ona stále seděla na své posteli a zírala z okna.
Skřítek nečekal na odpověď a s tichým prásknutím se zase přemístil pryč.
Nakonec se s hlubokým nádechem postavila na nohy, svlékla si oblečení a navlékla se do úzkého černého hábitu, ve kterém podle svého mínění vypadala jako smrtka a který jí nedovoloval skoro žádný pohyb, ale to byl možná účel, protože návrhář tohohle hávu to prostě nemohl myslet vážně.
Pomalu sešla po schodech a vstoupila do prostorné jídelny. V čela dlouhé tabule s deseti místy seděl její otčím a naproti němu její vždy dokonale upravená matka.
"Jdeš pozdě," konstatoval nevýrazně sir Thomas jakmile vstoupila do místnosti a ani se na ni nepodíval.
"Promiňte," okopírovala jeho tón. A zamířila ke svému "čestnému" místu na uprostřed pravé strany stolu. Pokaždé tady večeřeli a o víkendu i obědvali, nesnášela tahle "rodinná" jídla, byla to jedna z mnoha tradic, které musela dodržovat. Tradice, které měly ukazovat na jejich váženost a společenské postavení.
"Posaď se, ať můžeme začít jíst."
Sedla si a v tu chvíli přišli dva domácí skřítci ve sněhobílých bederních rouškách, oba nesli tácy s jídlem, která´é je svojí velikostí málem přesahovaly. Takže byly vidět jen jejich chlupaté nohy a velké uši.

Po jídle se všichni přesunuli do kulatého salonku v západní části domu. Byl to pohodlný pokoj laděný do několika odstínů modré barvy. Velká arkýřová okna dodávala vzdušnost a výhled na zapadající slunce nad malým anglickým parkem, který patřil k domu, byl prostě úchvatný. Casandra to tu milovala, bylo to jediné místo v celém době, které jí doopravdy přirostlo k srdci a strávila tady nejeden z osamělých letních večerů. V tuhle chvíli jí však jindy rozlehlý, světlý a jemný salonek připadal jako zatuchlá tmavá díra, ve které měla stísněný pocit. Pokoj se vůbec nezměnil, ale tomuhle pocitu v téhle společnosti propadala pokaždé.
"Máti, chtěla bych si s vámi promluvit," odhodlala se Casandra po nějaké době začít.
"Ano?" Zase ten známý chladný hlas bez výrazu nebo intonace.
"Já… nechci se vdávat. Chci… chtěla bych… chci si o svém životě rozhodovat sama. Jednou se určitě vdám, ale z lásky. Nebudu…"
"Tak to by snad stačilo," hlas jejího otčíma jí okamžitě zarazil. Nemusel ani zvýšit hlas a stejně okamžitě udělala, co řekl. "Chceš si o životě rozhodovat sama? Dobře, co tedy se svým životem uděláš? Najdeš si nějakou podřadnou práci, vezmeš si chudého nevýznamného čaroděje nebo nejlépe nějakého mudláka?"
"Ale," pokusila se Casy odporovat.
"Takže na to, holčičko, hezky rychle zapomeň a teď dost těch hloupostí. Měla by ses jít pořádně vyspat, zítra máš velký den," dořekl bez jediného hnutí a začetl se do večerního vydání Denního věštce.
"UŽ DOST!" Vykřikla najednou Casandra, jako by se probrala z transu. Matka i otčím zvedli hlavy a zahleděli se na ní. Matka překvapeně zírala, on jen pozvedl jedno obočí a znovu se začetl do novin. "Slyšíš? Dost! Nenechám vás řídit můj život, nenechám. Za týden budu plnoletá a…a…a pak odejdu, budu si dělat co chci. Slyšíte co říkám? Co chci! Chci poznat co to znamená žít, žít podle svého. Žádná stupidní pravidla chování, jídlo každý den ve stejnou dobu, ve společenských šatech u velké tabule. Žádné… žádné večírky čistokrevných rodin, na kterých jen sedím a poslouchám furt to samé dokola - lady Malfoyová tamto, pan Yaxley tohle… už nebudu poslouchat, kdo má víc peněz a kdo vyšší postavení… nic… vůbec nic už nechci nikdy slyšet…. rozumíš? Nechci!" Nemohla popadnout dech a tak zhluboka dýchala, jako by zrovna uběhla běžecký závod.
"Pěkně představení," ozval se znovu ten chladný nic neříkající hlas. "Takže ty nechceš a nebudeš, ano? No to je opravdu velice zajímavé a… vlastně ne, vůbec to není zajímavé."
Jako uhranutá hleděla do těch černých očí a pozorovala jak pomalu odložil Denního věštce a postavil se proti ní.
"Teď mě poslouchej, slečinko. Už nechci slyšet žádné chci a budu, ale jenom mohu a prosím. Nebudu dál trpět tvoje vrtochy. Zítra se zasnoubíš a už nechci slyšet ani slovo."
"Ne."
"Co jsi to řekla?"
"Řekla jsem, že ne," nevěděla, kde se v bere ta odvaha, ale teď stála rovně jako svíčka přímo před svým otčímem a když se jí zahleděl do očí, neuhnula ani o milimetr.
"Zopakuj to," zasyčel potichu a přistoupil k ní blíž.
"NE," opakovala hezky zřetelně a srozumitelně a nadechla se k dalšímu slovu, když jí najednou z levé strany na tvář přistála facka. Casandra to nečekala a poroučela se k zemi.
"Už jednou jsem ti řekl, že se ke mně takovým způsobem chovat nebudeš," zasyčel vztekle a stál na dní. Pomalu se postavila na nohy a rukou si kryla ránu, z které vytékala krev.
"Už jsem řekla, ne," zašeptala a pohledla mu do očí. Sir Thomas ve tváři zbrunátněl a ona periferně zaznamenala, jak sáhl za sebe. Jenže než se stačila zorientovat, bleskově vytáhl hůlku a nadechoval se k zaklínadlu, když kolem Casandry proletěla nějaká tmavá čmouha.
"Meuw! NE!" Vykřikla, ale už bylo pozdě, kočka skočila na hůlku a drápy zaťala do jeho ruky. To však trvalo jen chvilku. Casy nestihla udělat ani dva kroky, když pokoj ozářilo zelené světlo a Meuw padla k zemi mrtvá.
"Neee, Meuw, Meuw," vzlykala Casandra, padla na zem a po kolenou se plazila ke kočce. Jemně jí vzala do náruče a pomalu ji chovala, tak jak to dělávala skoro každý den posledních šest let. Dostala ji od svého otce v den svých jedenáctých narozenin. Meuw byla to poslední co od něj dostala, její jediná přítelkyně. Nejlepší kamarádka.
"Výborně, o starost míň," poznamenal sir Thomas bez zájmu. "A ty," kývl na Casy, která ještě stále klečela na zemi, v rukou svírala bezvládné tělo kočky a potichu mumlala její jméno. "Zítra na ten ples pujdeš a zasnoubíš se nebo si mě nepřej, buď ráda, že to dnes dopadlo tak, jak to dopadlo."
Casandra ho slyšela jako by z velké dálky, nemohla tomu uvěřit. Je to sen, určitě je to jen noční můra. Meuw přece nemůže být mrtvá, ujišťovala sama sebe stále dokola, přesto si uvědomovala, že to není žádný sen, ale krutá realita.
"Má drahá," otočil se sir Thomas ke své manželce a nabídl jí rámě. Lady DeLafoy-Calvetrová se ani neohledla na vzlykající dceru, postavila se vedle svého manžela a společně vyšli ze salonku.

 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Aďa Aďa | Web | 23. září 2009 v 17:03 | Reagovat

ahoj,pěkný blog
hlásla bys mi tady http://mojiidoloveblog.blog.cz/0909/1-kolo-sonc-zacina
je to první kolo SONC jmenuju se tam Aďa dekujů
oplatím. ;-)

2 Mary Sophie Mary Sophie | Web | 23. září 2009 v 18:23 | Reagovat

:D taky si myslím .. ty píšeš povídky ?? a ještě k tomu o HP ? si děláš srandu ??? super ... hned si to jdu přečíst !!

3 Aďa Aďa | Web | 23. září 2009 v 19:11 | Reagovat

díky za hlas,ráda spřátelím.

4 Nel-ly Nel-ly | 23. září 2009 v 19:17 | Reagovat

No... píšu :D snaha by byla - třeba i něco i dokončím... mockrát děkuju

Aďa - moc si toho vážim

5 Bara Bara | Web | 1. října 2009 v 20:30 | Reagovat

To bylo teda zajímavý.No nemá to jednoduchý:-( ale kdo jo.

6 Nessa Nessa | Web | 30. října 2009 v 16:42 | Reagovat

chudák holka... od takových rodičů bych při první možnosti zdrhla

7 vw vw | Web | 14. srpna 2010 v 22:08 | Reagovat

Ne! Meuw ne! Proč?! *hysterický pláč*
Jinak je to dost zajímavý.

8 Emma Emma | Web | 14. srpna 2012 v 16:31 | Reagovat

Chúďa Casy:/ Keď sa k nej tak správa jej otčim to pochopím, ale vlastná mama? Smutné..

9 Maysie Maysie | E-mail | Web | 29. listopadu 2012 v 14:45 | Reagovat

Achjo, nesnáším když to odnášejí zvířata :/ no nic jdu dál :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
acta est fabula ~ příběh jest skončen

Do not COPY! HP-fanfiction writer. Canon belongs to J.K.R. Design by Nel-ly, picture from DA