1. Kapitola - Naděje

19. září 2009 v 15:45 |  Pravé já
Takže tu máme první kapitolu o dívce, která se snaží změnit a tím změnit i svůj osud. Povede se jí to? Povede se jí utéct z okovů svého původu, které jí drží při zemi? Čtěte a uvidíte. A jako vždy prosím o komenty. Jsem vděčná za jakoukoliv kritiku a samozřejmě pochvalu.

Zastavila se když z předsíně uslyšela matčin rozčilený hlas. Věděla, že jí to neprojde, ale přesto doufala.
"Casandro Eleanor Calvetrová okamžitě se vrať."
Pomalu otočila a pohlédla do světle modrých očí své matky. Lady Marriet Estel Nott-DeLafoy-Calvetrová si se zamračeným pohrdavým výrazem prohlížela svou jedinou dceru. Dceru, která měla být její pýchou a která se stala jejím největším zklamáním. Lady Calvetrová byla i ve svém věku mimořádně krásná žena. Měla velké pomněnkově modré oči, dlouhé blonďaté vlasy bez jediné šediny a dokonalý malý nosík, stejný jako její dcera. Všechno to, ale kazila její povaha. Tahle úctyhodná vždy upravená žena s perfektním vystupováním měla jednu vadu a to velice výraznou vadu. Neměla srdce.

Slečna Marriet Nottová se jako velice mladá dívka provdala za pana Marcuse DeLafoye, bohatého, samozřejmě čistokrevného čaroděje středních let. Nottova rodina patřila k nejvýznamnějším kouzelnickým rodinám Anglie, jejich rodokmen sahal stovky let do minulosti, jenže za všechny ty roky rodina zchudla a Marriet se s tím odmítala smířit. Její starší bratr si sice vzal ženu z čistokrevného rodu, jak jinak? Ale jeho manželka nebyla nijak bohatá ani vážená v kouzelnické společnosti. Jako paní DeLafoyeová byla konečně spokojená. Měla postavení, váženost a především bohatství. Rok po svatbě se jí narodila holčička a všechno mohlo být v pořádku. Ona by se zajímala o společenské záležitosti, on by vydělával peníze a o dítě by se postarala chůva. Jenže tu byl jeden problém, Marcus DeLafoy měl na rozdíl od své ženy srdce. Miloval jak jí, tak jejich dítě a to ho nakonec přivedlo do hrobu. Nikdo to nemohl nikdy dokázat, ale všichni věděli, že ho Marriet utrápila. Všichni včetně jejich dcery.
Necelé dva roky po smrti svého manžela se paní Marcus DeLafoyová vrátila zpět do Anglie. Její mrtvý manžel žil v Bulharsku a Casandra chodila do tamní nejprestižnější čarodějnické školy, do Kruvalu. Jednoho léta, bylo jí zrovna dvanáct let, se vrátila domů na letní prázdniny a zjistila, že se nemá kam vrátit. Jejich dům matka prodala a odstěhovala se zpět do Anglie, aniž by jí to řekla. Casandra se tedy rozloučila s rodným domovem, jediným místem, kde zažila lásku.
Ihned po příjezdu do nového domova jí zastihla nová rána. Její matka už nebyla paní DeLafoyová nýbrž lady DeLafoy-Calvetrová, jedna z nejvýznamnějších žen anglické kouzelnické smetánky a Casandra se automaticky stala slečnou Calvetrovou.
Sir Thomas Benjamin Calveter pocházel ze starobylého rodu se stoletou tradicí, byl jedním z nejbohatších kouzelníků Anglie a samozřejmě byl naprosto čistokrevný. Vlastnil monopol na výrobu létajících košťat, bylo po něm pojmenované celé jižní křídlo Nemocnice u sv. Munga, ministr kouzel s ním každou sobotu večeřel a to nebylo ani zdaleka všechno. Jenže, stejně jako jeho nová čistokrevná krásná bohatá žena, neměl srdce.A tak byste nejspíš nenašli manželství s méně neshodami než bylo to jejich.
Pro Casandru to však znamenalo problém, veliký problém. Od smrti jejího otce jí nikdo nemiloval, ale matka si jí alespoň nevšímala. Většinou svou dceru nebrala vůbec na vědomí, jako by byla vzduch, a Casy to vyhovovalo. Jenže od matčiny svatby se všechno změnilo. Musela se podle pravidel chovat, tvářit, pohybovat a dokonce i cítit a myslet - především co se týkalo čisté krve - , jenže to s její povahou a s výchovou od jejího pravého otce nebylo možné bez mnoha nedorozumění. Takže s matkou ani s otčímem nevycházela a prázdniny doma se pro ní staly peklem.
Ve škole to pro Casandru nebylo o nic lepší. Kruval, škola specializující se na výuku černé magie a dějin čistokrevných kouzelnických rodokmenů, nebyla nic pro ni. Od svého otce se, za těch krátkých devět let svého života, naučila lásce k bližním a také, že je jedno jestli člověk pochází z čistokrevné kouzelnické rodiny nebo je mudla, když byla malá hrála si na blízkém mudlovském hřišti a našla si tam mnoho kamarádů. Jenže to se po nástupu do školy změnilo a po smrti jejího milovaného otce se její sympatie s mudly staly terčem otčímova, tím pádem i matčina, hněvu.
Nikdo ve škole nechápal Casyino kamarádství s mudlovskými dětmi. Nechápali proč je všude obhajovala, vždyť mudlové nebyli ani lidé, byli jen podřadná existence. Něco jako zvířata. Jenže Casandra se s tímto názorem nehodlala smířit a tím pádem si nedokázala najít kamarády. Snažila se, to ano, ale spolužáci se s ní nebavili a nestačilo, že jí ignorovali, dokonce ji šikanovali. Když se učila a občas se při hodině přihlásila, nebo když nenosila moderní drahé kouzelnické oblečení jako ostatní dívky, ale třeba mudlovské kalhoty nebo kšiltovku, tak se jí smáli. Její otec jí od malička učil hrát famfrpál, kdysi totiž býval kapitánem školního družstva, ale když se chtěla dostat do Kruvalského famfrpálového týmu, tak jí odkopli jako psa, v Kruvalu přece hráli jen kluci. Celé roky to snášela, neměla na výběr.
"Matko?" Otočila se a podívala se do těch ledově chladných modrých očí. Do očí, které se na ní nikdy neusmály
"Co to máš proboha na sobě?" S pohrdavým pohledem přejela od otrhaných tenisek, přes široké černé kalhoty, volné triko sahající až po zadek, vlasy pevně svázané v culíku a schované pod kšiltovkou s nápisem Puddlemeyští střelci.
"Normální oblečení," odpověděla Casy a začala se otáčet zpět ke dveřím.
"Tohle, že je normální oblečení? Tenhle mudlovský hadr! A kam se vlastně chystáš?"
"Ven," vzala za kliku a pootevřela dveře.
"Ven? Kam ven?"
"Já nevím, prostě ven. Projít se a…"
"Nikam nepůjdeš."
"Cože?"
"Říkám, že nikam nepůjdeš. Ne v tomhle oblečení a už vůbec ne mezi ty mudlovský šmejdy, co se tady všude potulují."
"Matko!"
"Co se to tady zase děje?" Obě se otočily ke dveřím od obývacího pokoje, ve kterých stál Thomas Calveter.
"Drahý, domluv jí místo mě. Nechci aby šla ven v takových hadrech a ještě k tomu mezi takovou chásku, s kterou se schází."
"S žádnou cháskou se nestýkám, nestýkám se s nikým! Nemůžeš mi bránit!" Casy už byla doopravdy rozčilená, zase to dělala. Házela jí kameny pod nohy a ničila jí.
"Nebuď drzá na svou matku a jdi do svého pokoje," řekl její otčím mrazivě. Na hlavě mu zářily husté blonďaté vlasy a v tmavých očích nebyla ani špetka slitování.
"Ale," začala Casandra, ale už nedořekla svůj protest. Protože jí z pravé strany přistála taková facka, že se zapotácela a vrazila do stěny. Hněvivě pohlédla na matku a pomocí levé ruky se postavila rovně.
"Fajn, už jdu." Otočila se k "rodičům" zády a vydala se nahoru do svého pokoje. Tam už na ní čekala její černá kočka Meuw. Její jediný přítel. Jen co si Casy sedla na postel, přiběhla k ní Meuw a skočila jí na klín. Dívka jí se slzami v očích objala.
"Ach Meuw, tak strašně bych chtěla pryč. Proč to stále dělají? Proč by zabraňují žít svůj život? Vždyť je jim stejně jedno co se semnou stane," šeptala a škrábala kočku na hlavě, ta zvedla svoje velké žluté oči a pohlédla jí do obličeje, pak jí olízla tvář. Casandra se usmála. "Jsi moje nejlepší kamarádka, moje jediná kamarádka."

~oOo~

"Casandro! Okamžitě si odnes tu prašivou kočku nebo poletí z okna!" Ozval se křik z obýváku, Casy sešla ze schodů a vstoupila do místnosti, kde už čekala její matka. Meuw ležela na křesle a hrála si s vyšívaným polštářkem.
"Meuw! Meuw, přestaň," nakázala jí Casy a vydala se k ní. Zvedla kočku do náruče a vrátila polštářek na jeho místo.
"Vždyť se nic nestalo, jen si hrála," otočila se na matku.
"Nestalo? Mohla ho potrhat, je to staré dědictví po naší rodině, mnohem cennější než ta tvoje praštěná kočka."
"Zvířata nejsou věci, tohle nemůžeš srovnávat! A že je to dědictví? Vždyť ho máš jen pár let, pamatuju si, kdy přesně jsi ho kupovala ve Francii."
"No to je jedno. Pamatuj si, že jestli ta kočka ještě někdy něco provede, tak půjde z domu."
"Fajn," Casy se otočila ke dveřím.
"Počkej, ještě něco." Pomalu se znovu otočila a pohlédla matce do očí. "Dnes jsme pozváni na večírek, takže se běž připravit. Na posteli máš šaty."
"Na večírek? Ale kam?"
"K Malfoyovým, je to jedna z nejvýznamnějších kouzelnických rodin v Británii."
"Samozřejmě čistokrevná," konstatovala Casandra zhnuseně.
"Jistěže, tak se běž připravit."
Casy se s Meuw v náručí vydala nahoru do svého pokoje, když vešla, všimla si na posteli položených dlouhých šatů. Šaty byly světle růžové vyšité zlatem. Měly hluboký dekolt lemovaný perličkami a ramínka byla stažená až pod ramena tak, že zdůrazňovala šíji, což bylo dovršeno vysokým drdolem tvořeným desítkami kudrlinek, který se jí na hlavě utvořil hned potom, co si šaty navlékla. Sukně dlouhá až na zem se skládala z několika vrstev různých odstínů růžového taftu kvůli zdůraznění pasu.
"Krása," konstatovala sarkasticky, když si ty šaty oblékla. "Vypadám jako… maršmeloun," postěžovala si Meuw. Kočka se na ní podívala, zamňoukala a když se Casy pohnula směrem k ní, schovala se pod postel. Dívka se usmála, nazula si zlaté střevíčky na vysokém podpatku, přes ramena si přehodila, překvapivě zase růžový, šál a vyšla z pokoje.

Stála na spoře osvětleném balkoně a pozorovala hvězdy na obloze. Za zády slyšela hlasitou hudbu, hovor a smích, který se přibližoval k ní. Přesunula se do nejtmavšího rohu, aby jí nebylo vidět. Chtěla utéct, schovat se někde v rozlehlé zahradě a být o samotě, ale to nemohla. A tak se jen modlila, aby jí tady nezpozorovala její matka.
"Nádhera," ozvalo se vedle ní. Casy se lekla tak, že trochu nadskočila a otočila se za hlasem. Vedle ní stál asi stejně starý mladík, kvůli tmě mu neviděla do obličeje, ale stihla si všimnout, že má trochu delší uhlově černé vlasy a elegantní černý společenský hábit.
"Promiň, nechtěl jsem tě vylekat," řekl potichu, opřel se o zábradlí balkonu a zvedl zrak k obloze.
"V pohodě," odpověděla a zadívala se stejným směrem.
"Nenapadlo mě, že tu bude i někdo jiný. Neříkej, že se taky schováváš," pokračoval chlapec a potichu se zasmál.
"No, jak vidíš, nejsi jediný."
"Koukám, jsem Sirius," podával jí ruku. "Sirius Black."
"Casandra Calveterová."
"Takže Casandra, to…"
"Casy, to jméno nesnáším. Je jak pro nějakou stoletou čarodějnici," přerušila ho rychle.
"Jo, to máš asi pravdu," rozesmál se se Sirius. Měl zajímavý smích, podobal se štěkotu psa.
"Máš hezké šaty Casy," pokračoval v konverzaci.
"Jo dík, napadlo mě, že klukovi se budou líbit. Snižujou moje IQ nejmíň o deset bodů," řekla Casy zhnuseně. "Vypadám jako…"
"Princezna z čistokrevné rodiny?"
"Přesně," skoro vykřikla a trochu k němu přistoupila. "Jak si?"
"Jen jsem hádal," zasmál se. "Vypadá to, že máme podobný názor na naše rodiny. Nakonec jsme se přece sešli tady, v nejtmavším rohu nejodlehlejšího balkonu. A nejspíš oba celý večer uvažujeme nad tou samou věcí…"
"Jak odtud utéct," dokončila za něj Casy. Otočil se k ní a i když mu neviděla do obličeje, přisahala by, že překvapeně nadzvedl obočí. "Jen jsem hádala."
Sirius se znovu rozesmál a ona se k němu přidala. Takhle si spolu povídali zbytek večera, a že měli o čem. Casy by nikdy nenapadlo, že jí tenhle večírek může přinést něco jiného než nudu. Jak moc se spletla. Se Siriusem se skvěle bavila celý večer, byl zábavný a byl jí tak strašně podobný.
"Casandro!" Matčin hlas je vytrhl z hovoru, otočila se ke dveřím. "Casandro, odcházíme!"
"Cože?"
"Odcházíme! Takže sem okamžitě pojď, nebudu na tebe čekat."
"Jo, jasně. Už jdu," zakoktala Casy a podívala se na hodinky. Bylo už po půlnoci! Překvapeně na hodinky zírala, nemohla tomu uvěřit. Tak rychle jí ten čas uběhl. Otočila se na Siriuse.
"Už musím jít," řekla a začala se otáčet.
"Ale…"
"Tak se zatím měj, třeba se někdy uvidíme," rozloučila se rychle a vydala za matkou, úplně zkoprnělého Siriuse nechala daleko za sebou.
Škoda, pomyslela si, když pak v noci ležela v posteli se zrakem upřeným na strop. Vůbec by jí totiž nevadilo, kdyby ho mohla zase vidět a ne jen jednou. Celý večer byl tak milý a díky jeho společnosti jí večer tak hezky uběhl.
Když se se Siriusem bavila, cítila Casy naději, že všechno v životě nemusí být tak strašné. Vždyť on na tom byla stejně, ne-li hůř a snášel to celkem v pohodě. Dokonce měl i kamarády, o kterých jí dlouho vyprávěl.
Jenže Sirius chodil do Bradavic a nejen to, chodil do konce do Nebelvíru. Casy od matky věděla, že v Bradavicích jsou čtyři koleje, a že všichni vážení čistokrevní kouzelníci, stejně jako její matka samozřejmě, vždy chodí do Zmijozelu. Ale Sirius ne, i když celá jeho rodina Zmijozel vystudovala, on se dostal do Nebelvíru. Do koleje krvezrádců a "mudlomilů" jak jim s oblibou říkal její otčím. Cítila jak se jí v srdci rodí ohýnek naděje, když Siriuse poslouchala. Jenže to byl slabý plamínek, stačilo jediné poznání, aby málem zhasl. A to poznání, že ona není stejná jako Sirius. Nikdy by se nedokázala takhle postavit své rodině.

 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Black horse Black horse | Web | 19. září 2009 v 17:26 | Reagovat

Já nemám slov, moc se mi to líbí! Je to nádhera! Já osobně jsem nikdy nemilovala vymyšlené postavy povídkáře, ale od té doby, co jsem se zamilovala do povídky od Narcisy, Můj život mezi Blacky, zbožňuju Blacky a změnila jsem názor na postavy vyfantazírované z mozku povídkáře. Sama jsem taky psala MS (ikdyž ne ty , které všecko umí, všechno znají a všude byly 3x) ikdyž se teď snažím nedělat to. Hrozně se mi to líbí a držím Casy palce, aby šla do Bradavic, nejlépe do Nebelvíru a začala chodit se Siriusem a její jediný problém by byl její rodina o prázdninách. To si to ale moc idealizuju, co?  =o)  No, rozhodně se těším na pokračování,... =o)
Snad ti nebude vadit, když si tě přidám do oblíbených odkazů, jelikož tu jsem poslední dobou pečená vařená  =o)
Je to nádhera a jsem zvědavá, jak si život s Casy pohraje,...

2 Nel-ly Nel-ly | Web | 19. září 2009 v 17:51 | Reagovat

Vadit? Vadit? VADIT? Ani nevíš jaká je to pro mě pocta :D Popravdě jsem jemně zaseklá, mám přesně tři možnosti co s ní udělat... od té nejblbější (která tu už tisíckrát byla) po tu nehnusnější (kterou bych stejně nedokázala popsat), takže se ještě rozhodnu... a mockrááááát děkuju :-*

3 Black horse Black horse | Web | 20. září 2009 v 16:23 | Reagovat

Není zač, já jsem pravdomluvná!  :)

4 Bara Bara | Web | 1. října 2009 v 20:13 | Reagovat

No úžasný:-) ty povídka je naprosto úžasná a to sem teprv u první kapitoli:-D.Píšeš naprosto úžasně!!!:-)

5 Nessa Nessa | Web | 30. října 2009 v 16:35 | Reagovat

souhlas s ostatníma =) pěkná kapitola

6 Emma Emma | Web | 14. srpna 2012 v 13:55 | Reagovat

Je to nádhera :-) Páčia sa mi tvoje opisy detailov, ale aj samotného deja..super :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
acta est fabula ~ příběh jest skončen

Do not COPY! HP-fanfiction writer. Canon belongs to J.K.R. Design by Nel-ly, picture from DA